I starší psi nám mohou dělat radost
Každý vidíme tento problém z poněkud jiné strany. Ochránci zvířat se nadchnou pro záchranu životů chrtů, přestože by měli spíše tlačit na patřičné orgány EU, aby přiměly zemi dostihů k lepší péči o nepotřebná zvířata. Nebo zakázat chrtí závody? To by asi nešlo, vždyť je evidentní, kolik radosti přináší chrtům a jejich páníčkům takové sportovní vyžití třeba jen u nás. Stačí si zajet na některý dostihový den do Mladé Boleslavi. A tam se lze také dozvědět, že u nás jsou na tom vysloužilí chrti nesrovnatelně lépe.
Už to nejsou kamarádi
„Dnes žijeme v jiné době, a psi v rukách mnoha kynologů jsou především sportovním náčiním. Dříve byl pes pro nás hlavně kamarádem, takže jsme s ním pracovali, co to šlo, pak jsme měli pár let pauzu, dokud pes nedožil a my si nemohli pořídit štěně. Dnes je jednak uspěchaná doba a sportovní kynologie už také není jen zábavou, v mnoha směrech se stala profesionální záležitostí. Živí se jí mnoho sportovců a figurantů. Dojíždět na tréninky do vzdáleného místa za vyhlídnutým figurantem stojí hodně peněz, tak proč se snažit zlepšovat psa, když je vidět, že do špičky se nejspíš nedostane? Takže nemá-li pes na reprezentaci, ať je to proto, že výkonnostní zenit už má za sebou, nebo zkrátka nemá na vrcholné výkony, ambiciózní psovod si bez pardonu pořídí jiného. Ne každý si ovšem může dovolit držet více psů, takže co s tím nepotřebným? Dá se prodat, třeba i darovat, ale horší je to s těmi, kteří dožívají především v kotci. Proto si vážím těch, kteří dělají pejskařinu od srdce a soutěží i s postarším psem, byť už má třeba jen na snadné závody či pouze stopy. A dělá mně dobře, když vidím, jak se starý sporťák těší, až bude pracovat,“ svěřuje se se svým úhlem pohledu prezident Tartu a bývalý reprezentant Honza Dubový, mistr sportu.
Za padesát korun
Téma starobních důchodů je u nás na přetřesu téměř denně, přičemž někteří znalci tvrdí, že to zdaleka není neřešitelný problém, jen nechtít na všem vydělávat, jak to třeba chápou bankéři a s nimi spřažení politici (v případě druhého pilíře). Trocha analogie zmíněného problému – nechtít na všem jen vydělávat – se nabízí i v případě našich štěkajících služebníků, kteří pomáhali uniformovaným psovodům, a tedy nám všem, při zajišťování klidu, pořádku a bezpečnosti. Příběhů dobrého zaopatření vysloužilých služebních psů bychom našli bezpočet. Většinou si je doma nechávají jejich psovodi – policisté, vojáci, příslušníci Vězeňské služby, celníci či pracovníci civilních bezpečnostních služeb. Asi nejnáročnějším obdobím pro zaopatření vysloužilců byla osmdesátá léta minulého století, kdy měla tehdejší československá armáda více než dva tisíce psů, přičemž jich ročně vyřazovala kolem čtyř stovek. Většinou si je chtěli brát vojáci základní služby, kteří k nim přilnuli, případně jejich kolegové nebo vojáci z povolání, zbývající se mohli darovat civilním osobám za částku od padesáti korun výše. Hůře dopadli ovšem ti, kteří byli nemocní či dosti handicapovaní a o které proto neměl nikdo zájem. Ti se utráceli.
Více zájemců než vysloužilců
Dnes má armáda kolem dvou set padesáti psů a s psími seniory nemá žádné problémy. Psy vyřazuje podle zdravotního stavu a kondice, obvykle od osmi let věku. „Po vyřazení zůstává pes přibližně rok u nás a během této doby se mohou vyřešit případné zdravotní problémy a formality potřebné k jeho prodeji. Většinou si je koupí za symbolickou částku 100 až 200 korun jejich psovodi. Pokud se z řad vojáků nenajde zájemce, prodají se každému, kdo o ně projeví zájem prostřednictvím internetové nabídky. V tomto směru je více zájemců než vyřazených psů. Většinou si je berou důchodci, jimž starší a klidnější pes dobře poslouží jako společník i k hlídání baráčku. O oblíbenosti vysloužilců svědčí například zájem jednoho důchodce, který má od nás už třetího vyřazeného psa,“ říká podplukovník ing. Marek Purmenský, velitel Centra pro výcvik psů AČR Chotyně–Grabštejn.
Uznání, které zvláště potěšilo
Jenomže mezi vojenskými vysloužilci jsou také psi nemocní, po úrazu nebo službou hodně opotřebovaní, které domů nikdo nechce, neboť péče o ně by byla příliš náročná. „I o takové je postaráno. Zůstávají u našeho útvaru a dobrovolně si je berou do své péče příslušníci štábu. Ani v tomto případě není nouze o dobrovolníky,“ dodává velitel. Jeho slova o péči o vysloužilé čtyřnožce u kynologického centra lze dokumentovat jedním dřívějším setkáním nejstaršího psa s nejstarším žijícím generálem, Tomášem Sedláčkem, aktivním účastníkem bojů našich vojáků na frontách druhé světové války. Pro pejskaře bylo dojemné, když se při návštěvě centra na Grabštejně šel generálplukovník Sedláček pozdravit s nejstarším psem, jakého kdy měli vojáci ve své péči. Generál si psa pohladil a při tom řekl něco hodně zajímavého: „Je mně velmi sympatické, že se dnes myslí na takovou péči. Je to důležité nejen pro zvířata, ale i lidi. Je to opak bezohlednosti, kterou někdy vidíme. Na frontě jsem se setkal hlavně s koňmi, ale i se psy, a tak vím, za co všechno jim vděčíme.“ To jsou jistě slova, která bychom měli mít na mysli, ať už máme psy pro zábavu, nebo na práci.
