Současné české holubářství (11) Český voláč sedlatý rousný
Dobré zázemí má v Severní Americe, Austrálii, JAR, ale i v Orientu a zvláště pak v různých zemích Evropy od Anglie přes Srbsko až po Rusko. Přesto, že nikde není chován masově, všude tvoří zdravé jádro skupiny velkých voláčů. Ačkoliv tento holub vznikl v České republice, uvádí se hlavně v Praze a okolí, potkal ho osud některých našich dalších celosvětově rozšířených plemen. V zahraničí, v tomto případě zejména v Sasku a částečně v Durynsku, byl zušlechtěn křížením s dalšími velkými voláči, zejména s pomořanskými, čímž bylo dosaženo jeho vysoké kvality. Ze Saska a Durynska se později mezinárodně rozšířil. V období druhé půle 20. století byl nejkvalitnější v Bavorsku. Dnes nemůžeme říci, ve které zemi se nachází nejlepší ČVSR, neboť je to vždy tam, kde je prováděno intenzivní šlechtění, v míře nemalé založené na zušlechťovacím páření s velkými anglickými voláči, případně jinými vhodnými plemeny nebo jejich kříženci. Ve skupině velkých rousných voláčů (zpravidla chovaných v anglické kresbě) existuje ještě jeden voláč v sedlaté kresbě, avšak bez kapky. Jedná se o gentského voláče, který je nižší, statnější postavy a vodorovnějšího držení těla. Tento holoubek je rovněž velmi krásný, ale méně elegantní než ČVSR.
Dosud nejobsáhleji se zabýval historií plemene Václav Tichý v knize Naši velcí voláči vydané roku 2005, ale bohužel informací z českých zdrojů o tomto plemeni ani on mnoho nenašel. Daleko sdílnější je knihovna německá. Český původ nám je některými zahraničními prameny upírán, neboť tento elegán je chován v Německu ve větších počtech a lepší kvalitě. Bohužel na český původ zapomínají zejména německé vzorníky, které slouží za vzor u evropských výstav a zpravidla jsou přebírány i do anglicky hovořících oblastí, ale dokonce i poslední český vzorník z roku 2008. Přes již vyřčené seriózní německé zdroje český původ buď připouští spolu s německým, včetně výkladu vzorníku německého klubu, nebo ho přímo uvádějí. Upřesňují, že z České republiky se rozšířilo toto plemeno do sousedního Saska, kde bylo zušlechtěno a vychováno do dnešní kvality. Na území České republiky tito holubi nebyli nikdy příliš rozšířeni a ani v takové knize, jako je České holubářství z roku 1940, jim nebyl poskytnut odpovídající prostor. Naše starší literatura uvádí i velkého voláče sedlatého bezrousého. Toto plemeno, respektive ráz ČVSR, zcela zaniklo a snaha o jeho obnovení se již nikdy neujala. První zmínku o sedlatém rousném voláči přinesl Neumeister již v roce 1836. Podle jeho popisu se ovšem jedná spíše o holuba, který byl předkem voláče gentského, který nemá kapku a má nižší zákres kresby krku. Současně Neumeister ve větší míře zmiňuje tzv. holandské voláče, kteří byli později označení za saské. V jednom z dalších děl (1869) se již Neumeister zmiňuje o pražském voláči strace, kde poukazuje na sedlatou kresbu a opeřené nohy. Tento holub měl vzniknout v Čechách, speciálně v Praze. Existuje menší skupina západoevropských chovatelů, kteří popisují vznik plemene různými, většinou protichůdnými způsoby (Klein, Lavalle, Baldamus, Engelmann, Lesch), zejména křížením holubů polního typu v sedlaté kresbě se sedlatými gentskými voláči, křížením starokmenného voláče s anglickým velkým voláčem, případně staroholandského se starokmenným, ale též elstra s pomořanskými a anglickými voláči s využitím voláče francouzského. Jsem názoru, že tyto informace mají takovou věrohodnost jako zprávy o plemenech holubů v prvních českých dílech. Přesto lze najít i v naší literatuře 19. století informace o ČVSR. V knize Bohumila Baušeho Drůbež z roku 1898 se dočítáme o voláči pražském (Columba gutturosa pragensis), který je menší postavy než voláč holandský, má nohy krátce opeřené, taktéž prsty, a zvláštní kresbu, bílou s prsama hnědočervenýma, podobně letkami a ocasem. Vyskytují se též jako straky, jako „pražské straky“, nejlépe v barvě černé se vyjímají. Silně se nadýmají. Vlast jejich jsou Čechy. Lavalle (1905) uvádí pražského sedlatého voláče, voláče straku, v Rakousku nazývaného kamzl, v Sasku voláč obrácenokřídlý. Jeho vznik v Čechách předpokládá také R. Barth, který podotýká, že původ má tento voláč ve středisku voláčů ČSR, avšak více se chová v Sasku a Durynsku, proto země původu byla takto přenesena. Zato Dürigen (1886), Prössdorf (1950) a Fischer (1927) jeho český původ popírají, ale bez přesvědčivého vysvětlení. Někde uprostřed leží názor Lescheho (1926), který označuje za země původu Čechy a Německo, zejména oblast kolem Lipska. Německý vzorník uvádí již od roku 1927 zemi původu Sasko a Durynsko. Martin Lindner, spoluautor knihy Alles über Rassentauben, referuje o sedlatých voláčích následovně: „V průběhu času se o původu a vzniku toho nádherného voláče už mnoho napsalo a panuje o něm mnoho domněnek. … Faktem je a na tom se dnes shodují všichni seriózní znalci voláčů, že původ sedlatých rousných voláčů má své kořeny v Čechách a na Moravě. Tento voláč vznikl výběrem trvajícím celá staletí ze sedlatých holubů s lehce opeřenýma nohama, kteří zpočátku neměli vyvinuté vole. … Až do konce 19. století se čeští chovatelé zvlášť nestarali o své neohrabané holuby s nízkým a širokým postojem, skrovným opeřením nohou a sedlatou kresbou. V první polovině 20. století nastoupilo plemeno dnes nazývané, Verkehrtflügelkröpfer svou vítěznou cestu do Saska. Byli to saští chovatelé, kteří kromě jiných pokusů křížením tohoto plemena s pomořanskými voláči vyšlechtili plemeno větší a silnější, poměrně krátké a skrovně opeřené nohy výrazně zlepšili.“
Chov a výstavnictví
Český voláč sedlatý rousný je určený pro pokročilejší chovatele. Vyžaduje odpovídající prostorové podmínky, ale na druhou stranu velmi dobře prospívá i ve voliérovém chovu. V těch několika chovech, kde je pouštěn volně, platí za typického domácího holuba, který nikam jinam nezalétá, drží se na dvoře a střechách u holubníku a svým majestátným a estetickým vzezřením doplňuje krásu lidských obydlí o přírodní prvek. Útoky dravců většinou nejsou v jeho případě problém, protože na tak velkého holuba většina z nich neútočí. Chovatelské zařízení vyžaduje nejen dostatečný prostor, ale i speciální uspořádání sedaček, hnízdních boxů, hnízd, případně i krmítek. Sedačky volíme nejraději bodové, kruhového tvaru, průměru kolem 10 cm. Zde holub získá dostatečně široké a stabilní zázemí a přitom netrpí jeho rous. Budníky musí odpovídat velikosti holubů a jejich rozměr by měl činit aspoň 80×40×40 cm. Hnízdní misky mohou být dřevěné, plastové, papírové, sádrové, betonové či keramické, ale vždy vyšší a širší než u menších plemen. Dle mých zkušeností jsou ČVSR vynikající rodiče, velmi starostliví a spolehliví. Jediným vypozorovaným úskalím je možnost zašlapání jednoho holouběte při narození dvou mláďat. Od druhého dne věku mláďat již k zašlapání nedochází, proto se může jedno již naklované vejce podložit pod chůvky, které ovšem nejsou k chovu ČVSR vůbec potřeba. Mláďata kroužkujeme poměrně pozdě, a to kroužkem velikosti 11 až nad patní kloub. Skutečnou třešničkou na dortu je výstavní využití ČVSR. Toto rousné plemeno s bílým rousem je totiž chystáno zpravidla na jednu až dvě výstavy v roce. To je i důvod, proč ani na velkých německých výstavách nevidíme vždy prvotřídní představitele plemene. Mnozí nejlepší chovatelé tam nevystavují a šetří si nejlepší holuby na speciální výstavu. Každý český chovatel ČVSR musí dříve nebo později doplnit svůj chov o materiál ze zahraničí nebo nejlepších našich chovů, které jsou rovněž založeny na práci se zahraničními jedinci a jejich potomky. Kromě Německa jsou výborné chovy u našich jižních sousedů v Rakousku, a to dokonce nedaleko našich hranic (Lager, Gartner, Oppenauer, …). Příprava na výstavu zasahuje asi 8 týdnů před jejím termínem. Začíná přípravou rousů, aby bylo jejich veškeré opeření na výstavu připraveno v pěkném, uceleném a kompaktním uspořádání. Dále je dobré přivykat holuby na výstavní klec, kde by měli být cca 14 dní před výstavou drezurováni. Během drezury holuby naučíme, aby na tzv. zahoukání správně předvedli volatost i postoj, a docílíme toho, že většinu dne stojí v kleci ve správném výstavním postoji, s nafouknutým volátkem a připraveni na svoji šanci se správně prezentovat. ČVSR je spíše klidného temperamentu, vědomý si své síly a převahy. Celkem dobře se snese s jinými holuby, které ani při hnízdění neruší. Období odstavu holoubat trvá déle než u menších plemen a podobné je to i s tělesným vývinem. ČVSR zraje dva až tři roky, než dosáhne své plné mohutnosti. Starší jedinci mají silnější postavu a také bohatší pernatý fond, které může vyvolávat dojem nižších nohou než u vyspělých výletků.
Plemenné znaky
Ve skupině vysokonohých rousných voláčů si zachoval přes zřetelnou modernizaci svoji charakteristickou typičnost, spočívající v originální kombinaci vzpřímeného postoje na vysokých jen mírně podkleslých nohách, poněkud štíhlejší hrudní partie, na které není viditelná prsní kost, a výborné volatosti, která je jen mírně podvázána. Tento úžasný typ v posledních letech v některých chovech částečně přebírá hanácký voláč, který se díky tomu jeví vyšší a elegantnější. Postava je nesena s výraznou elegancí velmi zpříma a její velikost se pohybuje kolem 44 cm. Na partii hlavy není kladen velký důraz. Žádáme její dobré zaoblení s pěkným čelem, holubice mají hlavu jemnější. Duhovky jsou u všech rázů tmavé, obočnice úzké a světlé. Plemeno typizuje protáhlá hrudní partie a krk, na kterém se nachází mohutně vyvinuté hruškovité vole. Majestátně vznešenou postavu těchto okrasných holubů zvýrazňují asi 18 cm dlouhé nohy, zdobené velmi dlouhými talířovitými rousy dlouhými nejméně 10–15 cm, a supími pery. Moderní postoj je poměrně úzký, při pohledu zepředu jsou nohy spíše rovnoběžné. Zvláštní význam mají tři partie tohoto voláče. Prvním je zobák, který je u červených recesivních a žlutých recesivních světlý, což problémy nečiní, ale u černých a modrých má tmavou horní čelist. Probarvení této čelisti má přímý vztah k velikosti kapky na čele obou rázů, proto je u nich tolerována kapka těžší než u červených a žlutých, protože dobře probarvenou čelist získáváme při velké kapce, která vytváří až drobné koutky (vousek) sahající pod úroveň horní čelisti. Tyto lze bez problémů před výstavou upravit. U standardně velké kapky u těchto rázů bývá horní čelist zpravidla mírně probělená, hlavně ve spodní a zadní části. Při chybějící kapce je zobák celý světlý. Dalším zvláštním plemenným znakem jsou křídla, u kterých naši chovatelé dlouho dbali na to, aby nebyla zkřížená. Vlivem modernizace plemene přes anglické voláče je tolerováno mírné křížení. Měla by dobře přiléhat k tělu a pěkně krýt záda. Poslední zvláštní oblastí je ocas, který by měl být přiměřeně dlouhý, užší a hlavně dobře složený, nesený v linii hřbetu. Vady složení ocasu se u tak velkého plemene jen velmi těžce odstraňují.
Barevné rázy
Tento voláč se vyskytuje pouze v sedlaté kresbě s kapkou a oficiálně jen v kvartetu barevných rázů, který tvoří černí, modří, červení recesivní a žlutí recesivní. Na barevném holubu jsou bíle zbarveny hlava, křídla, vyjma úzkého sedlovitého vykrojení v hřbetní části, nohy včetně rousů a také břicho. Barevný zákres v polovině hrudi je vodorovný a přesný. Kresba náprsenky je požadována uzavřená pod zobákem a nesmí jej přesahovat. Kapka je širší než třeba u českých staváků, ale lehčí než u rakovnického kotrláka. Zasahuje téměř k obočnicím, od kterých ji odděluje úzký pruh bílého opeření. U černých a modrých se toleruje širší kapka. Nejčastějšími vadami kresby jsou bílá záda a bílý podocasník. Zbarvení na barevných plochách si přejeme pokud možno v nejhlubším tónu, syté a svitné s dobrým leskem na voleti. U černých a modrých je lesk na voleti zelený s modrým nádechem, u červených zelený, u žlutých zlatově růžový. Rozšiřování barevných rázů nic zásadního nebrání. V chovu autora i Ervína Labudy byli získáni výletci stříbřití kapratí. Uvedení jedinci tvoří nyní základ nového chovu tohoto rázu. Již v minulosti opakovaně vystavoval Václav Jandík ze Sokolova tyto holuby ve stříbřitém rázu (ve skrytém vzorku pruhovém). Dlouhodobě šlechtí popelavě červené (plnobarevné) Ervín Labuda. Tento ráz nazýváme zkráceně jako stříbrný. Chovatel stříbrných Ervín Labuda mi o tomto svém rázu sdělil, že „k vyšlechtění červeně popelavých použil holubici pomořanského voláče, kterou spářil s červeným sedlatým ČVSR. Jejich výletci byli cihlově červení, avšak ocas, sedlo a hřbet měli plavé. Do tohoto křížení byli dále použiti stříbrní slezští a moravští voláči, ale také angličtí voláči žlutě plaví. Snahou je získat barvu stříbrnou bez červených ploch na krku, v čistém a lesklém zbarvení, jako mají třeba čeští staváci.“ V brzké době se očekává rozšíření barevných rázů o andaluské, líbiví by byli i stříbrní založení na mléčném plnobarevném zbarvení, jako třeba u saských nebo brněnských voláčů.
Chovatelská doporučení
Do chovu bychom nikdy neměli zařadit holuby s vadami ocasu, které se úporně dědí. Nežádoucí je i příliš drobná postava, málo vzpřímené držení těla, zcela krátký krk, slabá volatost, krátké a velmi podkleslé nohy, otevřená záda, slabší rousy a supí pera, nižší nohy, širší postoj, nepodvázané nebo méně vyvinuté vole, větší třepenitost a neutaženost peří. Vady kresby nejsou pro chov rozhodující, vážnější je to s kvalitou barvy, na kterou je vhodné klást důraz. Špičková holubice by se volatostí měla blížit holubům. Chovatelé ČVSR jsou sdruženi v Klubu velkých voláčů, který pořádá každým rokem krásné speciální výstavy v areálu ZO ČSCH v Litovli. Na těchto akcích můžeme obdivovat toto plemeno vystavované chovateli nejen z České republiky, ale také z Německa, Slovenska, případně i Polska. Toto mezinárodní pojetí je velmi důležité pro rozvoj chovu velkých voláčů u nás a výsledky, které přináší, jsou v posledních letech vynikající.
Vojtěch Mrštík v knize České holubářství z roku 1940 o ČVSR udává: „Čeští a moravští voláči sedlatí jsou plemeny slavné staročeské holubářské minulosti a obrazem pěstitelské vyspělosti našich předků. Jejich přínos je nadmíru cenným obohacením holubí říše, neboť tito voláči, spojující krásu tělesných tvarů s dokonalostí složité kresby a s malebností hýřivých barev, nemají mezi ostatními voláči téměř obdoby.“
