Josef Buršovský žije moravskými pštrosy
Pocházím ze Slovenska, ale ve Znojmě jsem trávil vojenskou službu a už jsem zde zůstal. Chov pštrosů jsem provozoval již na Slovensku, ale tady na jižní Moravě jsem mohl poznat jejich nejlepší chovatele a vyučit se u nich jejich „řemeslu“. Mým učitelem se stal legendární chovatel Bedřich Šťastný ze Sobotovic, který se věnoval pštrosům černým a červeným. Jeho holubi byli na tu dobu opravdu mimořádně barevní, ale již byli i silných postav, což dříve nebylo. Museli mít tvrdou barvu. Tehdy se u nich ještě nehledělo na tvar hlavy, dělala se pouze barva a postava, a když tyto aspekty holubi splňovali, byli vysoce cenění. Až později to byl právě Bedřich Šťastný, který prosadil s př. Šebestou z Krumvíře tzv. „kloboučkovou“ hlavu, ve vzorníku byla popisována jako podélně kulatá. Př. Šťastný mne dovedl do klubu chovatelů pštrosů a společně jsme jezdili na schůze, které se konaly v restauraci U Skřivánků v Brně. Vybudoval jsem chov červených a později jsem začal dělat i moravské pštrosy žluté. Asi před deseti lety jsem se začal zaměřovat na dosažení vyšších a širších čel u svých holubů. Týkalo se to převážně červených, neboť žlutí v této oblasti větší potíže nemají. Přestože mé rozhodnutí nebylo lehké, během tří let jsem dal všechny holuby s nižšími čely pryč a můj chov dále pokračoval jen s typičtějšími červenými jedinci. Okamžitě se dostavily ještě větší úspěchy na výstavách, byl jsem vyhlášen asi sedmkrát nejlepším chovatelem okresu a vozil ceny z našich i mezinárodních výstav. Přišel ale rok 2014 a těžké rozhodnutí – s chovem holubů kvůli zdravotnímu stavu skončit. Přenechal jsem všech 12 chovných párů červených svému synovci Josefu Buršovskému a odchovy si odvezl JUDr. Sup do Prahy. Šest párů žlutých jsem nechal Ing. Novotnému a zbylých 5 párů př. Košárkovi. Od té doby sice holuby doma nemám, ale pravidelně jezdím k synovci do Hlubokých Mašůvek a v chovu pštrosů se snažím mu vypomáhat. Stále ještě dovedu připravit jeho holuby precizně na výstavy, upravit kresbu, aby byla mimořádně přesná a ostrá. Pak jsou holubi vnímáni při posuzování mnohem lépe než jedinci nepřipravení. Jsem rád, že se Josefovi daří, a díky tomu, že má chov vedený v prosluněných voliérách, má i mnohem lepší kvalitu obočnic, než jsem měl já ve svém chovu, kam tolik sluníčka nešlo.
Předejme nyní slovo Josefu Buršovskému. Jak vy jste začal holubařit?
Můj táta choval holuby odmalička. Měl doma moravské pštrosy, které mu však zlikvidovala lasička, pak začal dělat až do roku 1975 poštovní holuby. Od toho roku jsme již společně rozjeli zase chov pštrosů. Tehdy jsem se učil v Brně a pro tamní chovatele moravských pštrosů jsem nepředstavoval žádnou konkurenci. Proto jsem od nich získal i materiál, který by z určité opatrnosti nějakému potenciálnímu konkurentovi nenechali. Navštěvoval jsem takto doktora Svobodu, špičkového chovatele červených, jenž měl chov ve Slatině, nebo př. Fajta, který dělal také červené a měl chov v Bystrci. Současně jsem si oblíbil koně, které jsem měl od svých dvanácti let. Bohužel otec musel ze zdravotních důvodů chovu holubů zanechat a od roku 1993 se u nás neholubařilo. Až před deseti lety jsem se nechal zlákat vyprávěním svého strýce Eduarda Dubiše, který jako vyhlášený chovatel červených pštrosů hledal svého pokračovatele. Tehdy se mi naskytla příležitost mít klidnější zaměstnání, které jsem využil a za domem jsem začal budovat dřevěný altán. Jak jsem s kamarády pracoval na jeho výrobě, přeletěli kolem nás několikrát poštovní holubi, které chová jeden ze sousedů. Já povídám: „Asi se dám taky na chov holubů.“ Manželka to slyšela a řekla, že jí to vůbec nevadí, a tak než jsme dostavěli altán, stál v zadní části dvora již hotový holubník. Dojel jsem ke strýci Dubišovi a ten byl moc rád, nechal mi do začátku tři páry červených pštrosů a zajeli jsme spolu ke Karlu Řezáčovi do Prosiměřic, dalšímu z výtečných chovatelů červených pštrosů ze Znojemska, abych získal inspiraci pro dostavbu chovatelského areálu.
Jak jste chov dále rozvíjel?
Asi jako každý holubář, manželce jsem řekl, že budu mít tři čtyři páry. Ale druhý rok jich bylo deset a rok poté už dvacet. Z původních holubů od strýce Dubiše jsem odchoval holoubata a ještě toho roku jsem na speciální výstavě mladých pštrosů v Brně-Jehnicích sehnal dva páry červených od př. Svobody z Pátku. Pak jsem zajel ke Karlu Řezáčovi a vzal tam dva samce, holubici jsem přivezl od Jardy Nováčka, něco také od Františka Kurky, př. Zašovského, Straky, Mlejnka a od Jirky Nováčka. Zpočátku dostávali holubi na výstavách nízké body. Přesto, že jsem se snažil, trvalo asi pět let, než jsem se vypracoval a začal sbírat ceny z výstav. Pak můj chov posílili holubi od strýce, když s nimi v roce 2014 skončil. Bylo chybou, že jsem od strýce nevzal i žluté, neboť strýc se před naší vnučkou Nikolou Hegerovou rozvyprávěl, že je škoda, že se nevěnuji pštrosům v té krásné dukátové barvě, a to ji zaujalo natolik, že jsem musel žluté pořídit rovněž. Vnučka našla v chovu holubů zalíbení, a přestože při něm asi nevydrží navždy, momentálně ji holubi velmi baví a také je vystavuje a sbírá úspěchy jako mladá chovatelka. Některé žluté jsme sehnali z pozůstatků chovu po strýci a dále u Zdeňka Nováčka z Budišova, samce od př. Matouška a Kaliny a tři jedinci pochází od Karla Jaroše. Nyní u mne létá 23 párů červených a 12 párů žlutých moravských pštrosů a k tomu držím ještě asi deset „náhradníků“.
Můžete nám popsat své chovatelské zařízení?
Rozhodl jsem se pro lehkou dřevostavbu, která je zateplená 10cm vatou, její plášť je tvořen z fošen a podhledových palubek. Část staveb jsem zateplil místo vaty i senem, jež mi zbylo po chovu králíků, kterého jsem zanechal, když jsem přešel na holuby. Mé hlavní oddělení obývají červení pštrosi, menší je určeno pro žluté, přičemž výhodu dvou oddělení využívám přes zimu, kdy nechávám rozdělená obě pohlaví zvlášť. Před komorovými holubníky jsou voliéry, do kterých svítí slunce celý den a holubi tak mají ideální prostředí pro zachování živosti zobáku a obočnic, pro které je pohyb na slunci velmi důležitý. Posléze přibylo i oddělení pro výletky. Je velmi dobře, že mladí holubi mohou vyspět v jiném prostoru, kde nejsou obtěžováni chovnými holuby. Jako poslední stavba dnes stojí sestava voliér pro chov australských papoušků, kterou obydleli papoušci kouřoví, andulky, korely, křepelky, penanti a červenokřídlí.
Na jaké plemenné znaky jste se v chovu zaměřil?
Podobně jako mnohem dříve můj strýc Dubiš, tak i já se zaměřuji nejen na typ, ale i na barvu moravského pštrosa. Preferuji širokou hlavu s pěkným čelem, k tomu zvednutou hruď v šířce aspoň 13 cm, ale nejlépe 15 cm. Daří se mi docílit výborné barvy očí, obočnice jsou červené a jednoduché, zobák růžový, u kořene živě prokrvený. Moderní pštros musí mít pěkně složená a co nejvíce hladká křídla a krátkou zadní partii. Snažím se o udržení syté barvy, což u větších holubů není jednoduché docílit. Celkem se daří dosáhnout širokých per v křídelních štítech, které jsou zárukou výborného lesku. Lesk červeného pštrosa je popisován jako vícesložkový, na hlavě je červený, na dalších barevných částech zeleně lemovaný, ve vnitřní části per červený, v přechodu mezi nimi pivoňkový. Žlutý ráz je z hlediska typu na velmi dobré úrovni, někdy si přejeme širší hruď, jindy kratší zadní partii. Dnes se nejvíce propaguje spíše světlejší žlutá barva, takzvaná dukátová, která je vyrovnaná, hladká, čistá a bez rámování. U holubů v tmavém odstínu se drží barva sytá celoročně, a to i přes léto, ale je více rámovaná a posuzovatelé ji trestají.
Jak probíhá vaše chovná sezona a jaké doplňky svým holubům dopřáváte?
Pářit začínám již začátkem ledna, abych měl kompletní holuby na výstavy mladých holubů, které se konají obvykle v září. Holubům míchám vlastní směs tvořenou z pšenice, hrachu, pelušky, kukuřice, červeného a žlutého prosa, vikve a přidávám i něco slunečnice a řepky. V poledne přidávám červené proso a do zvláštního krmítka dávám míchanici obsahující praženou sóju (aby nebyla hořká), pažitku, pampelišku a kopřivy, které konzumují mí holubi ze všeho nejraději. Míchanici zalévám oreganovým olejem. Každé tři týdny provedu preventivní přeléčení proti trichomoniáze po dobu jednoho dne. Kladu velký důraz na prevenci a posílení imunity svých holubů, kterým průběžně dávám v pitné vodě nebo do krmení zvolené doplňky stravy na bázi ženšenu, černého bezu, propolisu, dále předkládám probiotika, minerální látky ve vodorozpustné formě i prostřednictvím různorodých gritů, také vitamin C, jablečný ocet do pitné vody v dávce polévková lžíce na jeden litr vody. Do každé pitné vody dávám dezinfekci, propolis dávám holoubatům dvakrát týdně po kapce do zobáku, dospělým před i po výstavě tři kapky do zobáku a Enterozoo proti stresu. Proti parazitům jsem si oblíbil Galmektin, dávám dvě kapky do zobáku a něco i na krk. Na lepší přepeřování používám Protemin-W, holubník dezinfikuji po každém čištění k tomu určenými moderními přípravky. Holubům předkládám do každé koupele šampon a sůl. Lékařskou vazelinu používám k promazání nohou a prstů, aby nevznikaly otlaky, a též před výstavami. Míchám si vlastní grit, jehož základem je deset kilogramů písku, který proliji vřelou vodou a nechám usušit, pak přidám tři kg vaječných skořápek zbavených choroboplodných zárodků v horké troubě, dále přidám sušené kopřivy, dřevěné uhlí, Plastin, Konvit Neo a anýz. Manželka říká, že holubi se u mne mají lépe než já sám.
Jak využíváte rad svého strýce Eduarda Dubiše?
Spolupráce se strýcem funguje dodnes nejen v průběhu roku, ale též při výběru výstavních jedinců a jejich přípravě na výstavy. Naučil mě, že holubi musí přijít na výstavu čistí a ve výborné kvalitě opeření, měli by mít očištěné nohy, spodky prstů bez nášlapů či otlaků a že by se přirozená korálová barva prstů a běháků měla zvýraznit olejíčkem. Úpravu kresby mne strýc učí neustále. Je to proces, kde se nesmí nic uspěchat, pracuje se po jednom dvou pírkách. Dělá se podstřihem per, po kterém holuba pouštíme do klece, a po jeho zklidnění kontrolujeme ostrost zákresu kresby. Zabere klidně půl hodiny, než je jednotlivý holub nachystaný, a když jich máte přihlášených dvacet, věnujeme se přípravě delší dobu, přesto se tato námaha vyplatí a výsledky výstav vypovídají, že jsme se dali dobrou cestou. Na Eduardu Dubišovi si velmi vážím nejen toho, že je mi dobrým rádcem, ale vážím si ho i jako chovatele pštrosů, který uměl na svých holubech udělat typ i barvu. Vícekrát mu chov umístěný v chatové oblasti vykradli, dvakrát mu vzala chov voda a vždy začal znovu a brzy udělal kvalitní chov.
