Ladislav Matoušů je zaměřen na červenou
Jaké byly tvé chovatelské začátky?
S holuby jsem začal jako malé dítě. Zálibu jsem zdědil po tátovi, který holuby v mládí choval rovněž. Začínal jsem s holoubaty, která jsem posbíral s kamarádem na místním kostele, těm se neřeklo jinak než věžáci. Protože doma nebyly k chovu vhodné podmínky, až do roku 1996 jsem měl své holuby umístěné u kamaráda. Asi v deseti letech jsem sehnal své první čistokrevné holuby, kterými byl pár červených moravských pštrosů z jedné místní výstavy. Možná to byli právě oni, kteří ve mně probudili lásku k červené barvě a zajímavým plemenům čistokrevných holubů. Byť z dnešní perspektivy těmto mým prvním kroužkovaným holubům velkou váhu nedávám, vzpomínám si na tu obrovskou radost, kterou jsem měl z jejich odchovů a kontrastního zbarvení. Každého mladého chovatele při tomto koníčku výrazně povzbudí úspěch na výstavách. Já jsem své první trofeje získal na jiné původní užitkové plemeno, kterým byli koburští skřivani. A pak přišly modenky, malý zakulacený holub na vyšších nohách a s delším krkem, které jsem převzal od chovatele z vedlejší vesničky, jenž je vozil z východního Německa. Byly tehdy na naše poměry velmi kvalitní a jimi jsem pak obesílal většinu výstav a sbíral cenné holubářské zkušenosti i motivační poháry. Většinu života jsem držel také nějaké vedlejší plemeno, a tím byli v těch dobách hlavně čeští staváci, o kterých je známo, že se někdy objevili na holubníku snad každého holubáře v České republice. Jsou plemenem, které spojuje obrovský temperament a radost z letu s výborným prošlechtěním volatosti a plemenných znaků hlavy i zbarvení.
Vím, že k chovu holubů se vrátil i tvůj otec Ladislav Matoušů…
To je pravda. Jeho profesní život byl spojen s dojížděním za prací do Prahy, takže dlouhá léta neměl k chovu holubů podmínky. Pořídil si je až před asi osmi lety, dá se říci na můj popud, až když jsem s nimi začal já. První roky se věnoval chovu španělů, které jsem pro něho nakupoval i v zahraničí, třeba na výstavách v Lipsku nebo na burzách ve Straubingu v Německu. Španěl je impozantní holub tvaru s krásně klenutou dlouze zaoblenou hlavou, dlouhým klopeným zobákem, živě červenými obočnicemi a vodorovně drženým ocasem. Chová se jako bělopruhý, běloštítný, šupinatý a plnobarevný. Tátovi učarovali červení. První holubi měli výrazně zamodralý hřbet a kvalitu ozobí a obočnic tak mizernou, že šlo jen těžko poznat, že to je holub s bradavičnatými předky. Díky německým importům se tátovi začalo ohromně dařit a dle mého názoru tady lepší červení španělé nikdy nebyli. Je to velmi temperamentní holub, který dá o sobě také náležitě vědět. Je to raubíř silně dominantní povahy. Když je táta pustil a vyletěli třeba na okenní parapet, zejména samci začali rajtovat s takovým zápalem, jako by ho chtěli rozšlapat. Táta je choval sedm sezon a docílil u nich maximálního prošlechtění, přesto se rozhodl přejít k chovu mnohem klidnějších holubů. Pořídil si čínské holuby. Ti se mi zalíbili, když jsem adeptoval na posuzovatele holubů u Ing. Miroslava Krofta, jenž o nich dovedl líbivě vyprávět. Tátovi jsem je doporučil a dnes má bílé, žluté a černé. Čínský holub je menším plemenem, jehož přední část těla kompletně pokrývají atraktivní pernaté ozdoby. Je to holoubek, který je nejen výzvou pro holubáře, ale také oblíbeným plemenem na výstavách, jež navštěvují běžní návštěvníci a děti. Zdá se mi, že je to holub, který se líbí každému.
Jak jsi pokračoval v chovu holubů?
Modenky jsem choval asi do dvaceti let. Pak jsem nějakou dobu holuby vůbec neměl, věnoval jsem se chovu velkých papoušků, dělal jsem amazoňany, eklekty a jiné druhy. Poté jsem získal možnost koupit si zahrádku, které jsem využil, a získal tak podmínky nejen k chovu holubů, ale i drůbeže, psů a dnes na zahrádce stojí i rodinný domek. První mojí stavbou ale byl holubník, do kterého jsem na rozjezd umístil poštovní holuby standardy. Choval jsem je v barvě stříbrné nebo třeba mulemanse v barvě kaštanové. Prostě jsem si hrál s barvami, a abych vylepšil hlavy a postoje, použil jsem do nich německé výstavní holuby. Získal jsem líbivý typ a pěkné hlavy, ale vystavovat jsem je nemohl a létat jsem s nimi nechtěl, neboť je to sport, kde není nouze o rivalitu a ta se mi nelíbí. O mém dalším směřování rozhodla návštěva celostátní výstavy v Lysé nad Labem. Procházel jsem expozici holubů a zahleděl se do českých bagdet, kterých tam měl Ing. Karel Pivoňka asi 22, další krásné jedince vystavovali Jaromír Kropáček a Ing. Jaroslav Krupka. České bagdety v roce 2008 nahradily v mém chovu poštovní holuby standardy. Nakupoval jsem je od různých chovatelů a snažil se zejména držet linii holubů Ing. Karla Pivoňky. Posléze mi podal pomocnou ruku Jaromír Kropáček, který mě chov českých bagdet naučil a poskytl mi exteriérově nejkvalitnější materiál, ze kterého čerpám do dnešních dnů. Z dalších předních chovatelů nemohu opomenout pomoc Ing. Jaroslava Krupky, který dnes vlastní největší chov českých bagdet.
Co se ti zalíbilo na české bagdetě?
Je to naše národní plemeno, které vzniklo v dávné minulosti v okolí Pardubic, Chrudimi a Holic zušlechtěním tureckého holuba. Ve dvacátém století díky vkrevnění anglického indiána vzniklo perlové zbarvení očí a původní majestátní postava o hmotnosti kolem jednoho kilogramu se zmenšila směrem ke středně velké. Menší část chovů bývala v minulosti se špičatou chocholkou, říkalo se jim korunní, a je pravda, že dodnes se lze vzácně v odchovech s chocholatými setkat. Mnohem běžnější jsou bagdety hladkohlavé – a takové držím i já. Šlechtitelé českých bagdet jsou sdruženi v Klubu chovatelů bradavičnatých plemen. Moderní plynulý oblouk mezi čelem, temenem a záhlavím a z horního pohledu tvar klínovitý patří k základním plemenným charakteristikám. Čelo žádáme široké, bez znatelných propadlin nebo zúžení v přechodu k ozobí. Zobák je delší, široce nasazený a mírně zahnutý. Ozobí patří mezi bradavičnatými holuby k nejjemnějším. Má tvar srdce a u starších holubů nejsou výjimečné v koutcích zobáku malé bradavičky. Zvláštní důraz klademe též na obočnice, které by měly být dobře a stejnoměrně vyvinuté, karmínově červené barvy, byť bývají v porovnání s mnohými bradavičnatými holuby jemnější. Toto plemeno výstavně zraje v třetím roce života, kdy se právě obočnice a ozobí vyvíjí do standardem žádané podoby. Pak se kvalita obočnic postupně snižuje, a udrží-li se do šestého roku věku, je to výborné. Z pohledu typu je česká bagdeta poměrně nenáročným plemenem, které by se dalo popsat jako holub statného polního typu, s výraznější šířkou hrudi, širokého a spíše nižšího postoje. Občasným nešvarem je delší zadní partie, která však úzce souvisí s dobrými letovými schopnostmi těchto převážně volně chovaných okrasných holubů.
Jaké barevné rázy u české bagdety existují?
Velmi oblíbení jsou čápkové, což jsou bílí holubi v kresbě barevnoocasých štítníků, kteří mají v ramenou vykrojené srdce, bílé letky a hřbet. Velmi často je kresba štítů u čápků nedokonalá, což ale nevadí. Populární jsou též holubi plnobarevní, kteří mohou být šupinatí čili vybělení se zachovalým barevným lemem per. Těm říkáme pigři. Také se chovají jako bělopruzí. Vybělení vyvolává genetický modifikátor pencil. Nejmenší projev probělení zůstává na hlavě, kde jsou pírka nejkratší a nejhustější, a na přilehlé části krku. Na dalších partiích holuba dochází ke zvyšování podílu bílé barvy v opeření, které je nejsvětlejší na dlouhých ručních letkách a v ocase. Negativní stránku působení faktoru pencil tvoří občasný výskyt barevného klínku v jejich čistě perlových očích. Nemá to sice žádný efekt na kvalitu zraku, ale působí to poněkud neesteticky. K faktoru pencil je přidružen modifikátor undergrizzly, který vyvolává probělení středových částí ocasních per a ručních letek. Je rovněž pohlavně nevázaný, ale dominantně založený, a proto je úporně rozšířený také u velkého množství plnobarevných jedinců české bagdety, kde je však jeho výskyt tolerován.
Jakým rázům českých bagdet se věnuješ?
Pořídil jsem si je v černé a červené barvě. U obou jsem od počátku preferoval holuby bělopruhé, ale vždy jsem také používal nějaké plnobarevné, neboť barva není na tomto plemeni to podstatné. Na černé jsem měl po dva roky uznaný speciální chov. Tito holubi jsou oproti červeným lepší v kvalitě opeření, vyššího lesku, je na nich znát nápadný barevný kontrast mezi perlovýma očima, červenými obočnicemi, černou barvou opeření a bílými plochami na něm. U červených k tak silnému efektu nedochází, přesto jsem se z kapacitních důvodů rozhodl právě pro ně a černé jsem maximálně omezil. Mám zde už jen černou bělopruhou holubici, která byla vyhlášena klubovou šampionkou, a držím posledního černého samce. Z jiných barev mám ještě žlutou holubici, která mi zůstala po křížení s německým indiánem. Plemeno německý indián je velmi podobné české bagdetě, a pokud chcete vylepšit některé znaky, můžete si obstarat pečlivě vybraného jedince německého indiána. Právě takového samce jsme dovezli před čtyřmi lety s Ing. Krupkou z evropské výstavy v Lipsku. Byl žlutý a sám mám po něm již třetí generaci odchovů. Německý holub přinesl vyšší životaschopnost, pečlivější odchov holoubat a celkově lepší péči o potomstvo. Z hlediska exteriéru se v této linii povedlo docílit velmi úzkého ocasu, ale také je tam hodně odpadu. Již zmíněná černá šampionka je třetí generace po jiném holubovi z Německa. V odchovu s německou krví se velmi často objevují delší štíhlé zobáky připomínající štajnhajmské bagdety. Odchovy trpí často na nízká čela, ale jsou tam i holubi s nádherně karmínově červenými obočnicemi, v utaženém opeření a výborných, kratších, postav. Další pozitiva lze najít v síle zobáků, šířce čela, lepším prokrvení obočnic a kořene zobáku.
Co se ti během let u českých bagdet podařilo docílit?
Chov se velmi ustálil, vyrovnal a v odchovech je již minimum odpadu. Zlepšila se zásadně síla zobáku, klenba hlavy a šířka čela. Překvapivě se stále ještě setkávám s křivou prsní kostí, což netrápí zdaleka jenom mne. Myslím si, že je to genetická záležitost. Když začínáte, dostanou se k vám i holubi s touto vadou a vy pak musíte provádět přísnou selekci. Bohužel po německých indiánech se tato vada reprodukuje také. Pokud je takový jedinec jinak vynikající, skřípu zuby, ale nechám ho, zatímco třeba zamodralé odchovy nenechávám a používám je na kuchyňské účely. Obočnice jsou v mém chovu velmi dobré, je to i díky volnému proletu, který je omezen jen přes zimu. Sluníčko a pohyb barvě obočnic velmi napomáhají. V okolí holubníku si holubi najdou vše, co potřebují, a gritů si takřka nevšímají. Na zlepšení obočnic dávám do krmné směsi větší podíl kukuřice, jinak kupuji holubí zob, který obsahuje pelušku, hrách, kukuřici a pšenici. Krmím navíc červenou kukuřici kvůli obočnicím, ale proti žluté nevnímám nijak zásadní rozdíl. Dvakrát týdně v kilogramu krmné směsi rozpustím vrchovatou polévkovou lžíci medu a přidávám probiotika nebo vitaminy. Med se mi osvědčil jako pojidlo mnohem lépe než obvykle využívané česnekové či jiné oleje.
Česká bagdeta působí velmi majestátně, jaký má temperament?
Je to sice individuální, ale obecně mohu říci, že je to velmi temperamentní plemeno, někteří samci až příliš. Je to holub, který je chován celou dobu volným způsobem, takže je poměrně ostražitý, vnímavý k okolí, a je fakt, že je dobře, když si může svůj elán vybít i mimo holubník. Baví mne pozorovat jeho živost, při letu působí díky proběleným koncovým partiím velmi kontrastně, zejména holubi černí. Můj hlavní holubník obývá zpravidla mezi 12 až 14 páry českých bagdet. Před ním se nachází obdobně velká voliéra, ze které mohu holuby pouštět ven. Oblíbil jsem si policové sedačky, kde mají holubi klid. Jako posuzovatel se rád seznamuji také s jinými plemeny holubů. V holubníku pro bagdety mám v současnosti i pár štajnhajmských bagdet žlutě plavých. Nedávno jsem zkoušel hanácké voláče, nyní mám čtyři páry afrických racků červených a žlutých a jako chůvy pro ně jsem si pořídil rakovnické kotrláky červené sedlaté. Tyto holuby mám ve zvláštní části holubníku, neboť české bagdety lépe prospívají samostatně. Rakovnické kotrláky chci pouštět také ven, což znamená, že pro racky již dodělávám nové samostatné oddělení.
Jaké jsou tvé zkušenosti s výstavnictvím českých bagdet?
Na rozdíl od velkého počtu jiných bradavičnatých plemen lze právě bagdetu českou plnohodnotně vystavovat již v roce narození. Jsem tedy i pro vystavování mladých holubů, ke kterým je třeba přistupovat mnohem citlivěji, než je tomu u starších jedinců. Česká bagdeta se vyvíjí poměrně rychle. Zpravidla dozrává druhým až třetím rokem, pak u některých linií mohou obočnice hrubnout a zesvětlat. Po německých indiánech vydrží obočnice déle. Přesto, že v mém chovu mám velmi silné holubice s širokými zobáky a plnými čely, které byste nerozeznali od samců, jsem jednoznačně pro oddělení obou pohlaví na výstavách. Na speciálních výstavách klubu jsem získal dva tituly šampion na holuby a dva šampiony na holubice. Dobře se umisťuji i v memoriálu př. Faltyse, což je soutěž o nejlepší čtyřčlenné kolekce. Více mne však těší, že jsme soudržná parta, která se na tyto výstavy celý rok těší a dovede si je užít v pohodě.
