Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové III. Canisterapie s otazníky
Snad bude vhodné před dalšími díly seriálu vzpomenout některé momenty, které canisterapii příliš neprospívají a možná zpomalují její rozšiřování. Tato činnost je především pomocí handicapovaným lidem. Ať už je jejich problém dán vrozenou vadou, nemocí, úrazem, stářím, či psychickými záležitostmi.
Kvalifikace
Terapeut by proto měl být osobou s odbornou způsobilostí. A chce-li v praxi využívat psa, pak by měl mít patřičnou kynologickou kvalifikaci. Otázkou ovšem je, zda ji lze získat za jeden víkend. Vždyť podle Národního systému kvalifikací jen psovod sloužící u bezpečnostní agentury by měl projít přípravou v rozsahu 80 hodin. Přičemž tuto profesi z hlediska odpovědnosti lze těžko srovnávat s osobou provádějící canisterapii, která pracuje s postiženým člověkem. Důrazem kladeným v prvé řadě na práci se psem a teprve poté na terapeutické znalosti a dovednosti si naopak canisterapie nezískala na svoji stranu lékaře do té míry, že by sami terapii s využitím psů nebo jiných zvířat doporučovali, či dokonce vyžadovali. Takové případy jsou spíše výjimkou a iniciativa ve využívání zooterapie je na straně rodičů, postižených lidí a majitelů zvířat s animoterapeutickou přípravou (výchovou, výcvikem). Přitom léčivé vlohy zvířat bývají v řadě případů uznávané, byť vědecky doložitelné – jak lékařská praxe vyžaduje – jsou zatím jen výjimečně. Na druhou stranu i některé naše vysoké školy připravují své studenty v oboru canisterapie; zde se však nabízí otázka, kolik absolventů takto zaměřeného studia najde praktické profesionální uplatnění.
Trápení
Názory canisterapeutů na míru či způsob využívání psů se různí. Je přirozené, že jeden pohled na využívání čtyřnožce bude mít profesionální terapeut zabývající se více terapeutickými obory, který má psa jako jednu z možností, jak pomáhat svým klientům (to je případ Ivy Bajtlerové), jiným canisterapeutům se však její metody a způsoby využívání psů nemusejí líbit, neboť třeba takzvané polohování považují za trápení zvířat. Tvrdí to i Zdenka Galajdová, spoluautorka knihy Canisterapie s podtitulkem Pes lékařem lidské duše (Portál 2011): „Canisterapie je interakce mezi člověkem a psem a z toho vyplývá psychický prospěch, v jehož důsledku nastupuje fyzický prospěch. Ale ponižovat psa tím, že ho strkám lidem pod nohy … Pro to nemám slov. Pes má velice vyvinutý smysl pro důstojnost, pro legraci, pro posměch, pes prostě cítí stejně jako my.“ Svůj názor zdůvodňuje mj. i takto: „Podívejme se na internetu na tváře tzv. polohujících psů … Ani v jedné není radost, jen trpné odevzdání se osudu. To není vůči psovi fér. Pes není duchna pro radost neznámé osoby – to si dá líbit od svého pána, ale od cizí osoby je to čisté ponížení a on nechápe proč. Dobře si ty výrazy psů prohlédněte a přijde vám jich líto.“ Není pochyb, že tento názor má svou logiku, na druhou stranu však Iva Bajtlerová psy tímto způsobem využívá, a jak uvedla na loňské konferenci o zoorehabilitaci v Praze, psa je třeba pro takovéto výkony připravovat od štěněte.
Názor
Své stanovisko vysvětlila takto: „Nejde jen o přípravu psa pro canisterapii, jde o více – o získání naprosté důvěry psa, že se mu nic nestane, a také, že vše, co dělá, je pomoc paničce. Dovolím si dokonce spekulovat, že v případě mých dvou psů, peruánské naháčky a irského Pšeničného teriéra, jsou při polohování jakési záblesky empatie vůči postiženému klientovi, zvláště když jde o dítě. Ano, jsou situace, kdy je místo psa lepší využít technické prostředky k prohřátí určité části těla. Přednost využití psa vidím u těch klientů, kteří se právě díky přítomnosti vlídného zvířete dokážou uvolnit. A vlídný je pes tehdy, když není v napětí, a už vůbec ne ve stresu,“ říká terapeutka a zároveň dodává: „Polohování má svoje pravidla, a pokud je někdo nezná nebo nedodržuje, mohou nastat problémy. Pokud se já rozhodnu pro polohování, musím být přesvědčená o jeho prospěšnosti a pak sleduji nejen pacienta, ale i psa, aby se nedělo něco na jeho úkor.“ Terapeutka se také setkala v několika případech s neobvyklým a těžko vysvětlitelným jevem, to když se jí zdálo, že pes vysílá směrem k pacientovi pozitivní energii, což ho vyčerpává. Ještě více ho však zatíží, když klientovi odnímá negativní energii. Po ukončení procedury se oklepe, ale jakmile je v těsné blízkosti člověk, negativní energie ho zasáhne a on se cítí špatně celé minuty, možná desítky minut. „Mně se to stalo za třináct let klinické canisterapie třikrát, jednou se to přihodilo primáři v nemocnici, když se těsně vedle něho oklepala Agáta. Nemám pro to vysvětlení, je to zkrátka něco mezi nebem a zemí,“ míní Iva Bajtlerová.
Uznání
Ambulantní canisterapii si oblíbila řada rodičů, ale je už i dost zdravotnických a sociálních ústavů a zařízení, které psy využívají v rámci různých terapeutických programů. Řada rodičů si dokonce pořídila psa a zajistila mu canisterapeutickou přípravu, aby jejich dítě mělo svého čtyřnohého miláčka a terapeuta stále nablízku. Terapie pomocí zvířat se před třemi roky posunula o kousek dál i díky tomu, že vyšel Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR, v němž je metodické doporučení pro zavedení dobrovolnického programu v nemocnicích v souladu s procesy řízení rizik a bezpečnosti pacientů. V rámci různých programů na canisterapii přispívají státní nebo regionální instituce a také sponzoři. Zde všude si terapie se psy našla uznání a podporu, avšak kdo na canisterapii neslyší, jsou zdravotní pojišťovny. Práci s využitím psa nikterak nezohledňují, jen při vykazování terapeutických úkonů berou v úvahu, že Iva Bajtlerová někdy namísto technických pomůcek, hraček nebo loutek využívá psa. Jen jedné revizní lékařce Všeobecné zdravotní pojišťovny se využívání psů nelíbilo. „Neměla jsem sílu donekonečna vysvětlovat lékařce v důchodovém věku, že moje metody se osvědčily. Jako by ani neviděla, jak rozdílně se děti chovají, když se určité terapie provádějí klasicky, pomocí loutek, a jak jsou zjevně pozornější, aktivnější a vydrží se déle soustředit, když místo loutek využiji živého psa. Proto jsem neusilovala o obnovení smlouvy s touto pojišťovnou,“ dodává terapeutka. Klienti však o terapie s využitím psů nepřišli, neboť změnili pojišťovnu.
