Štěkání patří ke komunikačním prvkům i projevům emocí psů, což ale příliš nezajímá sousedy, kteří jsou denně obtěžováni žalostným, varovným či veselým štěkotem. V panelácích je to na vystěhování. Ať už psa, majitele psa, nebo souseda. Takových případů známe hodně, málokdo však ví, že někdy se i služební psi učí neštěkat.

Že se pes dá naučit reagovat na různé situace a podněty klidněji a zcela tiše, lze ukázat na různých příkladech využití služebních psů. Uveďme si alespoň jeden hodně zajímavý, a příště si popíšeme případy, jak si lze počínat při výchově či nápravě domácího štěkavce.

Reagovat, ale neštěkat

Díky psům, kteří neštěkali, splnil britský generál Brian W. Holt jeden z neobvyklých úkolů. Popsal to při besedě s českými armádními kynology v roce 1997. U AČR sice působil jako poradce pro strukturální změny před naším vstupem do NATO, ale k psovodům a psům měl zvláštní vztah právě proto, že jim vděčil za svůj úspěch při ojedinělé misi. Generál měl za sebou bohatou kariéru instruktora, poradce i velitele speciálních jednotek v mnoha státech na celém světě, a ačkoliv nebyl pejskař, pro využití psů se v jednom případě doslova nadchl. To když měla britská speciální jednotka na žádost jednoho středoamerického státu zmapovat v džungli přepravní trasy pašeráků drog a poté podloudné obchodníky zadržet. Generál po poradě s kynology usoudil, že nejlepší bude poblíž cest v džungli umístit tříčlenné hlídky, přičemž v každé bude psovod se psem. Náročnost spočívala v tom, že hlídky musely být na místě 16 hodin, to proto, aby pohyb vojáků nevzbudil pozornost pašeráckých skupin, které vedli domorodci sžití s pralesem. Ti byli zvyklí žít a pohybovat se v těchto drsných podmínkách s vysokou teplotou, vlhkostí, v šeru bujné vegetace a s nadměrným výskytem hmyzu a plazů. Přitom zaznamenali jakoukoliv neobvyklou situaci, ať už se projevovala vizuálně, pachově, či zvukově. To znamenalo, že vojenské hlídky musely mít na místě nezbytné zásoby, avšak potraviny jen takové, které nebudou čichově zaznamenatelné. Ze stejného důvodu se nesměly používat obvyklé hygienické potřeby jako mýdlo či pasta na zuby, a samozřejmě v úvahu nepřipadalo ani kouření. A proč byli právě psi tak důležití? Britský generál věděl, že i sebelépe vycvičení vojáci zamaskovaní a ležící na jednom místě v drsných podmínkách nevydrží být tolik hodin v bdělém stavu, a navíc maximálně pozorní. Reagovat na pohyb v džungli však byli schopní po celých 16 hodin psi, hlásit pohyb osob však nesměli štěkotem.

Jednoduchý výcvik

Na přípravu vojáků i psů měla speciální jednotka půl roku. Pro armádní kynology to znamenalo získat od chovatelů psů dospělé jedince vhodné pro výcvik a pro zmíněné nasazení. Většinou se podařilo získat německé ovčáky a jim podobné Křížence. Někteří již měli za sebou výcvik, ostatní se učili základní poslušnosti – a všichni pak tiše reagovat na pohyb osob. Dělo se tak nejprve na menší vzdálenost, kdy osoba na sebe upozornila větším či menším provokativním pohybem, a když pes aktivně zareagoval, byl pochválen a dostal pamlsek. Pochvalu i pamlsek musel dostat při první reakci, tedy ne až když se rozštěkal. Postupně se figurant objevoval ve stále větší vzdálenosti, choval se tišeji a nenápadněji, přičemž místa výcviku se přemisťovala do hustšího porostu, až se blížila podmínkám budoucího nasazení. Včetně několikahodinového pozorování. Cíl výcviku byl splněn, když pes spolehlivě zaznamenal vzdálený podnět, ať už sluchem, zrakem, nebo čichem, a potichu zareagoval hlavou nataženou do směru podnětu, postojem trupu, zježenou srstí, upřenýma očima a napnutýma ušima. Jednotka měla podle B. W. Holta desítky psovodů-pozorovatelů se psy, ale zda se podařilo všechny získané psy vycvičit žádoucím způsobem, generál neuvedl. Možná ho to ani nezajímalo, neboť on zkrátka požadoval stanovaný počet použitelných psů. Dá se však usoudit, že výcvik ve značení osob jiným než štěkavým způsobem byl úspěšný, neboť podobný výcvik s dobrými výsledky se prováděl také u naší bývalé Pohraniční stráže i v dalších ozbrojených sborech v tuzemsku i v zahraničí. Byl to výcvik pro takzvané skryté hlídky.

Únava a stereotyp

Přestože narkomafie byla dobře organizovaná a vyzbrojená, vojáci považovali za největšího nepřítele únavu z prostředí a stereotyp. Obojí vedlo k útlumu, snížení pozornosti a těžko se dalo ubránit spánku i celé hlídky, přestože se vojáci mohli v pozorování střídat. Nepřetržité pozorování tak jistili psi. Pes jako šelma má denní režim odlišný od lidského. V noci sice odpočívá, ale není v hlubokém spánkovém útlumu, takže reaguje na všechny zvláštní podněty. Je to přirozená obrana psovitých šelem před nečekaným napadením většími predátory. Tato schopnost byla výcvikem ještě posílena a modifikována i na denní dobu. Po šestnáctihodinové „ubíjející“ službě potřebovali vojáci i psi zregenerovat svoje síly a schopnosti. Proto byla bojová část speciální jednotky rozdělená do několika skupin, které měly podle obtížnosti terénu a rozlohy různý počet pozorovacích trojic vojáků se psy. Skupiny se nacházely s nezbytnými zásobami a zdravotnickou první pomocí v džungli, na docházkovou vzdálenost od stanovišť hlídek v řádu několika desítek minut. Tam se po vystřídání na stanovišti mohli vojáci vyspat, najíst, vykonat jednoduchou hygienu. Rovněž pro psy tam byl nezbytný servis pro odpočinek a doplnění energie. Skupina působila v místě šest dní a poté byla z prostoru vyvedena na logistickou základnu, kde bylo o vojáky i psy plně postaráno. Pro psy to však nebylo místo jen pro odpočinek. „Ani sebelepší výcvik psů nezajišťoval jejich dlouhodobou spolehlivost, pokud by se neprováděly nácviky k obnovení či upevnění vytvořených návyků – tedy dlouhodobé hlídkování a tiché označování osob,“ zdůraznil generál. A tak se psi na základně každý měsíc podrobovali kondičnímu výcviku.

Poděkování

Generál při svých vystoupeních před kynology nikdy neopomněl vzdát hold a díky psům, kteří mu pomohli se speciální jednotkou splnit neobvyklý úkol. Tedy zmapovat trasy, kudy narkomafie dosud neomezeně pašovala drogy džunglí z jihu na sever Ameriky, a posléze pašeráky zajmout. Tím se v zemi zlikvidovala pozemská pašerácká trasa a milovníci zvířat tak mohli psům připsat další zásluhy při ochraně lidí před zabijáckými drogami. Generál Holt se po těchto zkušenostech se psy zabýval o několik let později i otázkou, zda by nebylo vhodné využít jiných vlastností psů při postupu proti agresivním polovojenským jednotkám působícím před třemi desítkami let v politicko-náboženském konfliktu v Severním Irsku. Mezi nejznámější agresory patřila Irská republikánská armáda (IRA), která prováděla nejen různé atentáty, ale její příznivci často organizovali masové protesty. Ty mnohdy končily střety davů mezi zastánci samostatného Severního Irska (irští nacionalisté, většinou katolíci) a zastánci zachování Severního Irska jako součásti Spojeného království (britští unionisté, protestanti). Od počátku konfliktu před padesáti roky přišlo při střetech obou táborů o život na tři a půl tisíce lidí a policie spolu s vojáky měla za úkol zamezit takovým srážkám. Ozbrojené složky proto hledaly způsoby, jak nejlépe oddělovat znepřátelené davy a tlumit jejich vášně. Při různých nácvicích se testovalo i nasazení psů, ale podle generála se nakonec od něj upustilo, neboť při agresivních demonstracích se často používaly silniční kostky a kameny. A jestliže pomocí štítů a dalších ochranných pomůcek se policisté a vojáci mohli před kameny uchránit, psi by byli v tomto případě bezbranní. Ačkoliv tato epizoda v podání generála Briana W. Holta nemá žádnou souvislost s naším tématem o „ne/štěkání“, je jistě další ukázkou správného profesionálního vztahu ke psům, kterou si tento britský voják vytvořil.