Sám sobě trenérem – 11. část
Každý kůň je jiný a krizové situace řeší jinak, proto je vhodné naučit se poznávat reakce konkrétního koně – nejlépe dřív, než na něm k takovému koňskému strašidlu dojedeme. To je také jeden z důvodů, proč je vhodné čas od času zařadit do tréninkového plánu práci s koněm na ruce, kde se snáz naučíme chování koně ovlivňovat a předvídat, což nám může v budoucnu ušetřit nejednu horkou chvilku v sedle. Nácvik situací, kdy s koněm překonáváme různé uměle vytvořené „strašidelné“ překážky, nám pomůže naučit se, jak koně přesvědčit, aby překážku překonal. Pro koně však může každá obměna překážky být důvodem, aby v ní viděl nového strašáka, ke kterému je nutné přistupovat s větší opatrností než k předchozímu bubákovi.
Vezměme například plachtu. Šustí, má zvláštní barvu, tvar, pach … a přesto nemusí koni dělat žádný problém se na ni postavit, jen když si může uždibnout trochu trávy kolem … (obr. 1). O chvíli později potká ten samý kůň překážku z plachty, jenže tentokrát s vodou … a náhle se nenechá přesvědčit ani za jindy velmi oblíbený pamlsek, aby tam postavil byť jen kopyto (obr. 2). V případě převádění přes plachtu na koně platila úplatkářská metoda, která v zápětí selhala u podezřelejší překážky. Situace je tedy v tomto případě nastavená takto: Kůň ví, co se po něm požaduje. Kůň nepokládá za vhodné (bezpečné, příjemné …) do vodní překážky vstoupit. Jeho pozornost je rozdělena mezi překážku („Tam nechci ani omylem šlápnout“) a pamlsek („Ten chutný puclík bych si rád vzal …“), ale první záležitost je pro něj důležitější než druhá. Je potřeba převrátit smýšlení koně od „Překážku neřeším, mám jasno, že do ní vstoupit nechci“ na „Musím rozmyslet, co budu dělat s tou překážkou“. Kůň je postaven před překážku a je mu nabídnuta cesta přes (obr. 3). Jelikož je kůň momentálně pevně odhodlaný nesmočit kopyto, reaguje odporem a snahou obejít překážku (obr. 4), v čemž mu však brání vodítko. Snaha obejít překážku přes člověka je rovněž řešena opětovným postavením koně do vhodné výchozí pozice pro překonání překážky (obr. 5). Koni po několika neúspěšných pokusech překážku obejít nezbude nic jiného než se začít překážkou zabývat (obr. 6). Pokus vstoupit do překážky aspoň jednou nohou (obr. 7) je prvním úspěchem, kdy kůň překonal myšlenku „Tam ani za nic nestoupnu“ a nahradil ji myšlenkou „Zkusím tu překážku prozkoumat nohou“. Tento nápad je nutné u koně ocenit a odměnit, přestože jedna noha v překážce ještě neznamená, že kůň do požadovaného prostoru vstoupí. Častěji jde jen o testování, zda je povrch bezpečný na došlápnutí, a dokud jsou zbývající tři nohy pevně na zemi, má kůň možnost ustoupit od záměru do požadovaného místa vstoupit. Podobným způsobem koně testují například lávky nebo rampy přepravního vozíku. Moment, kdy se kůň rozhodne vstoupit na podezřelý povrch dvěma nohama (obr. 8), je již předzvěstí budoucího úspěšného překonání překážky (obr. 9).
Každá fáze překonání překážky potřebuje ze strany koně určitý čas na přemýšlení, srovnání se s problémovou situací a nabídnutí řešení. Je vhodné dát koni čas a odebrat tlak pokaždé, když se zdá, že jeho mysl směřuje k požadovanému řešení, a naopak neustávat v pobízení (byť by to mělo být jen třeba mlaskání či mávání „pobízečem“), jestliže reakce koně nesměřují k překonání překážky.
Při překonávání tohoto typu překážky je pro člověka snazší s koněm manipulovat v pozici, kdy kůň stojí před delší stranou překážky. Člověk tak získá víc manévrovacího prostoru v případě, když se kůň pokusí překážku obejít. Překonávat překážku z krátké strany můžeme snadno až s koněm, který již nepřemýšlí nad tím, že překážku překonávat nebude, ale nechá se do ní v klidu navést (obr. 10).
(Pokračování příště.)
