Sám sobě trenérem – 15. část

Nervózní, uspěchaní koně, koně ustrašení, šklebiví, útoční, koně vytrvale odmítající vyplnění požadavku člověka, nebezpeční při ošetřování, nespolehliví při práci na jízdárně i v terénu. Denní realita mnoha majitelů koní, kteří hledají pomoc a dostávají (nepochybně dobrou) radu, že musejí zapracovat na důvěře koně, protože tyto projevy koně bývají spojeny s nedůvěrou. Lidé se pak ptají – můžu něco udělat pro zvýšení důvěry koně? Existují pro zvýšení koně nějaká cvičení? Můj názor je takový, že ano. Ovšem ne „nějaká cvičení“, ale prakticky všechny úkony, které s koněm děláme, by v důsledku měly vést k prohloubení důvěry koně v člověka a jeho vedení.

Jak zvýšit důvěru koně
Někdy jsou za cvičení „k povzbuzení důvěry“ považovány cviky používané k otupení koně na vjemy. Když bude člověk nějakého koně úmyslně strašit například máváním nějakým podezřelým předmětem, bude přirozená reakce koně vzdálit se. Jestliže koni nedovolíme se příliš vzdálit, například tím, že jej budeme mít v uzavřeném prostoru dostatečně malých rozměrů (kruhovka, jízdárna apod.), nebo proto, že bude na konci vodítka, bude muset kůň dříve či později začít přemýšlet o tom, že z této potencionálně nebezpečné situace není v útěku východisko, a je nucen hledat jiný způsob řešení, než je útěk. Při snaze o otupení koně na vjem je vhodné, aby se podezřelý předmět zprvu pohyboval spíš směrem od koně, a aby jeho pohyb byl v pravidelném rytmu, to koně tolik nestresuje a snáze jej přesvědčí, aby namísto metody útěku volil prozkoumání daného předmětu. Kůň, který je takovým cvičením vystavován, postupně otupí na různé pohyby, zvuky nebo nezvyklé předměty, a stává se tak „bezpečnějším na používání“.

Podobným způsobem může člověk naučit koně, aby se ve stavu nouze obracel k němu. Jestliže člověk působí nátlakem na koně a v momentě, kdy kůň začne přemýšlet o změně svého chování, sníží stresový faktor a nabídne mu východisko například v přistoupení k člověku, naučí koně, že je možné hledání jakéhosi útočiště v krizových situacích u člověka. Rizika jsou ta, že někteří koně, kteří jsou pod tlakem a zjišťují, že nelze utéct, mohou volit útok, nebo se jednoduše fyzicky poškodit ve snaze utéct – přílišná zátěž na nohy při běhu v malém prostoru, poškození plic způsobené uhnáním koně, v případě práce na ruce třeba i odřeniny od ohlávky (na udidle snad nikdo takové věci ani nedělá).

Přestože tyto postupy bývají označovány za prvky vedoucí ke zvýšení důvěry v člověka, jsou spíše jakýmsi učením koně, jak se chovat v určitých situacích. Kůň nemusí mít nijak výraznou důvěru v jedince samého, ale může se naučit vyhnout jistému, pro člověka nepřípustnému chování, které je výrazem nedůvěry. Určitou výhodou je, že jde o řešení poměrně rychlá (snadno se tak učí na seminářích, protože je hned vidět vždy nějaký kladný výsledek a každý je zvládne, zvlášť když mu u toho ještě někdo radí, co přesně kdy má udělat). Skutečně pevná důvěra v konkrétního člověka se však rodí postupně a buduje se prakticky v každém úkonu, který člověk s koněm absolvuje. Má-li být člověk důvěryhodný pro svého koně, musí splňovat víc požadavků než jen to, že umí zatlačit a zavčas ubrat tlak. Důvěru vytváří opakovaná dobrá zkušenost. To vyžaduje čas, a pokud je potřeba řešit již nějaký dříve vzniklý problém, často hodně času a s ním i trpělivosti od toho, kdo s koněm pracuje. Někdy mají lidé snahu ihned všechny problémy koně řešit, hledat nějaké postupy pro zajištění změny v chování koně. Pokud je však u některých problémů prvotní příčinou bázlivost a nedůvěra koně v člověka, mohou se tyto problémy nechat odeznít s tím, jak postupně kůň nabere důvěru v člověka a jeho vedení při běžné práci, aniž by se kůň musel nějak uměle stresovat. Speciálními cvičeními s koněm můžeme jen rychleji dosáhnout prakticky stejného efektu v chování koně, jako když se budeme ke koni běžně chovat rozumným způsobem, tak, abychom byli pro koně čitelní a předvídatelní, nebudeme klást příliš velké požadavky, ale budeme často chválit za splnění požadavků na koně kladených.

Důvěru u koně zvyšuje, pokud kůň ví, co v jaké situaci může od člověka čekat. Důvěru tedy získáváme i důsledností, když máme nějak nastavená pravidla a trváme na jejich dodržování. Důvěře naopak neprospívá, jestliže se člověk ve stejné situaci chová různě, například když v jednu chvíli koni toleruje, že se samovolně rozejde při nasedání, jindy koně při stejném „prohřešku“ vrátí zpátky, a za týden zase koně nechá odpochodovat pět kroků, aniž by věc nějak řešil. Nejen že takto ztrácí kůň určitou vychovanost, nebo nemá ani šanci dobrý návyk získat, jelikož netuší, že by něco mohlo být špatně, ale navíc se cítí být zaskočen „podivným“ chováním člověka ve chvíli, kdy je opravován. To ovšem neznamená, že pokud jsme do teď něco koni tolerovali a nyní se to rozhodneme změnit, nutně tím podkopeme jeho důvěru. Pokud si jezdec nastaví pravidlo tak, že od teď koně nenechá při nasedání chodit, kůň se možná zpočátku bude divit, proč se nesmí hýbat, ale jako u každého nového cviku po čase pochopí, co se po něm chce, jestliže mu bude požadavek sdělen dostatečně jasně a hlavně pokaždé, když dojde k chybě, bude v klidu, ale důsledně opravován, a naopak při dobrém stání při nasedání chválen.

Hlavním kritériem pevné důvěry je však čas strávený s koněm, zejména pokud je vyplněný pro koně příjemnou či smysluplnou činností vykonávanou bez stresu. Mnoho dobrých zkušeností koně s člověkem a v neposlední řadě i člověka s koněm vytváří oboustranně výhodný vztah založený na důvěře, ze kterého mohou mít obě strany zisk zejména v krizových situacích. Důvěra člověka v koně roste s vychovaností koně, tedy se schopností koně se chovat tak, jak člověk vyžaduje. A člověk, který dokáže koni věřit a chovat se k němu s citem, zase vyvolává v koni důvěru, díky níž je práce s koněm snazší …