Nejznámější holubi 24 Norvičský voláč
Historie
Za středisko vzniku norvičského voláče považujeme hrabství Norfolk, jež je jedním z největších hrabství Britských ostrovů, ležící severovýchodně od Londýna. Británie v dobách mezi 16. až 19. stoletím vévodila světu na poli šlechtitelské práce s okrasnými holuby a mnoho později rozšířených plemen si drželo přívlastek anglický, u některých z nich je Velká Británie dosud zemí určující směr šlechtění a standardu. Na ostrovech vyšlechtěného anglického voláče nazýváme králem vysokonohých voláčů, ale nejstarším původním plemenem voláčů ve Velké Británii je voláč norvičský. Jeho předkové byli dovezeni z území Holandska zřejmě již v polovině 16. století. V té době na ostrovy mířili Španělé nekatolického vyznání, využívající služeb holandských lodí a s nimi prchali také holandští emigranti protestantského vyznání, zejména tkalci, kteří mířili do města Norwich. Tamní vyhlášené tkalcovské manufaktury dokázali Holanďané svojí zručností přivést ještě k většímu věhlasu. V Holandsku v té době byli chováni staroholandští voláči, rousní mohutní holubi, jež dali základ všem velkým rousným voláčům a dvě plemena středních voláčů. První z nich, tzv. horseman, byl křížencem voláče s holubem „poštovního typu“ a dokázal tak skloubit nejen vlastnosti typické pro voláče, kam patří ohromný temperament, nepředstíraná radost ze života či schopnost vyhledávání kontaktu s člověkem, s orientačním a letovým mistrovstvím, známým od poštovních holubů. Orientační vlohy horsemanům umožňovaly bezpečný návrat na mateřský holubník ze vzdálenosti 10 až 20 mil. Posledním z tria holandských voláčů je předchůdce amsterodamského balonového voláče a zřejmě i norvičského voláče, který je znám pod originálním pojmenováním uploper. Tento holub se od ostatních v mnohém lišil. Jeho prsty byly přiloženy téměř k sobě, čímž bylo možno dosáhnout toho, aby poskakoval za holubicí, rozevíral přitom ocas, klaněl se před ní a zase zvedal. Temperamentní projev založený na tzv. žabích skocích a práci s tělem, které se nahýbalo zezadu dopředu a zpět, doprovázela kulovitá volatost. Uploper měl nohy poměrně velmi nízké a často zapeřené běháky i prsty. Nejčastěji se vyskytoval jako bílý, modrý nebo černý a když ho Moore popisoval roku 1735 v díle Columbarium, připustil i výskyt tzv. pied. Tímto anglickým názvem pojmenováváme nejen holuby strakaté, ale termín pied se používá i pro tzv. anglickou kresbu, kombinující bílé a barevné plochy v přesném rozvržení. Z dovezených holubů se brzy stali letově využívaní voláči, kteří rádi létali s nafouknutým volátkem, jež měřilo časem v průměru pěkných 15 cm. Začalo se jim říkat tančící balony. Do plemenitby byli použiti vedle uploperů také horsemani a zřejmě i staroholandští voláči. Krátce nato byla do dalšího rozvoje chovu upřednostněna tzv. anglická kresba, ve které známe i voláče stahorolandského, anglického, amsterodamského či francouzského. Metropole hrabství Norwich dala tomuto voláči pojmenování. Do kontinentální Evropy se norvičský voláč rozšířil poměrně pozdě a napevno až ve 20. století. Největší chovy jsou dnes k vidění v Německu, Belgii, Nizozemsku či Rakousku, ale menší zastoupení má tento voláč ve většině dalších evropských zemích, včetně Srbska, Polska, Francie či Chorvatska. Zdomácněl také v anglofonních oblastech, kde patří k nejoblíbenějším a nejprošlechtěnějším voláčům. Oblíben je třeba v USA, Kanadě, JAR či Austrálii, kde velmi často vidíme poměrně vzácné hnědé zbarvení. Klub chovatelů norvičského voláče v Německu započal činnost již v roce 1934, zprvu byl integrován do staršího Klubu chovatelů amsterodamských voláčů, později se podařilo členskou základnu zvýšit a uvést v činnost celkem 4 pobočky. Dnes počet členů klubu dosáhl na číslici 110 a nechybí v něm ani chovatelé z České republiky a Slovenska.
Chov norvičského voláče v České republice
Prvním chovatelem, který norvičské voláče importoval do Československa, byl Slovák Richard Babčan a psala se 70. léta 20. století. Plemeno vzbudilo obrovský zájem, ale ukázalo se, že způsobem chovu patří k nejnáročnějším a řada zájemců chovy po čase zrušila. Stalo se tak třeba u Jiřího Ludvíka, jehož na tu dobu vynikající modrý holub se dostal dokonce na obal našich vzorníků v roce 1993. Norvičům se věnovali dlouhodobě př. Bažant či př. Smejkal a hlavně Slováci, mezi které patřili př. Sopek, Siget či Dóža. Slovenský chovatel Jožka Siget vlastní dosud velmi početný chov, který dosahuje velmi dobrých výsledků na mezinárodní úrovni, ale na Slovensku zůstává jediným opravdu zanícením chovatelem norvičů. V České republice drží otěže chovu př. Ipolt a zejména Marek Fila ze Starovic, který díky své dlouhodobé šlechtitelské práci se stal v chovu norvičských voláčů čtyřnásobným Mistrem Evropy, trojnásobným Evropským Šampionem a dvojnásobným německým Klubovým mistrem. Jeho chov bílých norvičů je nejlepší na světě a výtečné holuby má i v jiných rázech. Naši chovatelé norvičských voláčů nejsou sdruženi ve svém klubu, ale obdobně jako v zahraničí mají i oni vedle norvičů brněnské voláče a na klubové úrovni fungují přes brňáky.
Plemenné znaky
Dříve byli norviči nižší, méně volatí a s podkleslýma nohama. Když už měli žádanou obrovskou volatost, nebyla správně tvarovaná, chyběl ji zejména dokonale kulovitý tvar v prostoru za krkem. Postavy byly hrubé, křídla široká a nohy nízké, opeření bérců bylo řídké a neutažené, nasazení nohou nebylo elegantní. V posledních letech se po vzoru mnoha jiných voláčů přešlo na trend vyššího a štíhlejšího holuba, obrovský pokrok nastal v oblasti výstupu nohou, který je plynulý podobně jako u brněnských voláčů. Evropský standard žádá vyšší nohy bez vystouplých bérců, úzká křídla, volatost je už i u vysokých holubů velmi dobrá, tvar volete je kulatý s výborným klenutím v záhlaví. Asi 2/5 norviče jsou vzadu, 3/5 vpředu. Ocas musí být užší a dobře složený, i křídla jsou pěkně složená, záda jsou tudíž dobře krytá. Nasazení nohou se pohybuje v šířce kolem 4 cm, nohy jsou rovnoběžné, postoj není na špičkách prstů (jako byl zřejmě u uplopera a dnes je u brněnských voláčů), ale je pevný. Norvičský voláč 21. století je v tělesných tvarech velmi jemný, ušlechtilý a harmonický, ve vyšším středním postoji a kulovitém, svojí velikostí přiměřeném, dokonale kulatém voleti. Moderní postoj je velmi vzpřímený, dokonce až tak, že pomyslná přímka od hlavy k nohám tvoří kolmici. Ramínka jsou oboustranně kryta hrudním opeřením. Volátko musí být kontrolováno a mělo by mít přinejmenším v horní a střední části pěkně přilehlé a husté opeření. Volnější struktura v dolní části volete není vadou, ale předností je opeření krátké, husté a pevně přiléhající. Hlava je malá a zaoblená, oči jsou oranžové až žluté, u hnědých holubů nepravé perlové, u bílých vikvové. Hrudní kost není viditelná a musí mít správnou délku, aby holub nepůsobil hrubě. Záda tvoří s ocasem jednu linii. Jsou štíhlá a rovná, mezi rameny jsou nejširší a pak se směrem k ocasu zužují. Drobné křížení letek je povoleno. Ocas je poměrně krátký, dobře složený, úzký a nedotýká se země. Nohy jsou u samců alespoň 10 cm dlouhé, u holubic 8 cm. Z těla vystupují naprosto plynule, tudíž bérce jsou jen lehce odsazeny. Opeření je široké, ale spíše krátké. Tyto voláče kroužkujeme velikostí 8 mm.
Barevné a kresebné rázy
Kromě bílých jsou všechny ostatní rázy v nejrozšířenější kresbě voláčů, kterou nazýváme měsíčkovou či anglickou. Tato poměrně náročná kresba sestává z předepsaného prolínání bílých ploch s barevným základem. První bílý útvar se nachází na voleti, kde vytváří půlměsíc, zasahující někdy až k očím. Žádoucí to ovšem není, neboť příliš dlouhý půlměsíc zvětšuje pravděpodobnost vzniku tržených očí. V křídlech musí být bílých nejméně 7 koncových letek, do chovu i k výstavám je ideálem 9 až 10 bílých ručních letek, ovšem mohou se vyskytnout mladí třeba se 16 bílými letkami. Při počtu nad 12 bílých letek dochází k probělování ramen křídelních štítů, což není žádoucí, ale i takoví holubi mohou být dnes vystavováni v kategorii AOC (všechny další rázy/barvy). Další bílou oblastí v křídlech jsou růžice, což jsou volně rozesetá bílá pírka v ramínkách. Když růžice chybí, nesmí holub získat nejvyšší ocenění 97 bodů, jestliže chybí jednostranně, může jinak dokonalý jedinec obdržet maximálně 96 bodů. Míchané letky (bílé prohozené barevnými) za sedmou ruční letkou jsou zcela bez významu. Ani barva hřbetu není významná. Posledními bílými partiemi jsou dolní hruď, bérce a oblast za nohama až k podocasníku. Na těchto partiích se vyskytují poměrně často barevné plochy, které se dědí více než jiné vady kresby a měly by být důvodem prvotní selekce. Z hlediska přesnosti kresby přetrvává u odchovu poměrně významná variabilita. Dva holubi s vynikající kresbou nejsou zárukou, že bude i kvalitně kreslený odchov. Naopak partneři s menšími vadami kresby, které nejsou na stejných oblastech, mohou poskytnout bezvadně kreslená holoubata. K tomuto fenoménu je dobré přihlédnout. Dobře kreslené mladé lze získat i po křížencích, uplatnilo se například zušlechťovací křížení s brněnskými voláči, které napomohlo zvednout nohy, zlepšit výstup nohou a zjemnit postavy. Norviči se vyskytují v těchto barevných rázech v měsíčkové kresbě: černém, andaluském, indigovém pruhovém a tmavém, červeném (tmavém), žlutém (tmavém), hnědopruhém, khaki pruhovém, hnědém (vč. tmavých), khaki (vč. tmavých), stříbřitě plavém a kapratém, červenopruhém, žlutopruhém, stříbrném (popelavě červeném plnobarevném) a jahodovém (popelavě červení se zachovanými červenými lemy barevných per). Červená recesivní a žlutá recesivní se u plemene nevyskytují, jedná se vždy o holuby ve vzorku tmavém, proto mají i světlý (a nikoliv červeně či žlutě zbarvený) ocas. Populární je barva andaluská, kterou lze přirovnat ke kovově modré s černými lemy na každém peru. Je vytvářena účinkem faktoru indigo nejčastěji na černém základu, který účinek indigo rozprostírá po celém opeření. K andaluzské jsme v Evropě dospěli díky jednomu páru importovaných norvičů z USA. Šlechtitelsky je nejméně náročný bílý ráz, u jehož odchovu neřešíme nedostatky v kresbě. Bílé holuby je ovšem zapotřebí jednou za čas vylepšovat křížením s barevnými protějšky.
Způsob chovu, výstavnictví
Velikost, respektive výška, norvičského voláče je srovnatelná s voláčem brněnským, přičemž se pohybuje kolem 37 cm. Je to tedy středně velký holub, který nevyžaduje zvýšené nároky na prostornost chovatelského zařízení, velikost hnízdních krbců a hnízd. Holubník však není jen o velikosti. Měli bychom přihlédnout k obrovskému voleti, které by mělo co nejméně přicházet do styku s mechanickým odíráním. V praxi se osvědčily k odpočinku individuální sedačky i dlouhé sedačky z asi 10 cm širokých latí. Budníky jsou nejlepší se zcela otevřenou přední stěnou, kam mohou holubi přiletět bez nutnosti překonat jinde obvyklý vstupní otvor. Osvědčila se nízká krmítka, která jsou z horní strany vybavena mřížkou, kterou norviči prostrčí zobák, ale minimalizuje se rozhazování krmné směsi.
Ke krmení lze jako základ využít ječmen a pšenici, zatímco velké zrniny jako je kukuřice či bob nepředkládáme. Zahraniční, ale už i naši chovatelé, využívají krmných směsí pro krátkozobé holuby, které obsahují nejmenší zrniny. Volbou velikosti krmiv a jejich přesným dávkováním můžeme snížit riziko přežírání krmivem, na které norviči trpí více než jiní voláči. Krmení podáváme nejméně dvakrát denně a současně provedeme kontrolu chovu. Když nalezneme nějaké holuba, který se přežere, musíme okamžitě vyprázdnit přebytečnou vodu a zrní z volátka, aby nekvasilo. S jevem přežírání souvisí i problematika svěšených volat, která bývá podmíněna geneticky, ale určitý vliv může sehrát i zdravotní stav. Holuby s genetickými predispozicemi k této vadě není vhodné zařazovat do chovu. Odchov všech plemen voláčů bychom se měli snažit směřovat do první poloviny roku, aby se výletci v daném roce stačili vyfoukat. Aby šli norviči lépe do páru, držíme obě pohlaví přes zimu odděleně. Sestavení párů je pak otázkou několika dnů. Oplozenost vejcí je u norvičů vynikající, ale vlastní vysedění vejcí a odchov mladých zabezpečují obvykle chůvy. Nejlépe se osvědčili kalifornští holubi nebo jejich kříženci, někteří chovatelé mají jako chůvy poštovní holuby nebo show racery. Na jeden pár norvičů počítáme minimálně se dvěma páry chův. Norvičům necháváme podkladky asi 14 až 15 dnů, pak je odebíráme a asi za týden holubice snese další snůšku, kterou můžeme podsadit chůvám. Někteří chovatelé praktikují boxový chov, při kterém každý pár drží zvlášť. Páry nejsou rušeny a odpadá i stres ze šarvátek. Boxový systém je i poměrně praktický pomocník. Norviči se v něm tolik nepřejídají, neboť dostávají omezené množství potravy, které platí vždy pro jeden pár. Během chovné sezóny také díky boxovému systému můžeme jakýkoliv pár ihned přepárovat. V Nizozemsku a Belgii jsou norvičtí voláči chováni spolu s voláči španělskými a stejně jako oni jsou pouštěni za účelem předvedení letu. Nafouknuté vole norvičů představuje v letu nevšední podívanou.
Ačkoliv patří toto plemeno k západoevropským voláčům, které mají obrovské sklony k předvádění a vynikající prezentaci na výstavách, neměli bychom opomínat předvýstavní klecovou drezúru. Měla by začít minimálně 7 až 14 dnů před obesláním výstavy. Nezbytná je zejména u samců. Vybrané jedince umístíme do klecí, kde jsou drženi na hoblinách, mezi klecemi jsou překážky, aby na sebe holubi neviděli. V uzavřeném prostoru si holubi vytvoří svoje teritorium, kde s nimi může komunikovat pouze chovatel. Pak, když se dostanou na výstavě do klece (v anglofonních zemích mají kuželovitý tvar), hájí si svůj prostor a na zahoukání diváka aktivně reagují, například zvětšením volete či zaujetím vzpřímenějšího postoje. Norvičský voláč je nejen ozdobou všech výstav, ale také plemenem, které dělá českému holubářství v zahraničí vynikající reklamu.
