Hrátky se hříbátky 15.
Zvyk
Zvyk je železná košile, jak praví přísloví. U koně lze pravidelným opakováním nějaké činnosti vytvořit mnoho užitečných návyků. Kůň se například může naučit na požádání zvednout nohu a v klidu stát, zatímco s ní člověk manipuluje. Při pravidelném dodržování stejného pořadí zvedaných nohou bude kůň po dokončení práce na jedné noze sám odlehčovat a nabízet nohu, která se běžně zvedá jako následující. Takovou rutinu jistě ocení kromě majitele i kováři.
Ráda bych zde psala pouze o důvěře koně v člověka a jeho pokyny, avšak realita je taková, že koně se dokážou přizpůsobit i činnostem, které v nich žádnou důvěru nevzbuzují, pokud se s danou činností setkávají pravidelně, zejména pokud jsou nějakým způsobem trestáni za projevy odporu. Proto máme mnoho skutečně fungujících metod práce s koňmi, které mají viditelné výsledky, přičemž jednotlivé metody mohou obsahovat zcela protichůdné postupy. Koně se dokážou přizpůsobit, snášet i bolestivé pravidelně se opakující procedury, a přitom svou nevoli dávat najevo jen nepatrnými náznaky, jako je třeba pohyb ocasu nebo zatnutí některého svalu na těle.
Sedlání
Příkladem nepříjemné procedury může být sedlání. Ne že by na sedlání bylo něco špatného, pokud sedlo dobře padne a dotahujeme podbřišník s citem a postupně. Překvapivě se však stále setkávám s přístupem, že se mladému koni připíná „nějaké“ sedlo, nejlépe to nejhorší, které se ve stáji najde, pro případ, že by kůň chtěl sedlo nějak poškodit. Správně napasované sedlo si zaslouží každý kůň, ale zejména pro mladé koně by měl být jeho pečlivý výběr samozřejmostí. Předejde se tak mnoha možným nepříjemnostem, od prvotní negativní reakce až po následné problémy se zdravím koně a s jeho postoji k ježdění. Jelikož koně na sedlo navykám postupně a nikdy se mi dosud při šetrném seznamování koně se sedlem nestalo, že by se kůň sedla chtěl zbavit, nebo s ním třeba jen poskočil, tak nemám pro otlačování koně nepadnoucími sedly pochopení. Dobře osahaný kůň sedlo přijímá jako další věc, která mu neubližuje, a sedlání se mu stává rutinní součástí režimu, jako je například čištění srsti nebo kopyt. Přesto můžeme stále vidět koně, kterým je sedlo vnuceno takovým způsobem, že v nich vzbudí zděšení a obranné reakce, jako je snaha utéct nebo vyhazovat. Ať už nepříjemná situace nastane kvůli nezvyklému pohybu nad zády (nedostatečná příprava koně na pohyb kolem něj), zatížení hřbetu (nedostatečná příprava koně na doteky a předměty), obepnutí podbřišníku (opět nedostatečné navyknutí na doteky a předměty), nepříjemnému tlaku (špatně padnoucí sedlo) nebo nervozitě či agresivnímu postoji člověka, který koně poprvé sedlá (špatná volba personálního obsazení pro práci s mladým koněm), máme při takové reakci za sebou první špatný pokus, který se v koňském světě počítá. Jako u každého takového případu, není rozhodující, jak konflikt začal, ale jak skončí. Zvládne-li osoba manipulující s koněm situaci a dokáže koně uklidnit, nebo jinak přimět, aby se na svého cvičitele soustředil více, než na nepříjemné pocity ze sedlání, může být kůň navyknut na sedlo a sedlání tak, že při dalších pokusech budou jeho projevy méně bouřlivé, až s rutinou prakticky vymizí. Neznamená to však nutně, že by kůň sedlo přijímal se samozřejmostí, bez nepříjemných pocitů, jen se naučil, že jejich projevování je více nepříjemné než samotné sedlání, které začal přijímat jako další rutinní záležitost. Systém potlačování reakce nepřipravovaného koně má jednu obrovskou nevýhodu, učí koně snášet bolest a nepohodlí. Za neposlušnost se může považovat i situace, kdy má kůň pádný důvod k protestu, zde zejména způsobený špatně padnoucím sedlem. Kůň, který je do poslušnosti „protlačen“ i přes nepohodlí na hřbetě, kompenzuje omezující působení sedla méně prostorným chodem, zatuhlostí, pohyby, které jej nerozvíjejí, ale omezují a poškozují. U dobrého výběru sedla se začíná utvářet i postoj koně k jeho ježdění, a dobré návyky získané při zvykání na sedlo si kůň ponese i do svých počátků práce pod jezdcem.
