Děti mrazu – část 9.

Ve starých ohmataných knihách polárníků z 19. a počátku 20. století čteme ódy o jejich hrdinství, útrapách a o mrazivém pekle Arktidy a Antarktidy. O jejich čtyřnohých souputnících – psech – se často dočteme jen pouhé skromné poznámky a stručné zmínky. Přitom úspěch, neúspěch či pouhé přežití lidí spočívaly právě ve psích odolných tělech a ocelových svalech, a často i ve psích myslích …

Praktik Peter Freuchen
Kniha Petera Freuchena – Moje mládí v Grónsku – se od jiných obdobných děl v mnohém ostře odlišuje. Dánský polárník, přírodovědec a spisovatel Lorentz Peter Elfred Freuchen (2. 2. 1886 – 2. 9. 1957) byl blízkým přítelem a spolupracovníkem světově proslulého dánského etnografa (specializujícího se na Inuity – Eskymáky) Knuda Rasmussena, kterého věrně doprovázel na mnoha arktických výpravách. (O Rasmussenovi ještě bude v našem seriálu řeč.)

Freuchenova kniha – Moje mládí v Grónsku – vyšla v českém překladu (překlad z dánštiny) v jediném vydání roku 1939. Z vlastní zkušenosti vím, jak se zoufale těžko shání. Poprvé jsem ji četl před dobrými pětadvaceti lety, kdy jsem si ji vypůjčil z brněnské Univerzitní knihovny. Když jsem si ji chtěl asi za rok vypůjčit znovu, dozvěděl jsem se, že byla ukradena. Od té doby jsem po ní pásl ve všech možných českých antikvariátech. Marně. Až o desítku let později ji pro mne získal v internetové aukci fotograf Filip Chludil …

V obsáhlé Freuchenově knize bychom marně hledali patetický heroismus, tak častý v podobných dílech tohoto literárního žánru. Freuchen (stejně jako Rasmussen) nepřišel Arktidu „dobývat“, přišel do ní žít, studovat ji, pochopit přírodu i Inuity (kteří byli její nedílnou součástí), studovat jejich zvyky, jejich odolnost a schopnost přežít v nehostinné, ale krásné ledové pustině. Nedílnou součástí tohoto arktického života byli severští tažní psi. Ani Peter Freuchen na ně nepohlíží se sentimentem a romantikou. Avšak stránky jeho knihy zaplňují racionální a praktické poznatky ze života těchto „rytířů i otroků sněhu a ledu“, zážitků ze společné dřiny a ze společného soužití …

Krůček od smrti
Když byl Freuchen ještě musherským nováčkem, zažil se svým spřežením mnoho nebezpečných situací. „Neměl jsem tušení, kam jedu, ale spoléhal jsem na pud psů - v tomto případě špatný pud,“ líčí jednu z nebezpečných událostí Peter Freuchen. „Za krátko jsem zakusil hnusný pocit, saně se propadávaly, a seznal jsem, že levá sanice se prořízla ledem. Když jsem seskočil ze saní, abych něco udělal, prostrčil jsem ledem nohy. Nový led je odporný. Když člověk spadne do rozsedliny mezi dvěma kusy pevného ledu, je vždy možnost ulamovat okraj ledu tak dlouho, až se člověk dostane k místu, které je dosti pevné, aby uneslo jeho váhu. Ale nedá se nic dělat, když povolí pod člověkem tenký led. Pokusil jsem se přimět psy, aby tahali vpřed, ale nemohli pohnout saněmi. Bylo vůbec štěstí, že saně a psi i já sám jsme se nepropadli do vody; seznal jsem nyní, že také pravá sanice prořízla led a že tedy sedím na saních, které spočívají jen na příčných dřevech. Psi byli zoufalí nad studeným, vlhkým ledem a já nemohl k nim ani jsem se vůbec nemohl vzdálit ze saní; nemohl jsem dělat nic jiného než čekat. Palečnice a kamiky (domorodá arktická obuv - pozn. aut.) jsem měl mokré, ale nemohl jsem běhat, abych se zahřál. Všechno kolem mne bylo temné a tiché jako v hrobě. Mohl jsem jen tiše sedět a doufat, že led za několik hodin dosti zesílí, aby mne unesl.“ Led po hodinách začínal tuhnout, ale Freuchen nemohl se saněmi hnout. „Tu jsem dostal šílený nápad – pustit psy, aby si nalezli sami cestu, a pak s harpunou si hledat cestu pryč z nebezpečného ledu. Byla by to bývala jistá sebevražda, a byl jsem od toho zachráněn jen dlouhým, naříkavým psím vytím z velké dálky. Přicházelo asi od jednoho z ostatních spřežení. Odpověděl jsem tím, že jsem přitáhl jednoho psa blízko k sobě, a spráskal jsem ho tak, až vyl, a ihned začali ostatní psi výt ze sympatie s ním, což bylo v tiché noci daleko slyšet. Pak jsem napjatě poslouchal, a po nějaké době odpovědělo mi opět psí vytí. Námaha mi zase rozproudila krev. Bylo již lépe. Bylo aspoň dobře vědět, že je nablízku lidská bytost, i když jsme nemohli k sobě. Pak jsem zkoušel led harpunou, ale prorazila jím: nevydrží-li led dopadnutí hrotu harpuny, neunese také člověka. Uplynulo několik hodin, než jsem konečně spatřil záblesk světla v temnotě, škrtnutí zápalky. Ale nebyl jsem schopen na ně odpovědět. Klel jsem, že nekouřím, a že nemám u sebe zápalky. Kdykoli jsem spatřil zaplanout a zhasnout zápalku, spráskal jsem jednoho psa – abych takto dal znamení. Ale nedostalo se mi odpovědi a pak záblesky ustaly. Přímo jsem hladověl uslyšet lidský hlas, ale jediný zvuk vydávaly kry, které vrzaly, jak byly sráženy k sobě proudem pod námi, oním proudem, který nás všechny mohl poslat na smrt.“ Dramatická situace nakonec – po nekonečných hodinách – dopadla dobře a zachránce přispěl Freuchenovi a jeho spřežení na pomoc.

Učili ho Inuité
Peter Freuchen pozorně naslouchal zkušeným domorodcům a dychtivě se učil: „Jeden starý chytrý muž mi vypravoval, jak je slanovodní led slaný a ohebný – dovede se vlnit pod saněmi, aniž by pukl. Často jsem viděl, jak byl led stlačen vahou psů, tu se objeví vlna mezi psy a saněmi, a saně mají sjet do příští prohlubeniny vlny. Nebezpečné při jízdě na tenkém ledě je jet tak rychle, že sanice proříznou vrcholky vln. Vypravoval mi také, že je nebezpečné jezdit po novém ledě po tmě, protože člověk nevidí jeho barvu.“

Nebezpeční lední medvědi
Arktické výpravy, jichž se Peter Freuchen zúčastnil, se často dostávaly do konfliktu s ledními medvědy: „Když jsme cestovali asi čtyři nebo pět dní za Savigssuitu, byli jsme v noci probuzeni cizím zvukem psů. Eskymáčtí psi nikdy neštěkají, leda když cítí medvěda, a zvuk, který ze sebe vydávají, je cosi mezi vytím a štěkotem. Psi musí být v noci vždycky uvázáni, protože by jinak utekli za medvědem, jakmile by ho zvětřili, a majitel by svoje psy už nikdy nespatřil. Naše tři psí spřežení oznamovala medvěda, a jako mechanické figurky vynořili se moji dva spolucestující ze spacích pytlů, oblekli se a řítili se ven, odřízli psy a uháněli za nimi … Když jsem tam doběhl, volal na mne Mitseq, že nemají dost psů, že je příliš tma na střílení, takže musí běžet zpátky do tábora pro moje psy a svoje oštěpy … Zakrátko přiběhli všichni moji psi a vrhli se okamžitě do boje. Kdykoli se medvěd pokusil uklouznout, vyskočilo mu jich několik na záda; obracel se pružně jako kočka, ale nikdy nemohl chytit najednou více než jednoho psa a okamžitě se ostatní vrhli na něj jako mravenci. Samozřejmě mohl srazit psa pod sebe a strašně jej kousnout. Ale v témže okamžiku ho pětatřicet psů kousalo a rvalo shora. Vyhodil tedy prvního psa do vzduchu a pobíhal, aby se bránil ostatním. Jednou jsem viděl, jak je můj vedoucí pes vyhozen vysoko do vzduchu nad mou hlavu, a bylo mi zřejmo, že se zabije, až spadne na zem. Ale odrazil se jako míč a bez váhání se vrhl zase na medvěda s obnovenou bojovností.“ Lovci nemohli použít střelných zbraní, aby místo medvěda nezasáhli své psy. Proto na šelmu zaútočili harpunami a oštěpy. „Medvěd zapomněl nyní úplně na psy a začal si tahat oštěp s násadou a se vším všudy z těla. Jak to dokázal, nevím. Zbraň je udělána tak, že se zlomí, když je zvíře zraněno, ale dostal harpunu ven a my tu stáli bez zbraně, ježto jsme pořád ještě nemohli použít ručnic.“ Inuk Mitseq však zranil ledního medvěda smrtelně. „Medvěd se zhroutil, maje šestatřicet psů zahryznuto do těla. Ale měl jen málo zájmu o psy v posledních okamžicích života. Zvedl pouze mohutnou pracku, aby je od sebe odehnal, pak se převalil a tím si zarazil oštěp hlouběji do žeber a rychle dodělal. Ku podivu si psi okamžitě uvědomí, když nepřítel padl. Dovedou být zuřiví a nebezpeční i svým pánům, pokud boj trvá. Ale v tomtéž okamžiku, jak je medvěd zabit, uvolní sevření zubů a klidně si lehnou a čekají na odměnu – na čerstvé, teplé maso.“

Těžký úděl saňových psů
Freuchen si dobře uvědomoval úděl severských tažných psů: „Naši psi byli odpočinutí a hladoví a plni energie, proto jsme rychle klusali po sněhu. Ubohá zvířata, jejich život je jediné čekání od jednoho jídla k druhému, a domnívají se, že čím rychleji poběží, tím dříve přijdou na příští místo, kde budou nakrmeni. Ale Melvillův záliv je velký a tma cestu ještě prodlužovala; nikdy jsme nevěděli, po jakém ledě jedeme. Za denního světla byli bychom mohli ujet některou rozlohu za stejný počet hodin, jaký nám to nyní trvalo několik dní. Od této mé první dobrodružné cesty projel jsem tuto dráhu více než pětatřicetkrát, a nyní znám na velkém zálivu každý kout. Za dva dny psi zapomněli, že jsou odpočatí, a záhy vpadli zase do obvyklé rychlosti, která není tuze příjemná pro psovoda, protože nemůže ani jít, ani běžet, ale musí dva kroky běžet a pak krok jít, a když se to opakuje do nekonečna, je to velmi únavné.“

Záludný terén
Terén dokáže být v Arktidě velmi nebezpečný: „Popohnali jsme psy, nyní byl led docela prost sněhu a tak hladký, že jsme na něm nemohli stát. Ještě k tomu se cesta svažovala dolů, takže saně běžely rychleji, než je mohli psi táhnout. Knudovy saně se jednou příliš rozjely, takže sklouzly do jeho spřežení a přejely mu krásného psa na levém křídle; byl na místě zabit. Nemohl se ani zastavit a sebrat ho, abychom ho mohli alespoň sníst. Neměli jsme vůbec žádnou vládu nad saněmi a já musil mít oči otevřeny. Nemohli jsme také zůstat pohromadě - sjížděli jsme bokem nebo jak jsme nejlépe mohli – a já se hrozil, že všechno skončí tak, že se zřítíme dolů s příkré ledové stěny a spadneme na zamrzlé jezero nebo rovinu. Vítr na nás poslal metelici, ale když na chvilku ustala, mohl jsem zahlédnout kamarády, kteří se jako já rvali se psy a s rovnováhou a potáceli se bez jakékoli vlády nad saněmi. Skončilo to tím, že se led svažoval do jakéhosi údolí, takže jsme byli smeteni dohromady do koryta řeky na ledovci a dopadli jsme tam ve společném zmatku psů, saní a nás samých. Seznali jsme ke své spokojenosti, že jsme zarazili let v pravý okamžik: ledovec končil kolmou stěnou, vysokou třicet metrů, a dole nebyla žíněnka, na kterou bychom dopadli.“

Útlocitný nepřežije
Život v ledových pustinách nezná sentimentu, řídí se především zákony přežití a pudem sebezáchovy: „Jedl jsem a hryzal, aniž jsem se na to díval, ale pak jsem musil svléknout jednu palečnici, abych stehenní kost lépe držel, a přitom jsem sáhl na konec kosti. Byl divný na pohmat. Otevřel jsem oči a spatřil jsem čtyři drápy psí pracky, kterými jsem se málem škrábl do obličeje. Chytil jsem tedy psí kýtu. Knud byl nucen zabít jedno ze svých vyčerpaných tažných zvířat!“

Nezbytné štěstí
Arktida chyby neodpouští a nebezpečí často číhá na každém kroku: „Jeli jsme napříč přes ledovec. Byla palčivá zima, ale byli jsme rádi, že jsme zase na souši. Patrně jsme se stali trochu bezstarostnými a myslili jsme si, že už to nějak svedeme. Tak jsem jednoho dne kráčel klidně před psy, abych ukazoval cestu, když jsem náhle uslyšel za sebou volání. Obrátil jsem se a spatřil, že se jedny saně a pět psů prolomilo vrstvou sněhu nad rozsedlinou, pět psů viselo a houpalo se na otěžích, nemajíc pod sebou nic jiného než vzduch a daleko dole propast. Pospíšili jsme si vytáhnout je nahoru a zachránit saně, ale než jsme je uchopili, dva psi se vyprostili z otěží (spíše postrojů – pozn. aut.) a zřítili se dolů. Slyšeli jsme je, jak padajíce vyjí, ale stále slaběji, a konečně oněměli hluboko, hluboko dole. Šel jsem lehkomyslně přes tuto rokli a kromě toho – jak jsme nyní viděli – ještě přes tři jiné. Uvědomil jsem si, že má Knud Rasmussen pravdu, když vždy říká, že úspěch nezávisí pouze na inteligenci, že je třeba mít také štěstí.“

Nemilosrdné počasí
Počasí je v Arktidě nevyzpytatelné a náhlá změna může být zničující. Freuchena jednou zastihla s jeho grónskou ženou Navaranou příšerná sněhová bouře: „Dostali jsme se bez výstrahy do jedné z nejhorších sněhových vánic, jakou jsem v této zemi zažil. Psi byli smeteni na hromadu, ale bylo nutno, abychom nalezli skrýš. Zpátky jsme nemohli, protože to bylo přímo proti větru. Nemohl jsem tím směrem ani prásknout bičem. Jediné, co se dalo dělat, bylo dostat se do Neqé (inuitská osada – pozn. aut.). Navarana si stáhla pokrývku přes hlavu a já obrátil všechnu pozornost k psům. Tím, že si ponechám vítr jakž takž v zádech, mohl jsem se dostat k pobřeží, a záhy jsme se vřítili do fjordu, který Navarana poznala jakožto Igdluluarssuit, kde kdysi bydlila. Tam jsme nalezli dva prázdné domy a do jednoho jsme vlezli. Neměli jsme s sebou nic jiného než spací pytel pro dva a několik stearinových svíček. Ale ulehli jsme k spánku a doufali jsme, že se do zítřka počasí zlepší.“ Počasí se však po několik dní nezlepšilo. Freuchen se marně pokoušel ve sněhové bouři ulovit zajíce. Situaci však zachránila Navarana, která v domě nalezla dvě staré, zmrzlé tulení ploutve, z nichž uvařila polévku …

Úchvatná bílá cesta
Život na Dalekém severu Petera Freuchena uchvátil: „Těch 34 saní jelo jako dlouhý had, který se plazil po ledě. Různá psí spřežení toužila se navzájem předhánět, i naši psi, kteří také nemohli vědět, jak dlouhá je cesta očekává. Použili jsme totiž starého triku, že jsme dali feně, která se běhala (hárala – pozn. aut.), v prvním spřežení trochu delší otěže než ostatním. Tím se snažili její soudruzi stále ji dohonit, a ostatní saně se namáhaly také se tam dostat. Měl jsem odometr připevněný na saních: to je kolo, které běží a udává ujetou vzdálenost. Byl nařízen na kilometry, ale ježto psi vždy běhají trochu sem a tam, nelze se na něj docela spoléhat – třebaže je lepší nežli nic.“

Kniha Petera Freuchena – Moje mládí v Grónsku – je plná autentických zážitků i praktických zkušeností tohoto obdivuhodného muže. V našem seriálu se ještě k některým určitě vrátíme.

P.S.
V antikvariátech můžeme poměrně často objevit dvě další zajímavé knihy Petera Freuchena: Pod polárním sluncem a Kniha sedmi moří.