Německý krátkosrstý ohař

Německý krátkosrstý ohař patří do skupiny typických evropských ohařů. Německo má uznána čtyři plemena ohařů. Jedná se o německého ohaře krátkosrstého, dlouhosrstého, ostnosrstého a drátosrstého. Každý z nich je samostatně uznaným plemenem. Nejvíce vzdálený německému krátkosrstému ohaři je z vyjmenovaných plemen dlouhosrstý ohař. Zajímavostí však je, že německý krátkosrstý ohař významně přispěl k vytvoření plemene pudlpointer.

Jak to všechno začalo
Než se ve středomořských zemích začaly používat k lovu pušky, lovili se koroptve či bažanti do sítí za pomoci převážně psů španělů. Jiná zvěř byla uštvána chrty a honiči. První palná zbraň se objevila kolem roku 1680. Nejdříve se objevily v Itálii a ve Španělsku. A tím se zcela změnil i způsob lovu. Už nebyli zapotřebí psi, co zvěř pouze honí, ale spíše ti, co ji vyhledají, ukážou, kde je, tzv. „vystaví“, a myslivec se postará o její ulovení sám. Když myslivci pochopili, že strnulost pohybu psa u zvěře je předností a jak ji využít, stal se pro ně vystavující pes pokladem. Poté, co byla v roce 1750 vyrobena první dvojitá brokovnice, a lovci tak stříleli pernatou zvěř v letu, bylo čím dál více zapotřebí všestranněji upotřebitelnějších psů. Tudíž od 18. století byly vystavování psa a jeho následná práce výrazně podporovány v dalším chovu. A tak se současně s vynálezem a se zdokonalováním loveckých střelných zbraní vyvíjel ze psů honičů nový „druh psa“, který neměl tendence zvěř honit, ale strnulým zastavením či ulehnutím na ni lovce upozornit. Takoví psi se sice vyskytovali ještě před érou lovu s puškou, ale s jejím příchodem se lovci snažili tyto stavěče zdokonalovat. Začali se objevovat ohaři a setři, bez rozdělení na plemena. Už v roce 1689 bylo popsáno v knize Dokonalý lovec od Thomase Fairfaxe, jak lovecký pes pracuje a vystavuje.

Propracování k dokonalosti
Na německé území se psi v typu ohařů dostali přes Francii, Španělsko, Flandry a možná i Holandsko. V Německu se pro práci v lese využívalo ponejvíce staroněmeckých ohařů, kteří byli zřejmě potomky starých honičů. Původní typ německých ohařů byl pomalý, těžký a lymfatický, s výraznou volnou kůží. Vykazoval četné znaky Svatohubertského psa. Měl až nezvykle velké uši, krční lalok a zbarven byl většinou trojbarevně. Krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená.
Staroněmecký ohař nebyl příliš hezký a mimo svou vlast ani oblíbený. Například Karel Hrubý ve své knize Chov a cvičení psů stavěcích z roku 1895 jej popisuje takto: „Masitý kolos, zakřivených kostnatých běhů, nasazující tuk jako martinská husa. Zamračený, utrápeně vyhlížející patron, nekonečných, na konci zkormoucených slechů, zakrvavělých světel, visutých lalůčků pod tuponosou, slizkou pěnou přetékající tlamou…“ Jak vidno, autor ani trochu nechtěl tohoto psa popsat hezky.
Následně se vyselektoval, přestože se zbarvením lišil, snadno rozpoznávatelný württemberský ohař. Byl lehce váhavý, pomalejší, zato neuvěřitelně vytrvalý. Často se vyskytovali i ve zbarvení, kterému se říkalo „pstruhovaní tygři“. Ti byli hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. I když to byl pes vytrvalý, byl zároveň váhavý, pomalý a údajně s ne zcela jistým čichem. A právě k tomuto německému ohaři byla přidána krev španělského ohaře – perdiguera z Bur­go­su neboli bracca de punta. V přímé linii po nejstarším známém ohaři, španělském „bracce de punta“, pokračovala i další plemena včetně španělského ohaře či Portugalského ohaře.
A tak následovalo šlechtění, ve kterém hráli velkou roli nejen španělští ohaři, francouzští stavěči, italští ohaři, ale i pruští černobílí krátkosrstí ohaři. Údajně byla přimíchána i krev některého z dogovitých psů a anglických foxhoundů. Bohužel vyšlechtěný pes byl stále velmi mohutný až neohrabaný a měl problém ucítit zvěř na větší vzdálenost. Němci zpočátku čistě náhodně používali tyto psy ke křížení se svým staroněmeckým ohařem a snažili se dál pustit jen to nejlepší.
Když došlo k většímu prošlechtění k elegantnějším jedincům, byly nejdříve žádané především světlé barvy srsti, nejčastěji bílá či žlutá „ploskovaná“, jen výjimečně barvy tmavé. Potom byla jen hnědá ta „pravá“ barva. Až později se začaly upřednostňovat celkově tmavé barvy srsti – hnědé, černé a rezavě žluté, v různých odstínech a se skvrnami v popředí. Tento pes však, i přes mnohé své kvality, rozhodně nemohl konkurovat tolika jiným ohařům v okolních zemích. A tak se němečtí lovci snažili vytvořit dokonalejšího psa, než byli všichni ostatní.
V následujícím období se v Evropě, tudíž nevyhnutelně i v Německu, rozšířili z Anglie pointeři. To pro tehdejší německé ohaře téměř znamenalo konec. Pointeři byli opěvováni a všichni chtěli jen je. Již v roce 1839 příznivci anglických loveckých plemen založili v německém Hannoveru Spolek pro zavádění anglických plemen v zájmu zušlechtění domácích psů. To se však nelíbilo mnohým chovatelům, kteří prosazovali a byli hrdí na svá německá plemena. Stáli si za svým, že německé plemeno ohaře je nejlepší, protože je všestranné, kdežto anglické je specializované. Výhodu všestrannosti viděli také v ekonomické výhodnosti. Do lesa tak postačil jeden pes a nebylo jich potřeba více na jednotlivé úkoly.
Naštěstí někteří němečtí chovatelé, kteří si vážili svého národního bohatství, chtěli své lovecké plemeno udržet a dál prosazovat. Jejich cílem byl všestranný pes. Chtěli takové lovecké plemeno, které by maximálně usnadnilo lovci práci a pracovalo jak před ránou, tak po ní. Jen tudy vedla cesta k udržení existence německého krátkosrstého ohaře. Pointer je přece jen spíše specialistou v určité lovecké práci a všestrannost německého ohaře s dokonalostí většiny pointerových vlastností se jevil jako dobrý tah. Pointeři dodali německému ohaři eleganci a temperament. A tak němečtí chovatelé v omezené míře přikřížili ke svému plemeni i pointera. A právě do tohoto období (1860–1880) se datuje vznik německého krátkosrstého ohaře.

Oficiální uznání
Jedním z prvních, kdo choval německé krátkosrsté ohaře, byl princ Albrecht ze Solms–Brauenfels. Ten také kolem roku 1870 sepsal charakteristické znaky plemene a stanovil zásady hodnocení exteriéru a vý­konu – lovecké upotřebitelnosti. Albert prosazoval i tříbarevné jedince, ale bezúspěšně.
Od roku 1878 se německého krátkosrstého ohaře ujal i hrabě von Waldersee a začal se starat o jeho systematické zušlechťování. Když byla poprvé projevena výrazná snaha chovatelů o ujednocení typu a oficiální uznání německého krátkosrstého ohaře, nepovedlo se to hned napoprvé, neboť existovala výrazná neustálenost typu a různé názory na to, jakým směrem chov vést. Určit jasnou cestu se nakonec podařilo právě hraběti von Waldersee se Spolkem pro zušlechťování psích ras.
Poprvé se objevili na výstavě v roce 1879 v Hannoveru a právě zde byly vytvořeny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Ve stejném roce byl vytvořen první standard, pro který stál vzorem Hektor I nadlesního Hesse a byla zavedena oficiální plemenná kniha. Ještě chvíli existoval „starý typ“ neboli „württemberský ohař“. Ale nový typ německého ohaře se uchytil velmi rychle a začal se rozšiřovat po celé Evropě. Do Ameriky se dostal ve 20. letech 20. století. Avšak ani v Americe nedošlo na štěpení německého krátkosrstého ohaře do dvou typů – „výstavní“ a „pracovní“. Což plemeni rozhodně prospělo.
Za jedny z nejlepších německých krátkosrstých ohařů od roku 1884 do začátku 20. století byli považováni psi z chovatelské stanice Lemgo chovatele J. Englera z Lemgo. Další vynikající chovatelskou stanicí byla Treff–Trefflich Isermanna z Nordhausenu. Následo­va­la doba, kdy se na výstavách upřednostňovaly větší typy a naopak při lovecké práci zase menší.
Klub určený pro příznivce krátkosrstého ohaře (Klub Kurzhaar) v Němec­ku byl založen již v roce 1890. Národní plemenná kni­ha vznikla v roce 1897.
Ve druhé polovině 19. sto­­letí byl v české myslivosti hojně rozšířený „český krátkosrstý ohař“ nebo také „český hnědák“. Vyskytoval se pouze v hnědé barvě, třebaže nejrůznějších odstínů. Na konci 19. století začalo docházet k oficiálnímu uzná­vání nejrůznějších plemen. Bohužel se v tu dobu mezi českými myslivci nenašel nikdo, kdo by v pravý čas toto velmi ujednocené plemeno, podobné německému krátkosrstému ohaři, přivedl k oficiálnímu uznání. Je však pravděpodobné, že tito psi zasáhli do vývoje německého krátkosrstého ohaře, neboť o kvalitách českých krátkosrstých ohařů se vědělo v širém okolí a v Německu byli známi jako Böhmische Braune. Český ohař na začátku 20. století bohužel zanikl, ale českým chovatelům může zůstat v hlavě myšlenka, že část jejich genů zůstává v tak krásném a výkonném loveckém psovi, jako je krátkosrstý německý ohař.
Najdeme jej pod anglickým názvem German Short–haired Pointer (GSP) či německým Deutscher Kurzhaariger Vor­stehhund (DK). Na americkém kontinentě má mnohonásobně větší chovatelskou základnu než ve všech státech Evropy dohromady. Po celé 20. století byl velmi oblíbený a nikdy se neocitl ve stavu málopočetnosti, a to ani v období světových válek. Po celé toto období byl jedním z nejvíce rozšířených loveckých plemen na světě. Mezi ohaři rozhodně. A nejinak je tomu nyní. Nejvíce si je podobný s francouzským ohařem gaskoňského a také pyrenejského typu.

Výchova a výcvik
Jeho výchova není těžká. Je vnímavý, učenlivý a chce něco dělat. Rád vyhoví, pokud to bude v jeho silách a pochopí-li, co se po něm chce. Chce spolupracovat a čeká, s čím novým ho jeho člověk překvapí. Každopádně potřebuje důsledný přístup, ale plný laskavosti a partnerství. K jeho výchově rozhodně nepatří jakékoliv násilí a tvrdé tresty. Je spontánní a ve výchově poměrně nenáročný. Učí se rád a rychle, a to téměř čemukoliv. Nedělá zbytečné problémy, ale někdy je nadmíru vynalézavý. Chce dokázat svému člověku, že spoustu věcí, a to i nových, zvládne sám bez nápovědy.
Většinou si rád hraje, snadno se motivuje a nebývá tvrdohlavý. Hravý a veselý zůstává do vysokého věku. Je hravý, ale ne přehnaně. Není to bavič. Bývá příjemně temperamentní, ale jeho temperament je běžně zvladatelný. Nemá problém respektovat člověka a jeho požadavky. Nikdy není nervózní, plachý ani agresivní.
Je poslušný, dobře ovladatelný, a dobře pracuje i v extrémním počasí. Je spojením síly a vnitřní vyrovnanosti. Přesto je to lovecké plemeno, které přírodu miluje. Proto dokonalá ovladatelnost ve volné přírodě je poměrně náročná. Ale snaha a úsilí se vyplatí.

V lese, na poli či ve vodě
Dalo by se říci, že je to barvář, ohař a retrívr v jednom. Jediné, co z loveckých řemesel nemůže dělat, je norování. Nejenže zvládne pomáhat kdekoli a kdykoli, ale zároveň zastane téměř veškerou potřebnou práci. Umí zvěř vyhledat, vystavit a přinést. Jeho všestrannost je úžasná.
Při práci je maximálně soustředěný a zapálený pro lov. Je houževnatý a vytrvalý. Obtížný a rozmanitý terén ani studená voda mu nedělají problém. Pracuje stejně spolehlivě a náruživě za každého počasí. Při práci je věcný, přímočarý a dostatečně ostrý. Je odvážný a poradí si i při střetu se škodnou. Samozřejmě se ale najdou i měkčí povahy, které pak ne zrovna nadšeně nosí nepříjemnou zvěř, kterou jsou lišky, tchoři či dravci.
Ochotně a rád pracuje pro svého pána ve vodě i na suchu, kde podává vynikající výsledky. Má geniální lovecké vlohy, je energický a maximálně zaujatý pro práci. Je dostatečně temperamentní zejména na poli a ve vodě. Vyhledává středně daleko, ale prostorně, je rychlý, ovladatelný a neúnavný. Nadšeně a vytrvale pátrá po nízké zvěři. Jednoduše – je velmi pracovitý. Plně vystihující je myslivecké rčení: „Když s německým ohařem v lese nic nenajdete, tak tam nic nebylo.“ Každopádně je jedním z nejvšestrannějších a nejznámějších ohařů na světě.
Je rychlý, důkladný a vytrvalý při hledání zvěře, temperamentně hledá s vysokým nosem. Má výborný čich a vynikající styl hledání před výstřelem i po něm. Často je využíván především k lovu vodního ptactva, koroptví, bažantů a zajíců.
Má působivé a pevné vystavování. „Vystavování“, tedy „ukazování na zvěř“, může být u psa natolik dokonalé, že mají-li jeho majitel i pes dostatek zkušeností, dá se z postoje psa vyvodit vše důležité včetně toho, kde přesně zvěř je, jak daleko, o jaký druh se jedná. Někteří jedinci mají dokonalé stavění – vystavování zvěře – v sobě, jiní se to ani výcvikem nikdy perfektně nenaučí. Bud to v psovi je, nebo není.
Kde se vzalo „vystavování“, nikdo neví. Dokonce se neví ani to, čím to je a co se se psem vnitřně děje, když začne zvěř vystavovat. Vystavení je soubor tří aspektů, bez kterých není vystavování zvěře opravdové. Potom co pes strne, zvedne nohu, hlavu a ocas, začne se jemně chvět a dostává se do určitého hypnotického stavu. Staří myslivci byli přesvědčeni, že vystavování je určitý druh křeče, kdy pes není schopen následného pohybu. Když pes vystaví zvěř, lovec přesně ví, že jsou u cíle.
Německý krátkosrstý ohař je iniciativní při dohledávání zvěře. Pracuje velmi dobře na barvě a spolehlivě staví postřelenou zvěř. Je vynikajícím aportérem, a to i z vody. Je schopen plnit veškeré úkoly spojené s lovem až do vysokého věku.
Mezi lovci a jejich ohaři jsou oblíbené vrcholné závody – mezi nejznámější patří: Memoriál Karla Podhajského, Memoriál Richarda Knolla, Memoriál Františka Vojtěcha, Memoriál Stanislava Hloucha či Dunajský pohár. Zadávají se zde různá ocenění a tituly, často včetně CACIT či CACT.

Nesnese nudu
Je výborným rodinným psem vhodným k různým sportům, ale rozhodně patří do rodiny s aktivním nimrodem nebo ke sportovnímu člověku. Potřebuje opravdu hodně pohybu, a to bez vodítka. Je to velmi pracovitý pes, který bude rád dělat cokoli, hlavně ne se nudit. Miluje pohyb, rád skáče i šplhá. Zahálčivý život není nic pro něj. Baví ho snad všechno.
Protože je vytrvalý a rychlý, nezřídka je německého krátkosrstého ohaře vidět na nejrůznějších vytrvalostních závodech, jako je skijöring (v zápřahu s běžkařem), bikejöring (v zápřahu s cyklistou) či canicross (s běžcem) nebo přímo při saňovém sportu. Stál u zrodu vynikajícího plemene pro saňový sport – evropského saňového psa.
Má rád jakoukoli aktivitu. Velmi rád uvítá i změnu v typu pohybu a zaměření výcviku. Má rád nejrůznější aktivity, výborně a s nadšením aportuje, plave a běhá. Podává výborné výsledky v soutěžích poslušnosti (obedience), dogdancingu, ale i v dogfrisbee nebo agility. Dalo by se ho bez nadsázky označit za všeuměla.

Německý ohař v rodině
V Americe tvrdí, že tento ohař má srdce pro lov stejně zapálené jako pro rodinu. V Evropě je v očích většiny především psem na práci po boku myslivce. Každopádně jeho příjemný temperament, vyrovnaná a spolehlivá povaha učarují snad každému. Je třeba si však stále připomínat, že je to pes s velkou loveckou náruživostí a se značnou mírou potřeby pohybu.
Jinak je to nenáročný, klidný a vyrovnaný pes.
Lidskou společnost má velmi rád. Není však schopen se přizpůsobit nic nedělající rodině. Je jen pro aktivní a sportovní rodinu. Je nedbale elegantní a ušlechtilý, od prvního pohledu pracovní pes. Je přátelský a spolehlivý. Snad s každým vychází dobře a je nekonfliktní.
Je přítulný, milý, vnímavý, k rodinným příslušníkům jemný, se sklonem vázat se na jednoho člena rodiny. Je to výborný společník, který kdykoli uvítá lidský kontakt, pohodový k celé své rodině, tedy i k nejmenším dětem.

V bytě, nebo na zahradě?
Má-li dostatek pohybu a zaměstnání, doma se chová přímo vzorně. Přizpůsobí se i bydlení v bytě, ale pouze za předpokladu dostatečného pohybu a zaměstnávání. Může žít spokojeně jak v bytě, tak celoročně venku. Avšak při zachování pravidla, že je nutné mu poskytnout dostatek pohybu.
Může být celoročně venku, i když má krátkou srst. Nutností je dobrá bouda na ideálním místě v závětří. Rád si pohoví v domě a nechá se rozmazlovat. Přesto myslivci pochopitelně neradi vidí, dostane-li se toto plemeno do rukou někoho jiného než nimroda. Pokud bydlí na zahradě a nudí se, může mít sklony k podhrabávání nebo k toulání se po okolí. K nejčastějším bytovým zlozvykům patří kradení jídla. Může však být destruktivní, pokud se dlouhodobě nudí a chybí-li mu volný pohyb. Hodí se spíš na vesnici než do města. Většinou dobře hlídá.
K ostatním domácím zvířatům se chová dobře, ale musí být na ně zvykán od štěněcího věku. Potom, i když je loveckým plemenem, mu soužití s jinými domácími mazlíčky a hospodářskými zvířaty nečiní problém. Většina jedinců dobře vychází i s ostatními psy. Nejsou s nimi problémy ani ve větších smečkách.

Péče, chov a zdraví
Praktičnost tohoto psa je zřejmá. Péče o německého krátkosrstého ohaře je velmi jednoduchá. Postačí občasné překartáčování srsti, zejména v období línání. Dále je potřeba kontrolovat čistotu zvukovodu a délku drápů.
Od počátku chovu je v největší převaze zbarvení „hnědý bělouš“. Jejich srst není v základu bílá, jak by se podle názvu mohlo zdát, ale jedná se o důmyslnou směs barev černé a bílé nebo hnědé a bílé, která v přírodě neruší a splývá s okolím. Následně jsou nejpočetnější psi „hnědáci“. Nejméně je „strakošů“ (černých i hnědých) a celočerných německých ohařů. Hnědá barva je dominantní a zbarvení běloušů recesivní. Bělouš s běloušem téměř vždy dá štěňata bělouše. Hnědák s hnědákem dá štěňata jak hnědáky, tak bělouše (pokud některý z hnědáků nese geny pro bělouše) a není tak homozygotní. Geneticky homozygotních hnědáků, u nichž je vloha jen pro hnědou barvu (tudíž ve s pojení s jakoukoli fenou se vždy narodí jen hnědáci), je poměrně málo.
Zdraví německého krátkosrstého ohaře je poměrně pevné. Ve větším procentu se objevuje dysplazie kyčelních nebo loketních kloubů. Občas se objevuje vrozená dědičná nedostatečnost exokrinního pankreatu. Spíše v minulosti se chov potýkal s entropiem. Prů­měrně se dožívá patnácti let, což je u tak velkého plemene velmi milý fakt.

Jak by měl vypadat ideální představitel plemene?
Hlava je suchá, mohutností a délkou odpovídá velikosti těla a pohlaví. Týlní hrbol je slabě vyjádřený, čelní rýha není příliš hluboká, stop je mírný, tlama je dlouhá, široká, silná, aby psovi umožnila snadné přinášení zvěře. Hřbet nosu je při pohledu ze strany lehce klenutý. Lehké klenutí ve všech přechodech od ušlechtile formovaného římského nosu až po mírné vyvýšení nad rovnou linii je u psů vyjádřeno výrazněji. Zcela rovná linie hřbetu nosu je ještě přípustná, i když je méně atraktivní; pronesený (konkávní) hřbet nosu je těžkou vadou. Nosní houba je poněkud přečnívající. Zásadně hnědá, u černých psů nebo černých běloušů však černá. Masově zbarvený nebo skvrnitý nos je povolen jen u jedinců s bílou základní barvou. Pysky jsou přiléhající, nepříliš převislé, dobře pigmentované. Skus je vždy nůžkový. Oči jsou střední velikosti, nevystupují ani nejsou zapadlé. Ideální barvou je tmavě hnědá. Visící uši jsou středně dlouhé, vysoko a široce nasazené, hladké a bez stáčení visí těsně u hlavy, dole jsou tupě zaoblené. Nejsou příliš masité ani příliš jemné. Jsou-li přiloženy k hlavě, měly by končit zhruba u koutku tlamy. Délka krku je v harmonickém poměru s celkovým vzhledem, směrem k trupu se mírně rozšiřuje. Kůže na hrdle pevně přiléhá. Kohoutek je výrazný. Hřbet je rovný a lehce spadající. Délka trupu by měla poněkud přesahovat kohoutkovou výšku. Hruď je spíše široká než hluboká, s dobře vyjádřeným předhrudím pokud možno daleko dozadu dosahující hrudní kostí. Dolní linie je v elegantním oblouku, břicho směrem dozadu lehce vtažené. Ocas je vysoko nasazený, v nasazení silný, poté se zužuje. Je středně dlouhý. Pro lovecké účely je zkrácen zhruba o polovinu. V klidu visící, za pohybu vodorovně nesený a nepříliš vysoko nad linií hřbetu ani silně zahnutý. (V zemích, kde je zákonem zakázáno kupírování ocasu, může ocas zůstat přirozený. Měl by dosahovat k hleznu a měl by být nesen rovně nebo lehce šavlovitě zahnutý.) Při pohledu zepředu jsou hrudní končetiny rovné a rovnoběžné. Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu rovné, paralelně postavené a jsou dobře zaúhlené. Tlapy jsou kulaté až lžícovité, s těsně přiléhajícími a dostatečně klenutými prsty a se silnými drápy. Kůže je pevně přiléhající, bez tvorby vrásek. Srst je krátká a hustá, na omak hrubá a tvrdá. Na hlavě a na uších má být tenčí a kratší, na spodní straně ocasu nemá být nápadně delší. Pokrývá celé tělo. Zbavení může být:
• Hnědá bez odznaků.
• Hnědá s malými bílými nebo tečkovanými odznaky na hrudi a bězích.
• Tmavý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami nebo tečkami. Základní barva takto zbarveného psa není hnědá s bílou ani bílá s hnědou, ale srst vykazuje takovou směs hnědé a bílé, že vzniká cenný, nenápadný vzhled, který je pro loveckého psa tak praktický. Na vnitřní straně pánevních končetin a na špičce ocasu bývá zbarvení častokrát světlejší.
• Světlý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami, tečkami nebo bez ploten. U tohoto zbarvení se hnědá srst vyskytuje ve zmenšené míře, převládají bílé chlupy.
• Bílý s hnědou kresbou na hlavě, hnědými plotnami nebo tečkami.
• Černá barva ve stejných variantách jako hnědá, respektive jako u hnědého bělouše.
• Žluté pálení je přípustné.
• Lysinka, šňupka a stříkané pysky jsou přípustné.
Kohoutková výška psů je 62 až 66 cm a fen 58 až 63 cm.