Klinická canisterapie v podání magistry Ivy Bajtlerové VII. Vnímání plemen klienty
Jsou klienti, jimž je delší srst příjemná na hlazení a budí u nich dojem milého zvířete, což může být dáno i vlivem pohádek, kde často vystupují chundelatí psi. Větší šlachovitý krátkosrstý pes může naopak budit dojem energického silného psa, ne-li přímo bojového, a tedy nebezpečného. O takové vnímání několika plemen se postarala média, a samozřejmě i ti kynologové, jejichž psi někoho zranili. Krátkými, povrchními a bombastickými zprávami o neštěstí se pak snaží předhánět bulvární sdělovací prostředky. Na úkor serióznosti si někdy s emocemi čtenářů, posluchačů či diváků bohužel pohrávají i ostatní média. Takže více jsme se dozvídali o nebezpečnosti plemena než o trestuhodném počínání majitele zvířete. Ačkoli každé plemeno má předpoklady pro určité výkony, z větší části na jeho chování má výběr jedince, a především výchova.
Zkreslené představy
Není od věci zmínit zkušenost jednoho dlouholetého kynologa o tom, jak mohou mít lidé zkreslené představy o plemenech: „Když jsem v době různých afér s takzvanými bojovými psy šel po ulici se svým americkým stafordšírským teriérem, dospěláci raději přecházeli na druhou stranu. Narazil-li jsem na malé děti, hned se k nám hrnuly, a jestli si psa mohou pohladit. Neměl kupírované uši, a tak některým připomínal pohádkového psa Fida. Aspoň ho tak některé oslovovaly. A protože můj staford byl sebevědomý a všední dny trávil na volno v šicích dílnách s intenzivní výrobou, byl zvyklý, že mu občas někdo šlápl na nohu nebo že ho odstrčil, když překážel. Vnímal, že takové momenty nejsou žádným útokem na něho, a na druhou stranu mu dělalo dobře, když se s ním některá z padesáti švadlen pomazlila. Vzhled a kontaktní chování staforda děti vnímaly a spontánně na ně reagovaly. Na rozdíl od dospělých, kteří měli z mediální masáže zafixované představy, že co Americký pitbulteriér nebo vzhledem podobný staford, to nadmíru nebezpečný pes a je nejlépe se mu zdaleka vyhnout. Jen malý okruh lidí ví, že třeba i americký pitbulteriér může mít canisterapeutické zkoušky. Je však pravda, že toto plemeno by měli mít jen lidé, kteří mají kynologické zkušenosti.“
Pocity
Jsou lidé, kteří máji rádi velké a mohutné psy, neboť jim dodávají pocit bezpečí, a to platí i pro klienty, za kterými docházejí canisterapeutické týmy. Jiní však upřednostňují malé psy, které si mohou vzít na klín nebo do ruky a pomazlit se s nimi, pohrát si na malém prostoru nebo jen s nimi potichu ležet na posteli a mít pocit vzájemného porozumění či souznění. Trpasličí a další menší plemena však nemusejí být vhodná pro malé děti, neboť se mohou pokoušet hrát si s nimi jako s plyšáčkem a tak jim nechtěně ublížit. Nenechavé a rychlé dětské ručičky mohou psa dloubnout do očí, zatahat za srst nebo mu zkroutit nožičku, a tomu se bude malý psík pochopitelně bránit. Zvláštní kapitolu však tvoří černí a ještě k tomu velcí psi, které má v oblibě mnoho pejskařů. V canisterapii to však má jeden háček. „Z psychologického hlediska velký černý pes vyvolává u řady lidí pocit strachu. A má-li si klient vybrat mezi velkým černým a světlým psem, vybere si světlého nebo barevného. S tím se setkáváme často, zvláště u dětí. Proto na odbourání psychické bariéry používáme pro první kontakt barevná trička a černý pes hned působí lépe,“ vysvětluje Iva Bajtlerová.
Srst a hygiena
Pokud někdo zvažuje, zda si pro canisterapii pořídit krátkosrstého, nebo dlouhosrstého psa, není to snadné rozhodování. Obě varianty mají své přednosti i nevýhody. „Dlouhosrstého psa je potřeba před terapeutickým využitím vysprchovat, vyfénovat a vyčesat. Má-li mít srst zcela vysušenou, je to dosti zdlouhavé. Výhodou však je, že dlouhou srst děti rády hladí, češou, mohou na ní uchytávat kolíčky a podobně. S krátkou srstí to ale není jednodušší. I když jsou krátkosrstí psi čerstvě vyčesaní, trousí i nadále chlupy, ani canisterapeut nebývá beze stop po srsti. A klienta by asi také netěšily vzpomínky na psa v podobě chlupů na oděvu. Skutečností ale je, že krátkosrstí psi většinou zanechávají více nepořádku, v jejich případě je větší předpoklad prachu a rozvoje roztočů,“ upozorňuje magistra.
Opatření
Ke snížení neblahého vlivu srsti terapeutka doporučuje při práci v ambulanci zásadně nemít textilie, ale omyvatelné podložky. „V nemocnici lze zase používat náhradní prostěradla nebo papírové pleny (podložky), které ochrání ložní prádlo, oblečení klientů, stejně jako rehabilitační stůl,“ dodává paní magistra. Ona sama upřednostňuje psy, u nichž se zmíněné komplikace minimalizují. Její peruánská naháčka Agáta je téměř bez srsti, irský Pšeničný teriér Edy se zase stříhá. Ještě výhodnější jsou psi, kteří se trimují, neboť srst ztrácejí v minimálním množství prakticky jen v době před trimováním. Ve všech případech to je výhoda pro alergiky. A protože Iva Bajtlerová patří mezi alergiky a astmatiky, je tedy zároveň prvním indikátorem, který zaznamená negativní působení psí srsti. To především v případech, kdy pracuje v některých sociálních zařízeních nebo domovech důchodců s dalšími canisterapeutkami nebo když pořádá kurzy a zkoušky. K problematice srsti a vůbec čistoty psů zároveň apeluje na všechny dobrovolníky, aby dbali na dodržování stanovených pravidel, neboť nedodržení hygienických zásad se nemusí líbit nejen některým klientům, ale také zdravotnickému personálu i pracovníkům, kteří provádějí úklid. A to by neprospívalo popularitě canisterapie. Na všechna plemena i Křížence se vztahuje ještě řada dalších kritérií pro canisterapeutické psy, ale k tomu se dostaneme až v souvislosti se zkouškami.
