Vítejte v Botswaně! Je obrovská (600 tisíc km2), ale lidí málo (1,64 milionu). Hustota zalidnění: dva obyvatelé na kilometr čtvereční. To je rarita – pro ilustraci 66× méně než v Česku a dvacetkrát méně než v JAR, odkud přijíždíme. Koho tu asi potkáme? První živý tvor u prašné cesty jsou žirafy, pak stádo zvědavých koz. Auto s domorodci jedoucími opačným směrem a bloudícími stejně jako my. Tyhle „silnice“ na naší mapě nejsou, střídá se hlína, písek a kamenitý povrch, ale držíme náš severozápadní směr a chvílemi se dá jet i stovkou.

Rychle k vodopádům

Botswanu máme v plánu co nejrychleji projet a na jejím severním konci přejít do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům. Čeká nás skoro tisíc kilometrů. Asi po dvou hodinách jsme na místní dálnici. Obnáší to dva široké pruhy (pro každý směr jen jeden), minimum zatáček – mnohdy je rovina až na obzor – a zanedbatelný provoz. Jen ta odpočívadla… Není tam nic, jen haldy odpadků a cedule, která důrazně varuje před lupiči: Na tomto místě je nebezpečné odpočívat ve dne i v noci!!!

Afričtí boháči

Kvalita povrchu odpovídá faktu, že tahle země je na africké poměry bohatá (především díky těžbě diamantů). Měna se jmenuje pula a nafta je tu o trošku levnější než v JAR, vychází asi na 22 korun. Nutno podotknout, že přepočítávám přes dolar a ten stál loni v listopadu, kdy jsme po Africe cestovali, dvacet korun, nikoliv nynějších šestadvacet… Problém místních není hlad, ale AIDS. Hubené černošky ztrácí kouzlo i pro milovníka jejich tvarů, pokud si přečte, že šest z deseti je HIV pozitivních.

Brzdou jsou zvířata

Naše auto jede nejvíc 160 km/h, což by byla na prázdných, nekonečně rovných pruzích silnic rychlost tak akorát. Nebýt zvířat. Krávy, osli, kozy, ovce, tu a tam slon – ti všichni se pasou bezprostředně u silnice a nikdy není z jejich vláčných pohybů a tupých pohledů zřejmé, kdy se rozhodnou přecházet. Nerozhlížejí se, prostě jdou. Další nepříjemnost jsou hrdličky. Těžko říct, co na rozpáleném asfaltu hledají, ale zejména za svítání a za soumraku jde o obrovská hejna. Zásadně startují na poslední chvíli, což často končí střetem s autem. Vždy dávám nohu z plynu, ale stejně jich jen naše maska a čelní sklo asi osm posílá na onen svět. Na sražené ptáky už tu číhají luňáci, kteří cíleně létají nad trasou silnice jako nad jídelnou.

Noční stop

Původně jsem byl přesvědčený, že se vystřídáme za volantem i v noci a Botswanu přejedeme na jeden zátah. Honza znalý zdejších poměrů pravil, že to nepůjde. Nevěřil jsem mu, ale měl pravdu. Jakmile padla tma, silnice se stala pro zvířata bulvárem. Každou chvíli se vynořil kolos na špacíru, zíral nám přímo do světel a nehýbal se. Po šesti stech najetých kilometrech nám nezbývá než přesun přerušit spánkem v nevábném hotelu v Natě. Už abychom byli zase někde v přírodě! Druhý den ráno se jede dobře, za chvíli jsme v omšelém Kasane na konci Botswany, kde se stýká hranice čtyř států. My se chystáme na skok k soudruhu Mugabemu do Zimbabwe.