Svět podle psa – část 10. Průvodce labyrintem psích emocí – Krutost
Záhadná živá spižírna
Bylo vedro k zalknutí. Psal se červenec 2003. Supěl jsem pod tíhou obřího batohu a jen pomaličku a namáhavě jsem získával výšku. Slunce pralo do mých malamutů a mne jako zběsilé a my jsme se plahočili v rumunském pohoří Maramureš, které je hraničním pohořím s Ukrajinou. Tato karpatská část neoplývá vodou a vedro snad usilovalo o to, rozpustit mne v kaluž mazlavé špíny. Fram s Mishou trpně tolerovali mé trapné hlemýždí tempo. Ani oni mi však tahem popruhů v táhlém svahu potměšile nepomohli. I oni toho měli plné tesáky. Karpatský vánek jen tu a tam a neochotně ochladil zpocené čelo. S očima zalitýma pálivým potem jsem kupředu jen mátožně tápal. Okolní krajinu opanovalo ticho … naprosté ticho, jako bychom se vlekli gigantickou vývěvou. „Hie, hie,“ zaznělo z výšin nad námi. Jaká hanba: skoro jsem přehlédl orla skalního, který nám kroužil nad hlavami … A to jsem se co chvíli rozhlížel: Maramurešem nevedou turistické značky ani cesty a cizinci tu nejsou příliš vítáni. Rumunsko–ukrajinská hranice je stále bedlivě střežena a běda poutníku, který je tu přistižen bez speciálního povolení.
Co naplat: v Maramureši žijí vlci a je jich tu docela hodně. Zrovna minulé noci jsme zaslechli osamělé vytí, na které Misha s Framem bez váhání odpověděli. Za těch pár dnů, co jsme se tu potulovali, jsme již nalezli mnoho válců vlčího trusu, ve vlhké půdě vlčí stopy a několik zbytků kusů stržené kořisti. Vypadalo to nadějně …
Konečně jsme se blížili k pásmu kosodřeviny a já se nemohl dočkat, jak se zbavím prokletého báglu a na chvilku se zavrtáme do stínu. Vtom Fram napjal postroj a vyrazil, jako když do něj střelí. Vysoká tráva na okraji kleče se rozkomíhala a já spatřil hlavu laně. Strhl jsem psy zpět a rozhlížel se, kde je připoutat. Pokroucené větve kosodřeviny je snad udrží. Bez batohu jsem pospíchal zpět na místo, kde laň ležela. A … ležela tam stále, otáčela po mně hlavu a poulila oči. Když jsem se přiblížil, pokoušela se vztyčit, ale zvládla to jen na přední běhy a zadní část táhla pár metrů za sebou. Pak se znovu zhroutila do trávy. Důkladně jsem prohlížel místo a rozhrnoval traviny: objevil jsem změť vlčích stop. Když jsem zpovzdáli zkoumal zadní nohy laně, spatřil jsem kousance – nepochybně vlčí. Proč vlci lov nedotáhli do konce, vrtalo mi hlavou. Co je mohlo vyrušit v liduprázdné krajině? Nešťastná laň položila hlavu a její trup nadskakoval zrychleným dechem. Co k čertu dělat? Zkrátit její utrpení? Už jsem sahal po dýce, když mi blesklo hlavou: Co když vlky nic nevyrušilo? Co když si tu odložili „živé jídlo“? Skoro jsem se pokáral za takové fantazírování a obviňoval se z antropomorfismu. V každém případě jsem však tesák nevytáhl a zanechal laň jejímu krutému osudu. Zážitek mi však nešel z hlavy. Nepsal jsem o něm ani nemluvil, jako člověk nevypráví o své noční můře.
Rozluštění tajenky
Teprve článek objevený náhodou ve 4. čísle Světa myslivosti z roku 2009 mě utvrdil, že jsem tehdy v Maramureši přece jen nefantazíroval. Článek „Živá konzerva“ plná parazitů napsali MVDr. Rudolf Janto (Krajská veterinární a potravinová správa v Banské Bystrici) a MVDr. Peter Lazar (Univerzita veterinárního lékařství Košice).
„Událost, kterou popíšeme, se odehrála 4. dubna 2008 v dolině Richterovo v Nízkých Tatrách, pouze několik kilometrů od Podbrezové,“ uvádějí autoři článku. „Přítomnost vlků v této oblasti je obvyklá, o dostatek důkazů jejich aktivity není nouze. V nevelké dolině byl v průběhu tří měsíců nalezen stržený divočák a jelen a při jedné naháňce vlci dokonce usmrtili fenu Slovenského kopova. V sobotu 4. dubna nahlásil jeden ze členů místního Mysliveckého sdružení Rychtárovo–Valaská mysliveckému hospodáři, že ho náhodný turista upozornil na to, že v dolině hned za lesovnou poblíž skládky dřeva je zalehlý jelen. Podle popisu je vyhublý a nedokáže se postavit na zadní běhy. Shodou okolností se v tento den zastavilo u mysliveckého hospodáře několik členů MS, a tak o pomoc při řešení nastalé situace nebyla nouze. Myslivecký hospodář telefonicky informoval o jelenovi přednostu Obvodního lesního úřadu v Brezně. Domluvili se, že pokud se zdravotní stav jelena ukáže tak špatný, že bude nutné provést sanitární odstřel, vydá Obvodní lesní úřad pro tento případ výjimku z doby lovu. Podmínkou bylo fotografické zdokumentování jelena a posouzení zdravotního stavu veterinárním lékařem. Podle turistova popisu nebylo obtížné jelena najít. Šlo o mladého osmeráka, který byl zalehlý mezi odřezanými větvemi a dalšími potěžebními zbytky tak, jak je na podobných místech jelení zvěř zvyklá odpočívat. Když se k němu přibližovali lidé, pokoušel se postavit a uniknout. Podařilo se mu však jen zdvihnout se na přední běhy. Zkoušel odejít, ale zadní část těla táhl za sebou a po několika metrech upadl a zůstal ležet. Za sebou zanechával pruh barvy ze zadních běhů. Bylo evidentní, že vyhublý jelen je u konce se silami, a proto bylo jediným možným řešením situace ukončit jeho utrpení dostřelnou ránou. Při prohlídce jeho těla byla zjištěna rozsáhlá poranění stehenních svalů těsně nad Achillovými šlachami. Na kýtách byly patrné stopy po zubech šelmy, místy byla svalovina vytržená. Po prohlídce okolí a celkovém posouzení situace bylo konstatováno, že poranění jelenovi způsobili vlci. Proč ho však vlci nechali živého ve stavu, kdy ho měli takřka na ‘lopatkách’? Takové chování je příznačné pro vlky ve chvíli, kdy jsou syti a narazí na lehce dostupnou kořist. Aby se později nemuseli příliš namáhat s hledáním a ulovením takového jedince, způsobí mu poranění, kterými ho zcela imobilizují. Obvykle mu překousnou Achillovy šlachy nebo poškodí svalovinu zadních běhů tak, jako tomu bylo u našeho jelena. Kořist zůstane naživu a vlci ji po třech až čtyřech dnech, když dostanou hlad, snadno najdou a hostinu dokončí. Někdy se takto poraněný živočich označuje jako ‘živá vlčí konzerva’. V regionu Brezna bylo v posledních letech zaznamenáno několik takových případů.“
Autoři článku potvrzují, že na tomto případu byla doložena i sanitární úloha vlků. Pitva jelena totiž odhalila zajímavá fakta. „Zjistilo se, že jelen byl asi před pěti až šesti měsíci postřelen na levý přední běh,“ píší Rudolf Janto a Peter Lazar. „Poranění bylo do značné míry vyhojené, ale v budoucnu by jelen na poraněný běh napadal, neboť zasažená končetina se mu zkrátila. Kromě popsaného poranění byl jelen postižen až neuvěřitelnou škálou parazitů. V jeho nosohltanu se našlo 43 larev nosohltanového střečka, v plicích plicnivky. V děleném předžaludku a ve slezu byli nalezeni oblí červi, kteří poškozovali sliznici orgánu. Napadena byla i játra – ve zbytnělých žlučovodech jsme objevili motolice. Z veterinárního hlediska nejzajímavější nález pocházel z dutiny břišní. Šlo o dospělé červy Setaria cervi. Výskyt tohoto parazita nebyl na Slovensku dosud popsán a jeho šíření souvisí s globálním oteplováním. Aby toho nebylo málo, jelen byl napaden podkožním střečkem (Hypoderma sp.) a v jeho podkoží byla nalezena též silná infekce vlasovců (Onchocerca sp.). Druhý z parazitů je u jelení zvěře ve značné míře rozšířen, ale mnoho myslivců si ho plete s larvami podkožních střečků.“
Podobná konání vlčí smečky jsou z pohledu člověka krutá. Z hlediska vlků nejde o krutost, nýbrž o pragmatismus, o praxi přežití … V době sytosti si – naskytne-li se příležitost – připraví příští oběd.
Jsou zvířata krutá?
Především je nutno zdůraznit, že označovat zvířata nálepkami krutá, statečná, podlá, zlomyslná, zákeřná, šlechetná atd., je nesmyslné a nemá to význam. Ve zvířecím světě podobná hodnocení nemají význam ani smysl. Zvířata jsou taková, jaká jsou: evoluce je vytvořila k dokonalosti, aby mohla přežít a rozmnožovat se. Pokud si však dovolíme luxus antropomorfismu a kapánek ho použijeme, můžeme o problému uvažovat z lidského pohledu.
Klasickým příkladem krutého chování ve zvířecím světě je ona typická hra kočky s myší. Krutost (zdánlivá) se projevuje i v životě vlčí smečky, jejíž členové si odreagovávají svou frustraci na omega vlkovi, který stojí na spodní příčce hierarchie. Pokud chováme psy ve smečce, budou i oni nepochybně mít svého „otloukánka“ – omegu. Je třeba zdůraznit, že omega nemusí být fyzicky nejslabší; v přírodě jsem pozoroval několik vlků na omega pozici, kteří vynikali fyzickými dispozicemi. Předurčení k této pozici musíme nepochybně hledat v psychice zvířete. (Omega pozice ve vlčí smečce je nesmírně důležitá; indiáni nazývají tuto funkci „mírotvorce“, neboť láme hroty napětí a dokáže se postarat o dobrou náladu smečky.)
Společenské psovité šelmy mají vzácný dar: rovnováhu mezi agresí a submisí a přerod konfliktů do ritualizovaných podob.
Jeffrey Moussaieff Masson v knize Když sloni pláčou píše: „Psovodi a cvičitelé psů se kupodivu neshodují v názoru na to, jestli psi pociťují zlobu a vztek, přestože jsou většinou zajedno v tom, že pes je schopen rozpoznat vztek u člověka. Mike Del Ross, zkušený cvičitel slepeckých psů, ačkoliv si je strachem, smutkem, radostí, frustrací a dalšími emocemi u psů naprosto jist, pochyboval, že by mohli cítit vztek či žárlivost, dokonce i tehdy, když se u nich projevovalo agresivní chování. Jiný expert na slepecké psy Kathy Fingerová s ním však důrazně nesouhlasí a tvrdí, že psi vztek prožívají.“ (Osobně jsem si jist správným hodnocením Kathy Fingerové.) Každou situaci, v níž se transparentně projeví psí chování, je třeba pečlivě vyhodnotit a konfrontovat s minulými zkušenostmi.
Douška na závěr
Myslím, že asi žádného milovníka psů a přírody obecně neudivím svým tvrzením, že opravdové a zamýšlené krutosti je na planetě Zemi schopen jen a jen tvor druhu Homo sapiens sapiens…
P. S.
„Můj pes je obvykle nadšen tím, co dělám, protože není zatížen představou o tom, co bych dělat měl.“ (Lonzo Idolswine)
