Sám sobě trenérem – 18. část
Smysluplná práce, která má za cíl koně rozvíjet i po fyzické stránce, by měla být pravidelně rozložena tak, abychom s koněm mohli pracovat aspoň třikrát až čtyřikrát týdně, tedy například brát koně každý druhý den na práci pod jezdcem. V tomto ohledu neplatí známé „méně je někdy více“, protože občasné, nepravidelné zatěžování koně spíš unavuje a rozbolaví, než posílí. Ježdění pět šest dní v týdnu je pro koně v důsledku méně zatěžující než jezdit nárazově jednou týdně (efekt „víkendových jezdců“).
Pro koně je nesmírně důležitý pohyb. Možnost pohybu ovlivňuje přímo tělesné zdraví koně, jeho psychickou pohodu a kvalitu života. Způsob, jakým je s koněm zacházeno, ovlivňuje přímo i práci pod jezdcem. Volný, neřízený pohyb v dostatečně velkém prostoru a na vyhovujícím povrchu je pro koně to nejlepší cvičení (obr. 1). Když beru koně na práci pod sedlem z výběhu, kde do té chvíle dle libosti dováděl s koňskými kamarády, mám hned první bonus ve fyzickém i psychickém uvolnění koně. Beru-li pod sedlo koně, který do té chvíle stál v boxu, nebo ve dnech, kdy například ve výběhu zamrzne bláto a výběh je plný hrbolů, takže se koním špatně chodí, natož běhá, je hned na koni znát určitá nepohoda, která se projeví v nutnosti delší uvolňovací fáze na začátku lekce.
Doba jednotlivých jezdeckých lekcí se liší podle toho, jaké cíle s koněm máme. Pokud je cílem lekce naučit koně nějakému novému prvku, nebo některý prvek zdokonalit, pak je nejlepší nechat na koni, jak dlouhou dobu chce nad tímto prvkem strávit. Jestliže koně naučíme nad prací přemýšlet a nabídneme mu, že když dobře splní svou práci, bude mít klid, mohou být naše lekce poměrně krátké, a přitom účinné. Pro koně je okamžité skončení práce v momentě, kdy „dobře funguje“, výrazným motivačním prvkem, zejména pokud po koni vyžadujeme nějakou namáhavější práci. Některým jezdcům je zatěžko dát koni klid, když jim to zrovna dobře jde, a vyžadují po koni stále další a další výkon, čímž koni neumožňují si dostatečně uvědomit, že právě to, co dělá, je dobře. Lekce je pak pro koně zmatečná a kůň má menší šanci si to dobré přenést i do lekce následující.
Nesmíme zapomínat ani na ocenění všech drobných dílčích úspěchů, které sice nejsou zrovna hlavním předmětem lekce, ale pro dobrý pocit koně si zaslouží v tu chvíli pochvalu. Pro tento účel je potřeba naučit koně pocitu být pochválen. K tomu může sloužit například nejen tón hlasu, ale i fyzický kontakt (obr. 2), drbání a hlazení po krku či po zádi koně, v některých případech je možné používat i pamlsky (ne každý kůň je však dobře motivovatelný pamlskem, a u nevychovaného koně jsou pamlsky spíš kontraproduktivní). Pochvala koně uvolňuje a umožňuje mu užít si čas strávený s člověkem, byť je hlavní náplní toho času práce. Pomáhá koni se také vyrovnat s psychicky náročnou prací, jako může být například povození dítěte (obr. 3). Taková činnost nepředstavuje pro koně velkou fyzickou zátěž, ale klade vyšší nároky na jeho psychiku. Chceme přece v tu chvíli, aby byl kůň naprosto klidný, spolehlivě reagoval na přání člověka a neudělal prakticky jediný pohyb, který by po něm nebyl vyžadován. Pocit pochvaly mu takovou naprostou spolehlivost výrazně ulehčuje.
Každá lekce pod jezdcem představuje pro koně fyzickou zátěž, a pokud chceme budovat fyzickou kondici koně, potřebujeme postupně zvyšovat náročnost lekcí i dobu, kterou kůň s jezdcem na hřbetě stráví. Pro posilování koně a zvyšování jeho svalové výdrže jsou ideální vyjížďky krajinou. Kůň si při nich na rozdíl od člověka příliš neodpočine, ale cesta odněkud někam mu dává smysl víc, než podesáté projíždět to samé místo na jízdárně. Terénní nerovnosti navíc pomáhají zdokonalovat rovnováhu, jízda do kopců je jako malá koňská posilovna a i v terénu se dají nacvičovat různé prvky podobně jako na jízdárně, jen si musíme víc hlídat kvalitu povrchu, na kterém pracujeme. Jízda přírodou je pro koně také zajímavá z hlediska množství různých podnětů, se kterými se běžně na jízdárně nesetká. V tomto ohledu je pro koně obtížnější soustředit se na práci v měnícím se prostředí krajiny než v důvěrně známém prostředí jízdárny. Na práci v terénu můžeme koně připravovat při procházkách na ruce (obr. 4), při nichž se kůň učí soustředit na člověka a jeho pokyny v každém prostředí i situaci.
