Chov pyrurů – neustálý experiment

Pyrurové, ptáci, kteří umějí rozdat mnoho radosti, ale stejnou měrou umějí naložit i starosti. Nejednoho chovatele dohnali k frustraci a on chov těchto ptáků ukončil. Pyrurové jsou ptáci nesmírně hraví a aktivní a určitou hravost potřebují i k úspěšnému hnízdění. Na druhou stranu to bývají ptáci s velmi citlivou psychikou a potřebují někdy i svoji dávku klidu. Úspěch lze hledat tedy někde ve středu pochopení těchto zákonitostí.

Současná situace

Poslední sezona s pyrury, tedy spíše zima (kromě agapornisů jsem v posledních letech odchovával většinu druhů přes zimní sezonu), byla pro mě naprosto zlomová. Po začátcích s australskými ptáky a dlouhém chovu agapornisů se můj chov v posledních letech upínal spíše na papoušky Jižní Ameriky. Jednalo se především o aymary pruhované, aymary šedoprsé, aymary citronové, papoušíčky šedokřídlé, vrabčí, brýlaté, a především pyrury. Jako doplněk vždy zůstalo několik párů agapornisů, především růžohrdlých, kteří byli pro mě vždy srdeční záležitostí, papoušci konžští, ale také zástupci drobotiny v podání zebřiček pinguinů. Chov jsem měl v posledních letech opravdu hodně různorodý a dařilo se mi u naprosté většiny ptáků opravdu úspěšně odchovávat. Řeklo by se, že v tomto případě bude člověk nadále chov rozšiřovat a pořizovat náročnější výzvy, u mě se však stal úplný opak. Začal jsem si uvědomovat, že je sice hezké, že mám mnoho druhů a u převážné většiny ptáků se mně nadmíru daří, ale na druhou stranu si již z prostorového omezení nemůžu nechávat své nejlepší odchovy v chovu a celkově mi přišlo, že se jedná spíše o nějakou sbírku než pořádný chov, který si chovatel staví na svých nejlepších odchovech. Začal jsem hodně tesknit po chovu agapornisů, kde právě probíhalo to, že nejlepší odchovy zůstávaly v chovu, a já stavěl chov především na nich. Jak už to tak bývá, do života někdy vstoupí situace, která člověku v jeho rozhodování pomůže. Nějaké roky zpátky jsem přestoupil do zajímavého, ale časově hodně náročného zaměstnání, začali jsme předělávat dům a mnoho jiného. Začal jsem cítit, že ptákům nemůžu věnovat tolik času jako dříve a spíše bych je do budoucna šidil. Krmení a obstarávání tak rozmanitého chovu mě začalo spíše zmáhat než těšit. Řekl jsem si, že to je ten správný impulz pro návrat k agapornisům, kteří jdou chovat v hejnech, krmení tudíž trvá menší dobu a člověk má pak čas i na to nejdůležitější – pozorování ptáků. Zrušil jsem celkově rozmanitý chov a rozhodl jsem se, že své chovatelské nadšení zasvětím výhradně své srdeční záležitosti – růžohrdlým. Přestože již pyrury nechovám, stává se mi velmi často, že mě kontaktuje velké množství chovatelů, kterým se s těmito ptáky nedaří. Někdy dokonce i daleko zkušenější chovatelé, kteří mají úspěchy i u náročnějších druhů. Dovolte, abych toto své poslední pojednání o pyrurech věnoval především jim.

Výběr budky

Pyrurové, stejně tak jako jiné druhy ptactva, pokud se dostanou do silného toku, zahnízdí v budce téměř jakékoliv. Dostat však pyrury do toku není někdy úplně jednoduché a věřím, že velmi důležitou roli v tom hraje také budka. Mně se osvědčilo nejvíce pravidlo, čím menší budka, tím větší úspěchy. Jsem přesvědčen, že se v menší budce cítí ptáci bezpečněji. Osvědčili se mi také budky ve tvaru písmene L, které měly úplně na konci spodního dílu udělanou komoru, do níž musel pták ještě jednou vlézt přes otvor. Komora na konci byla menšího rozměru a pták se zde cítil také nejspíše v bezpečí. Úspěch mělo i to, když jsem v klasické budce do úhlopříčky postavil desku širokou tak, aby mezi vnitřní stěnou budky a deskou zůstala malá mezera. Ptáci od mezery načali dřevo a vytvořili si vlastní otvor, přes který se teprve dostali k samotnému dnu budky a kde mohli zpracovávat troud a připravovat hnízdo. To vždy ptáky velmi nabudilo a téměř pokaždé došlo k úspěšnému hnízdění. Jako podestýlku jsem v poslední době používal výhradně troud z uschlých stromů, který si ptáci rozdrobili najemno. Důležité je také umístění budky. Neexistuje nějaké „zlaté“ pravidlo, kde by měla být budka umístěna. Co pár, to originál. Osobně nezastávám názor nějaké extrémní trpělivosti a čekání, až se ptákům umístění budky zalíbí. Většinou pak dochází k promarnění sezony. Chce to opravdu vyzkoušet více míst a věřím, že mnoho lidí by mi mohlo potvrdit, že pokud člověk vychytá to správné místo, ihned to na ptácích pozná, začnou se o budku velmi silně zajímat a také dochází velmi brzo k hnízdění. U párů, které byly nečinné a nezajímaly se o budku v jakékoliv pozici, někdy pomohlo promáčet troud v budce. Ptáci šli v noci do budky nocovat a zjistili výrazně vyšší vlhkost a od následujícího dne se o budku vždy opravdu více zajímali.

Mají na sebe páry vidět?

Jedná se o velmi složitou otázku. Je to stejné jako u jiných druhů papoušků. Některé páry to považují za zpestření a vzájemným vizuálním kontaktem se ženou do toku, jiné páry zas mají rády pouze zvukový kontakt bez vizuálního. Chovatel tedy nemůže být lenoch a čekat na zázraky, ale musí si to vyzkoušet. Hašteří-li se vám páry u pletiv tak, že si ani nevšimnou boudy, není to asi v pořádku. Pokud se však mezitím samci i naparují, stíhají obhlídky budek a krmí samice, nejspíše je to na velmi dobré cestě. Můj poznatek je takový, že vizuální kontakt nemají při hnízdění rádi pyrurové červenobřiší a rudohlaví. U některých párů došlo k úspěšnému hnízdění až při instalování mezistěn. U některých párů pyrurů rupicola se mi zase osvědčily mezistěny, které nebyly dotáhnuty až na samotný konec voliérek a ptáci mohli přiletět na konec a vidět se přes deseticentimetrové škvíry. Ptáci tedy na sebe neviděli, u budek měli klid, ale samci mohli přiletět podívat se na sebe a nabudit se vzájemně. Jsem přesvědčen, že u pyrurů je hnízdění závislé především na samcích, kteří rozhodují. Samice může mít boudu velmi oblíbenou a trávit v ní celé dny, ale pokud se bouda nezalíbí samci, většinou z toho nic není. Najde-li však samec zalíbení v dobře instalované boudě, ihned ji prozkoumává ze všech možných úhlů a jako by podává pokyn k zahájení hnízdění.

Je možný u pyrurů společný chov více párů a jaký chov je optimální?

Zde nemusím nějak teoretizovat či psát domněnky, jelikož jsem si tuto otázku zodpověděl především praxí v chovu. Za sebe mohu potvrdit, že takový chov možný je. Vyzkoušel jsem tento způsob chovu několikrát a za celou dobu jsem narazil pouze na jeden pár pyrurů červenobřichých, který nešel chovat v přítomnosti ostatních pyrurů. Naopak šel tento pár v pohodě chovat s hejnem agapornisů růžohrdlých či s letněnými páry papoušíčků a aymarů. Vyzkoušel jsem i rozmanitější sestavu – pyrura rudohlavý, pyrura hypoxantha, Pyrura červenobřichý, pyrura rupicola, Aymara šedoprsý, aymara citronový, Aymara pruhovaný a pár papoušíčků šedokřídlých. Kupodivu tato sestava fungovala také skvěle, bez nějakých vážnějších potyček, a došlo k odchovu od dvou párů pyrurů. Chce to však vždy vyzkoušet. To, že si některé páry pyrurů nesednou, poznáte hned a během dne musíte konfliktní pár beztak přesunout. Tímto tématem se dostáváme k tomu, jaký způsob chovu u těchto papoušků pokládám za optimální. Optimální je podle mých zkušeností ptáky společně letnit ve větší voliéře ve více párech, kde dochází ke správnému sociálnímu ptačímu chování, a na podzim ptáky, kteří nabrali sílu na slunci a čerstvém vzduchu, rozhodit po párech do jednotlivých boxů a kromě experimentů s umístěním budek či prohození nečinných párů do jiných boxů jim dopřát absolutní klid. Tímto se tedy dostáváme k důležitému propojení experimentů a klidu, který je vyzdvižen hned v úvodu článku.

Pyrurové jsou hyperaktivní, ale pro úspěšné hnízdění potřebují klid

U pyrurů je chov tak trochu experiment. Jak už jsem zmiňoval, pokud je pár nečinný, chovatel musí trochu experimentovat s typem budek nebo se samotným umístěním budky, prohozením páru do jiného boxů atd. Kromě těchto žádoucích aktivit by však neměli být pyrurové při hnízdění rušeni dalšími vlivy. Především lidmi, které neznají. Dříve jsem v zimní sezoně zájemce o odchovy ostatního ptactva vždy vodil k ptákům na prohlídku a postupně jsem zaznamenával, že to hnízdícím párům pyrurů vůbec neprospívá. Samice, které chystaly boudy a měly již vyškrábané dno, po takových návštěvách nejistě poletovaly venku a přestávaly si postupně všímat budek. Jiné páry, které již měly mladé, mi sem tam z nervozity uklovaly mládě apod. Zkrátka taková návštěva vždy odvrátila začátky hnízdění ptáků a ptáci jako by po pár dnech teprve začínali od začátku. Poslední dvě sezony jsem se rozhodl, že v hnízdící sezoně k ptákům nikoho nebudu vodit. Ptáci tedy přes zimu viděli pouze mě, člověka, kterému důvěřovali, snažil jsem se také kontakt omezit na minimum, tedy jen na krmení a večerní kontrolu ptáků, a přinášelo to opravdu své „ovoce“. Toto rozhodnutí nepřineslo velké zlepšení ve výsledcích jen u pyrurů, ale i ostatních citlivějších druhů.

Kdy pyrurové dospívají?

Většina pyrurů je schopna úspěšně odchovat již v jednom roce stáří, což je docela velká výhoda – chovatel nemusí čekat dlouhá léta, než mu pár dospěje, a pak zjistit, že je pár jakkoliv problémový v odchovu. Jsou však výjimky, které dospívají později. Uvádí se mezi nimi například pyrura červenobřichý či rudohlavý, kteří většinou odchovávají až po druhém nebo až po třetím roce života. Nelze však stoprocentně říci, zda nejsou pohlavně vyspělí již také po roce, jen jim trochu trvá sehrát se v páru. Nedávno si totiž u mě bral jeden chovatel roční pár pyrurů červenobřichých, u kterých došlo k úspěšnému odchovu mláďat. Další roční pár, který si bral jiný chovatel, nyní sedí na plných vejcích. Nejspíše zde bude hrát roli také dobrá genetika od rodičů a správná výživa mladých od útlého věku.

Ovlivňuje úspěšnost chovu strava?

Samozřejmě že ano. Pyrurové jsou typičtí ptáci, na kterých se nedostatky ve výživě projeví velmi brzy. Především to poznáme na kvalitě jejich opeření a výraznosti barev a celkové kondici. Pyrurové potřebují dostatek ovoce a zeleniny, ale také zelené krmení a různé větvičky, pupeny, květy apod., aby mohli zdárně trávit. Pyrury zkrátka neošidíte, šizený pár vám málokdy předvede parádní sezonu. Strava by měla být tedy co nejvíce vyvážená a pestrá. Pyrury jsem v sezoně krmil hlavně naklíčenou směsí semen, ovocem, zeleninou, zeleným s občasným přidáním vaječné míchanice. Jejich potravní zvyky se nijak výrazně neliší od podobných papoušků ze stejného kontinentu.

Hlasový projev

Mnohdy se v diskusích vedou debaty o hlasovém projevu pyrurů. Jeden tábor se přiklání k názoru, že jde spíše o tichého ptáka, druhý tábor vyzdvihuje opačný názor. S odstupem času se přikláním k tomu, že jsou pyrurové spíše hlasitějšími papoušky. Samozřejmě intenzita křiku není taková jako u aratingů, arů či amazoňanů, ale zařvat si prostě umějí. Obzvláště v toku jsou výrazně hluční. Ze zkušeností jsem nabyl dojmu, že hlasový projev se velmi omezí, pokud jsou voliéry nějak vizuálně odděleny od okolí. Pyrurové totiž velmi často reagují křikem na vizuální podněty, procházející lidi, zvířata, automobily atd. Zde bych také doporučil zájemcům o pyrury do role domácího mazlíčka, aby si nejprve zašli poslechnout hlasový projev pyrurů k chovateli, než si papouška pořídí. Předejdou tak možnému zklamání, že se po ránu nevyspí. Osobně jsem měl v chovu větší počet párů těchto papoušků a hlučnost ve větším počtu párů byla výrazná. Z druhů, které jsem choval, byl nejméně hlučný pyrura rudohlavý. Nesoudím podle jednoho páru, kde může nastat, že natrefíte zrovna na tichý pár, měl jsem více párů tohoto druhu a všechny páry byly méně hlučné než ostatní druhy. Tito pyrurové u mě spíše jako by vrčeli, než že by vyloženě řvali jako perláty či hypoxanthy.

Délka zařízení

Osobně jsem choval pyrury přes hnízdní sezonu po párech v menších voliérách a přes léto letnil ve voliérách o délce okolo čtyř metrů. Věřím, že čím více prostoru ptákům můžete nabídnout, tím lépe, a tak neváhejte. Pokud máte klidné zázemí a v něm dostatek prostoru a prostor i na velké výlety, je to optimální situace. Pyrurové jsou výborní letci, což však zjistíte, až když je vpustíte do větší voliéry, alespoň na vyletnění po odchovu. Ve větší voliéře se naučí perfektně manévrovat ve vzduchu a je obtížné je chytit. To jsem se přesvědčil již u mnoha druhů. Celoroční chov těchto ptáků v malých klíckách bez přístupu deště, slunce a vzduchu pokládám za naprosto nevhodný a také zbytečný. Páry vám tak můžou nějaký čas hnízdit, ale potom udělají stop a můžete se rozkrájet. Pyrurové si zaslouží být přes letní sezonu venku. Nemá-li člověk tyto podmínky, neměl by si je pořizovat.

Závěrem

Pyrurové jsou velmi zajímaví a hraví papoušci. Je to úplný opak papouščích druhů, které přes den jen vysedávají a nic nedělají. Voliéra s pyrury se tak může stát velmi zajímavým pozorovatelským koutem vaší zahrady, u kterého se určitě nebudete nudit. Pyrurové jsou jedni z mála papoušků, u nichž je těžké určit, zda jsou, či nejsou nároční na odchov. Některým chovatelům se s nimi daří nadmíru a nemají s nimi žádné problémy a druzí neodchovají ani od jediného páru. Osobně se domnívám, že je to krmnými zvyky v chovu. Přesto však zůstávají pyrurové spíše poptávaným ptákem a nikdy jich asi nebude úplný přetlak. Mnoho druhů a poddruhů je u nás chováno velmi vzácně, takže je zde prostor i pro opravdové specialisty. Chov těchto ptáků bych určitě doporučil, je to zkrátka zážitek, jen pozor na to, že tak trochu návykový…