Chov psů po roce 2000

Vídeňský kynolog, Dr.Ing. Helmuth Wachtel

Vídeňský kynolog, Dr.Ing. Helmuth Wachtel, vydal v nedávné době mimořádně zajímavou knihu s názvem Chov psů v roce 2000. Upozorňuje na negativní jevy v chovu čistokrevných psů a snaží se najít i východiska z této situace. Zdůrazňuje, že chov psů musí být dnes něčím víc, než pouhou snahou po exteriérových znacích odpovídajících co nejdokonaleji standardu a také víc, než pouhým užitkovým chovem. Selekce na exteriér, povahu, výkon a příslušná genetická výbava musí tvořit jednotu. Během desetiletí totiž byly u mnoha plemen stále silněji a nadměrně zdůrazňovány typické znaky, a to jak při výběru k chovu, tak při posuzování na výstavách. Mnohé extravagance, jako příliš vypoulené oči, krátké nosy, silné zřasení kůže, přehnaně krátké končetiny, dlouhá záda, sražená záď, ektropia, pak způsobují zdravotní potíže zvířat a bez ostychu můžeme hovořit o tak zvaných násilných chovech, či týrání chovem.

Posílení plemenných znaků

Pro posílení plemenných znaků byla často přehnaně používána příbuzenská plemenitba v různém stupni, která měla za následek snížení genetické variability, inbrídingovou depresi a s ní související sníženou životaschopnost potomstva a zvýšení výskytu genetických chorob a defektů. Prosazoval se chov na šampionech, a ještě dnes je mnohde snaha krýt šampiony co největší počet fen. Je to nepříliš šťastná metoda vedoucí k vysokému počtu vzájemně příbuzných jedinců v populaci, dalším snižování genetické variability a oslabování celého plemene. Již Aristoteles říkal, že z vrcholu je už jenom cesta dolů.

Šampioni jsou nutní pro propagaci plemene. Pro budoucnost plemene, jeho zachování v dostatečné genetické variabilitě a životaschopnosti, v dobrém genetickém stavu je však cenný každý, třeba jen"dobrý", jedinec.

Kult šampionů

Kult šampionů je pěstován dodnes. Na internetových stránkách jednoho sympatického velkého plemene lze v přehledu chovných psů nalézt zajímavou informaci. Téměř polovina chovných psů, které klub v současné době využívá ke krytí, má jednoho otce, kdysi slavného šampiona. Vezmeme-li v úvahu, že podobně jsou na tom i feny, vybízí tato situace k vážným obavám o další vývoj tohoto plemene. Bohužel, tyto skutečnosti si mnohdy jen málo uvědomujeme. Chovy hospodářských zvířat řídí po plemenářské stránce odborníci vzdělaní v oboru a nikdo by chov nesvěřil třeba švadleně. Podobně je tomu v zoologických zahradách, kde chovy a plemenné knihy ohrožených zvířat vedou zoologové a lidé vzdělaní v oboru genetiky. Bohužel, přestože psy označujeme jako nejlepší přátele, o osudu jejich populací rozhodujeme všelijak. Neexistují státní výzkumná pracoviště, snad jen díky soukromým klinikám a pracovištím se situace začíná alespoň trochu měnit. Kynologické orgány mnohdy věnují přemíru energie mocenským bojům místo koncepčního a metodického řízení chovu.

Chov psů, lze považovat za umění, které formuje živý materiál. Chov psů je také umění, které by mělo podléhat etickým zásadám. Pokud člověk chová zvířata, která trpí dědičnými chorobami, nebo jejichž tělesné funkce jsou negativně ovlivněny abnormálním utvářením těla, a jejich společenská přizpůsobivost je omezena / plachost, agresivita/, potom je to zkrátka a dobře týrání zvířat a zločin na genetickém dědictví psa domácího.

Selekce ne vždy ve prospěch psa

Na prahu nového tisíciletí podle dr. Wachtela chov psů probíhá ve spíše primitivní formě, protože většina chovatelů zná populační genetiku sotva podle názvu a současný systém chovu čistokrevných psů velmi málo odpovídá aktuálním znalostem genetiky.

Přitom již na jaře v roce 1995 doporučila Rada Evropy členským zemím upustit od chovu zvířat s dědičnými abnormalitami a extravagancemi, které ze psů dělají karikatury a negativně ovlivňují kvalitu jejich života.

Mnoho lidí uvažuje o opodstatněnosti těchto doporučení, ale je třeba si uvědomit, že pes je ve své současné podobě výtvor člověka a člověk je za jeho další zdravý vývoj také odpovědný. Současná plemena psa se nevyvíjela, jako většina živých tvorů na této planetě, evolucí a přirozenou přírodní selekcí. Selekci zde uplatňoval v rozhodující míře jen člověk a bohužel, ne vždy ve prospěch psa, ale především ve prospěch svůj.

Příbuzenská plemenitba zvyšuje riziko defektů

Příbuzenská plemenitba zcela konkrétně zvyšuje riziko defektů. Přitom dr. Wachtel upozorňuje, že je samozřejmě nutné stavět na chovu čistokrevných zvířat a že i plemena, o nichž se dnes mluví jako o "týraných chovem" mají právo na přežití. Jde jen o to nadměrně nezdůrazňovat typické znaky a rozumně vykládat standardy. Přichází doba, kdy standardy jednotlivých plemen psů budou důkladně analyzovány odborníky a prvky, které by mohly mít něco společného s týráním chovem, z nich budou zcela eliminovány. Proč však čekat na zákon a legislativu, když to mohou kynologové začít dělat sami.

Pouze geneticky variabilní čistokrevný pes, při jehož chovu je brána v úvahu dostatečná genetická pestrost a selekce s ohledem na zdraví a povahu, a který se díky tomu dokáže přizpůsobit civilizovanému lidskému prostředí, představuje další perspektivu chovu.

Nadměrné zatížení příbuzenskou plemenitbou

Bohužel, současný systém chovu psů je příbuzenskou plemenitbou zatížen nadměrně a způsoby chovu snižují genetickou pestrost. Proto je nasnadě nutnost nahradit dosavadní metody, eufemisticky často označované jako "čistá dědičnost" nebo "vysoký chov", plánovaným chovem na heterozygotnost, aby byly využity velké výhody zdraví, přizpůsobivosti a výkonu.

Publikace dr. Wachtela je mimořádně zajímavá a rozhodně ji lze doporučit každému, kdo se trochu vážněji zabývá chovem psů. Zajímavé poznatky však z ní mohou čerpat i ti, kdo mají doma třeba jen jediného psa. Patří ke knihám, které pomáhají lépe poznat psy jako společníky člověka a pochopit i mnohé jejich problémy.