Současné české holubářství (21) Slezský barevnohlávek
V případě slezského barevnohlávka nás nejdříve osloví kontrast jeho kresby. Barevná hlava a krátká přilehlá část krku i barevný ocas s oběma ocasními krovkami ostře a přesně kontrastují s převažujícím bílým zbarvením. Vzniká tak jedna z nejpůsobivějších barevných her, která pro většinu pozorovatelů vyznívá mnohem líbivěji než u kreslených holubů s převažujícím barevným opeřením. Sněhobílý šat slezského barevnohlávka je rozšířen až do oblasti běháků, které jsou kompletně opeřeny krátkými a hustými pírky, zasahujícími ovšem pouze k prstům, čímž vytváří punčošky. Peří po celém těle je velmi elastické a utažené, ale také překvapivě husté, zajišťující ideální ochranu před nejrůznějšími klimatickými vlivy a umožňující úspěšný chov také v tvrdých horských oblastech. Barevná škála v současnosti zahrnuje rázy černý, červený, žlutý a modrý, i když na výstavách se objevují také šedohnědí a stříbrní, kteří ve vzorníku uvedeni nejsou. Věřím, že do budoucna nebudeme muset nové barevné rázy u jednotlivých plemen „uznávat“, když na první pohled jasně odpovídají holubářské terminologii a našim vědomostem o genetice. V případě barevnohlávka si dokonce vystačíme jen s barevnými rázy v základních řadách, na podkladové pigmentaci černé a červené. V této jednoduchosti, aplikovatelné i v jiných oblastech holubářství, vidím budoucnost.
Vedle estetických parametrů vyniká slezský barevnohlávek zejména plodností, shánčlivostí a skromností, kterou doprovází v okrasném holubářství mimořádně vzácná letová zručnost a neustálá ostražitost, které ho často zachraňují při náhodných střetnutích s dravci a jinými nástrahami přírody.
Historie plemene
Lze předpokládat, že slezský barevnohlávek má stejné předky s plemenem barevného holuba, který je dnes domovem v Německu a je tam nazývaný slezským „mouřenínem“ (Schlesischer Mohrenkopf). Barevnohlávek německého směru zůstal v typu barevného holuba s neopeřenými běháky. Je o poznání menší, má mezi barevnými holuby hojněji se vyskytující tmavé oči, dále výrazněji podkleslý postoj a slaběji prokrvené obočnice u červených a žlutých.
Slezský barevnohlávek (SB) patří mezi starobylá plemena, ale jak dlouho byl na opavském Slezsku a Hlučínsku chován, nemůžeme explicitně dokázat, protože v naší literatuře 19. století a v první čtvrtině 20. století se o něm zřejmě nepíše. Daleko ochotněji naše tehdejší publikace popisují holuby plemen v podobné kresbě, která jsou rovněž barevnoocasá, ale zbarvení na hlavě přechází bez narušení níže na přední část krku do podoby ucelené náprsenky, přičemž v záhlaví se zpravidla nachází lasturovitá chocholka.
Jedny z prvních zmínek nacházíme v časopise Zvířena z roku 1925 od Václava Urbánka, který píše, že slezský „morkop“, dnes barevnohlávek, se na Opavsku choval od nepaměti. Postavou i celým zjevem upomíná pštrosa, ale je bílý, jen hlava, celá jako u pštrosa, a ocas jsou černé. Nad jiné holuby vyniká vlastnostmi, jako je láska k rodnému hnízdu, ostražitost, polaření, plodnost a tichý let. První popis slezského barevnohlávka byl uveden ve vzorníku vypracovaném Holubářským spolkem v Opavě. Jeho předkladatelem byl právě Václav Urbánek z Opavy–Kateřinek, v jehož holubníku uhynul poslední slezský barevnohlávek v roce 1923. Dřívější informace o slezském barevnohlávku jsem v české literatuře nenašel, a tak nás může povzbudit snad jen zmínka o červenohlávcích, kteří jsou bílí, hlavu a ocas mají červenou, uveřejněná již v naší první knize o holubech Holubářství v Čechách z pera Františka Špatného v roce 1862. Slezský barevnohlávek je byť okrajověji propagován také v nejlepší naší knize o holubech, v Českém holubářství z roku 1940, redigovaném Jindřichem Voráčkem a Ing. Janem Burešem. Zdá se, že jeho „znovunalezení“ v tomto díle přispělo k jeho dalšímu chovu v Česku zásadní měrou, přičemž již tehdy byly deklarovány odlišující znaky barevnohlávků našeho šlechtění od zahraničních plemen. V této publikaci se autoři věnují také popisu zákresu hlavy, kde uvádí: „Kresba hlavy je podobná kresbě hlavy moravských pštrosů. Vpředu však sahá jen asi do jedné třetiny délky krku, vzadu končí o něco níže za týlem než u pštrosů. Vyžaduje se přesné ohraničení a dobré zakulacení obojků. Přímka probíhající od horního okraje ozobí k dolnímu okraji oka by určovala v zátylí přibližně horní okraj začínající částí vazu. O něco níže by se nacházela horní hranice zákresu hlavy, tedy přibližně na začátku šíje.“
Kniha České holubářství v této době bila na poplach a varovala, že slezský barevnohlávek je vzácné, už skoro vymírající plemeno. V popisu barevnohlávka bylo uvedeno, že postavou připomíná opravdu silnou, krátkou a prsatou čejku na poněkud vyšších nohách, ovšem vždy punčoškatých, s poněkud ostřejším sklonem těla k zemi. I způsobem života se měl podobat čejce. Měl být nedůvěřivý, velmi nerad a těžko zvykal novému domovu a létal stejně tiše jako čejka. Barvu duhovky uvádí ještě jako žlutočervenou až hnědou. Situace popsaná v Českém holubářství přiměla chovatele Aloise Beneše ze Zlatníků, tehdy řídícího učitele v Jezdkovicích u Opavy, aby pátral po zbytcích barevnohlávků doma i v sousední cizině. Pátrání přineslo úspěch. První chovné páry barevnohlávků se objevily na střeše Benešova holubníku v roce 1943. Začala zcela systematická práce na regeneraci slezského barevnohlávka. V té době na území našeho Slezska nebyl jediný chov plemene. Alois Beneš objevil jen porůznu se vyskytující jedince, o jejichž čistokrevnosti mohly být v některých případech pochybnosti. V prvním roce se mu podařilo shromáždit celkem 11 barevnohlávků, a to pár modrých, tři holuby a dvě holubice černé, pár červených a dvě holubice žluté. Začínal tedy s pěti holuby a šesti holubicemi. Z nich jen dva jedinci měli správně narostlé punčošky. Odchov těchto párů se v letech 1944 a 1945 postupně dostal do některých obcí opavského okresu. Teprve po skončení války se hlásili zájemci z dalších krajů naší republiky. Slezský barevnohlávek prošel několika vývojovými etapami. V první vývojové fázi, kterou lze datovat do konce druhé světově války, šlo především o jeho rozmnožení ze zbytků zdejších chovů; bylo však použito i několik jedinců získaných v zahraničí. Holubi byli zpočátku poněkud subtilního typu, který neuspokojoval požadavky masné užitkovosti. Bylo je třeba zesílit a zmohutnit, také bylo nutné rozšířit chovnou základnu plemene a jeho jednotlivých rázů. Těmito snahami je charakterizována druhá etapa šlechtitelské práce. Nikdy však nešlo o dosažení typu vysloveně robustního, blízkého tělesnou stavbou např. moravským pštrosům. Ideálem zůstává temperamentní, pohyblivý holub, velmi dobrý letoun, který byl (a v některých chovech může dosud být) dobrým polařem. Za účelem zesílení tělesné stavby, ale i rozšíření chovné základny, byl použit moravský pštros lehčího typu, o kterém tehdy bylo ještě známo, že také rád polaří a je velmi shánčlivý.
Díky zachránci plemene Aloisi Benešovi mohl vést slezský barevnohlávek poklidný život úspěšného regionálního plemene, které se časem rozšířilo do všech koutů České republiky i na Slovensko, ovšem chováno bývá spíše vzácněji. Dalšími známými chovateli byli nebo jsou například Jan Hulva, bratři Lumír a Ladislav Vaňkovi, kteří s plemenem začali po druhé světové válce. Šest desítek let létalo kolem domku Ladislava Vaňka v Malých Hošticích nedaleko Opavy hejno výtečných modrých SB. Jeho svěřenci vynikali výborným orientačním smyslem a touhou polařit. Po jeho odchodu nalézáme u jeho bratra Lumíra SB všech čtyř standardem uznaných rázů. Nestor chovu barevnohlávků u nás Lumír Vaněk vzpomenul, že krmení po válce nebylo ani pro slepice, natož pro holuby. Takže holubi museli vzít zavděk i uvařenými brambory. A jelikož barevnohlávek byl vždy výborně polařící holub, ledacos dobrého si našel v poli sám. Z dalších legendárních holubářů nelze nevzpomenout na nedávno zesnulého přítele Pavlyšyna. Jeho červení a žlutí SB svou typologií a kvalitou ve své době převyšovali ostatní rázy barevnohlávků. Nezmínit nelze př. Schmalzbauera a mnohé další, kteří se zasloužili o důstojné uchování SB až do současnosti. Až v posledních letech nastaly plemeni zlaté časy a je to zásluhou Pavla Wiedera a Ing. Gerharda Steina, kteří v rámci své činnosti v Klubu chovatelů slezských plemen dokázali zmobilizovat celé zástupy holubářů z České republiky, ale i Slovenska a Polska pro chov SB a dalších slezských plemen. Dokázali prosadit, že speciální výstavy slezských plemen se konají při národních výstavách v Lysé nad Labem a mají tak nejlepší propagaci. V neposlední řadě mají lví zásluhu na tom, že se o plemeni ví díky vynikajícím internetovým stránkám www.barevnohlavek.estranky.cz, kde naleznete i reportáže z chovů a souborné texty o plemeni. Vrcholem jejich aktivit byla prezentace slezského barevnohlávka na Mezinárodním školení posuzovatelů, které se uskutečnilo v roce 2011 v Hradci Králové. Přítomní posuzovatelé ze všech koutů Evropy měli možnost na vlastní oči obdivovat perfektní představitele plemene a bohatý komentář o jejich chovu a posuzování. Součástí přednášky Pavla Wiedera byla snaha o přeřazení SB ze skupiny barevných holubů na seznamu plemen evropského svazu do holubů tvaru, kam plemeno dlouhodobě patří. Nebylo tomu tak ovšem vždy. Původně byl slezský barevnohlávek barevným holubem, což potvrzuje vzorník v díle České holubářství z roku 1940. Již V. K. Krycnar roku 1953 ale přeřazuje SB do skupiny užitkových holubů, aby vzorníkem z roku 1964 došlo k jeho opětovnému krátkodobému přeřazení mezi holuby barevné. Počínaje rokem 1974 až dosud je SB holubem užitkovým, v nové terminologii honosněji a explicitněji označeným za holuby tvaru. Ačkoliv nese plemeno typické znaky holubů tvaru, uchovalo si část plemenných znaků holubů barevných, kam patří nižší a podkleslý postoj, tvar těla, klenba hlavy a v mnoha chovech přetrvávající stavba zobáku, který je u barevných holubů slabší a poněkud delší, se zahnutou špičkou horní čelisti. Původ nezapře ani požadavek šlechtění na kvalitu barvy, lesku a kresby.
Při posuzování SB nesmíme opomenout několik oblastí. Předně bychom měli dávat veliký pozor, aby se nám hodnocený holub nevysmeknul z rukou a neuletěl. Nápaditost barevnohlávků je v tomto směru nesmírná. Výhodou je, že když nám barevnohlávek uletí v obci, kde má svůj holubník, zpravidla se bez problémů „navrátí“ sám domů, ale lepší je těmto komplikacím předcházet než je pak řešit. Při hodnocení bychom dále měli být přiměřeně trpěliví a přistupovat k posouzení s pověstným citem. Máme totiž před sebou poměrně ostražitého, až plachého holuba, který vyžaduje větší dávku pozornosti než typická výstavní plemena. Cit uplatníme při hodnocení tvarových kvalit a především zadní partie, kde nesmíme zapomínat, že před sebou máme letového přeborníka, a nikoliv voliérového fešáka. Přesto je hodnocení barevnohlávků komplexnější než u některých jiných holubů tvaru. Zahrnuje totiž požadavky na přesnou kresbu, odpovídající lesk a kvalitní barvu. Chovatelé dodávají na výstavní akce převážně kvalitně kreslené odchovy, ale zejména vlivem regeneračního křížení s moravskými pštrosy (případně i jinými holuby) i tam můžeme nalézt nedostatky. Objevují se barevné letky, popřípadě nežádoucí barevná pírka v bílých plochách, nesprávný zákres obojku, některým jedincům scházejí typické punčošky nebo nejsou v požadované kvalitě a hustotě. Kvalitu barvy poznáme nejen na „hlavě“, ale také v ocase, kde by barevné rozhraní mělo zasahovat i vnější části krajních rýdováků. Lesky, které definuje vzorník, hodnotíme s citem a přísněji trestáme jen holuby bez lesků nebo s lesky „obrácenými“, případně vadnými (bronz). Ideální hmotnost slezských barevnohlávků se pohybuje mezi 450 až 550 gramy, u holubic a výletků spíše u nižší hranice. Tělesné tvary starších SB jsou o poznání majestátnější než u výletků. Větší hmotnostní hranici není žádoucí podporovat s ohledem na letové dovednosti barevnohlávků.
Plemenný typ
Mimo schopnost výborného letu a ostražitosti jsou pro chov a výstavnictví důležité tělesné tvary i dostatečná hmotnost. Bohužel musíme konstatovat, že na výstavách všech stupňů vídáme holuby lišící se nejen velikostí, ale i „typem“, kdy úkolem současnosti je ujednocení těchto oblastí. Postavu charakterizujeme jako silnější, střední délky, velikosti holuba polního, s dobře osvalenou a dopředu klenutou širší hrudí. Ačkoliv SB patří mezi menší ve skupině holubů tvaru, není požadavek na silnější postavu zaznamenán nesprávně. Vypovídá o chovatelském záměru docílit sice letově zdatných, ale také dostatečně silných holubů. Záda jsou širší. Postoj je široce nasazený, nohy typicky mírně podkleslé. Držení těla je mírně se svažující. Hlava je nesena s mírným sklonem dopředu, vždy je dobře klenutá, přičemž s kulatým záhlavím tvoří nepřerušený oblouk. Nesprávná klenba hlavy může být jedním z důsledků regeneračního křížení. Čelo je v ideálu vyšší a širší. Mělo by odpovídat celkovým proporcím těchto holubů. Duhovky jsou oranžové až červené, které jsou upřednostňovány a chovatelé je označují jako rybízové. Výborným pomocníkem v jejich dosažení je volný let, který provozují téměř všichni chovatelé. Obočnice jsou jemné a úzké, u černých a modrých šedé až černošedé, u červených a žlutých narůžovělé až červené. Zobák je středně dlouhý, silněji nasazený, jen mírně skloněný, černý u černých a modrých, světlý až narůžovělý u červených a žlutých (srovnejte s barevnými holuby). Krk je kratší až středně dlouhý, široce nasazený, mírně dopředu nesený. Křídla jsou silná, dobře přitažená a přiměřeně dlouhá, lehce spočívají na ocase a nekříží se. Ocas je úzký, avšak tvořený pevnými a širšími rýdováky přiměřené délky, nesený v linii hřbetu. Nohy jsou kratší až středně dlouhé, mírně podkleslé, běháky opeřené punčoškami. Barva drápků není podstatná. Mezi vady patří úzká a příliš slabá postava vodorovného držení, malý tělesný rámec, nízce klenutá hlava, ploché temeno, úzké čelo, dlouhý, široký a stříškovitý ocas, dlouhá a zkřížená křídla, dlouhé, neutažené a řídké opeření, opeřené prsty, nečistá barva, hrubé vady kresby, nesprávná barva duhovek (včetně klínků) a obočnic.
Barevné a kresebné rázy
K původně nejrozšířenějším barevným rázům – černému, modrému, červenému recesivnímu a žlutému recesivnímu – se přidali na posledních speciálkách šedohnědí a stříbrní. Šedohnědí vznikají rozředěním černého zbarvení (vlivem křížení se žlutým rázem, který je nositelem faktoru dilute). Ačkoliv nepatří mezi nejatraktivnější, tvoří alternativu, která se dá využít zejména k účelům šlechtitelským. V chovu př. Švajky, který byl dlouholetým chovatelem barevnohlávků všech barevných rázů, došlo v několika posledních letech k vyšlechtění stříbrného barevnohlávka, kterým je holub červeně popelavý v rozprostřeném (plnobarevném) zbarvení. Tento barevný ráz můžeme nejlépe zušlechtit přes holuby černé. Daleko lepší bude spojení stříbrný samec×černá holubice. Z tohoto spojení vzejdou stříbrní samci štěpitelní na černou (budou mít pigmentové skvrny, nejnápadnější v ocase) a stříbrné holubice. V případě, že by chovatel z nouze použil černého samce a toho zapářil se stříbrnou holubicí, odchov samčího pohlaví by tvořili stříbrní samci štěpitelní na černou (budou mít pigmentové skvrny, nejnápadnější v ocase) a černé holubice. Protože v této generaci jsou z obou spojení stříbrní samci heterozygoti, mají také pigmentové skvrny, kterých se zbavíme až v generaci následující, a to více způsoby. Zpravidla je dáme na holubice vzešlé z prvního spojení anebo na jiné dostupné stříbrné holubice. Tím docílíme jedinců obou pohlaví v homozygotním založení, kdy i barva by měla být čistější.
Všechny barvy SB jsou čisté, rovnoměrně rozložené na hlavě a ocase včetně obou krovek. Lesk je u černých na obojku modrozelený, v kostřeci nazelenalý, u modrých na obojku modrozelený. U červených na obojku červený, v kostřeci zelený, u žlutých na obojku zlatový až narůžovělý. Tělo a krk jsou bílé, barevná je hlava a obojek, ocas, horní krovky a podocasník. Obojek je střední délky, končí 3 až 4 cm pod zobákem a v záhlaví je konec zbarvení při pohledu z boku asi o 1 cm výše než vpředu.
Chov a rozšíření ve světě
Z hlediska chovných kvalit patří SB mezi nejlepší krmiče a nejvzornější rodiče vůbec. Díky lehčí konstituci nemá potíže s oplozeností ani s výchovou mladých, které zahřívá dostatečně dlouhou dobu, a tedy ani v zimních a jarních měsících nedochází ke ztrátám na holoubatech vlivem prochlazení. Výborným znakem vynikajícího rodiče je jejich schopnost nakrmit v podstatě vše, co na podlaze holubníku žadoní o potravu. Tuto schopnost si uchovalo opravdu jen několik plemen okrasných holubů. Ing. Gerhard Stein nedávno podal zprávu o svém výletu k chovateli barevnohlávků Petru Polachovi, který bydlí v samém srdci Jeseníků na samotě Bílý Potok, asi 5 km od Vrbna. Zde uprostřed lesů se mimořádně ostražití a letově zdatní SB úspěšně perou o své místo v ovzduší společně se třemi druhy dravců, což znamená, že toto soužití není bezkonfliktní. Ing. Stein počítal s tím, že jedinci, kteří zde přežijí, budou spíše drobnější, ale nebyla to pravda. Sítem selekce prošli holubi takřka optimální velikosti, převážně ve žluté a červené barvě. Zahlédnout se zde dá občas i černé peříčko, ale i modré, které reprezentuje holub jménem Láďa. Při útoku dravce se nesnaží holubi uletět do výše, ale střelhbitě se poschovávají ve vzrostlém živém plotu. Tato jejich schopnost využít jakýkoliv keř či strom nebo i části stavení k záchraně před dravci je výjimečná. K letovým dovednostem je nutno připočítat i nečekaně rychlý start využívající prudkého odrazu nohou. V letu je pak nezbytným pomocníkem vysoká kvalita opeření barevnohlávků, díky které klouzají vzduchem velmi rychle a lehce. Také tvar jejich těla a přiměřeně dlouhá zadní partie jsou v manévrovacích schopnostech nezbytné, i proto se chovy SB nikdy nehonily za velikostí, ale držely se zlaté střední cesty.
Již dávno se rozšířil chov SB na Slovensko, kde má pěkný chov třeba Dano Stančiak, ale dobré perspektivy se mu otevírají také v holubářství polském. Pro české, moravské i slezské holubáře zůstává barevnohlávek prototypem původního letově dovedného plemene, které si vedle vysokých kvalit estetických zachovává celou řadu chovných a letových kvalit a způsobu života, který jsme u mnoha národních plemen již ztratili. Je proto velmi příjemné zjišťovat, jak je toto plemeno v posledních letech na vzestupu, a já jsem přesvědčen, že díky svým vlastnostem bude mít v našem holubářství vždy velmi důležité místo.
