Úsměvné soutěžení s králíčky

Děti, zvláště děvčata, mají v oblibě nový sport – králičí hop. Jak, a zda vůbec, se bude dál rozšiřovat, nikdo neví, ale zájem stoupá. Některým dětem se králíčci líbí, připomínají jim plyšáky, pro jiné to je alternativa sportování se zvířátkem, když jim rodiče nedopřejí pejska.

Králičí hop je u nás vcelku novým sportem, když první klub s tímto zaměřením vznikl před osmi roky v Chotěboři, ale ve Skandinávii existuje již čtyřicet sedm let. Původ má ve Švédsku, brzy se však rozšířil do okolních zemí, později se začalo pořádat i mistrovství Evropy. Pro děti to je jakási napodobenina jezdeckého parkúru a blízko má k parkúru pro psy, agility. Chvályhodné je, že se tomuto sportu věnuje velká skupina lidí, kteří ve volném čase vedou děti nejen k tomuto sportu, ale především ke správnému vztahu k živým tvorům. To má nepochybně dopad na utváření jejich vztahu nejen ke králíčkům, ale ke všem živočichům a potažmo k celé přírodě. Je to velká zábava jak při trénincích, tak na závodech, kterých je u nás kolem třiceti ročně – venku a v zimě v halách. Děti také baví pozorovat přirozené chování králíčků, jejich rozdílné povahy, vlohy pro sport i jak se chovají ke psům, kteří jsou na králíčky zvyklí. Popravdě řečeno, ono je to hezké podívání i pro dospělé.

Jednoduchý začátek

Jak říkají zkušenější vyznavači králičího hopu, začátky jsou snadné – pokud někdo rovnou nepomýšlí na soutěžní úspěchy. „Kdo si chce jen vyzkoušet, co králíčci díky přirozeným vlohám, tedy hopsání a skákání, dokážou, stačí vybrat si nějakého šikovného jedince z králíkárny dědečka nebo u někoho známého. Důležité však je, aby vrh králíčků byl zvyklý na kontakt s člověkem. Jakmile začínají vidět a lézt z hnízda, měl by je chovatel hladit, mluvit na ně, později brát do ruky. Tak si člověka vtisknou do paměti a chovají se k němu podobně jako ke svému druhu. Mají k člověku důvěru, nechají se od něho krmit z ruky, hladit, chovat. To je důležité, aby při učení ve věku od tří měsíců, tedy vodění v postroji a na vodítku, a ještě později na překážkách, sebou nechali přiměřeně manipulovat a vnímat slova chvály. Ta musí následovat po každém správném chování či výkonu a jsou spojená s odměnou v podobě nějakého malinkého pamlsku, který má králíček rád. Z vrhu si nakonec vybereme nejaktivnějšího jedince a začneme s nejnižší, pěticentimetrovou překážkou. Pozor však, veškeré učení a trénink provádíme v klidném prostředí a jen pozvolna, neboť tříměsíční králíčci mají do dospělosti ještě daleko a nesmí se přetěžovat. Stačí dva tréninky týdně, ale pokud už ho má někdo doma a chce si s ním hrát denně, možné to je. Ale po chvilkách a jen tak, jak to králíčka baví. Tím se posiluje vzájemný kontakt, neměl by se však příliš unavit,“ říká Kateřina Štveráčková, která vede kroužek králičího hopu v Lázních Toušeň.

Rady od zkušených

Kdo se rozhodl připravit si soutěžního králíčka a nebude mít možnost trénovat pod vedením zkušenějšího znalce tohoto sportu, určitě by se měl nejprve podívat na webové stránky Klubu králičího hopu Chotěboř. Tam najde stručné a srozumitelné pokyny, co a jak králíčka učit. Přínosem bude i návštěva některé ze soutěží, které jsou rovněž k dohledání na zmíněných stránkách. Variantou pro začátečníky je také dojíždění do výcvikových center, která jsou téměř po celém území ČR. „My jsme začínali ve výcvikovém centru Škola psích sportů Horní Počernice, kde trénují kromě jiného i agility, což má hodně blízko k parkúru s králíčky. Takže pro tamní trenéry nebylo těžké vyzkoušet si to i s králíčky a učit další zájemce,“ míní paní Štveráčková. Ona sama začala s tímto málo známým sportem před dvěma roky, neboť viděla zájem své dcery i několika jejích kamarádek. Některé děti z toušeňského kroužku mají králíčky doma, jiné v králíkárně, některé si králíčky na tréninky a na závod vypůjčí. A co je ještě dobré vědět při výběru soutěžního králíčka? „Univer­zální rada na úspěch neexistuje, to ostatně platí pro všechny sporty, kde je hlavním hráčem zvíře. Na rozdíl od koní a psů má králičí hop výhodu, že už po několika týdnech nebo měsících poznáme, zda se vybraný králíček pro sport hodí. Pokud ne, můžeme bez větších finančních a časových ztrát začít znovu s jiným talentem. Nebo si lze založit vlastní chov králíčků orientovaný na sport. Na soutěži je lhostejné, zda je králík určitého plemene, nebo kříženec. My zkoušíme všechny varianty. Proto jsme si nedávno koupili samičku z chovu sportovních králíčků, jenomže ona překážky zásadně odmítala a odmítá. Zato má jinou dobrou vlastnost, a to, že je skvělá kamarádka, která nás doma i venku doprovází jako pes. Má smysl pro hru a dovádí i s našimi dvěma bišonky. Radost nám ve sportu neudělala, ale tímto chováním nám vše vynahradila,“ směje se paní Kateřina.

Náročnost stoupá

Králičí hop má oficiálně čtyři soutěžní disciplíny, ale i řadu dalších neoficiálních. Rovinka, jak už název napovídá, má všechny překážky v jedné lajně, parkur má různě uspořádané překážky, jak to známe z parkuru koní nebo psů, dále to je skok vysoký a skok daleký. A protože konkurence stoupá, zvyšuje se i náročnost. Po králíčkovi však nelze hned chtít bůhvíjaké výkony, proto se v překážkových disciplínách soutěží po výkonnostních třídách. Tou první je lehká třída, následuje střední, pak těžká třída a nakonec elitní. Odlišují se počtem a výškou překážek, vzdáleností mezi nimi – od střední třídy je také povinný vodní příkop. Ne každý králíček má šanci splnit limit a dostat se do nejvyšší třídy. To ale není důležité, rozhodující je přece milé a zábavné prostředí, pro dvou– i čtyřnohé účastníky. Kdo pomýšlí na vyšší mety, má mezi králíky možnost velkého výběru – kolem stovky plemen včetně těch zakrslých. „Některá bych vůbec nedoporučovala, pro malé děti třeba ta nejtěžší. Šestikilového králíka malé dítě neunese. Vhodná nejsou ani masná plemena, zvyklá více ležet a jen se krmit. Na internetu lze najít hodně plemen vhodných pro sport, většinou to jsou zakrslí králíčci. My zkoušíme mj. zakrslého zaječího králíčka, říká se mu polish. Je menší než většina zakrslých králíků, velmi pohyblivý, ale také poněkud ostřejší. Respektuje jen jednoho páníčka a ostatním ušákům dává najevo svoji nadřazenost. Zcela jiná je v povaze naše Bella, která skvěle skáče, k lidem je vlídná, a když na ni zavoláte jménem, přiběhne, sedne si a čeká. Samo­zřejmě že na odměnu,“ s úsměvem dodává Kateřina k velkému rozptylu v povahách králíčků. Takže je z čeho si vybírat – jen mít šťastnou ruku.

Rozumí si

Někteří zájemci o králičí hop si nejsou jistí, zda si s králíčkem porozumí jejich pes. S malým plemenem by to nemusel být problém, neboť když si na králíčka zvykne a bude si s ním hrát, honit se, nemusí mu ublížit. Horší je to s velkým plemenem. „Měli jsme doma postupně tři slovenské čuvače, a žádný králíka na zahradě nekousl. Problém nastal, když začala honička. Jakmile statný čuvač dostihl kličkujícího králíka, nešel po něm tlamou, to by asi bylo hned po něm, ale chtěl ho zastavit tlapou. Jenomže když jednou v běhu mohutné čuvačovo tělo chtělo králíka stopnout, skončilo to zlomením ušákovy páteře. Od té doby už jsme měli králíky s čuvačem na zahradě jen pod dohledem a každý náznak honičky jsme hned zarazili,“ vzpomíná Jitka Winklerová. „V našem případě to je snadné. My máme s rodiči bišonky a ti jsou pro králíky dobrými parťáky pro nejrůznější hry. Když se věnujeme jen králíkům, psi žárlí, takže jim berou pamlsky, nebo když jim dáváme jahody nebo třeba lusky, žerou je i psi. Když některé králíky honička nebo jiná hra přestane bavit či v malém prostoru není kam uniknout, postaví se proti psovi a dá mu to jasně najevo. A to bišonci respektují,“ uzavírá Kateřina Štveráčková úvahy nad radostmi kolem sportovních králíčků.