Drůbež

Libeček lékařský (Levisticum officinale) je mohutná rostlina z řádu miříkotvaré (Apiales), z čeledi miříkovité (Apiaceae), která se pěstuje především jako koření. Využívá se ale také jako léčivá rostlina, byly ověřovány i možnosti použití v chovech drůbeže. Anglický název lovage i německý Liebstöckel zdánlivě spojují libeček s láskou. Anglické lovage vzniklo ze starého francouzského levesche, latinské levisticum zase ze slova ligusticum, tedy Ligurie, a to proto, že libeček byl a je zvláště rozšířený v třetím nejmenším kraji Itálie, Ligurii, ležící na severozápadě zmíněné země. Říkalo se mu také ligurský celer. V Německu a Nizozemsku je jedním z běžných názvů libečku Maggikraut (bylina Maggi), protože má bylina podobnou chuť vůni jako omáčka Maggi.

V článcích o řepě, lebedě, kukuřici nebo u brambor byla zmínka také o siláži. Podívejme se dnes, jak ji připravit. Siláž je v zimním období vhodnou náhradou zeleného krmení a slepice, kachny, husy i pižmovky si na ni rychle zvyknou. Jako vhodný zdroj krmiva může posloužit i při odchovu mláďat, kdy je potřeba více krmení. Také se využijí zbytky ze zahrady nebo pole, které by se jinak vyhodily, protože je drůbež v krátké době nestihne sezobat.

Klasifikován jako Vulnerable (VU, zranitelný). Je uveden v úmluvě CITES, příloha II.

Minule bylo představeno zvláštní plemeno slepic – ayam cemani – a u nich zmínka o tom, že jejich černé zbarvení způsobuje mutace fibromelanóza. Podívejme se na tuto mutaci blíže.

Tuto rostlinu dobře znáte jako okrasnou letničku, která je oblíbená na zahrádkách, ale používá se i k osázení větších ploch u silnic a v parcích. Je také zdrojem žlutých barviv, která se dají použít na obarvení potravin i do krmiv pro zvířata. Afrikán (Tagetes), u nás známý také jako aksamitník, se řadí do řádu hvězdnicotvaré (Asterales), čeledi hvězdnicovité (Asteraceae), rodu aksamitník. Popsaných je 52 druhů uvedeného rodu. Jedním z nich je aksamitník vzpřímený (Tagetes erecta), jehož korunní plátky bohaté na karotenoidy a lutein se používají jako potravinářské barvivo. Říká se mu také aksamitník velkokvětý, azbestský měsíček, americký měsíček či africký měsíček. U nás oblíbený aksamitník rozkladitý (Tagetes patula) nebo také aksamitník obecný, umrlčí květ, karafia či slovensky aksamietnica rozložitá se pěstuje jako nenáročná zahradní i truhlíková letnička.

Ačkoli je tento krásný a jedinečný zástupce řádu hrabavých stále zájmem řady chovatelů, příliš informací o něm v českých odborných článcích nenajdete. V zahraničí existují dokonce webové stránky věnované chovu tohoto druhu! V tištěné formě u nás existují zřejmě pouze tři články. Autorem prvního z nich, vydaného v odborném tisku v roce 2003, je kolega a kamarád Bedřich Gavenda. Další dva napsal zkušený chovatel a veterinární lékař MVDr. Lubomír Palkovič (2006 a 2011). Na webových stránkách je možno dohledat ještě další článek, avšak bez uvedení autora. Jelikož od jejich vydání uplynula poměrně dlouhá doba, rozhodl jsem, nejen z tohoto důvodu, o opětovné přiblížení koroptve korunkaté chovatelské veřejnosti.

Chtěla bych chovatelské veřejnosti představit jedno neprávem pozapomenuté české plemeno drůbeže – husu českou. Dnes, kdy je poptávka po zvířatech (a tedy i drůbeži) co nejbizarnějších tvarů, barev a velikostí, zůstávají klasická, osvědčená a léty prověřená plemena stranou zájmu, ale konkrétně u české husy je to velká chyba. Když se na ni zadíváte podrobněji, zaujme vás svojí nenápadnou krásou – čistě bílé peří kontrastuje s masově zbarvenými běháky a oranžově červeným zobákem a vše korunují světlounce modré oči. Já osobně mám české husy v oblibě i pro jejich specifickou povahu.

Pokud máte rádi nevšední, exotická plemena, pořiďte si právě ayam cemani – exotické, přímo magické plemeno, které má černé nejen peří, ale také kůži a vnitřní orgány. Toto černé zbarvení způsobuje genetické mutace nazývané fibromelanóza. Plemen s hypermelanózou je více, u nás jsou nejznámějším z nich hedvábničky. Žádné z nich ale není tak černé jako ayam cemani. Ayam znamená v indickém jazyce kuře, Cemani je vesnice poblíž města Solo na nejzalidněnějším ostrově na světě – Jávě.

Třapatka, u nás známá spíš pod vědeckým názvem echinacea, je hojně pěstovaná pro svou krásu, ale především pro léčivé vlastnosti a schopnost podporovat imunitní systém. Jako prostředek na podporu imunitního systému je echinacea složkou mnoha komerčních léků pro lidi, může ale pomoct i zvířatům. Třapatka nachová náleží do řádu hvězdnicotvaré (Asterales), čeledi hvězdnicovité (Asteraceae), rodu třapatka (Echinacea). Nejznámější z tuctu druhů rodu Echinacea je právě třapatka nachová (Echinacea purpurea). Dalšími důležitými druhy jsou E. pallida se světle fialovými květy a E. angustifolia s květy fialovými.

Minule byla řeč o hřebenech – na kurech jsou zpravidla prvním znakem, kterého si na hlavě všimneme. Podívejme se na další kožní útvary na hlavě, jimiž jsou ušnice a laloky.