Hesenský voláč
Historie
Hesenský voláč byl vyšlechtěn počátkem 19. století v horním Hesensku v oblasti mezi městy Friedberg, Nidda, Wetterau, Florstadt, Giessen a Reichelsheim. V souvislosti s nejstarším centrem jeho výskytu se mluví o nenápadné obci Echzell, kde zmínky o jeho chovu pochází již z doby kolem roku 1830. Holubi tehdy zalétali za potravou do polí, zdobili svým krásným zevnějškem selská stavení ve městech i na vesnici, poskytovali téměř bez nákladů a péče zdroj chutného masa a volatí krasavci v těchto hejnech obvykle nechyběli. Postupem času se vytvořil typ silnějšího voláče s přiměřenou volatostí, který byl přezdívaný voláč selský. V 19. století nebyl zdaleka tak silné postavy jako dnes. Připomínal spíše voláče slezského nebo štajgra. Snaha o získání větší „užitkovosti“ přiměla sedláky k experimentům se zvětšením postavy, do které spadalo křížení s užitkovými holuby, například s modrými štrasery. To přineslo nižší postoj a plnější a hlubší postavu. Křížením vznikaly též nové barevné rázy, které přispěly k rozšíření těchto holubů do jiných míst Německa. Voláči se chovali výhradně ve volném proletu a měli výborné letové dovednosti včetně schopnosti polaření, kterým se do značné míry zajišťovala rentabilita jejich chovu a prospěšnost pro hospodáře. Početné odchovy zvládali vlastní péčí. Ještě po druhé světové válce odchovávali šest až sedm hnízd po dvou mláďatech, z dřívějších dob jsou známy zprávy dokonce o 16 až 18 holoubatech ročně. Při rozšíření do okolních knížectví a vévodství ve středním Německu ke konci 19. století získal tento voláč název středoněmecký. Chov se dále vyvíjel směrem k silnějšímu tělesnému rámci, který tvořil přechod od slezského voláče ke staroněmeckému. Zmíněná dvě plemena stála zřejmě u kořenů tohoto voláče, který byl později zkráceně nazýván voláčem německým. Do roku 1900 byly zušlechtěny a stabilizovány nejvíce volatost a postava. Typickým plemenným znakem bylo jemné, plné a husté opeření volete. Sedláci chtěli zachovat dobře létající a plodné plemeno, a proto nebyla snaha vytvářet volatost co největší jako u staroněmeckého voláče. Volatost předváděli převážně samci, u holubic byla poměrně slabá.
Přesun od selského chovu ke šlechtitelské cílevědomé činnosti nastal 27. prosince 1910 ve Friedbergu v Hesensku, kde kolem sebe shromáždil Heinrich Jäger skupinku chovatelů, se kterými založili Spolek německého voláče. Chovatelé vypracovali první vzorník, ale činnost sdružení narušila první světová válka. Po válce byli tito holubi, známí též pod názvem středně velcí němečtí voláči, kromě Hesenska skoro neznámí. V roce 1920 vyjel E. Klein s dr. Paulem Trübenbachem z Chemnitzu do Hesenska, aby se toho o plemeni dozvěděli co nejvíce. Vypracovali ve spolupráci s hesenskými chovateli vzorník plemene, který byl oficiálně publikován roku 1921. Se standardizací bylo spojeno přejmenování voláče německého na hesenského. Vzorníky z let 1926 a 1934 uváděly jako jeden z rázů i holuby chocholaté se špičatou, nebo dokonce lasturovitou chocholkou, kteří se vyskytovali na výstavách až do 50. let 20. století. Od té doby je uznána pouze hladkohlavá forma plemene, ale ještě dnes se vzácně v odchovech objevují jedinci se špičatou chocholkou. Od 50. let 20. století zažíval chov hesenského voláče zlaté časy, kdy na výstavách té doby byl nejvíce zastoupeným voláčem vůbec. Podporu měl jeho chov i v širších souvislostech, neboť to bylo plemeno voláčů, které se dalo jatečně využít. Od roku 1962 klub koná speciální výstavy, kde je v posledních letech k vidění kolem 700 holubů. Na jubilejní 48. speciální výstavě v roce 2010, konané u příležitosti 100 let činnosti klubu, bylo předvedeno 860 těchto voláčů. Vedle Hesenska jsou hlavními centry chovu Horní Franky, které zahrnují Severní Porýní-Vestfálsko a Brémy. Také v nových spolkových zemích se plemeni velmi daří. Rozšířeno je ve všech okolních zemích, přičemž členy německého klubu jsou chovatelé ze Slovinska, Francie a Rakouska. Oblíbeni jsou tito majestátní střední voláči také v anglofonních oblastech, kde jsou známi pod názvem Hessian Pouter, ale též třeba v Orientu. Snadno získané obliby si povšiml Ernst Stack již v roce 1927, kdy napsal: „Můžete mít jiný názor, ale já tvrdím, že kdo z holubářů hledá originální, silnou, nezjemnělou krásu, ten když pozná hesenského voláče, už jeho chovu nikdy nezanechá.“ Významný fotograf Josef Wolters zase nazval hesenského voláče pravým Evropanem.
Plemenná charakteristika
Typickým znakem je velmi vzpřímené držení silného těla určované pomyslnou přímkou, která spuštěna od oka má protínat oblast před drápky. Celkové držení těla je přirovnáváno k postavené cihle. Dalším často zmiňovaným pomocným kritériem je pravý úhel, který vytváří kolmice spuštěná ze zadní části volete. Kolmice by měla procházet nohama. Přejeme si kompaktní tělo, ke kterému harmonicky pasuje přiměřená volatost. Zobák dnes leží uprostřed volete, dřív bývalo vole mnohdy větší a zobák často nesený na stranu. V boční linii přechodu hrudi do volete by mělo být jemné předstoupení volete. Jedna souvislá linie, kdy volatost vystupuje jakoby z břicha, nepůsobí tak harmonicky. Volatost navazuje na tvar těla, nikoliv jako u norvičských voláčů, u kterých postavu všemi směry výrazně přesahuje. Volatost je širšího hruškovitého tvaru, majestátná, velmi aktivně a dlouze předváděná, s největší šíří ve střední a horní části volete, zaoblená do všech stran, ale ne kulatá. Předimenzované vole je hrubou vadou, nesmí být vyduté dolů na hruď nebo na jednu stranu. Vole nesmí být dělené jako u španělských voláčů. I přes velikostní omezení nepůsobí vole nikdy podřadným dojmem, vychází z velmi široké postavy a její statný tvar ještě rozšiřuje. Základem pro správnou volatost je dlouhý krk, nežádoucí krátký krk se hodně dědí. Hlava je zaoblená, s dobře klenutým čelem. Duhovka je tmavě oranžová až červená, s výjimkou bílých a mnichů, kteří mají oči tmavé. Obočnice, zobák i drápky odpovídají barvou okolnímu opeření. U žádného z rázů nesmí být obočnice červené. Tělesné tvary se jeví na sfouknutém voláči poměrně krátké, zvláště pak hruď. Při uchopení do rukou zjišťujeme, že hruď je dokonale zaoblená a velmi široká. Možná i tím se zdá kratší. Přesto žádáme prsní kost co nejdelší, dobře usazenou a běžným pohledem nezřetelnou. Záda jsou široká a dlouhá, směrem dozadu se svažují a jsou mírně vydutá. Středně dlouhá křídla jsou pěkně složená a utažená u těla. Nikdy nedosahují až ke konci ocasu, ale končí 2–3 cm před ním a velmi dobře kryjí záda. Křídla jsou dosti krátká, v nasazení široká a brzy končící. Opeření za nohama musí být dobře utažené a pevné. Tato část holuba je poměrně dlouhá a říká se, že k hloubce oblasti přispělo přikřížení kinga. Zadní partie, tedy část za nohama, tvoří nejvýše třetinu holuba, přičemž ocas by se neměl dotýkat podložky. I z tohoto důvodu by nohy neměly být příliš krátké a ocas příliš dlouhý, aby rýdováky nezametaly podlahu. Ocas je široký asi 7–8 cm. Postoj je velmi široký. Běháky jsou silné, neopeřené, bérce jsou zřetelné, ale schované opeřením. O nohách se ze vzorníku i jeho výkladu dozvídáme, že jsou střední délky a nepříliš krátké, přesto jsou bezpochyby kratší a silnější než u většiny středních voláčů. Běháky jsou zapeřené tak, že je vidět jen jejich dolní polovina, na které se nachází kroužek. Opeření celé dolní části těla je velmi husté a poněkud delší, ale nedosahuje nikdy až k zemi. Rýdováky jsou výborně složené, zejména krajáky nejsou spuštěné a ocas má vždy 12 per. Svěšená křídla, dlouhé letky a dlouhý ocas platí za velké vady.
Barevné rázy
Velmi rozšíření jsou bílí, u kterých je žádoucí čisté a kvalitní opeření. Černí by měli vykazovat zelený lesk, přáním u černých bývá širší zadní partie těla, utažené opeření v této oblasti a delší krk. Kvalita červených a žlutých recesivních se zlepšuje. Oblíbení jsou modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví ve vzorcích bezpruhém, pruhovém a kapratém. U modrých si přejeme pevnější opeření bérců a spodku těla, u červeně plavých zase lépe krytá záda, u žlutě plavých je žádoucí zmírnit namodralý odstín nápadný zejména na hlavě holubic, kde je projevem pohlavního dimorfismu. Z hlediska typologického jsou všechny tyto rázy na vynikající úrovni. Atraktivní jsou zbarvení, která provází kombinace s bílým či vybělujícím opeřením. Jedná se o tygry, u kterých se střídá barevné opeření s bílým, kromě letek a rýdováků, které jsou vždy barevné. Zpravidla jsou dnes tygři natolik kvalitní, že odpovídají parametrům plnobarevných rázů v daných barvách. Pozornost věnujeme u červených a žlutých tygrů barvě zobáku, která je často až černá. V chovech i na výstavách nalézáme tygry v nejtmavším stupni, mající probělení jen na hlavě. Nazývají se kropenáči, přičemž v Německu jsou nově uznáni kropenáči s růžicemi, což jsou bílá pírka rozsetá v ramenech křídelních štítů. Kresba kropenáče by měla být čistá, ojedinělá bílá pírka jinde po těle nesmějí být opomenuta při předvýstavní přípravě. Zvláštní skupinku tvoří straky, u kterých by měly být bílé a barevné plochy pokud možno rovnoměrně rozdělené. Za straku není možné považovat barevného jedince s ojedinělým bílým opeřením, to je výluková vada. Teprve od roku 2008 jsou uznáni modří bělouši v pruhovém vzorku s pravidelným šimlováním. U modrých běloušů je dočasně tolerováno ojedinělé bílé opeření na hlavě, obvykle se vyskytující na temeni v počtu několika pírek. Díky invenci Clause-Petera Bierstedta byli zregenerováni tzv. mniši, jak jsou u hesenského voláče nazýváni holubi bělohlaví a bělohrotí. Tuto variantu mniší kresby charakterizuje plnobarevný holub s bílou hlavou a šesti až devíti bílými ručními letkami, s tolerancí rozdílu počtu dvou bílých letek v křídlech. Ve vzorníku z roku 1959 byli uznáváni ještě černí s rozetami nebo skupinkou per v ramínkách ve tvaru písmene O a bílým srdcem mezi rameny, kteří mohli, ale nemuseli mít na hlavě bílá pírka. Mariánští hesenští voláči byli zase červení a žlutí s rozetami nebo skupinkou per v ramínkách ve tvaru písmene O. Oba tyto rázy se již dávno nechovají. Zbarvení hesenských voláčů je pokud možno syté a lesklé, ale neklade se na ně zásadní význam. Chovatelé jsou právem hrdi na velký počet barevných rázů.
Způsob chovu a výstavnictví
Střední voláči si do dnešních dnů uchovali nejen výborné letové schopnosti, ale také vynikající plodnost. Hesenský voláč má v podskupině středních voláčů nejmohutnější postavu, přesto jeho rodičovské schopnosti jsou na obvyklé úrovni. Velmi dobrá je rovněž oplozenost vejcí, která bývá nižší obvykle u prvního hnízdění (kolem 50 procent), ale již od druhého hnízdění je výborná. Kontrolovaná volatost je pro odchov mladých poměrně příznivá. Přežírání při krmení mladých je jevem spíše vzácným, ale může se vyskytovat. Proto je vhodné krmit častěji a přiměřenými dávkami zrnin, kde nebude chybět ječmen. Vhodnými komponenty směsi jsou zejména čirok, proso, pšenice a drobná kukuřice, v menším množství slunečnice, řepka či kardi, z luštěnin je nejvhodnější vikev, peluška nebo drobný zelený hrách. Potravinářský velký hrách a velká kukuřice jsou u voláčů s výbornou volatostí nežádoucí a opatrnější bychom měli být i s podáváním granulí. Někteří němečtí chovatelé využívají k odchovu služeb chův, ale toto systémové opatření slouží spíše k získání většího množství odchovu, než aby bylo nutností. Samci bývají dosti teritoriální a rvaví, proto není zcela neobvyklé i boxové vedení chovu, kde jsou chovné páry umístěny samostatně a nemůže docházet k šarvátkám. Typickým chovatelským zařízením je komorový holubník s krytou prostornou voliérou. Hesenský voláč patří mezi voláče tzv. západoevropské, u kterých jsou červené obočnice dokonce vadou, a tak pro ně nemusíme hledat možnosti volného proletu či umístění voliéry na slunečnou stranu jako třeba u českých plemen voláčů. Přestože plemeno nemá žádné pernaté ozdoby, musíme klást důraz na kvalitu jeho opeření, které by mělo být utažené jak z kamene. Na kvalitě opeření se podílí nejen chovatelská péče, tedy zajištění vhodného prostředí prostého ekto- a endoparazitů či kvalita krmné dávky, ale také genetické predispozice. Při nákupu chovných holubů bychom tedy měli klást ohled nejen na postavu, postoj, držení těla, volatost či barvu, ale také na kvalitní strukturu per. V období předvýstavním provádíme klecovou drezuru, abychom zejména u samců podnítili ochotu se předvést na výstavě. Pohled na tyto výrazné voláče je ozdobou každé výstavy. Hesenský voláč v posledních letech poměrně zdomácněl i v českém holubářství. Na našich výstavách se objevují jako bílí, černí či černí tygři a černí kropenáči. Svým výrazným voletem a vzpřímenou statnou postavou vytvářejí nepřehlédnutelný bod při přehlídkách okrasných holubů.
