Současné české holubářství (18) Česká čejka
Takto malebně českou čejku charakterizují Vojtěch Mrštík a Jindřich Voráček v naší nejlepší publikaci o okrasných holubech „České holubářství“ z roku 1940. A zaslouženě dodávají: „Není také plemene, kterému bychom byli tolik dlužni.“ V podobném duchu se nesou všechny další příspěvky o české čejce, která ačkoliv naše holubářství proslavila po celém světě, nikdy u nás nepatřila mezi početná plemena. Hovoříme-li o české čejce, vyvstane nám nejspíše na mysli její mnohotvárnost, zastoupená hladkohlavými, chocholatými, hladkonohými i rousnými rázy, které se vyskytují v typické čejčí kresbě v mnoha zbarveních běžných u jiných barevných holubů, ale též v jedinečné kresbě kropenek. V současné době, kdy kulminuje snaha podívat se na čejku z hlediska historického i uspořádání plemenných znaků a pregnantně ji odlišit od jiných v zahraničí chovaných příbuzných plemen, se nezaujatýma očima nejdříve seznámíme s těmi nejdůležitějšími materiály o historii plemene.
Bádání o minulosti čejek
Naše nejstarší dochované informace o českých čejkách v 19. století jsou ovlivněny postavou Dr. Kudrny z jihočeských Netolic, který o chovu barevných holubů informoval autora naší první holubářské knihy „Holubářství v Čechách“ Františka Špatného. Jeho dílko z roku 1862 je v popisu plemen velmi nedostatečné, přesto jmenuje nezvyklé množství rázů, forem a variací barevných holubů, kteří mu byli tehdy známi (žádné však přímo necharakterizuje čejku). Ačkoliv Špatný připouští, že ve stati pojednávající o plemenech jsou uvedena jen některá v Čechách známá plemena, stačilo to, aby v naší literatuře vznikla bajka o čejce jako jihočeském holubovi. Informace Špatného, ač značně kusé a zjevně mezerovité, pak přebírali další autoři. V jižních Čechách byla čejka chována a byla tam nazvána lumberákem, který byl později užíván i pro kropenky. Mnohem známější však byla pod označením vlaštovák. Později vzniklo současné pojmenování čejka, které naši autoři dosud spojovali s ptákem z čeledi kulíkovitých, čejkou chocholatou. Vznikla až básnická přirovnání o podobnosti našich holubů čejek a v jižních Čechách se hojně vyskytujících ptáků čejek. Přesto nikoho nenapadlo podívat se na novodoběji vzniklé pojmenování čejka z hlediska sémantiky. Holubi čejky byli tehdy převážně nazýváni vlaštováky, německy Schwalben. Pro vlaštováky se používá také jiný a třeba z chovů pražských středozobých rejdičů velmi známý německý výraz Kiebitz. A jak je německý termín Kiebitz překládán do češtiny? Nijak jinak než čejka, kdy je používán pro ptáka čejku! Dle mého názoru tedy nemá označení holub čejka nic společného s nějakým kulíkovitým ptákem, ale jen a pouze došlo k přenesení původního významu vlaštovák přes německé termíny Schwalbe a Kiebitz v termín čejka. Díky tomu mohlo dojít k nezbytnému odlišení vlaštováků (Schwalben), kteří mají zbarvenou horní polovinu hlavy, od holubů čejek (Flügeltauben), které mají na hlavě barevnou jen kapku na čele.
Důležitou historickou informaci se dočítáme v jediné dosud vydané „monografii“ z pera Karla Jirků (2005) „Česká čejka, česká lyska běloocasá a český bublák“, kde autor cituje německého spisovatele Dürigena, který v roce 1872 v časopise Geflügelzucht mimo jiné píše: „Tuto, ne snad náhodný produkt, nýbrž již dávno na českých holubnících usídlenou, pozoruhodnou českou čejku poznal jsem v roce 1872, když jsem bydlel rok na českosaských hranicích v Krušných horách, později jsem se s ní shledal na výstavách v Berlíně, Lipsku a Drážďanech a upozornil jsem na ni v roce 1874 v časopisech.“ Tady asi Dürigen správně podotýká, že centrem chovu čejek byly severní Čechy a oblast Krušných hor. Myšlenka chovu celé řady barevných holubů v jižních Čechách je tak rozšířena o informace o chovu čejek na českém severu.
Ve 20. letech 20. století vycházel v severních Čechách německy psaný chovatelský časopis „Das Heim des Tierfreundes“, tištěný poblíž České Lípy. Časopis byl cenný tím, že kombinoval znalosti německy hovořících chovatelů žijících na území Československé republiky s dobrou znalostí německého prostředí. Klub chovatelů českých plemen holubů (založený chovateli českých plemen holubů, kteří se převážně hlásili k německé národnosti) přináší toto pojednání o holubu čejce: „Čejka je domovem v severních Čechách (Krkonoše a Krušné hory) a ve Slezsku, kde je chována více jak sto let, s centrem chovu v libereckém kraji. Čejka se rozšířila do Francie, Německa, Belgie, Ameriky, kde všude je velmi oblíbená. Pravá česko–slezská čejka je stále chována tak, jak je zachycena na přiložené kresbě, tedy s kapkou, pruhy a rousy, teprve v poslední době se k čejkám nesprávně přiřazují jiné formy barevných holubů. Kapka, čistě bílý, světlý spodní zobák, pruhy na křídelních štítech a dlouhé rousy jsou hlavními šlechtitelskými objekty, které někteří chovatelé chtějí obejít chovem holubů bez kapky, bez pruhů nebo hladkonohých.
Bohužel bylo vytvořeno několik podskupin, které řadíme k čejkám. Tyto jsou téměř všechny uznány v Německu, což nás nemusí rmoutit, neboť na tamních velkých výstavách je místa dost. 1. skupina: jednobarevní bělopruzí, s kapkou, barevná horní a světlá dolní čelist, rousní, v rázech černém, červeném, žlutém a modrém. 2. skupina – jednobarevní s černými pruhy, kapkou, tmavou horní a světlou spodní čelistí, rousní, v barvě modré a stříbřité. 3. skupina: jednobarevní bělopruzí, bez kapky, světlá horní i spodní čelist, rousní, v barvách černé, červené, žluté a modré. 4. skupina: šupkatí (vybělená kapratost), s kapkou, tmavou horní a světlou dolní čelistí, rousní, v černé, červené, žluté, modré a stříbřité. 5. skupina: jednobarevní, bezpruzí, s kapkou, tmavou horní a světlou dolní čelistí, rousní, v černé, červené, žluté a modré. 6. skupina: bezpruzí, v ostatním shodní s 5. skupinou, avšak bez kapky, tedy se světlou horní a dolní čelistí. 7. skupina: jednobarevní, s širokou lasturovitou chocholkou, bílými pruhy, s rousky a kapkou, s tmavou horní čelistí a světlou dolní čelistí, v rázech černém, červeném, žlutém a modrém. 8. skupina: hladkonozí, tzv. durýnské čejky, s kapkou, jednobarevní s pruhy, ve všech rázech. Je s podivem, kolik skupin muselo být popsáno, přesto všechny pochází z původní česko–slezské čejky. K česko–slezské čejce řadíme čejky skupin 1, 2, 4 a 7, které zastřešuje Chovatelský klub českých plemen holubů. Skupina 7 je novošlechtění, kdy přes norimberského vlaštováka byla na česko–slezskou čejku přenesena lasturovitá chocholka. Skupina 3 je v Německu známa jako Flügelschwalbe (přeloženo jako čejčí vlaštovák). Jako Schnippenschwalbe (čili vlaštovák s kapkou), nyní v Německu nově označena za durýnskou čejku, je pojmenována skupina 8. Skupiny 5 a 6 jako plemena neuznáváme, dostáváme je z pruhových čejek, stejně jako z čejek kropenek, pro chovatelské cíle jsou bezpruhé čejky často velmi důležité.
Pravá česko–slezská čejka má kapku a tato přináší v chovu vícero těžkostí, zatímco chov čejek bez kapky, tzv. čejčích vlaštováků – skupina 3 – je mnohem snazší. Kapka – barevná čelní svrna – představuje úzce provázané spojení barevné plošky na čele s barevnou horní čelistí. Tam, kde je kapka těžší, může jít barva až na spodní čelist, tam, kde je malá, bývá horní čelist nedostatečně probarvená. Tady vypomáhá vyrovnávací párování.“
Uvedený článek, psaný ještě švabachem, koresponduje s názorem, který byl nekompromisně prosazen do standardu české čejky, jehož návrh byl otištěn v časopise Zvířena v roce 1925. Tehdy byla uznána výhradně čejka rousná hladkohlavá, zatímco chocholatý ráz byl zavržen. Je to velká škoda, neboť chocholatá čejka je velmi atraktivní, v chovech se vždy objevovala a přinášela pozitivní plemenné znaky, kterými se honosil český bublák. Právě z křížení s českým bublákem část chocholatých čejek pocházela. Docházelo tak ke zlepšení kvality rousů, k umocnění typického nízkého postoje a hlubší stavby těla českých čejek. Čejka hladkonohá se v České republice také „odedávna“ chovala. U většiny barevných holubů striktně není možné oddělovat rousné a hladkonohé rázy. Chovaly se často společně, ale byli i chovatelé, kterým rousy vadily a toužili mít jednodušší a praktičtější holuby bezrousé. Ani hladkonohá česká čejka se v první polovině 20. století do vzorníku nedostala a první růžky vystrčila až roku 1948 na národní výstavě v Praze. Vyvolala zájem a brzy se stala plnohodnotnou součástí našich chovů, kam se již předtím po dlouhých letech čekání přiřadila i čejka chocholatá. V roce 1912 označil nejzajímavější barevný ráz české čejky pruhovaný, neboli zebrovitý, za čejku kropenku Čeněk Novotný z Úval. U této čejky vzniká kresba uměle a docilujeme tak pravidelného prolínání bílých a barevných per na zbarvených částech kresby. V roce 1972 navštívil našeho nejvýznamnějšího chovatele kropenek a čejek vůbec Václava Turečka z Hostivaře německý odborník Christoph Reichenbach a vznikl článek Fata morgana kropenek, ve kterém uvádí mimo jiné tyto poznatky: „Pražský mistr chovu Tureček píše o mnoha záznamech, které podávají zprávu o tom, že kresba kropenky je v Čechách známa již 140 let. V roce 1822 měl prý jeden chovatel zkřížit rousnou čejku a bílého bubláka s předním vrkočem a výsledkem měla být kropenka v hrubých obrysech.“ Reichenbach sám je skeptický, pokud jde o tak starou historii. Dle mého názoru má pravdu v tom, že o starých plemenech holubů prostě explicitní informace nikdy mít nebudeme. Shrnuto a podtrženo je možno konstatovat, že české čejky jsou jedním z našich původních plemen holubů, která se chovala v severních Čechách (až k Lužici), ve Slezsku a jižních Čechách. Prof. Dr. Joachim Schille ve své knize Bildschöne Taubenrassen (2001) uvádí: „České čejky kropenky patří k unikátům holubího světa. Jako plemeno patří ke skupině čejek. České čejky se vyskytují hladkonohé a rousné. Obojí jsou menší než saské a durynské. U rousných jsou především hladkohlavé.“ Speciální klub českých čejek byl založen již 25. února 1922. Klub obeslal světové výstavy v Paříži a Londýně, kde se největší pozornosti těšily právě české čejky kropenky. Protože čejky neměly u nás nikdy na růžích ustláno, chovatelé ohrožených českých čejek byli přizváni do klubu českých bubláků a vznikl tak „Speciální klub chovatelů českých bubláků a českých čejek v Praze“. V roce 1946 do klubu přibyli chovatelé českých lysek běloocasých v čele s jejich zachráncem Karlem Boučkem z Turnova. Klub působil společně jen do roku 1959. V té době došlo k jeho rozdělení. Chovatele čejek a lysek od té doby sdružuje Klub chovatelů českých čejek a lysek běloocasých, který patří v posledních letech k našim nejaktivnějším spolkům. Klub pořádá velmi pěkné speciální výstavy v prosincovém termínu ve Lhotě pod Libčany, část našich chovatelů navštěvuje i speciální výstavy v Německu, které se zpravidla uskutečňují ve městě Zwönitz. Obliba barevných plemen holubů je v Německu obrovská, kéž bychom se jí aspoň trochu přiblížili! Těžko chápat, že barevní holubi v České republice, kde chováme ke kvalitní barvě leckteré voláče i užitkové holuby, jsou stále spíše na okraji našeho zájmu.
Chov českých čejek
Barevní holubi vytvářejí ucelenou kolekci navzájem tvarově a velikostně si velmi blízkých plemen, která velmi často vymezuje pouze odlišné zbarvení a kresba. Mezi blízké příbuzné čejek, které jsou zpravidla chovány jako šupkaté nebo bělopruhé, pruhové, bezpruhé nebo kapraté a vzácně jako kropenky, patří kaňky a čápci, ale také vlaštováci, lysky a jiná atraktivní plemena, u nichž se chovatelé zaměřují nejen na ladné tělesné tvary, ale zejména na dokonalost zbarvení a kresby. Česká čejka patří podobně jako český bublák k nejmenším zástupcům v celé skupině. Stejně jako označujeme českého bubláka za nejmenšího rousného bubláka, tak i česká čejka může mít přívlastek nejmenší. České čejce jsou nejbližší čtyři plemena holubů, se kterými se můžeme hojně setkat na západ od České republiky, ale vlastně již v celém světě. Jedná se o mohutnější, delší a vyšší durýnskou čejku a durýnského vlaštováka (hladkonohá plemena) a o saskou čejku a saského vlaštováka (rousná plemena). S těmito příbuznými plemeny lze naši čejku křížit, ale je nezbytné po využití pozitiv, která to přináší, vrátit vzniklé odchovy do typu české čejky. Na mnoha výstavách v České republice vidíme, že návrat k české čejce se ne vždy podaří. Tady je zapotřebí znát dobře plemenné znaky českých čejek a důsledně je vyžadovat. Co vlastně čejku tak charakterizuje? Je to jen tělesný rámec menšího středně velkého holuba polního typu? Kdepak! Je to zvláštní nízký postoj, jakoby přenesený od českého bubláka, kde je u rousných rázů prostor mezi tělem a rousy zcela zaplněn. Zvláštně je formována i postava, kde je kladen oprávněný důraz nejen na její šířku, ale právě tak i na její hloubku. To je u českých čejek velmi charakteristické, zvláště u hladkonohých hloubka dolní hrudi velmi vyniká. Opět lze hloubkou a šířkou hrudi přirovnat k českému bubláku. Tělo je přiměřeně kratší, u hladkonohých vizuálně jen nepatrně delší. Na harmonické utváření zadní partie má zásadní význam úzce složený a přiměřeně kratší ocas, korespondující s délkou křídel a nesený v linii hřbetu. Záda jsou široká a přiměřeně krátká, jejich linie prozrazuje mírně se svažující držení těla. Pro barevné holuby je typické utváření hlavy s dobře klenutým čelem a slabším zobákem střední délky se zahnutou špičkou horní čelisti. Šířka hlavy ani zobáku není zvláště prošlechťována, měla by být zachována určitá přiměřenost k tělu. Oči se nachází v bílém opeření, a tudíž jsou vikvové, obočnice jemné, zbarveny od růžové až po atraktivnější červenou. V chovech se kromě hladkohlavých čejek vyskytují i zajímavé chocholaté čejky, které zdobí spíše utaženější lasturovitá chocholka zakončená postranními růžicemi. V zadní části krku přechází do drobné hřívy, proto se i krk u chocholatých čejek jeví širší a celá postava kompaktnější. U všech rázů si přejeme krk široce nasazený, kratší, s dobře vykrojeným hrdlem. Kapka na čele ovlivňuje zbarvení zobáku. Horní čelist je u černých a modrých černá, u stříbřitých světle rohová. U červených a žlutých není horní čelist barevná a je stejně jako dolní čelist všech rázů světlá až narůžovělá. Nohy jsou kratší, přičemž barva drápků se shoduje s barvou horního zobáku. Nestejně zbarvené drápky se nepostihují! U rousných čejek obdivujeme hustě opeřené nohy víceřadým, dlouhým a plným rousem uspořádaným do půlkruhu, bez mezer. Na lýtkách rousy doprovází supí pera. Podobně jako u českého bubláka, tak i u českých čejek by mělo být opeření co nejvíce hladké a přilehlé, široké a husté. Opeření čejek má další vlastnost. Svou strukturou umožňuje u některých jedinců vznik pravidelné kropenčí kresby.
Čejčí kresba
Patří mezi nejjemnější z kreseb barevných holubů, k čemuž nejvíce napomáhá převažující bílé zbarvení. Všechny rázy mají na hlavě typickou barevnou kapku velikosti mandle, nasazenou užším koncem ke kořenu zobáku. Dále jsou barevná až křídla, kromě vykrojení na horní části štítů, které připomíná tvar srdce. Kreslené srdce by mělo být pěkně široké, pravidelně rozložené a dobře ohraničené. U všech rousných českých čejek vyžadujeme barevný i rous, supí pera mají být bílá, ovšem barevná se netrestají. Všechny barvy jsou syté, čisté a rovnoměrně rozložené. Modrá barva je přirovnávána k blankytně modré a mohu potvrdit, že v okrasném holubářství patří k nejkrásnějším právě u českých čejek. Loketní a ruční letky jsou černé. Stříbřitá barva je označována jako světle stříbřitě šedá, konce letek jsou šedohnědé. Lesk je u černých na štítech kovově zelený, u červených kovově červený, u žlutých narůžovělý. Ostatní rázy jsou bez lesku, svit je žádoucí u všech barev.
Do vzorníku se dostaly z plnobarevných rázů jen černé a „nepravě“ plnobarevné recesivně červené a recesivně žluté čejky. Ostatní rázy jsou plavé v černé intenzivní i rozředěné řadě. Uznáváme tedy čejky modré a stříbřité ve vzorcích bezpruhém, pruhovém a kapratém. Tyto vzorky mohou být vyběleny účinkem faktoru toy stencil, který uchovává intenzitu základního zbarvení. Rozeznáváme tedy i bělopruhé a šupkaté čejky v rázech černém, modrém, stříbřitém, recesivně červeném a recesivně žlutém. Vzorky jsou u modrých na vnější straně lemovány černě a u stříbřitých šedohnědě 1,5 mm širokým lemem.
Světoznámá kresba kropenek
Podrobným představením kropenek jsem se věnoval ve Fauně č. 22 / 2008 pojednáním „Česká čejka kropenka (anglicky Bohemian Tiger Swallow, německy: Böhmische Flügelschecke)“, proto nyní jen stručně. Kresba kropenek zasahuje křídelní štíty a rousy, kde je vytvářena pravidelným střídáním bílých a barevných per v přesně nastavených schématech. Nejedná se o fenomén dědičný, ale vytvořený uměle. Kresba je rozložena po letkách prvního i druhého řádu, přičemž obě koncové ruční letky žádáme barevné. Dokonalý obraz dotváří střídající se barva opeření velkých krovek. Krovky střední jsou bílé až na každém třetím pírku, neboť zde jsou pera již malá a docházelo by ke splývání bílých ploch do jednoho okrsku. Dokonalý vzhled dotváří rovnoměrně rozložené probělení asi patnácti pírek ve štítech. Peří v rousech taky není vyběleno ob pero, ale lepší je poměr dvě pírka barevná a jedno bílé. Kropenky se vytváří v rázech černém, modrém bezpruhém, stříbřitém bezpruhém, recesivně červeném a žlutém. V oblasti chovu českých čejek mohu jmenovat celou řadu osobností, ale jedna z nich všechny ostatní holubáře převyšuje. Je jí legendární chovatel kropenek Václav Tureček z Prahy Hostivaře. Měl lví podíl nejen na znovuoživení chovů čejek v období druhé světové války a po ní, ale projevil se též jako výborný autor holubářské literatury, propagátor českého chovatelství v zahraničí a tahoun činnosti Klubu chovatelů českých čejek a lysek běloocasých. Byl také zřejmě prvním a na dlouhou dobu posledním českým chovatelem, který přímo propagoval české čejky v zahraničí zajištěním odborných příspěvků i fotografií. Možná právě Turečkovy aktivity přispěly zásadní měrou k samozřejmému nabytí našeho mezinárodního statusu coby země, která bude určovat šlechtění čejek kropenek. Tak dnes máme na tzv. evropském seznamu plemen Evropského svazu chovatelů kromě české lysky uvedena ještě dvě „plemena“ barevných holubů. Jsou to české čejky kropenky hladkonohé a české čejky kropenky rousné. Ideálem z mezinárodního hlediska by bylo k těmto již Čechům „přiznaným“ kropenkám přiřadit i ostatní rázy českých čejek.
Etologie čejek
V Klubu chovatelů českých čejek a lysek běloocasých je v současné době evidováno 620 českých čejek hladkonohých a 540 českých čejek rousných. Poměrná část čejek je držena také nečleny klubu, tudíž se dá počítat, že celková populace čejek u nás dosahuje cifry kolem 2 000. Česká čejka rousná i hladkonohá se vyznačuje velmi dobrými letovými schopnostmi, díky kterým mohla v minulosti bez potíží polařit. Dnes k polaření nejsou ideální podmínky. Mnohé chovy jsou drženy ve voliérách, ale tam, kde čejky mají možnost proletu, můžeme obdivovat jejich tichý, přitom však svižný let. Čejky mají povahu, kterou známe jen u některých plemen barevných holubů, případně u plemen jiných skupin, která byla za použití barevných holubů vyšlechtěna. Jsou snášenlivé, poměrně vyrovnané povahy, dobře přivykají svému chovateli, ale před jinými plemeny holubů udržují odstup. Drží se stranou a žijí svým méně nápadným způsobem života, ostatních holubů si nevšímají.
Čejky jsou kreslení holubi a jejich krásné zbarvení není přenášeno na celý odchov stejně. U tmavých rázů se přidávají těžkosti vyvolané požadavkem na zbarvení horní čelisti, s čímž koreluje velikost kapky. Proto vyžadují nezbytný výběr. Ani tehdy nemá ještě chovatel vyhráno, neboť je zapotřebí držet čejky v takovém prostředí, kde co nejméně trpí jejich opeření na znečištění nebo mechanické poškození. V předvýstavním období vykonáme úpravu kresby, která je pro úspěch na výstavách nezbytná. Úpravu provádíme zastřižením ojedinělých nesprávně rozmístěných pírek nůžkami, aby správná kresba vydržela až do příštího pelichání. Rousy nemusíme zkracovat ani během hnízdění, ale hodně chovatelů tak činí. Při hnízdění nejsou čejky nikterak náročné, ale v každém případě nejlepších výsledků docílíme při využití hlubších hnízd, než jsou obvyklá. V knize Pohledy do holubí říše z roku 1920 z pera Petra Bubláka (pseud.) se o hnízdění čejek dovídáme: „Čejka, toť pravá, vzorná matka svých dětí. Z hnízda, ba ani na hnízdě se nehne a čeká trpělivě, až ji vystřídá holub. A samec ihned zasedne na vajíčka, jakmile holubice z nich vstala. Z toho vysvítá, že čejka není jenom nejkrásnějším barevným holubem, čili že vyniká toliko zevnějškem, ale že je i velice plodná, užitečná a tudíž hospodářsky ceněna.“
