Pštrosi pana Smolíka!
Z těch prvomájových oslav si pamatuji pramálo, jen nekonečné čekání na seřadištích, déšť a zimu, silnice nastlané krepovým papírem, polámanými mávátky a vlaječkami. Jednou jsem ten průvod nestihl, jak a proč se to stalo, si pamatuju kupodivu velice dobře, ač od té doby uběhlo více jak padesát let.
První máj roku 1959 připadl na pátek, nemusel jsem tedy do školy. Na průvod jsem se těšil, kupodivu bylo docela hezky, máma mě navlékla do bílých punčocháčů, modrých krátkých kalhot a bílé pionýrské košile. Ten nádherný rudý šátek mi chyběl, chodil jsem do třetí třídy a slavnostní slib s předáním šátku se měl odehrát až koncem školního roku. Máma nebyla s mým oblečením pořád spokojená a já byl celej netrpělivej. Venku u plotu přešlapoval můj kamarád a spolužák Míša a rukama mi dával tajná znamení, že něco důležitého má. Vychrlil to na mě, jen jsme se rozběhli dolů k městu. Míša našel barák, kde na střeše seděli žlutí a červení pštrosi. To byla zpráva, já měl oči údivem navrch hlavy. Pštrosy jsem samozřejmě znal, modré i měl, černí sedávali na sousední střeše, ale červení a žlutí? Neuvěřitelné. Míša vymyslel, že se na ty holuby půjdeme podívat hned, ten barák že je kousek od velké školy, kde byl sraz do průvodu. Aby se rozumělo, my tenkrát chodili do tzv. Národní školy, to byl první až pátý ročník a ta škola stála o dvě ulice dál. Jenže mi tenkrát uháněli dál, hlouběji do města k „měšťance“. Před onou velkou školou jsme zahnuli do ulice, kde jsem nikdy nebyl, a opravdu seděli tam, nádherní červeno-bílí a žluto–bílí, žádní ošmrdlanci, jako jsme měli my kluci v bedýnkách pod krovy. Visel jsem na plotě a přál si, aby vyšel majitel, třeba by mi pár nebo alespoň jednoho dal, třeba by za holuba ani moc nechtěl, něco jsem měl, nasbíral bych nějaký papír, železo. Míša mě tahal za rukáv, že už půjdeme, než nám ostatní utečou, on tam musel, jeho táta byl komunista, ale já se od té holubí krásy nemohl odtrhnout. Ono to nebude s tím průvodem tak žhavé, než se všechno sejde, seřadí, to je vždycky nekonečné.
Můj kamarád zmizel a já pořád čekal na zázrak, díval se, jak ti nádherní holubi poletují, a když jsem usoudil, že se majitele nedočkám, byl průvod pryč. Pořádně ve mně hrklo, abych se vydal dolů do města až za řeku, to jsem se bál, vůbec jsem to tam neznal, a tak nějak očekával průšvih. Viděl jsem, kudy se budou lidi z průvodu vracet, sedl jsem si na židli u plotu, dlouho čekal a nakonec došel domů jakoby z průvodu. Táta s mámou se neptali, těm stačilo, že jsem se vrátil, zato ve škole to prasklo okamžitě. Soudružka učitelka dokonce zapomněla na housle, na které nám před začátkem vyučování hrála, a začala ihned s vyšetřováním mého včerejšího hrůzného zločinu. Na otázku, kde jsem byl, když se celá třída účastnila oslav Svátku práce, jsem popravdě řekl, že mne zaujali pštrosi pana Smolíka, to jméno jsem si přečetl na novinové schránce. Soudružka učitelka se spravedlivě rozlítila, pštrosi že žijí v Africe a Austrálii, kde že by je nějaký pan Smolík vzal. To mé lhaní že bude přísně potrestáno a rozhodne sám soudruh ředitel. Za neúčast na oslavách svátku práce mne odsoudili k tomu, že nebudu přijat mezi pionýry. To byl velice přísný trest, všichni pionýry buď už byli, nebo budou, jen já ne. Spolužáci mne litovali, já sám sebe litoval, táta mne seřezal řemenem do krve.
Oni mi nakonec ten rudý šátek dali, určitě by se to odrazilo v hodnocení kohosi, kdyby jeden žák nebyl jednotné pionýrské organizace. Tak jak ostatní jsem nějaký čas to pionýrování žral, pak ale ustalo i nošení onoho kdysi tak vytouženého šátku a já si říkal, jakej že jsem to mohl být hrdina, kdyby mne tenkrát k pionýrům nevzali.
Když jsem vycházel školu, vstoupil jsem do chovatelského spolku, do toho samého, kde byl členem i pan Smolík – chovatel pštrosů. Někdy později, při jakési příležitosti, jsem mu vyprávěl, do jakých nesnází mne před lety jeho holubi přivedli. Pan Smolík se smál k nezastavení, pak si utřel slzy a prohlásil, že za utrpěné příkoří mi dá kterýkoliv pár holubů, na který ukáži. Jenže já už byl někde jinde, pštrosi mne nezajímali, vzhlížel jsem k úplně jiným holubům. Poděkoval jsem, odmítl ten dar, ale nikdy nezapomněl …
