Okrasní holubi v zemi helvetského kříže
V poslední době do České republiky pronikají vyslanci Švýcarské konfederace především v podobě lucernských a thurgauských barevných holubů, kteří těží ze své výtečné barevnosti a jednoduchých tvarů. Zdobí je špičatá chocholka, jsou to holubi pohlední a perfektně odchovávající mladé, což jsou atributy, jež jsou i v dnešní uspěchané době stále atraktivní. U příležitosti rostoucího zájmu o švýcarská plemena se jeví žádoucí představit genezi i současnost švýcarského chovu okrasných holubů, jakož i plemena, která nalezla v této uchvacující zemi svůj domov.
Historické milníky
Okrasní holubi se na území Švýcarska dostali nejspíš již se starými Římany, neboť ti měli blízký kontakt s Orientem, odkud holubi pochází. Germáni holuby neznali. Dochovaný plán kláštera ve Svatém Havlu (Sankt Gallen) obsahuje mimo jiného i kolumbárium, jak se nazývala stavba holubníku. Od časů Karla Velikého (žil v letech 747–814) byl chov holubů výsadou šlechty a klášterů. Holubi proudili ve větším množství do kontinentální Evropy i během křižáckých válek, ale o jejich vzhledu nemáme bližší zprávy. Až curyšský lékař, přírodovědec Conrad Gessner, vydal v roce 1582 knihu Vogel-Buch neboli Knihu o ptactvu, ve které popsal modrého pruhového polního holuba a pod názvem „anglický nebo ruský holub“ zachytil podobu chocholatého okrasného holuba v mniší kresbě se středně dlouhými rousy, pravděpodobně bubláka.
Švýcarská plemena s jejich typickými znaky byla poprvé zmíněna ve francouzském díle „Traité économique et physique des oiseaux de basse-cour“ z roku 1777, kde autor Buchoz uvedl, že švýcarští holubi jsou menší než jiní (v porovnání s těžkými francouzskými plemeny toto přirovnání platilo), přibližně velikosti polního holuba. Létají s mimořádnou lehkostí. Existují ve více formách, straci v barvě červené, modré a žluté, s menším podílem bílé barvy a hnědočerveným límcem na hrudi, často mají dva pruhy na křídelních štítech v barvě hrudního límce. V knize Boitarda a Corbiého z roku 1824 „Les pigeons de voliére et de colombier“ je mimo jiného popsáno 7 švýcarských plemen. Tato plemena se málokdy objevují v čistých formách, neboť jsou nezřídka křížena s rejdiči nebo „letáky“. Chov vyžaduje určité umění a trpělivost, aby se uchoval v čistých formách. Autoři uvádí, že „obyčejní“ a jednobarevní“ švýcarští holubi se podobají anglickému rejdiči, ale mají normální zobák. Přiložena byla fotografie hladkohlavého holuba polního typu vyskytující se v sedmi variantách včetně dodnes nejznámější – zlatolímcové.
19. století přineslo v holubářství obrovské množství změn. Zatímco třeba v Belgii vznikl moderní sportovní poštovní holub, chovatelé ve Švýcarsku začali objevovat jihoněmecká plemena barevných holubů, která byla k jejich holubům nejblíže. V kantonu Thurgau díky nim vznikli štítníci a mniši přes křížení jednobarevných s jihoněmeckými barevnými holuby. Selská stavení rozesetá různě po Švýcarsku zaplnily holubníky. V roce 1875 byla založena Švýcarská ornitologická společnost, pod jejíž působnost připadli i holubi. Samostatný Švýcarský holubářský svaz byl založen v roce 1922, nejprve jako sekce ornitologické společnosti. Téhož roku byl vydán první švýcarský sborník vzorníků, sbor posuzovatelů vznikl o dva roky později. Samostatné vzorníky švýcarských plemen byly vydány v roce 1954 a opětovně 1965. O první výraznou mezinárodní propagaci se zasloužil Karl Staubers, jehož fotografie včetně švýcarských plemen vyzdobily světoznámé dílo amerického odborníka Wendella M. Leviho „Encyclopedia of pigeon breeds“. Úlohu předního propagátora zaujal profesor Max Lang, dlouholetý redaktor švýcarského holubářského časopisu Tierwelt. Jeho barevná vyobrazení ideálních jedinců švýcarských holubů, jakož i pozdější práce posuzovatele Seppa Vögeliho slouží za vzor v podstatě do dnešních dnů. Zatímco k nám pronikají švýcarská plemena převážně až od počátku 21. století, kdy jim slušnou popularitu zabezpečují fotografie z chovů před úchvatnou scenerií švýcarských Alp, do zemí, jako je Německo nebo Francie, pronikala již mnohem dříve a dnes tam patří k populárním holubům. Švýcarská plemena k nám míří převážně od chovatelů v Bavorsku, kde mají relativně silné zázemí.
Švýcarský svaz chovatelů okrasných holubů (STV) sdružuje mezi 3 100 až 3 500 členy. Do současné doby uspořádal již téměř stovku národních výstav holubů, na kterých v poslední době bývá k vidění kolem 3 000 výstavních jedinců. Ve Švýcarsku jsou národní plemena umístěna obvykle na počátku expozic, nejsou tak přehlédnutelná, ačkoliv počtem je předhání plemena cizího původu. Z cizích holubů se nejvíce daří německým modenkám a modenám, komárenským rejdičům, gdaňským vysokoletcům, rejdičům strakám i portugalským, jakož také italským rackům nebo pávíkům. Závěr expozice tvoří poštovní holubi, kteří jsou standardně hodnoceni, podobně jako třeba u nás. Ve Švýcarsku jsou oblíbena i některá česká plemena, zejména brněnští voláči, prácheňští káníci, moravští pštrosi nebo čeští voláči siví. Svaz vydává časopis Tierwelt, který je bohatě prostoupen soukromou i firemní inzercí.
Švýcarsko je známé jako rodiště významných funkcionářů v Evropském svazu chovatelů drobných zvířat. Slavnou éru započal prezident Evropského svazu chovatelů Ernst Suter, navázal na ni dnes čestný prezident EE Urs Freiburghaus a v tradici pokračuje do dnešních dnů Gion Gross. Zásadním úspěchem švýcarského svazu bylo zanesení všech švýcarských plemen do německého (evropského) sborníku vzorníků v roce 1996 v rámci samostatné sekce, což se nikomu jinému dosud nepodařilo. Od roku 1999 je uplatňován evropský způsob posuzování s oceňovací škálou končící 97 body. Od roku 1997 je pořádán národní šampionát mladých chovatelů a od roku 1999 se koná mistrovství Švýcarska s udělením titulů „Best in show“ čili nejlepších holubů výstavy. V roce 1996 ve spolupráci s Karlem Stauberem vznikla kniha „Švýcarští holubi“. Do dnešních dnů probíhá úzká spolupráce se svazem poštovních holubů.
Geneze národních plemenem
Holubům se odedávna dařilo převážně v nížinách, v oblastech s pěstováním obilovin, zatímco ve švýcarském Předalpí nikoliv, snad s výjimkou oblasti kolem Lucernu. Pro pomalu se rodící národní plemena se vžily historické názvy, jež se udržely až do současnosti, patří tam pojmenování jako kukačka, elmer (podle výrazu elbner, který se používá pro nebělené hedvábí), dále holub zlatý a měděnolímcový a jiné. Konkrétní plemena i s jejich názvy si ostatně později představíme. Chovatelé švýcarských národních plemen stáli u zrodu svazu a byli jeho hnacím motorem. Ještě v první polovině 20. století byla prošlechtěnost švýcarských holubů poměrně slabá, znaky požadované standardem se v dokonalé podobě objevovaly velmi zřídka. Plemena byla zpočátku držena na selských dvorech jako okrasný a užitkový doplněk, holubi polařili a poskytovali zdroj zdravého, celoročně dostupného masa. Snaha o dosažení ideálu se rozvíjela postupně, a to zejména specializací chovatelů. V lucernské, bernské i jiných oblastech (kantonech) získávala plemena typický ráz. Po ochraně dravců a jejich přemnožení muselo být mnoho chovů voliérováno. Ve šlechtění plemen se začal prosazovat světoznámý švýcarský perfekcionismus, jenž velmi záhy přispěl k obrovskému ujednocení typu a propracovaným barvám i kresbám.
Co se chovatelům švýcarských plemen podařilo?
Desetiletí trvalo, než původně nízko posazenou nevýraznou chocholku dokázali došlechtit do vysoko nesené, úzké, dokonale tvarované podoby, jež zcela plynule (bez klínků) přechází v krční hřívu. Vítězstvím nad přírodou bylo ustálení vikvové barvy očí, zakázány jsou červené obočnice, dále bylo docíleno dokonalého zbarvení, kreseb a vzorků. Odstranilo se zamodralé zbarvení, zejména u holubic popelavě červené řady, ale v procesu zvyšování kvality došlo i k negativnímu trendu – některé populace vykazující určité vady byly zcela nahrazeny jinými liniemi, což v konečném důsledku vedlo k riziku příbuzenské plemenitby a zmenšování holubů. Na druhou stranu byli bernští skřivani po příměsi krvi koburských nazýváni dlouhými loděmi. Postupně došlo k získání výrazných a elegantních holubů. Elegantní však neznamená úzká, drobná postava, ale naopak kratší, široká, s přiměřenou zadní partií, délkou krku a postojem. Zlatá střední cesta platí u švýcarských plemen více než kdekoliv jinde.
Tradice a společné jmenovatele
Během staletí se vykrystalizovalo několik dílčích směrů, ale na silné základní platformě. Až na nepatrné výjimky se jedná o menší až středně velké barevné holuby se špičatou chocholkou, dále s tmavýma očima a převážně hladkýma nohama. Spojovacím elementem není jen úzká a výše nasazená chocholka, nýbrž i výborné letové dovednosti, aktivitou překypující temperament, ostražitost a výborná péče o mladé. Nezvykle častá je přítomnost náročné běloocasé kresby. Švýcarská plemena lze rozdělit do několika oddělení dle společných markantů takto:
1. Tato skupina zahrnuje početná hladkonohá plemena s vysoce nasazenou špičatou chocholkou a typickou klenbou hlavy s vysokým čelem. Nejméně od 16. století byl v bernském kantonu chován holub, který je nazýván gugger (od ku-ku), v překladu bernská kukačka. Název vznikl pro podobnost jeho bíle stříkaného krku se zbarvením kukačky. Tento modrý kapratý holub je zdoben bílou lyskou na čele, je převážně běloocasý, ale povolena je i varianta barevnoocasá. Oči má tmavé, což je obvyklé nejen u švýcarských, ale i mnohých německých plemen barevných holubů. Platí za nejstarší popsané švýcarské plemeno. Dalším starobylým plemenem je švýcarský jednobarevný, holub s tmavýma očima a nenápadnými obočnicemi. Podobného typu je wiggertalský barevnoocasý, jenž vznikl v letech 1947–1952 díky invenci posuzovatele Arnolda Lüthiho, a to po vkrevnění jihoněmeckých barevných holubů. Dolní i horní ocasní krovky má barevné, kresba je ostře ohraničená. Bernský kropenáč je tmavým tygrem, u něhož je bílé stříkání přítomno jen na hlavě, ale mohou ho doplnit i bílé rozety v křídelních štítech. Ideální poměr bílého opeření s barevným je na hlavě 50:50, což může přinášet nežádoucí výskyt tržených očí. Bernský běloocasý vznikl v 18. století, honosí se plnobarevností, často ve spojení s bělopruhými či šupkatými vzorky, podocasník má barevný, lyska přítomna není. Ohroženým plemenem je bernský zrcadloocasý, což je modrý bezpruhý holub, který má před zakončením ocasu černým ocasním pruhem velmi nápadné zesvětlení. To vytváří kontrastní světlý pruh připomínající vzájemně propojená zrcátka viditelná nejvíce během letu. Bernský skřivan je jediným plemenem z této podskupiny s oranžovýma očima. Vznikl již v 17. století, v novověku byl přes koburského skřivana prodloužen, ale dnes opět zvítězil typ kratšího, silnějšího holuba polního typu, jaký je pro švýcarská plemena typický.
Thurgauský moučný je na první pohled pruhovou verzí skřivana, ale oproti bernskému skřivanu je tmavooký. Thurgauský běloocasý vznikl před několika stoletími. Má bílý nejen ocas, ale též obě jeho krovky. Chová se i v hnědé pigmentaci, možné jsou alternace bělopruhé a šupkaté, jakož i bělouši. Pro modré bělouše zůstalo ve vzorníku archaické označení „kočičí šedá“. Thurgauský mnich vznikl počátkem 20. století a k jeho kresbě není třeba bližší komentář. Obdobné platí o thurgauském štítníkovi, který je jedním z plemen, jež se velmi úspěšně etablovala v našem holubářství, zejména v rázech červeném a žlutém. Thurgauský elmer je měsíčkovým holubem, jenž v minulosti vznikl křížením přes saské měsíčkové holuby. Červenopruhý ráz nese tradiční zavádějící označení hnědý, u žlutopruhých je vše v pořádku, obě zbarvení vykazují 3 cm vysoký barevný půlměsíc na krku. Zvětšeného tělesného rámce je svatohavelská čejka, jež byla vyšlechtěna až kolem roku 1970 za využití německých barevných holubů.
2. Lucernská plemena vytvořila velmi homogenní skupinu barevných holubů, která vznikla křížením s racky, od nichž převzala silnější konstituci hlavy, její protáhlejší a široký tvar, který se v plynulém oblouku svažuje směrem k tupému, široce nasazenému zobáku. Pro postavy je typická šířka a krátkost, nohy mají jako někteří rackové opeřeny punčoškami, v ideálu pokrývajícími prsty, oči jsou u všech rázů tmavé a obočnice nenápadné. Obligátní je špičatá chocholka v záhlaví. Lucernští jednobarevní jsou holubi ve všech barevných řadách v rozprostřeném i plavém uspořádání pigmentace včetně intenzivních i rozředěných forem. Ze zvláštností lze jmenovat červené a žluté lemované. V Bavorsku byli vyšlechtěni ve zbarvení blondinet. Do skupiny lucernských plemen dále řadíme elmery, kropenáče, štítníky (včetně červeně a žlutě lemovaných), běloocasé (s barevným podocasníkem) a také v Evropě nejznámější lucernské zlatolímcové a lucernské bronzovolímcové (měděnolímcové), kteří pronikli docela úspěšně i k nám. Jedná se o holuby stříbřité a modré ve vzorcích bezpruhém, pruhovém a kapratém, vždy s okrem či bronzem na hrudi. Výše uvedená plemena mají všechna stejný typ a liší se jen barvou či kresbou, kdy běžně by se jednalo o jedno plemeno s mnohými barevnými rázy, ale u barevných holubů v Německu či Švýcarsku funguje jiná matematika.
3. Jediným plemenem s krátkými a hustými rousy je argovský běloocasý. Tento holub vznikl v polovině 20. století spojením curyšských a saských běloocasých se švýcarskými plemeny s úzkou chocholkou, jež se stala obligátním znakem. Nejobvyklejší jsou modří bezpruzí a černí, ale standard připouští i řadu rázů s vybělenými vzorky. Oči má tmavé.
4. Curyšský běloocasý je holubem vždy hladkohlavým, čímž se na první pohled od jiných švýcarských plemen vymezuje. Jeho nohy pokrývají krátké punčošky. Bílá jsou rýdovací pera a horní krovky ocasní, zatímco podocasník je barevný, stejně jako ostatní opeření. Uznán je v množství barevných rázů, přičemž možná je kombinace s bělopruhostí či šupkatostí.
5. Plemeno eichbühler bylo vyšlechtěno v polovině 19. století na dvoře Eichbühl v bernském kantonu křížením holubů dovezených z východní Evropy se švýcarskými chocholatými holuby. Je to punčoškatý hladkohlavý holub s unikátní klenbou hlavy, jež je nápadně protáhlá, na temeni plochá, čelo se zobákem tvoří přímou linii, zatímco záhlaví je strmě spadající. Oči jsou u všech rázů tmavé.
6. Bernský různozobý byl došlechtěn nejpozději v polovině 19. století jako pozůstatek tureckých holubů, zřejmě zaniklého (do mnoha národních plemen integrovaného) prastarého holuba bagdetího typu, jenž měl pověst velmi spolehlivého nositele zpráv (holubí pošta) za časů Osmanské říše. Má zvětšenou postavu, rybízově červené obočnice, oranžově červené oči a špičatou chocholku. Jeho barva je čárkovaně probělená v důsledku účinku modifikátoru pencil. Vybělení je nejméně nápadné na hlavě, s výjimkou čela, kde se nachází lyska velikosti mandle, podíl probělení se zvětšuje směrem ke koncovým partiím. Potemnělá dolní čelist zobáku je povolená, zvláště u tmavých rázů, neboť je historicky podložená a dala plemeni původní označení, avšak předností je čistozobost. V odchovech těchto holubů lze nalézt jedince bílé i plnobarevné.
7. Poster byl ustálen v polovině 19. století ze starých linií poštovních holubů. O klenbě jeho hlavy se dá konstatovat, že je podobná jako u eichbüchlera, avšak na mnohem kratší platformě, barva očí je oranžová, u bílých tmavá.
8. Švýcarský voláč patří do početného spektra středních voláčů, vznikl v okolí Bernu teprve kolem roku 1990. Většinou se jedná o holuba v „mniší“ kresbě v plavém zbarvení, včetně moučných a skřivánčích, avšak nejrozšířenější jsou žlutopruzí, vždy se špičatou chocholkou.
Švýcarské holubářství není jen o šlechtění a propagaci některého ze zmíněných 26 národních plemen. Je to především skupina lidí, která se snaží nejen pracovat nejlépe ve vlastním chovu, ale velkou pozornost a péči věnuje i možnostem propagace, zapojení mladých lidí a úctě k tradicím.
