Astrildovití – pohled na současnost 1

Jak takhle sedím u počítače, za zády mám docela slušnou sbírku literatury o skupině ptáků, která je námi chovateli docela oblíbená. Mohlo by se zdát, že o těchto ptácích víme všechno. Mladým se to stává skoro pravidelně, aby pak ke stáří museli dát za pravdu tomu řeckému filozofovi, který došel poznání, že neví nic. Ach ano, tenhlecten Sokrates, který nikdy nic nenapsal, a všechno, co o něm víme, známe z pera jeho žáka Platona. Ale kdo mu dával chleba, aby mohl filozofovat? Říká se, že pocházel ze zazobané rodiny. Jak všechno na světě souvisí se vším, měli bychom si uvědomit, že tedy ani o našich svěřencích toho zase tolik nevíme. Ale mohli bychom vědět více, kdybychom si to mohli dovolit. Přece jenom se objevují nové informace a pohledy, dokonce i v té starší literatuře, co mám za zády, jenom si je musíme uvědomovat. Proto si myslím, že je docela dobré udělat si čas od času takovou malou inventuru toho, co víme, protože v první řadě ve vědě, kterou ornitologie tedy je, není nic definitivního, konečného.

Literatura

Kdo snad viděl více knížek o astrildovitých pěvcích, mohl si všimnout, že seznam druhů, tedy seznam jmen jednotlivých ptáků není nic ustáleného, že ta jména nejdou za sebou v nějakém pravidelném pořadí, ale téměř každý autor je řadí jinak. To má samozřejmě svoje důvody, v mnoha případech pochopitelné, v jiných nikoliv. Autor třeba ani nad ničím nehloubá, jenom se mu dostalo příležitosti vykonat tu práci, aniž by měl čas námět hlouběji studovat, proto mnoho názorů převzal. Známe dnes okolo 140 druhů astrildovitých pěvců, počet není ani přesný, ani konečný. Systematiku neboli klasifikaci studuje takzvaná muzejní ornitologie. To není vůbec nic lehkého, protože nemáte k dispozici živé ptáky, pouze jejich pozůstatky. I když jsou muzejní sbírky mnohdy rozsáhlé, nemohou poskytovat komplexní obraz. Oproti správcům muzejních sbírek mají chovatelé nespornou výhodu v tom, že se dívají na živé ptáky, a to hodně zblízka. Na druhou stranu neznám chovatele, kterého by otázky ryze ornitologické vůbec zajímaly. Chovatele zajímá především nutnost udržet svoje chovance co nejdéle při životě. Při životě plnohodnotném do té míry, aby se v jeho zařízení ptáci rozmnožovali. Může proto pozorovat i skutečnosti, které muzejní ornitolog vypozorovat nemůže. Na druhou stranu chovatel, který přísně vychází z učení muzejních ornitologů, mívá třeba při určování jednotlivých druhů astrildů problémy. Mohli jsme je vypozorovat i v našich chovech při větších dovozech ptáků z Afriky, bude tomu již bezmála dvacet let, kdy třeba většina astrildů rudobřichých byli ve skutečnosti astrildi běločelí. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy je ve zbarvení opeření minimální. Pokud tedy uvažujeme, že se skutečně jedná o dva různé druhy astrildovitých ptáků. Rozličné názory různých autorů na to, co druh opravdu je, anebo není, jsou v odborné literatuře časté. Najdeme velké množství těchto případů, je jich, jak říkají tamhle na Ostravsku, hafo. Často to vedlo k nesprávnému určení ptáků a sestavování párů. Našel jsem třeba kdysi na výstavě ve Strančicích pár amarantů sestavený ze dvou samců, když jeden z nich byl považován za samici jiného druhu. Pro mne to byla tenkrát výhra, protože jsem měl fotku dalšího druhu amarantů, který k nám běžně dovážen nebyl. Jak se tedy lépe poučit při studiu této skupiny ptáků? Jedině neustálým sledováním všeho, co se kde okolo šustne. To ale nemusí být vůbec snadné a běžně dostupné. Leze to hodně do peněz. Třeba výpravná kniha kolektivu autorů Ptáci Afriky, známá v ornitologických kruzích jako Fry (což je jméno hlavního autora) – její jeden díl týkající se astrildovitých vás přijde tak asi na sedm tisíc českých. Není to běžně dostupná literatura, to dá rozum. Ještě k tomu to začíná spadat pod pojem staré informace, i když to vyšlo tuším v roce 2004. Co dnes považujeme u nás za nové, má ve skutečnosti pěkně dlouhé vousy. Nakonec i publikace Soustava a české názvy ptáků světa, ze které česká ornitologie stále vychází, nese datum vzniku rok 2003. Je tedy stejně stará jako „Fry“, přitom tyto prameny v mnohém nesouhlasí. Inu, to je život. Napadlo mě tedy, že bych se měl soustředit právě na ty druhy astrildů, které u nás známé nejsou, do našich chovů se z rozličných důvodů nedostaly. Zdůraznit právě to nepoznané, nebo kontroverzní. O úspěších v chovu může psát nejlépe právě úspěšný chovatel, já bych si mohl na stůl před sebe seřadit všelijaké knížky a porovnávat, co si různí autoři myslí, a pokusit se rozlousknout, proč asi. Možná mi z toho vyjde i seriál. A nesmím zapomenout na výrok, v chovatelských kruzích tak populární, že: „… voko vidí, voko není.“ To je snad to nejdůležitější. Co vidí moje vlastní oko, by mělo souhlasit s tím, co je psáno. Pokud tomu tak není, musím se ptát proč! Dospěl jsem tedy k tomu, že bych měl postupovat podle Soustavy, od začátku, a srovnávat ji s tím, co vidí moje vlastní oko. Něco zpochybnit, něco doplnit.

Soustava

Autoři Soustavy si dali před dvaceti léty za úkol vytvořit česká jména pro všechny ptáky. Již tenkrát se potýkali s problémem, který ze systémů použít. To zůstane problémem vždycky. Jestli se autorům česká jména povedla, nebo nepovedla, je jiná otázka. Chci se dívat na klasifikaci spíše okem chovatele, který pozoruje živé ptáky, nikoliv neživé vzorky. Soustava uvádí na straně 252 čeleď astrildovití – Estrildidae (Bonaparte, 1850) – a říká, že zahrnuje 139 druhů.

Hned první dva uvedené druhy jsou problematické a dovolím si tvrdit, že do čeledi astrildovitých rozhodně nepatří. Jsou to zcela jiní ptáci než všechny další druhy astrildovitých. Jedná se o rod Parrmoptila (Cassin, 1859), který dnes zahrnuje dva druhy. Jednak druh Parmoptila woodhousei (Cassin, 1859) a druh Parmoptila rubrifrons (Sharpe et Ussher, 1872). Autor prvního popisu Cassin tyto ptáky mezi astrildovité neřadil. Doslova říká, že je to jediný květozob (Pardalotinae), kterého kdy v západní Africe viděl! Potom byli tito ptáci řazeni mezi sýkory, aby se v roce 1925 dostali na základě mylného předpokladu mezi astrildovité. V tomto roce publikoval další americký ornitolog Paul Chapin svoji práci o klasifikaci snovačovitých a zařadil mezi snovačovité, respektive astrildovité, i rezohlávky. A to proto, že předpokládal, že až se najde hnízdo těchto ptáků, bude stejné jako hnízda všech ostatních astrildovitých. Jejich hnízdo se do dnešních časů nenašlo. Asi proto, že ten předpoklad byl zcela mimo. Dovolím si tedy tvrdit, že tito ptáci mezi astrildovité nepatří, protože na základě chování čerstvě vylíhnutých mláďat se nutně mláďata hmyzožravých rezohlávků musí chovat jinak než mláďata astrildovitých. Všichni astrildovití, které jsem kdy viděl, jsou požírači travních semen nebo příbuzných rostlin, jako je třeba bambus. Svoje mláďata krmí zásadně potravou vyvrhovanou jim z volete. Nikdy hmyzem vkládaným přímo do zobáku. Mláďata astrildovitých pak při žadonění o potravu zaujímají specifický postoj, jenž se liší od postoje jiných ptáků, kteří krmí svoje mláďata stejným způsobem. Tedy potravou vyvrhovanou z volete. Jako třeba kanáři, stehlíci, konopky. Takové chování mláďat musí být nutně nejhlouběji geneticky zakotveno, jinak by mláďata nepřežila. Mláďata hmyzožravých ptáků musí nutně při žadonění o potravu zaujímat zcela jiný postoj než mláďata astrildovitých, protože jinak by je jejich rodiče nemohli nakrmit. Z tohoto důvodu nemohu tyto ptáky řadit mezi astrildovité. Kam je správně zařadit, je otázka pro někoho jiného, někoho, kdo ty ptáky viděl na vlastní oči, případně má i vzorky krve pro další rozbory. Existují u nás jak lidé, kteří to mohou udělat, tak vzorky krve. Předpokládám, že je to jen otázka času, kdy se tak stane.

Rod Nigrita – černoušci

Podle Soustavy následuje pak rod Nigrita, který ustanovil Strickland v roce 1843. Tento rod zahrnuje v současnosti čtyři druhy ptáků, kterým česky říkáme černoušci. V českých klecích jsem je nikdy nezahlédl. Viděl jsem postupem času dva druhy, vždy na burze ve Zwolle. Nebyli to ptáci v kondici, ale vždy je někdo koupil jako raritu. Nikdy neměli v kleci ani zrníčko, takže nemohu soudit, jestli se vůbec jedná o zrnožravé ptáky. Jejich zobáky, jak se zdá podle několika málo fotografií, nevykazují všechny znaky zobáků zrnožravých loupačů semen. Hrany zobáku astrildovitých mají mít ostré hrany, které napomáhají při odstraňování slupky ze semene. V literatuře (Nicolai et Steinbacher) se mluví na prvním místě vždy o hmyzu jako základní složce jejich potravy. V evropských klecích se sporadicky během času objevili, o odchovech jsem nezachytil žádné zprávy. Není tedy vlastně možné posoudit, jak se chovají mláďata, když žadoní o potravu, což by bylo pro jejich řazení důležitým poznatkem. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl rod Ningrita přeřazen do jiného taxonu. Nic­méně až dosud je odborná literatura považuje za astrildovité. Chovatelé však musí brát v potaz, že k těmto ptákům musí přistupovat jinak než ke všem dalším astrildovitým. Rod Nigrita jsou prostě ptáci s otazníkem. V současnosti známe čtyři druhy, kterými jsou:

1.
černoušek pláštíkový 
Nigrita fusconota
(Fraser, 1843),

2.
černoušek hnědoprsý
Nigrita bicolor
(Hartlaub, 1844),

3.
černoušek žlutočelý
Nigrita luteifrons
(J. et E. Verreaux, 1851),

4.
černoušek šedohřbetý
Nigrita canicapillus
(Strickland, 1841).

Rod Nesocharis

V systému pak následuje rod Nesocharis. Dnes těmto ptákům říkáme oliváčci. Dřívější česká literatura je znala pod jménem astrildi sýkoří. Někdy je někdo viděl v Africe, jak jejich skupinka prolézá větve stromu po způsobu sýkor nebo budníčků. Z jednoho pohledu bylo odvozeno jak jméno, tak způsob života. České pojmenování dřívější doby bylo převzato z němčiny, která tyto ptáky zná pod jménem Meisenastrild. Později bylo zjištěno, že jsou to typičtí astrildovití, tedy ptáci, jejichž základní potravou jsou semena trav, která před pozřením loupou ze slupky. Přece jenom se od ostatních astrildovitých malinko liší, když se vyskytují ve vlhčích částech afrických savan, nejraději tam, kde stromová savana pomalu přechází v lesy. Známe dnes tři druhy:

1.
oliváček černohlavý
Nesocharis ansorgei (Hartert, 1899),

2.
oliváček malý
Nesocharis shelleyi (Alexander, 1903),

3.
oliváček běločelý
Nesocharis capistrata (Hartlaub, 1861).

První dva druhy se do evropských klecí v podstatě nedostaly, jen u oliváčků malých je zmínka o deseti exemplářích dovezených z ostrova Fernando Poo, (dnes Bioko) v roce 1929. Oba první druhy jsou úzce příbuzné a liší se svým vnějším vzhledem jen málo. Ve své domovině to nejsou ptáci nijak vzácní, jsou běžní. Několikrát opakovaná expedice českých ornitologů do Kamerunu, do oblasti blíže k hranicím Nigérie je zjišťovala pravidelně. V Evropě je nejznámějším druhem oliváček běločelý, který byl i v českých klecích, o jeho odchovu však zprávy nemám. Poprvé tyto ptáky dovezl a vystavil na výstavě v Holešovické tržnici chovatel Rychtecký z Prahy. To bylo koncem osmdesátých let. Na přelomu tisíciletí dovezl větší počet těchto ptáků Zdeněk Filip z Plzně, u kterého jsem je tenkrát i fotografoval. Tvrdil o nich, že jsou to „tvrdí“ ptáci, kteří přijímají běžné směsi různých druhů prosa, tak jako ostatní astrildovití, a nevyžadují žádnou zvláštní péči. Tvrdil dokonce, že dokáže rozeznat samce od samic, i když obě pohlaví jsou v podstatě stejně zbarvená. Mně se to, abych přiznal, moc nevedlo a později jsem se na vyvolaném filmu již nedokázal rozhodnout, který z ptáků je jakého pohlaví. V Evropě k jejich odchovu došlo, čehož důkazem je i fotografie hrdelních znaků žadonícího mláděte, kterou najdeme v odborné literatuře.

Chov drobných astrildovitých ptáků je v současnosti oproti chovu papoušků jen takovou popelkou. Má však stále oproti papouškům některé výhody. V první řadě nevyžaduje tolik prostoru a také papouškáři přiznávají, že v klecích s drobnými ptáky je mnohem živěji. Stále je na co se dívat, stále se něco děje. Bohužel jen omezený počet druhů těchto malých ptáků se podařilo přizpůsobit životu v omezeném prostoru natolik, aby početnost jejich odchovů zcela nahradila omezení jejich dovozů. Proto i mnohé druhy z našich klecí zmizely. Měli bychom je však znát nebo alespoň je mít v povědomí. Proto chci napsat pár článků o těch ptácích, které zahlédneme spíše na burze ve Zwolle než u nás.