Svět podle psa – část 17. Průvodce labyrintem psích emocí – Emoce ze stresu
Z úvodu George B. Schallera k jeho knize Zlaté stíny, pádící kopyta. Schallerova slova neplatí jen pro pozorování divokých zvířat, ale i domestikovaných psů. A nemusí nutně jít o vědu, nýbrž třeba „jen“ o přátelství, porozumění a lásku.
Nebezpečí držení psa v kotci
Dlouho platilo (a mnohdy dodnes platí), že služební pes (a často nejen služební) patří do kotce. Má tam svoje soukromí, může se pak (prý) lépe soustředit na výcvik a – především – nemůže z lidského hlediska nic zničit. Poněvadž však psi podědili po svých předcích (vlcích) typicky smečkové chování s bohatě rozvinutou komunikací, je tento názor více než diskutabilní. Rovnice není pro pochopení složitá = vysoce sociální zvíře nutně v nucené izolaci psychicky strádá a trpí. Izolace od „jeho lidí“ dělá ze psa vyvržence smečky a vynucená a psu nepřirozená samota útočí na jeho základní psychické potřeby a ničí jeho duši. (Lze ovšem tolerovat, když pes je v kotci umístěn jen dočasně – při krmení a k odpočinku – a jinak má během dne bohatý pracovní a zábavný program s dostatkem pohybu a s odpovídajícím kontaktem se svou smíšenou, lidskou, smečkou.)
Eberhard Trumler v knize Pes mezi lidmi píše: „Kotec se zřídkakdy staví vedle vchodu, ale většinou co nejskrytěji někde vzadu, často bývá obklopen holými zdmi. (Pozn. aut.: Psi jsou, stejně jako vlci, pozorní a vášniví pozorovatelé, milují vnější podněty; pokud jsou od nich izolováni ve fádním prostředí bez podnětů, psychicky strádají.) Tady musí pes žalostně sám čekat na jednu nebo dvě hodiny, kdy bude vyveden na procházku, při špatném počasí se mnohdy nedočká vůbec. Někteří lidé jsou tak přepracovaní, že leckdy ani za hezkého počasí nemají náladu vyrazit se psem ven. Pak už zbývá jen sobota nebo neděle na cvičišti, kde má pes přesně stanoveným způsobem, většinou podle pruského drilu, absolvovat přípravu na zkoušky. Mezitím musí, nakrátko uvázán nebo uzavřen do lepší králíkárny, čekat, než se jeho pán při sklenici piva v kruhu kamarádů zotaví z výcvikové dřiny a vrátí se s ním ke kotci. Nádherný život! Říká se, že psi z kotce se stávají kousavými. Překvapující spíše je, že existují psi, kteří kousaví nejsou, i když musejí trávit valnou část svého života uzavřeni v kotci. I takoví existují, i když zřídka. Tito psi tráví čas jinak. Buď od rána do večera štěkají s výjimkou okamžiků, kdy dostanou jídlo a pití, nebo objeví nádhernou hru – začnou si honit ocas. Tuto činnost pak provozují neúnavně celý den, dokud úplně nezhloupnou. Někteří psi si ze samého nadšení začnou do ocasu kousat, a to často tak úporně, že po čase jim z něj nezbude vůbec nic. Přirozeně u kotcových psů tohoto druhu se vyskytují také další jevy jako dlouhotrvající hrabání (někde ovšem platí předpis, že podlaha kotce musí být z betonu), psychicky podmíněný průjem, neustávající kousání do drátů, dlouhodobé postávání na zadních končetinách (velmi prospěšné pro rozvoj vysokého stupně dysplazie kyčelních kloubů), postupné otupování citového života až k apatii. Takových „kotcových“ poruch existuje bezpochyby ještě mnoho, ale tyto nám prozatím postačí.“
U neurotizovaných psů se mohou jejich psychické deprivace vyvinout v chronické obsese, např. v sebepoškozování – vykusování srsti, intenzivní vylizování, které vede až k poraněním pokožky, atd. A samozřejmě také k pohybovým stereotypům.
Pohybové stereotypy
Pohybové stereotypy zvířat byly v minulosti běžné v menažeriích a v staromódních zoologických zahradách, kde byla zvířata držena v malých, nevyhovujících klecích bez sebemenších podnětů. Medvěd bez ustání kývající hlavou jako metronom či tygr neustále přecházející v hluboké vychozené cestičce kolem železných mříží – to byl transparentní důsledek nevyhovujících ubikací. Zoologické zahrady se většinou od „starých časů“ radikálně změnily: poskytují zvířatům luxusní, prostorné výběhy s optimálním vybavením a zoologové a ošetřovatelé pro ně vymýšlejí enrichment (odpovídající podněty, zábavu, rozptýlení…). Bohužel někteří chovatelé psů žijí ve své mysli patrně stále ve středověku, a podle toho to také vypadá s jejich psy. Pokud pes nemá odpovídající zaměstnání a tráví čas hodiny a hodiny o samotě v kotci, dokáže bez ustání nervózně klusat stále stejnou stezkou. Eberhard Trumler si povšiml zajímavého faktu: „Při tomto stereotypním pobíhání budí pes mnohem více dojem, jako by své okolí vůbec nevnímal. U psů, kteří to činí již delší dobu, nenásleduje ani po zavolání žádná reakce. Zdá se, jako by všechny smysly byly vypnuty a pes jako by se nacházel v jakémsi hypnotickém stavu.“
Někteří takto postižení psi běhají ve svém vězení po rovných trasách, jiní v osmičkách a další v kruzích.
Neustálá samota, chybějící podněty, nemožnost kontaktu s lidmi a se psy mají na takové jedince devastující psychický účinek. Pokud takový stav trvá dlouho, takto postižení psi se uzavřou ve své vlastní apatii a začnou působit narušeně. Eberhard Trumler tvrdí, že pokud se pes ocitne v takovém stavu, je jeho náprava a léčení zcela vyloučena.
„Jiná situace může nastat, když si pohybové stereotypy osvojí plaší, bojácní psi držení na malém prostoru,“ vysvětluje Eberhard Trumler. „Většinou běhají jen tehdy, jsou-li rozčileni, když se probudí jejich strach, přiblíží-li se nějaký člověk. Takzvaně prchají v kruhu. Pokud tyto psy přemístíme do dostatečně velkého teritoria, které jim umožní udržovat si od člověka dostatečný odstup a možnost se před ním schovat, potom bývá dokonce možné je postupným přivykáním zbavit strachu a ‘běhání ze strachu’ ustane. Předpokladem toho je, aby postižené zvíře bylo dost mladé, rozhodně ne starší než dva roky. Zde se jedná o příliš nervózní psy nebo psy, kteří ve vtiskávací fázi nemohli navázat dostatečný kontakt s lidmi.“
Eberhard Trumler varuje: „Pohybové stereotypy, které vznikly v důsledku nedostatku zaměstnání, nejsou u dospělých psů léčitelné.“
Mějme na paměti: ani nejdražší luxusní krmení a módní serepetičky nenahradí psovi naši společnost a lásku. Nikdo nás přece nenutil si psa pořizovat! Když jsme se k tomu již rozhodli, převzali jsme odpovědnost za ušlechtilého, inteligentního tvora, jehož ‘náboženstvím’ je jeho láska k nám. Živého tvora, kterého by snad jen trochu morální člověk nedokázal týrat. Nebo snad… Neberte vážně rčení, že „nevědomost hříchu nečiní“. Získat vědomosti není žádný zázrak (dnes si je dokáže „vygooglovat“ i hlupák).
Devastace bytu
Vlčata to mají oproti štěňatům v některých ohledech jednodušší: nad jejich zdravím sice nebdí veterinář a nikdo jim nedává do jídla vitaminové přípravky, zato žijí v rodném brlohu, který není vybaven koženými sedačkami, elektrickými kabely, záclonami, drahými peršany, ubrusy, dečkami… Žijí obklopena péčí starostlivých rodičů a ostatních členů smečky; smečka je vychovává k podstatným věcem – k přežití v divočině, ke komunikaci a posléze i k vlčí disciplíně, která je nezbytná k sociální spolupráci. Nikdo je nekárá za to, že do všeho koušou. Vlčata mohou svou nekonečnou zvědavost uspokojovat do sytosti. Ke zvídavosti psovitých šelem nedílně patří, že objekty zájmu zkoumají nenechavými zuby. Vše je nutno ochutnat, do všeho je nutno se zahryznout, zpracovat čelistmi, „rozložit cokoli na anionty a kationty“… Členům smečky je fuk, zda vlčí potěr ohryzává jelení paroh, tahá se o lopatku laně, hryže klacek, nebo se honí za krkavčím perem…
Člověku však jedno není, když mu štěně zničí koberec, ohryže nohu stolu nebo překousne šňůru k ledničce. Přitom malé štěně, které se ocitne ve svém novém domově, musí mít pocit, že nesmí vlastně zhola nic: nemá dělat loužičky, nemá nic hryzat, nemá… Musíme chápat, že zákaz hryzání nohy židle chápe štěně v přítomnosti jako: „teď nesmím!“, ale za minutu (?), za dvě (?), když se nikdo nedívá? Štěně to zkouší neustále. Proto je nutno štěňátko ne pouze bez konce „peskovat“, ale především si s ním hrát, nabídnout mu lákavou a vzrušující zábavu a vhodné hračky. (Á propos: ne všechny hračky, které koupíte za drahé peníze ve specializovaných obchodech, jsou pro malého psíka vhodné. Musíte užívat mozek – štěně dokáže rozkousat mnohé, ale nejen rozkousat – také spolknout! O tom by vám mnozí veterináři dovedli povědět celé romány. Předvídejme, a nabízejme svým malým kamarádům bezpečné zdroje zábavy. Například pozor na rozměr míčku; malým se může pes i zadusit!)
Je snad zbytečné dodávat, že štěně by v prvních týdnech po příchodu do nového domova mělo být stále pod lidským dohledem. „Žádná síla na světě nedokáže odčarovat přirozenou potřebu zaměstnání a činnosti,“ správně zdůrazňuje Eberhard Trumler. „Musíme se postarat o to, abychom odvrátili pozornost štěněte od destrukce bytu k jiné činnosti.“ Vhodné jsou nejen zakoupené hračky, ale i klacky, zmuchlané noviny či hadry. Naše štěně Československého vlčáka Taiga (posílilo naši smečku v zimním čase) zbožňovalo nalezené rukavice – říkali jsme jí „rukavičkářka“. Taková rukavice je praktickou hračkou: při třesení hlavičkou si štěně nafackuje samo.
Traduje se, že štěňata některých plemen mají k ničitelským sklonům větší sklony a ambice. Obzvláštním nadáním ničit jsou prý obdařena např. severská plemena tažných psů, českoslovenští vlčáci, teriéři atd. Nevím, záleží asi na konkrétních individualitách. Moji malamuti nezničili takřka nic, stejně jako irští teriéři. Taiga nepochybně ničitelské sklony měla (a stále má), ale poněvadž byla a je pod neustálým dohledem, odnesla to jen jediná knížka užužlanými rohy (Poselství šamanů autora Geseka von Lüpke, uměla si vybrat, holka jedna).
Pro krátký čas, kdy je štěně ponecháno o samotě, může být vhodným řešením prostorná klec. Pokud na ni navykáme štěňátko odmalička, bere ji jako svou boudu a pobyt v ní nechápe jako trest, nýbrž jako svoje výsostné území a místo odpočinku. (Taiga sama vstoupí do klece po dlouhých procházkách, po divoké hře nebo i automaticky po krmení.)
Demonstrace protestu
Na internetu kolují desítky fotek zcela zdevastovaných bytů; škody způsobili čtyřnozí „pachatelé“. Někteří z nich byli tak důkladní, že otrhali ze stěn i tapety. Jen upřímně doufám, že žádnou z fotek nepořídil váš fotoaparát a nezachytil váš zničený byt a vašeho psa.
Pokud dospělý (a vychovaný) pes náhle „zničehonic“ začne s devastační destrukcí bytového zařízení, může za to „jeho“ člověk. Jedná se totiž o jasné protestní chování. Něco se muselo změnit, co ve psu otřáslo jeho jistotami! Možná má jeho majitel na psa méně času, možná změnil zaměstnání a přichází z práce mnohem později… Možná si mladí manželé pořídili dítě a ze psa – dříve opečovávaného miláčka – se náhle stala obtížná přítěž a nemají na něj čas. Tresty za ničivou destrukci jsou zbytečné, a nejenže přijdou vniveč, ale dokonce situaci dramaticky zhorší, neboť pes bude ještě tvrdohlavější a vzdorovitější. Majitel musí poměry podle svého nejlepšího svědomí analyzovat a změnit ve prospěch psa, aby pes opět nabyl ztracenou jistotu. Psi jsou tradicionalisté, milují svůj řád.
Protestní chování se nemusí nutně projevovat jen ničením bytového zařízení, čistotný pes např. může náhle vykonávat potřebu na jasně viditelném – nevhodném – místě. (Psí smečka mých přátel např. využije každičké příležitosti vymočit se na postel jimi neoblíbené tchyně.) I v těchto případech tresty nepomohou: musí se změnit situace.
Eberhard Trumler upozorňuje ještě na jeden zajímavý fakt: „Mnozí psi si dosud zachovali vlčí nedůvěru vůči všemu novému a nezvyklému. Proto musíme počítat s možností, že nový kus nábytku, který by snad dokonce měl mít vliv na dosavadní oblíbené místo našeho psa, u něj může vyvolat nepřátelskou reakci. Také v tomto případě se bude pokoušet rušivý nový předmět nějakým způsobem odstranit.“
P. S.
Psa si pořizujeme, poněvadž toužíme po jeho přítomnosti, po jeho lásce a věrné oddanosti, toužíme po příteli na život a na smrt. (Alespoň idealisticky doufám, že z toho důvodu si lidé psy pořizují.) Pes je nesmírně inteligentní, přizpůsobivý a empatický tvor. Přemýšlejme o něm! Pokud na to nemáme možnosti, trpělivost nebo čas, pořiďme si akvárium, nebo raději plyšáka…
