Sám sobě trenérem – 31. část
Letadlo
Kůň i letadlo mohou sloužit jako dopravní prostředek, k sportovnímu vyžití i jako hobby. Když nás zaujmou, můžeme o nich načíst spoustu informací. I když budeme mít mnoho načteno, bez praxe budeme stále jen poučenými laiky. Navíc let může stejně jako jízda skončit pádem.
Pilot
V letadle je jasné, kdo dopravní prostředek řídí: pilot. Na koni je jasné, kdo dopravní prostředek řídí: kůň. Kůň je ten, kdo pohybuje místem k sezení. Jezdec je zde jen v pozici spolucestujícího.
Jízda na koni je záležitostí domluvy, komunikace mezi jezdcem a zvířetem. Někdy se jezdci chovají ke koním, jako by byli jen prázdné stroje bez pilota, mechanické věcičky bez cítění, které fungují na zatáhnutí páky a stlačení tlačítka. Bývají občas nepříjemně překvapeni, když se vlastník koňského těla proti takovému zacházení ohradí.
Jezdci, kteří nemají snahu koni přiznat právo na projevy živé bytosti, svěřují koně na „údržbu“ profesionálům, kteří jim mají koně připravit na ježdění, a v momentě, kdy jim zvíře nefunguje přesně podle představ, dávají zvíře opět „do servisu“, namísto svého vlastního vzdělávání. Nemám nic proti tomu, když začínající jezdec sám pozná, že nemá dostatek zkušeností na to, aby například cvičil mladého koně, a dá jej ke zkušenému jezdci na výcvik. To, co mě zneklidňuje, je chování lidí, kteří namísto práce na sobě obviňují koně za své nedostatky v ježdění, vlastní neschopnost komunikace s koněm nahrazují drilem pro koně, platí trénink koni, avšak sami doma čekají, až se jim koník vrátí „napravený“.
Pasažér
Mnozí rekreační jezdci nevyžadují ve vztahu ke koni nic víc, než aby je bezpečně dopravil z bodu A do bodu B, aniž by je nutil v půli cesty vystoupit, nebo samovolně určoval cíl cesty nebo čas odjezdu. Pro koně bývá role pilota v takové situaci pohodlná. Volí si zpravidla pro sebe přijatelné tempo, z něhož se nenechá pasažérem vyrušovat, sem tam si zobne za jízdy nějakou tu svačinku, občas zkusí, jestli by se nedala vyhlídková jízda zkrátit, a pokud mu to pasažér dovolí, rád zkratky využívá. Běžnému jezdci – pasažérovi pak stačí, když „pilot“ respektuje jeho požadavky, nedává příliš často vlastní návrhy a když už nápady na vylepšení jízdy má, nechá se snadno přesvědčit, aby se držel trasy navržené pasažérem.
Pasažér neovlivňuje styl, jakým se kůň pohybuje. Koně používá ke své relaxaci, koni do jeho práce příliš nezasahuje.
Navigátor
Jezdec, který má jasnou představu o tom, co by měl kůň dělat, a dokáže mu to vysvětlit, je v pozici navigátora. Udává trasu, dokáže koně navést do správné rychlosti a směru tak, aby jízda byla efektivní a elegantní. Při dobré práci jezdce – navigátora kůň postupně zjišťuje, že splnění požadavků člověka je ta nejlepší varianta, a proto si navyká očekávat jeho pokyny. Dobrý navigátor si je vědom, že nemusí řešit všechno za „pilota“, dovolí mu projevit vlastní osobnost. Přitom se musí umět rychle rozhodovat. Když se „pilot“ odchýlí od svého kurzu, musí najít okamžitě alternativní trasu a zároveň vyhodnotit, proč k chybě došlo, a jak se jí v budoucnu vyvarovat. Například kůň, který si chce zkrátit cestu středem jízdárny, se odchýlí od plánované trasy k rohu jízdárny a zabočí předčasně. Navigátor může podle okolností buď koně vrátit do původní trasy (omezí koně holení z vnitřní strany jízdárny, stočí jej zpět ke stěně či jej tam nechá ustoupit), nebo si „vyžádat od pilota vyhlídkový let“, využít jeho vychýlení do strany, požádat o ještě prudší otočku, přidat v tom místě jeden dva malé kruhy v klusu, a poté se pokusit o opětovné projetí původní trasy. V obou případech získává kůň zkušenost, že se nevyplácí nedržet se plánované trasy.
Pravidelnou spoluprací se vytváří mezi koněm a jezdcem důvěra. Navigátor dokáže ocenit každý dobrý jednotlivý manévr. Kůň i jezdec se učí na druhého spolehnout. Prohlubují se komunikační schopnosti, kůň rychleji chápe, co jezdec požaduje, ten zas lépe vnímá koně a dokáže přizpůsobit práci jeho potřebám. Kůň, který má dobrou navigaci, nemá takovou potřebu hlídat své okolí jako kůň, který je odkázán sám na svůj úsudek, tedy kůň s navigátorem se tolik neplaší a v případě krize si nechá od jezdce poradit.
Terorista
Ne všichni trenéři učí lidi být pro koně navigátory. Namísto vzdělání v komunikaci je učí nasednout a použít donucovací prostředky, aby „pilot“ udělal to, co oni požadují. Tento teroristický přístup slaví u začátečníků úspěch, protože se naučí koně donutit plnit jejich vůli bez ohledu na to, kolik jezdeckých dovedností mají. Ke všemu jen skutečně odhodlaný „pilot“ se teroristovi vzepře a vysadí jej při nejbližší příležitosti, stejně jako by naložil s „pasažérem“, který by se v jeho osobním prostoru choval nepřístojně. Jezdec tedy může mít falešný pocit, že něco umí, že dokáže koně „ovládat“.
Jezdec – terorista je přesvědčen, že když něco nejde silou, půjde to ještě větší silou. Dokáže koně svázat, bodnout, vycukat v hubě nebo ztřískat, jen aby dosáhl svého cíle. Koně, který se brání, považuje za tvrdohlavého, tupohubého, a nakupuje další a další „udělátka“, která by na koně navěsil, aby se mu kůň poddal.
Jak už jsem na začátku zmínila, jezdcem – teroristou se může člověk stát i nevhodným výběrem trenéra, který ve snaze o spokojeného zákazníka pošlape princip spolupráce jezdce a koně. Trenér ve snaze o rychlý pokrok jezdce znechucuje koni práci, a jen na klientovi – laikovi zůstává, zda si uvědomí, že se ke koni chová zbytečně tvrdě. Takové prozření může přijít třeba až za několik let zneužívání koně, nebo vůbec. Kůň totiž trpí potichu.
