Svět podle psa – část 23. Průvodce labyrintem psích emocí – Podněty a instinkty
Ochočení versus domestikace
Mezi ochočeným zvířetem a zvířetem domestikovaným je zásadní rozdíl. Ochočením zvířete ovlivní člověk pouze jeho psychiku, která ochočené zvíře poněkud odlišuje od jeho divokých bratří. Tato modifikace umožňuje zvířeti žít vedle člověka.
Domestikované zvíře, v našem případě pes, prošlo velmi dlouhým procesem, který ovlivnil takřka vše: jednak psychiku, ale i samotnou stavbu těla, změnu některých vnitřních orgánů a samozřejmě i změnu vrozeného chování. Markantně se změnil i hlasový projev: krátké (tiché!) varovné štěknutí, které užívají vlci, kojoti i šakalové, se u psa proměnilo v hlasitý a vytrvalý štěkot. Vladimír Mikulica píše: „Psí štěkot lze označit za hlasový projev, který během domestikace hypertrofoval.“ V psychice je transparentní změna plachosti: zatímco ochočený vlk si vrozenou plachost před člověkem ponechává, pes ji ztratil.
Velmi zajímavá je disociace instinktivního chování, která v průběhu domestikace a speciálního šlechtění u některých plemen nastala. „Zrovna tak se mohou původně související částice chování u domácích zvířat od sebe otrhávat (disociovat) a průběh původního instinktivního chování je tak narušen,“ poznamenává Vladimír Mikulica. „Například u ohařů je narušen řetězec loveckého chování: ohař před zvěří strne jako před skokem – vystaví zvěř – ale už po ní neskočí a nezabíjí. Přirozená návaznost na tyto následující prvky chování už chybí, i když se učením snadno obnovuje.“
Vrozené chování
Vrozené chování si můžeme názorně demonstrovat např. na myškování, na aktivitě, kterou snad pozoroval každý majitel psa. Myškování s přehledem zvládne dvouměsíční štěně, třebaže je této činnosti nikdo nikdy neučil: když pes detekuje čichem, zrakem nebo sluchem hlodavce, realizuje „myší skok“ – odrazí se zadníma nohama a skočí obloukem s hlavou skloněnou k předním nohám do inkriminovaného místa. Přední nohy má při skoku natažené jako ocelová pera. Pokud se trefí, přišpendlí kořist tlapkou k zemi a okamžitě zabije stiskem zubů (často kořistí v tlamě i zatřepe).
Myškování patří k vrozenému instinktivnímu chování: pes reaguje na vnější podnět (pach myši a její pohyb), který okamžitě spustí instinktivní chování – „myší skok“, u nějž jsou všechny následné pohyby naprosto dokonale koordinovány. Etologové toto chování nazývají dědičnou pohybovou koordinací.
Podněty jsou spouštěče
Zvířata mají k dispozici nesčetný rejstřík vrozených spouštěcích mechanismů, jejichž důsledkem je vyvolání instinktivního chování a jednání. Spouštěcí objekty jsou vyjádřeny ve zkratce. Vladimír Mikulica vysvětluje: „Vlastnosti spouštějícího objektu jsou zjednodušeny, abstrahovány a takto zjednodušeně jsou zakódovány a uloženy do dědičné výbavy zvířete. Zjednodušení sloužící k nepochybně snadnějšímu zakódování s sebou nutně nese riziko omylů. Chyby ve vrozeném chování zvířat se vyskytují mnohem častěji, než se všeobecně soudí.“ Profesor Zdeněk Veselovský to např. dokázal v experimentech se pštrosy nandu, jimž nabídl k sezení sádrové vejce dvacetkrát větší než normální pštrosí. Samec (u pštrosů sedí na snůškách samec) dal obřímu vejci přednost před vlastní násadou. Vladimír Mikulica pokus komentoval takto: „Nadměrně velká vejce působí jako tzv. nadoptimální podněty, které svým působením převáží i vliv vlastní násady, tj. patřičných klíčových podnětů. Vrozený spouštěcí mechanismus „selže“ ve svých funkcích a spustí instinktivní chování, které však v daných souvislostech je omylem a ztrácí biologickou účelnost.“
Kardinální otázkou je – co je cílem vrozeného chování? Vladimír Mikulica odpovídá: „Cílem vrozeného chování je vždy pouze průběh posledních článků programu, a ty se také nazývají cílové chování.“
Motivace
Hlavními motivacemi savců jsou: mateřství, žízeň, hlad a sex. Motivace se mohou různě kombinovat a násobit. „Hlad, chuť na pamlsek, touha po pohlazení, snaha po sebeuplatnění ve smečce nebo ve vztahu ke psovodovi a další podobné pohnutky spočívající v základu chování se označují jako motivace,“ zdůrazňuje Vladimír Mikulica. „Velmi blízko k motivační složce chování mají i emoce: strach, agresivita, náklonnost apod.“
Pozorujme!
Desítky let jsem pozoroval psovité šelmy v přírodě a celý život pozoruji psy. Toto sledování mě nikdy neomrzí a stále budu mít pocit, že jsem teprve na prahu velkého tajemství. Jemné valéry a kombinace chování jednotlivých zvířat nám pomáhají pochopit psí logiku. Psi nám otevírají oči a díky jejich smyslům jsme schopni přírodu vnímat komplexněji. Vždy si musím připomínat slova jednoho z největších terénních zoologů, George B. Schallera, která napsal v knize Zlaté stíny, pádící kopyta (nakl. Mladá fronta, 1977): „Mnoha lidem vyhovuje anonymita moderního života a ubíjejí se ustavičným neklidným vyhledáváním stále silnějších stimulů – většího hluku, rychlejších vozů -, až se jejich vnitřní já scvrkne, přestávají si uvědomovat svou existenci, jen jejich těla se ženou dál. Jiným se život ve velkoměstech protiví. Touží se vrátit k elementární ucelenosti přírodního života, potřebují se dotýkat země, skal a cítit na kůži vítr. Já patřím k tomu druhému typu a po celý život jsem se snažil být poslušen odvěkého volání, které žádá sepětí s přírodou, a pro radost jsem se vzdal bezpečí. Mám rád klidný, uvědomělý život a krásu kolem sebe, život, v němž se má vědecká práce obohacuje o vědomí jednoty s živočichy, které studuji. Jeden indický buddhistický básník napsal:
„Domácí drůbež má dostatek zrní,
leč brzy ji uvaří v hrnci.
Volného jeřába nekrmí nikdo,
však patří mu země i nebe.“
Když člověk nerušeně a sám pozoruje zvířata, hodinu po hodině, cítí, že jeho smysly nabývají nové dimenze – zbystřely a dovedou rozlišovat jemné odstíny v chování. Takový důvěrný vztah nesmírně napomáhá k pochopení zvířat. Ta pak začne vnímat jako jedince a s tímto vědomím se výzkum povznáší na úroveň pravé citlivosti a uspokojení. Jestliže zvířata dobře poznáte, vryjí se vám do paměti. Ze vzpomínek na ně mohu čerpat ještě dlouhou dobu potom, co jsem se pustil do jiných úkolů. Samota vyvolává úvahy a výzkum splývá s hledáním smyslu, a to nejen zvířat, ale také sebe sama. Pro mě je práce v terénu přímo vášní, což jí doufám neubírá na vědecké hodnotě a užitečnosti. Jsem přesvědčen, stejně jako přede mnou Joseph Wood Krutch, že žádný vědec „nemůže plně realizovat své schopnosti, jestliže nedokáže také žasnout, milovat a chybí-li mu smysl pro krásu.“
Mějme na paměti, že psi jsou v našich domovech vyslanci svých divokých příbuzných. Sledování jejich chování a jejich psychických reakcí je stejně vzrušující a poučné jako pozorování vlků, kojotů nebo psů hyenovitých. Akorát se za silnými zážitky nemusíme trmácet přes půl zeměkoule, odehrávají se totiž doslova před naším nosem.
Trocha praxe
aneb Trestat jako vlk?
Martina G. mi poslala dotaz, v němž mě upozorňuje, že současný doporučovaný trend trestu štěněte/psa je vytahání za kůži. Martina se mě táže, zda tento trest skutečně používá matka – – vlčice – a zda jej považuji za vhodný.
Vlčice takto trestá svá mláďata pouze výjimečně; v přírodě jsem tento případ sledoval pouze jedenkrát, když matka pacifikovala velmi drsnou rvačku značně odrostlých mláďat. Tímto způsobem uzemnila největšího agresora. Byl to však případ opravdu výjimečný. Normálně se matka, otec či ostatní dospělí členové smečky omezují při výchově pouze na varovné vrčení nebo uchopí „nevycválance“ za čenich a jemně stisknou. Při vážnějším napomenutí přikurtují mládě k zemi tlapkou a nad jeho obličejíkem varovně zavrčí. Osobně nepovažuji trestat štěně vytřepáním za kůži za příliš vhodné: malý psík by měl našim rukám především bezmezně důvěřovat. (Ze stejného důvodu nepoužívám ani při trestu povalení psa na záda – je to ponižující poloha a pán v ní vystupuje v úloze agresora. Pokud při kárání zaujme pes tuto submisivní polohu sám z vlastní vůle, je vše v nejlepším pořádku a pes smysl našich výtek pochopil.) Důvěru psa mnohokrát zúročíme, když s ním budeme muset manipulovat při ošetřování zranění atd. Není nic horšího než manipulovat s hysterickým psem, který nechápe, že mu chceme pomoci. Důvěra se však nezískává zadarmo – jde o nepřetržitý láskyplný a empatický proces, který nesmíme narušit. Osobně trestám štěňata jemným kousnutím do čeníšku; záhy se u nich vytvoří reflex a postačí čumáček jen lehce uchopit, aby pochopila, že přerušuji nežádoucí činnost. (Barometrem přiměřenosti trestu nám bude fakt, že štěně se nám bezprostředně po aktu počne omlouvat. Pokud ovšem odbíhá pryč a skrývá se před námi, příliš jsme tlačili na pilu a míra trestu byla pro našeho svěřence nepřiměřená.) Vždy mějte na paměti: lepší než trest je nabídnout psovi pozitivní motivaci a odvést jej od nežádoucího chování.
