Vlašky
Jde o líbivé temperamentní plemeno s velmi dobrou snáškou, které dobře využije velké výběhy. Jsou nejrozšířenějším lehkým plemenem slepic, chovají se v mnoha barevných rázech, z nichž nejznámějším jsou vlašky koroptví. Vyskytují se s listovým, ale i růžicovým hřebenem. Oblíbená je také jejich zdrobnělá forma.
Zařazení: středomořská plemena lehkého typu (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina F1).
Původ: Itálie, Německo (EE)*.
Kroužek: kohout 18 mm, slepice 16 mm, zdrobnělá forma kohout 13 mm, slepice 11 mm.
Vznik plemene
Pravděpodobně se původní italské slepice s velkými hřebeny, dlouhými laloky, bílými ušnicemi a žlutými běháky kolem roku 1835 dostaly do Ameriky. Američané oceňovali jejich značnou přizpůsobivost a užitkovost a začali je intenzivně šlechtit výběrem a křížením s jinými plemeny. Ke křížení byly pravděpodobně použity staroanglické bojovnice a slepice fénixky. Později pro zlepšení linie těla a zvýšení váhy vajec též minorky. Takto prošlechtěné se dostaly v 60. letech z Ameriky do Anglie a Dánska pod novým názvem leghornky. Angličané je prošlechtili pomocí domácí slepice divokého zbarvení do variety koroptví, ta se rozšířila do dalších zemí Evropy. V Německu byly přikříženy tamní domácí slepice.
Vlašky se staly oblíbeným plemenem, postupem času se jako plemeno vyvíjely. Na stránkách Klubu chovatelů vlašek se uvádí: „V současné době se vyskytují tři šlechtitelské linie podle země vzniku – anglický, německý (nizozemský) a americký typ. Odlišnosti se týkají především utváření ocasu a hřebene“ (viz tabulka 1). Vlašky v českém vzorníku odpovídají německému typu.
Ke „zdrobňování vlašek“ došlo po roce 1910, první zdrobnělé vlašky představili němečtí chovatelé v roce 1919. Ke šlechtění se používaly staroanglické bojovnice, selské slepice a velké vlašky.
Plemenné znaky
Hřeben patří mezi tři nejdůležitější znaky pro rozlišení jednotlivých lehkých plemen slepic. Od počátku vzniku vlašek jde o hřeben poměrně velký. Vzorník požaduje 4–6 (klub uvádí ideál 4–5) pravidelně asi do poloviny výšky hřebene řezaných zubů. Osy zubů by měly směřovat do středu oka. Podstatná je výška hřebene – ta by měla tvořit 1,5–2 násobek výšky hlavy. Struktura hřebene by měla být hladká, delší praporek sleduje linii týlu, aniž k němu přiléhá. Slepice vlašek musí mít hřeben dostatečně klopený, neměl by ale bránit ve výhledu.
Pokud je hřeben růžicový, požaduje se středně velký jemnější struktury, trn sleduje linii týlu, ale nepřilehá k němu.
Hlava má být velká, podlouhlá a široká, obličej červený, ušnice bílé až krémové, střední velikosti, laloky větší, ale jemné tkáně a zaoblené.
Trup je dlouhý, poměrně silný, vodorovně nesený, prsa široká, plná a dobře klenutá.
Krk je středně dlouhý s bohatým krčním závěsem spadajícím až na ramena.
Ocas široce nasazený pod úhlem 30–40 stupňů. Plynule vychází ze sedla a je jen velmi málo rozevřený. Srpy jsou dlouhé, široké a dobře zahnuté.
Nejčastější exteriérové vady
Hřeben – asi nejčastější vadou jsou odchylky ve velikosti a tvaru hřebene. U slepic příliš velké hřebeny zakrývající oko, nebo naopak malé neklopené hřebeny (zejména u zdrobnělých vlašek), různá zvlnění. Poměrně často bývá hřeben proláklý nebo hrubý. Vadou, která se v poslední době vyskytuje u mnoha plemen, je rozštěpený – hluboce rozdělený praporek. Velkou vadou jsou také velmi dlouhé, kornoutovité a hrubé laloky, silně zvrásněné ušnice, probělený obličej.
Trup – objevují se plochá prsa, krátký nebo vysoko zvednutý trup.
Ocas – vadné utváření, bývá vějířovitý, vysoko nesený.
Běháky – u některých zvířat vysoký nebo nízký a úzký postoj, světlé běháky.
Opeření – úzké peří.
Barevné rázy
Díky tomu, že jsou vlašky oblíbeným a poměrně rozšířeným plemenem, bylo vyšlechtěno mnoho barevných rázů, a to u velké i zdrobnělé formy. V českém vzorníku plemen je jich uvedeno 29, v seznamu EE dokonce 34. Na výstavách se nejčastěji objevují koroptví, k vidění jsou i černé, černé bíle skvrnité, oranžovokrké, porcelánové, rodobarvé šedoprsé, stříbrně, zlatě zbarvené, žíhané, žluté, ze zdrobnělých černé, koroptví, oranžově zbarvené, porcelánové stříbrně zbarvené, zlatě zbarvené, zlatokrké a žíhané.
Užitkovost
Vzorník uvádí snášku 160 až 200 vajec s bílou až krémovou skořápkou. Nosnost jednotlivých barevných rázů je ovlivněna plemenem použitým k jejich vyšlechtění. Minimální hmotnost násadových vajec je 55 g. Při testech užitkovosti (2002 / 2003) v kontrolní stanici v Opavě dosáhly vlašky koroptví průměrné užitkovosti 242 vajec s průměrnou hmotností 57,7 g. Rozpětí mezi nejlepším (255 ks vajec) a nejhorším (231 ks vajec) chovem bylo malé, což svědčí o vyrovnanosti snášky ve všech 7 zúčastněných chovech. Ostatní barevné rázy měly snášku od 196 ks do 215 vajec. Vysoké snášky také dosáhl jeden chov rodobarvé variety s kontrolou 14 slepic, a to 256 kusů vajec na slepici.
Zdrobnělé vlašky by měly snést za rok 100 až 130 vajec o hmotnosti 35 g.
Specifika chovu
K jednomu kohoutovi optimálně zařazujeme 16 až 18 slepic (možné je i 20), vlašky jsou známy svou vysokou oplozeností vajec.
Kvočny se objevují jen velmi zřídka, častější jsou u zdrobnělých vlašek. Kvokavost je u vlašek nežádoucí, proto kvočny z chovu vyřazujeme. Pokud slepicím v zimě přisvěcujeme a mají odpovídající výživu, není problém ani se zimní snáškou.
Kuřata rychle rostou i opeřují, jsou otužilá, raná. Při odchovu není nutné topit dlouho, nevhodné jsou příliš vysoké teploty. Vhodné je rozdělit odchovnu na dvě části - jednu vytápěnou a druhou bez topení. Pokud bychom zjistili, že si kuřata ozobávají peří, použijeme tepelné zdroje, které nesvítí.
Vlašky mají velký hřeben, který má tendenci v zimě omrzat. Pokud je pouštíme i v zimě ven, je dobré hřebeny a laloky namazat tukem (např. sádlem). Tuk – jedlý olej můžeme přidat i do vody na napájení, zvířata si namáčejí laloky a olej ulpívající na nich nedovolí vodě, aby na nich zůstávala. Do „tvrdších“ podmínek jsou vhodnější vlašky s růžicovým hřebenem.
O vlaškách se říká, že jsou divoké, perou se, přelétávají ploty: Pokud chováme hejno ve velkém prostoru a s člověkem přijde do styku jen minimálně, opravdu bude problém drůbež chytit, natož vystavit v malé výstavní kleci. Zvířata, která si nezvyknou na kurník, budou mít tendenci hřadovat vysoko na stromech. Řešením je zvyknout je na určité stanoviště – kurník, zde krmit a na noc je zavírat. Také pokud si odmala zvykají na přítomnost chovatele, není s jejich temperamentem a „divokostí“ problém. Ze zkušenosti se vlašky chované v menším výběhu dají snadno ochočit, zvyknou si i na přítomnost dětí. Také po začátku snášky se slepičky zklidní.
Zvířata (kohouti i slepice) se „perou“ především kvůli určení hierarchie v hejnu. Ze zkušenosti při společném odchovu kohoutků není s potyčkami problém, ten ale nastane, pokud se do hejna dostane jakékoli cizí zvíře. Také se mi osvědčilo odchovávat kohoutky odděleně od slepiček – mladí kohoutci slepičky obtěžují, a ty pak mají strach jít i ke krmítkům. V krajním případě si můžeme pomoci brýlemi.
Přelétávání plotů: je problémem zejména v prvním roce. Starší slepice přelétávají zřídka (pokud mají dostatek krmení, „zábavy“ apod.). Pokud přelétávají, je dobré malé výběhy opatřit sítí i shora. U velkých výběhů bývá příčinou přelétávání vyrušení – „poplašení“ hejna.
Zamezit přelétávání můžeme také zastřižením ručních letek na jednom křídle, taková zvířata už ale nepatří na výstavu. Existují také křídelní spony, za dob našich babiček se na křídla používala zavařovací guma, což je ale poměrně drastický způsob.
Zahraničí
Orientaci v plemeni znesnadňuje to, že v některých zemích jsou vlašky nazývány leghornkami příslušného typu. U vlašek (italek, nebo také leghornek německého typu) je to vidět z tabulky 2, kde je i zastoupení jednotlivých barevných rázů. Nejvíce rozšířeny jsou vlašky v Německu, bohaté na barevné variety je také Nizozemsko.
Leghornky anglického typu, které svou postavou a větším hřebenem připomínají minorku, se uvádějí jen v Belgii a Velké Británii, a to v rázech: modré, žluté, zlatokrké, černé, stříbrokrké a bílé. Bílé leghornky amerického typu (v našem vzorníku leghornky) se chovají téměř ve všech členských zemích EE. V Americe jsou údajně v mnoha barevných rázech.
Klub
Chovatelé velkých i zdrobnělých vlašek, kteří mají zájem o spolupráci při šlechtění, mohou vstoupit do Klubu chovatelů vlašek se sídlem v Praze. Více o klubu naleznete na webových stránkách: www.klubvlasek.webzdarma.cz . Předsedou klubu je př. Radim Weiter.
Pokud vás vlašky zaujaly, přeji hodně úspěchů v jejich chovu.
| Tabulka 1: Rozdíly v utváření ocasu a hřebene mezi jednotlivými typy leghornek | ||
| Ocas | Hřeben | |
| Německý typ (naše vlaška) | Více složený, nízko nesený ocas. Kohout má bohaté, široké, dobře zahnuté srpy. | Hřeben je jednoduchý a praporek sleduje linii hlavy, u slepice je v polovině klopený. |
| Americký typ (naše leghornka) | Ocas vějířovitě rozprostřený s bohatými užšími srpy. | Hřeben je menší a jemnější. Praporek vodorovně odstává. |
| Anglický typ | Silně složený ocas s méně bohatým krytem. | Nápadně velký hřeben. |
| Tabulka 2: Výskyt barevných rázů vlašek (leghornek německého typu) v zemích EE | |||||||||||
| Česká republika | Německo | Bel | VB | Fr | It | Chor | Niz | Pol | Skand | Šp | Slov |
| Vlašky 2) | Italiener 2) | a) | b) | c) | d) | e) | f) | g) | h) | i) | j) |
| bílé | weiß | a | a | a | a | a | a | a | a | a | |
| bílé černě kolumbijské | weiß-schwarzcolumbia | a | a | a | a | a | a | a | a | a | a |
| bílé černě skvrnité | weiss-schwarzgescheckt 1) | a | |||||||||
| bílé modře kolumbijské 1) | weiss-blaucolumbia 1) | a | a | ||||||||
| černé | schwarz | a | a | a | a | a | a | a | a | a | a |
| černé bíle skvrnité | schwarz-weißgescheckt | a | a | a | a | a | a | a | a | ||
| červené | rot | a | a | a | a | a | a | a | |||
| červeně sedlaté zlatokrké | rotgesattelt | a | a | a | a | a | a | a | a | a | |
| koroptví | rebhuhnhalsig | a | a | a | a | a | a | a | a | ||
| koroptví vlnité 1) | rebhuhnfarbig mehrfach gesäumt 1) | a | |||||||||
| modré | blau | a | a | a | a | a | a | a | a | a | |
| modré bíle skvrnité | blau-weißgescheckt | a | a | a | |||||||
| modré koroptví | blau-rebhuhnhalsig | a | a | a | a | a | |||||
| modré s lemy | blau-gesäumt 1) | a | |||||||||
| šedé zlatě zbarvené | blau-goldfarbig | a | a | a | a | a | |||||
| modré zlatokrké | blaugoldhalsig 1) | a | a | a | |||||||
| oranžově zbarvené | orangehalsig | a | a | a | a | a | a | a | |||
| oranžovokrké 1) | orangehalsig 1) | a | a | ||||||||
| porcelánové | goldbraun–porzellanfarbig | a | a | a | a | a | a | ||||
| rodobarvé šedoprsé | kennfarbig | a | a | a | a | a | |||||
| stříbrně zbarvené | silberfarbig | a | a | a | a | a | a | a | a | ||
| stříbrokrké | silberhalsig 1) | a | a | a | a | ||||||
| stříbrokrké oranžovohřbeté | silberhalsig mit orange Rücken 1) | a | |||||||||
| šedé | perlgrau 1) | a | |||||||||
| šedé oranžově zbarvené | perlgrau-orangehalsig | a | a | a | a | ||||||
| zlaté bíle lemované | gold-weißgesäumt | a | a | a | a | a | a | ||||
| zlaté černě lemované | gold-schwarzgesäumt | a | a | a | a | a | a | ||||
| zlaté modře lemované | gold-blaugesäumt | a | a | a | a | a | a | ||||
| zlatě zbarvené | goldfarbig | a | a | a | a | a | a | a | a | ||
| zlatokrké | goldhalsig 1) | a | |||||||||
| žíhané | gestreift | a | a | a | a | a | a | a | a | a | a |
| žluté | gelb | a | a | a | a | a | a | a | a | a | |
| žluté kolumbijské | gelb-schwarzcolumbia 1) | ||||||||||
| (bílé s modrými skvrnami) 1) | exchequer 1) | a |
a) Italienne 2)
b) Leghorn 2)
c) Leghorn 2)
d) Italiana
e) Talijanska
f) Leghorns (holandský typ)
g) Włoszki
h) Italiener
i) Italiana
j) Vlaška
1) jen uvedení názvu, v zemi nejsou uznané
2) také s růžicovým hřebenem
* V rámci Evropského svazu chovatelů se uvádí původ EE (Entente europenne)
