Měkkožraví chovanci našich voliér Srostloprstí 2

Dnes si představíme zástupce u nás velmi sporadicky chovaných čeledí. Těmi čeleděmi jsou momotovití (Momotidae), mandelíkovití (Coraciidae), dudkovití (Upupidae) a dudkovcovití (Phoeniculidae).

Momot černolící

(Momotus momota)
Je jediným u nás chovaným zástupcem čeledi momotovití. Zástupci této čeledi jsou čistě jihoameričtí ptáci. Relativně hodně druhů obývá i středoamerickou část neotropické zoogeografické podoblasti. Všichni jsou vázáni na lesnaté oblasti nebo přímo tropické deštné lesy. Jsou velice pestře zbarveni a mají relativně silný zobák. Typický je pro ně také dlouhý ocas, který má u některých druhů výrazně oddělenou špičku. Momot černolící obývá východní Mexiko, Střední Ameriku, sever a střed Jižní Ameriky a ostrovy Trinidad a Tobago. V různých částech Střední Ameriky obývá různá prostředí. V pacifických nížinách s dlouhým a krutým obdobím sucha, v odlesněných horských oblastech s plantážemi kávovníku, v sekundárních lesích, křovinách, stinných zahradách, zalesněných roklích, a samozřejmě také v původních lesích. V současnosti někteří autoři prosazují názor, že jeho poddruhy jsou samostatnými druhy. Stejně jako většina srostloprstých hnízdí v dutinách, které jsou umístěny nejčastěji ve svazích a březích. Do nich snáší 3 až 4 bílá vejce. Momot černolící je dlouhý 38 až 48 cm, v závislosti na poddruhu. Nominátní M. m. momota váží přibližně 145 gramů. V přírodě i v lidské péči často sedávají na pozorovatelnách a vyčkávají na kořist. Tou je hlavně hmyz, ale také mění své stravovací návyky během roku a konzumují téměř výhradně plody. Z hmyzu pojídají především brouky a mezi mnoha druhy loví například brouky nadčeledi Scarabaeoidea. Z jiného hmyzu loví velké cikády, strašilky a pakobylky, velké druhy zelených kobylek a larvy mnoha druhů hmyzu. Často také pojídá pavouky a malé plazy. Momot černolící má dva způsoby zacházení s kořistí předtím, než ji pozře. V prvním případě uchopí kořist a tluče s ní do větve, na které sedí, tak dlouho, až se kořist přestane hýbat, často dokud není silně znetvořená. V druhém případě s ní sletí na zem, kde ji usmrtí (stejné chování pozoruji ve voliéře u toků rudozobých – pozn. aut.). Často sleduje roje „legionářských“ mravenců, kterým krade jimi ulovený hmyz, pavouky, plazy a jiné živočichy. V ČR je v současné době chován v Zoo Lešná a v Zoo Praha.

Mandelík hajní

(Coracias garrulus)
Představovat tohoto ptáka správným „ptačím vlastencům“ myslím není potřeba. Jedná se totiž o druh, který se vyskytuje i na našem území. Pro ty ostatní ale pár slov napíši. Ze všech mandelíků je to jediný druh hnízdící v Evropě. Vzhledem k potravě však u nás samozřejmě nezimuje. Vyskytuje se také na Blízkém východě, ve střední Asii a v Maroku. Velikostí se podobá kavce (Corvus monedula), měří 29 až 32 cm a rozpětí činí 52 až 58 cm. Vytváří dva poddruhy. Prvním je C. g. garrulus. Ten se vyskytuje v Severní Africe od Maroka na východ po Tunis, v jihozápadní, v jižní a částečně i ve střední Evropě, Malé Asii, východně až do severozápadního Íránu a jihozápadní Sibiře. Druhým poddruhem je C. g. semenowi. Ten hnízdí od Iráku a Íránu (s výjimkou severozápadu) východně po Kašmír, severně po Turkmenistán, jižní Kazachstán a severozápadní Čínu (západní Xinjiang). Mandelík hajní zimuje až daleko na jihu. Konkrétně až na jihu Afriky ve dvou oddělených oblastech. Od Senegalu východně po Kamerun a od Etiopie západně po Kongo a jižně po JAR. Obývá především teplé a suché, otevřené oblasti s roztroušenými stromy. Preferuje oblasti těchto typů v nížinách, ve kterých rostou rozptýlené skupiny dubů (Quercus), staré borovicové (Pinus) lesy s vřesovišti, ovocné sady, kde jsou smíšené zemědělské půdy, říční údolí a pláně s roztroušeně rostoucími trnitými a listnatými stromy. V zimovištích se pak vyskytuje v suchých stromovitých savanách a křovinatých stepích. V Evropě začíná hnízdění v polovině dubna po návratu ze zimoviště. Tehdy samec zahajuje svůj zvláštní svatební tanec, při kterém předvádí salta a hlasitě křičí. Na dutiny není příliš vybíravý a hnízdí v dutinách stromových, skalních štěrbinách nebo v hlinitých stěnách. Příležitostně hnízdí taktéž ve zříceninách. Do dutiny klade ve druhé polovině května a počátkem června 4 až 6 vajec. Inkubace trvá 18 až 19 dní. Mláďata mají velice zajímavé obranné chování. Při ohrožení nastaví vnitřní strany křídel, které jsou zbarveny fialově, a na „nepřítele“ vystříknou obsah střev. Hnízdo pak opouštějí ve věku 26 až 28 dní. Mimo dobu hnízdění dospělí mandelíci jako nocoviště své dutiny nevyužívají. Ze střední Evropy pak začínají odlétat v srpnu. Potravu loví z pozorovatelny. U nás jej můžeme zastihnout třeba i na elektrických drátech. Samotnou potravou je větší hmyz, méně často pojídá ještěrky, žáby, malé hlodavce a malé ptáky, které loví i na zemi. Živí se ale také plody, v Evropě nejčastěji vinnými hrozny. V minulosti byl v Evropě poměrně běžným ptákem, avšak po vymizení pasoucích se stád dobytka (u kterých snadno lovil hmyz) a odstraňování doupných stromů z krajiny se dnes stal ptákem vzácným. V chovech je krmíme podobně jako malé zoborožce rodu Tockus. Tedy především různými druhy hmyzu a speciálními granulemi a měkkými směsmi. Do „droždího žíru“ pro tyto ptáky můžeme přidat nakrájené vnitřnosti, jako kuřecí srdíčka, žaludky nebo játra. Pochoutkou pro ně jsou pak myší či potkaní holata. Podávat můžeme také plody. Je chován v Zoo Dvůr Králové nad Labem, v Zoo Ostrava a v Zoo Praha, ale také u několika soukromých chovatelů.

Mandelík modrobřichý

(Coracias cyanogaster)
Je dalším druhem mandelíka chovaného v naší vlasti. Vyskytuje se v Africe, v úzkém pásu od Senegalu po severovýchodní Zair. Jedná se o druh stálý, až na malé sezónní přesuny v období dešťů. Délka těla činí 28–30 cm, je tedy podobné velikosti jako mandelík hajní. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Ve své domovině je to poměrně běžný pták, obývající teplé otevřené oblasti s řídkými porosty stromů. Preferuje především savany, ve kterých dominují stromy rodu Isoberlinia, ale najdeme jej také ve stromových plantážích, okrajích lesů, čerstvě spálených oblastech nebo lesích u břehů jezer. Stejně jako mandelík hajní předvádí za toku ve vzduchu „kotouly“ a hlasitě křičí. Jsou silně teritoriální a zaútočí na jakéhokoliv živočicha, který se přiblíží k jejich hnízdu. Samec se páří s jednou až dvěma samicemi. Je to tedy pták monogamní, ale někdy taktéž „promiskuitní“. Samci se tak dokážou pářit i se dvěma samicemi v intervalu pouhých deseti minut, ale jedna samice se může za stejnou dobu spářit i se třemi samci. Hnízdí v jarních a v letních měsících, od dubna do července. Obvykle snáší 2 až 3 vejce. Inkubace trvá 18 až 20 dní a je zajišťována oběma rodiči, ačkoliv většinu doby sedí samice. Oba rodiče se taktéž starají o mláďata, a to po dobu 30 dní po vylíhnutí, a ještě 20 dní po opuštění dutiny. Zcela nezávislá jsou mláďata ve věku přibližně 40 dnů.
Mandelík modrobřichý patří mezi sociální druhy, a většinou se pohybuje ve skupinách od tří do sedmi ptáků. Byly však zaznamenány také skupiny o dvaceti jedincích.
Potravu loví také z pozorovatelny a často sleduje požáry, při nichž loví živočichy, kteří se snaží před ohněm uniknout. Nejčastěji se živí velkými bezobratlými, jako jsou sarančata, brouci, okřídlení mravenci a termiti. Loví však také malé bezobratlé, například užovkovité hady. Z plodů pak pojídají například plody tzv. olejových palem.
Chov je podobný jako u výše uvedeného druhu. V minulosti jsme jej mohli vidět v expozicích plzeňské zoo, dnes jej najdeme pouze u soukromých chovatelů.

Dudek chocholatý

(Upupa epops)
Je dalším zástupcem srostloprstých chovanců, kteří hnízdí i na našem území. Dudek je jediným zástupcem čeledi dudkovitých (Upupidae). Občas se však v některých systémech setkáme ještě s dalším druhem. Většinou se jako samostatný druh uvádí jeho poddruh U. e. marginata, žijící na Madagaskaru. Někdy se jako samostatný druh uvádí také nestěhovavý poddruh U. e. africana. Morfologické rozdíly mezi poddruhem marginata a dalšími poddruhy výrazné nejsou, určité rozdíly můžeme pozorovat pouze v hlasových projevech. V minulosti byl jako samostatný druh vyčleněn také U. e. antaios z ostrova Svaté Heleny. Tato forma však byla v 16. století vyhubena, pravděpodobně kvůli zavlečeným druhům. Kuriózní je i zařazení dalších ptáků s dolů zahnutými zobáky do tohoto rodu. V původním Linného díle z roku 1758 tak najdeme jako dudky zařazené ibisy skalní (Gerenticus eremita) nebo kavče červenoozobé (Pyrrhocorax pyrrhocorax). Dnes rozlišujeme nejčastěji devět poddruhů.
Jsou jimi U. e. epops obývající severozápadní Afriku, Kanárské ostrovy a širokou oblast od Evropy do jihu středního Ruska, severozápadní Číny a jižně až do severozápadní Indie.
Druhým je U. e. major ze severovýchodní Afriky. Na rozdíl od nominátního poddruhu je větší, má delší zobák a šedivěji zbarvenou vrchní část těla.
U. e. senegalensis obývá oblast od Senegalu do Etiopie. Je menší a má kratší křídla.
U. e. waibeli se vyskytuje v oblasti od Kamerunu do severní Keni. Velikostně je podobný jako U. e. senegalensis, ale má tmavší opeření a více bílé barvy na křídlech.
U. e. africana se vyskytuje ve střední a jižní Africe. Je mnohem rezavější než nominátní poddruh.
U. e. marginata obývá pouze Madagaskar, je větší a mnohem bledší než U. e. africana.
U. e. saturata obývá Japonsko a oblast od Sibiře po Tibet a jižní Čínu. Má šedavý pláštík a méně růžovou spodní část těla.
U. e. ceylonensis se vyskytuje v Pákistánu, Indii a na Srí Lance. Je menší než nominátní forma, má více rezavé opeření a nemá bílou barvu v chocholce.
Konečně posledním poddruhem je U. e. longirostris. Ten se vyskytuje v Jihovýchodní Asii a je větší a bledší než nominátní poddruh.
Dudek chocholatý se tedy vyskytuje v Evropě, Asii, severní Africe, subsaharské Africe a na Madagaskaru. Většina ptáků z Evropy a chladných oblastí Asie migruje na zimu do přilehlých tropických oblastí. Naproti tomu populace ze subsaharské Afriky jsou stálé. V minulosti běžně hnízdil v Evropě poměrně dosti severně, například v jižní Anglii. Předpokladem samozřejmě byla horká a suchá léta, za kterých je dostatek hmyzu. Pokles (především ve střední Evropě) je zaznamenán od roku 1980 a je možné, že je zaviněn změnami klimatu. Hlavními viníky je ale výsadba monokulturních lesů, nedostatek starých doupných stromů v ovocných sadech, úbytek pastvin a používání umělých hnojiv a insekticidů. Oblasti, kde se vyskytuje, musí obvykle splňovat dva požadavky. Jednak holé nebo lehce porostlé půdy, na kterých hledá potravu, a za druhé přítomnost dutin. Ty mohou být ve stromech, skalách nebo také ve zdech, hnízdních budkách, stozích sena a opuštěných norách. Tyto dva požadavky najdeme v široké škále živ. prostředí a díky tomu jej najdeme v biotopech, jako jsou vřesoviště, stromové stepi, savany, pastviny, ale i paseky uvnitř lesů. Madagaskarský poddruh využívá i hustší primární lesy. Škálu vhodných prostředí mu svou činností rozšířili také lidé svými olivovými plantážemi, ovocnými sady, vinicemi, parky a zemědělskými půdami.
Jako potravu si nejčastěji vybírá hmyz, pojídá ale také malé plazy a žáby. Složku jeho potravy tvoří i semena a plody rostlin. Potravu sbírá především na zemi. Občas ve vzduchu loví rojící se hmyz, k čemuž mu jsou nápomocna silná a zaoblená křídla. Mnohem častějším způsobem sběru potravy je ten, při němž se prochází po zemi a podobně jako bahňáci zasouvá celý zobák do půdy a hledá potravu. Často tak nachází larvy a kukly hmyzu a krtonožky. Ty pak buďto vytáhne ze země zobákem nebo je vyhrabe nohama. Zobákem prozkoumává také spadané listí, obrací poměrně velké kameny a odlupuje kůru stromů. Běžnou složkou stravy jsou tak i cvrčci, sarančata, brouci, škvoři, cikády, mravkolvi, brouci a mravenci. Velikost potravy je obvykle 10 až 150 mm, ale preferuje hmyz o velikosti přibližně 20 až 30 mm. Větší živočichy pak zabíjí ubíjením o zem nebo o kámen, při čemž z hmyzu odstraňuje i velké nestravitelné části jako nohy, křídla nebo krovky. Vodu dudek v přírodě většinou nepřijímá, nachází jí dostatek v potravě. Vodu taktéž nevyhledává ani ke koupeli – popelí se. Dudek je monogamní pták, jenž vytváří pár zřejmě pouze na jednu sezónu. Samci jsou silně teritoriální a své území si ohraničují voláním. Souboje mezi samci (a někdy i samicemi) jsou časté a mohou být velice drsné. Ptáci se protivníka snaží bodnout zobákem, a tak často dudkové přichází v těchto soubojích o oko. Samotné hnízdo je umístěno v dutině s úzkým vletovým otvorem. Hnízdo většinou není vystláno, ale samice jej občas může vystlat různými rostlinnými i živočišnými „zbytky“. Inkubaci obstarává pouze samice. Velikost snůšky je závislá na poddruhu. Ptáci obývající severní polokouli mají většinou ve snůšce více vajec než ptáci z tropických oblastí. Stejně tak i ptáci z vyšších nadmořských výšek mívají větší snůšky. Ve střední a severní Evropě a Asii čítá snůška většinou dvanáct vajec, v tropických oblastech čtyři vejce a v subtropických sedm vajec. Vejce jsou zbarvena mléčně-modře a váží přibližně 4,5 gramu.
Dudkové mají také dobře vyvinutou obranu v hnízdě. Uropygiální žlázy hnízdících samic produkují odporně páchnoucí tekutinu a stejně se dokážou bránit také mláďata. Tento sekret si pak ptáci vtírají do peří. Když se pták potře touto tekutinou, odradí tak možné predátory, ale i parazity a přisuzuje se jí také antibakteriální účinek. Krom toho se mláďata od šesti dnů stáří brání i vystříknutím trusu na vetřelce. V záloze však mají také zvuk připomínající syčení hada, a když ani to nepomůže, bodají zobákem a tlučou křídly. Inkubace trvá 15 až 18 dní, během ní samec samici krmí. Samice začíná inkubovat vejce už po snesení prvního vejce, a proto se mláďata líhnou postupně. Na mláďatech samice sedí 9 až 14 dní, poté se připojí k samci při sběru potravy pro mladé. Ti hnízdní dutinu opouštějí ve věku 26 až 29 dní a s rodiči zůstávají ještě zhruba týden.¨Chov dudků je u nás záležitostí pouze několika soukromých chovatelů a Zoo Dvůr Králové nad Labem a Zoo Praha. Jejich krmení v dnešní době nečiní větší potíže. Základem jsou komerčně vyráběné směsi a granule, měkké žíry a živý hmyz. Na zimu samozřejmě vyžadují temperovanou ubikaci, kde teplota neklesá pod 15 °C.

Dudkovec stromový

(Phoeniculus purpureus)
Patří spolu s dalšími čtyři druhy do velice málo známé čeledi dudkovcovitých (Phoeniculidae). Zástupci této čeledi jsou charakteričtí především svými dlouhými, dolů zahnutými a výrazně zbarvenými zobáky a dlouhými ocasy. Jedná se většinou o ptáky sociální, kteří žijí v hejnech o pěti až dvanácti ptácích. Po stromech šplhají podobně jako datlovití ptáci, ale jejich ocasní pera nejsou k tomuto účelu natolik přizpůsobena (nejsou tak tuhá jako u datlovitých) a snadno se opotřebí. Jako sociální ptáci jsou i velice hluční. Hejna se však neskládají z několika párů, ale podobně jako u jiných srostloprstých z rodičů, mláďat a starších mláďat, která fungují jako pomáhači.
Samotný dudkovec stromový je dlouhý až 44 cm a jeho domovinou je Afrika. Vytváří šest poddruhů. Obvykle hnízdí v lesích a hustších porostech stromů na většině subsaharské Afriky. Samice snáší 2 až 4 modrá vejce do přirozené dutiny ve stromě nebo ve starých dutinách šplhavců. Vejce pak samice inkubuje přibližně 18 dní. Po vylíhnutí je samice s mláďaty krmena celým zbytkem skupiny, a to i poté, kdy jsou mláďata vzletná a opustí hnízdo. V přírodě je často parazitován medozvěstkou křiklavou (Indicator indicator) a medozvěstkou menší (Indicator minor). Mimo dobu hnízdění vytváří i mnohem větší hejna. Pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci se liší černě zbarveným zobákem. Dospělí ptáci jej mají jasně červený. Je to typický hmyzožravec a potravu hledá hlavně na zemi, ale také na kůře dřevin nebo v termitištích. Chov je podobný jako u dudka chocholatého, ale jedná se o velmi sporadického chovance. Má je pouze Zoo Plzeň a pár šťastlivců z okruhu soukromých chovatelů.

Použitá literatura

Soustava a české názvosloví ptáků světa, František Hanák a kol.
Ptáci lesů, luk a polí, Bruno P. Kremer
Wikipedia.org
http://animaldiversity.ummz.umich.edu