O papoušcích a kolik jich vlastně známe
Trochu jsem si musel přerovnat jedno šuple v psacím stole, ledacos zapomenutého se tam najde. Taky že ano. Třeba jedno plastové futérko a v něm všechny legitimace vztahující se k mému ptačímu hobby. Stojí tam psáno rozmazanou barvou kuličkové tužky a potvrzeno razítkem, že členem svazu chovatelů jsem byl od roku 1966, v německém AZ až od roku 1971. Čas plyne a dnes nejsem tady ani tam, přesto jsem. To máte přes padesát let vzpomínek a je co porovnávat.
O Austrálii se v Evropě říká, že je to země papoušků. Na staré námořní mapě je napsáno Terra psittacorum. Zadám si to heslo na netu do latinsko-českého překladače ‒ a helemese, nedokáže to přeložit. Jeden, co sedává ve čtvrtek v osvěžovně „U Vola“, se vrátil z návštěvy dcery v Austrálii repatriačním letem ‒ a prý žádného papouška neviděl. Samá vrána, furt to kráká. Podívám-li se za sebe, dnes nejsem ani chovatelem, spíše se mi zdá, že jsem byl sběratelem ornitologické literatury. Několik seznamů ptáků světa by se v té mojí sbírce našlo. Jenže co do počtu druhů se ani jeden z nich neshoduje s nějakým dalším. To proto, že základní jednotkou je druh, umělá to jednotka stvořená člověkem pro jeho vlastní snadnější orientaci.
Neexistuje však do puntíku přesné vymezení, co to ten druh vlastně je. A protože ani papoušci jednoho druhu se jeden s tím druhým neshodují docela přesně, řeší se to tak, že tenhle, co je jenom malinko jiný, je jiného poddruhu. Ale to jste na omylu, pane kolego, ten rozdíl je zásadní, to je samostatný druh. A takhle pořád dokola, proto to přesně nespočítáte. A co je Terra psittacorum? Já mám dojem, že je to u nás. Kdyby nebylo velkochovů, nenajdete v Česku ani tolik slepic.
Tak koncem šedesátých let minulého století, když jste o někom řekli, že je to velký chovatel, obvykle následovala otázka: „Kolik má párů penantů?“ Podívejte se do dnešní inzerce, kolik se jich tam nabízí k prodeji. Dnes u nás existují chovy papoušků, které lze nazvat spíše sbírkami. Nicméně si dovolím tvrdit, že stejně neexistuje u nás člověk, který by všechny papoušky viděl na vlastní oči živé. A dokonce bych si vsadil, že ani sbírky ornitologických vzorků Národního muzea všechny papoušky nemají. Mají sice i opravdové rarity, jako třeba již vymřelého papouška karolinského, anebo tam býval v působivé expozici papoušek soví kakapo, nicméně všechno to nebude. Přesto přibližný odhad počtu papoušků existuje a není mezi námi málo lidí, kteří mají velký rozhled. Proto také každý, kdo by se snad chtěl k papouškům vyslovovat, si musí počínat zatraceně obezřetně a dávat si pozor. Protože celá ta situace okolo papoušků je dnes navíc komplikovaná bezpočtem uměle vyšlechtěných barevných mutací, u dalších druhů pak i existencí kříženců. Jak se tedy orientovat?
Trocha historie
Ačkoliv považujeme papoušky za ptáky exotické, kteří u nás doma nežijí, znali je lidé v Evropě jaksi od nepaměti. Vojevůdce Alexander veliký, jehož učitelem byl jeden z největších filozofů a vědců starověku Aristoteles, kterému jeho žák posílal vzorky ze svých dobyvačných tažení, je tak prvním prokazatelným dovozcem papoušků do Evropy. To bude tak asi 2 350 let. Předpokládá se sice, že tím papouškem byl tenkrát alexander malý – Psittacula krameri (Scopoli, 1769), ale jak si můžete všimnout, autorem prvního popisu není Linné, ale Scopoli. Prostě jej Linné v obou vydáních svého díla v létech 1758 a 1766 nezařadil. Proč? Opomenutí, nebo neznalost? Nejjednodušší vysvětlení je, že Linné tohoto ptáka prostě neznal. Přitom Linné znal jiné tři druhy rodu Alexander, a to alexandera velkého, rudohlavého a růžového. Takže ukázat prstem na alexandera malého a říci: Tohle byl první papoušek, který se dostal do Evropy z Indie, nemůže být tak docela jisté. Co když to byl alexander velký? Jisté náznaky lze doložit i z nálezů na Moravě.
V časech slavné Velkomoravské říše právě vzkvétala na západě od nás říše Francká. Té vládl slavný Karel Veliký. Ač sám negramotný, všemožně podporoval umění, řemesla, vzdělání a pokrok. A měl prý i svou zoologickou zahradu. V roce 802 se ke Karlu Velikému dostavilo honosné poselstvo nepředstavitelně bohatého a slavného bagdádského chalífy Hárúna ar-Rašída a přivezlo s sebou i oslňující dary. Mezi nimi je obvykle citován i indický slon. Mezi dary určenými pro Karlovu zoologickou zahradu měli být i papoušci. Jací to byli konkrétně papoušci, o tom se dá v dnešní době jen spekulovat. Nicméně z té doby vykopali archeologové na Moravě u Mikulčic, z jednoho hrobu položeného v jakési předsíni kamenného kostela, i slavný stříbrný terčík. Na tomto plechovém artefaktu je vytepán jezdec, kterému sedí na ruce pták. Archeologové usuzují, že ten člověk představuje sokolníka s dravým ptákem na ruce. Lov s dravými ptáky byla oblíbená kratochvíle bohatých a mocných. Tenkrát jako dnes, i když dnes se tomu věnuje mocných zanedbatelně. Alespoň o tom nejsou zprávy. Jenže archeologové nejsou přírodovědci, potažmo ornitologové.
K tomu stříbrnému terčíku se však nějakou shodou okolností dostal profesionální ornitolog dr. Mlíkovský. To je znalec opravdu znamenitý, navíc komunikativní člověk, což je vlastně také vzácnost. Podle jeho úsudku nesedí však na ruce toho do plechu vytepaného člověka dravý pták, ale právě papoušek alexander velký. Pan dr. Mlíkovský o tom sepsal celou vědeckou práci a dobře svou teorii dále rozvíjí. Ten terčík není jen tak něco obyčejného, musel to být honosný dar někomu, jehož postavení bylo hodně vysoko. Muselo to něco představovat. Pokud se lovilo s dravými ptáky, třebas by lovil i sám panovník, tak jemu samotnému dravec na ruce neseděl. Panovník přihlížel a k ruce měl svého sokolníka. Proč by někdo dával honosný dar v podobě stříbrného terčíku sokolníkovi, kterých mohl mít mocný té doby i několik? Jenže dar v podobě exotického papouška, který chvíli poseděl na ruce samotného panovníka, od jiného panovníka, představoval událost, o níž se muselo mluvit v širém okolí po generace. O takový nevšední dar se pak musel také někdo dále starat, což mohla být pozice na společenském žebříčku natolik významná, že jejímu vykonavateli se mohlo dostat i řekněme hodnostního označení v podobě toho terčíku. Musel to být člověk rozumný, znalý a obratný. Obdarovaný mocný přece nemohl takový dar svěřit kdejakému pitomci, kterému by dar do rána chcípl.
Touto historkou jsme však přeskočili období starého Říma. Někde jsem se dočetl, že slavný římský senátor Cato starší, který byl znám, kromě jiného, svým odporem proti rozmařilosti bohatých, se rozčiloval nad tím, jak lidé již nevědí co by, a tak se prochází s papoušky na rameni. Předpokládá se, že šlo o africké papoušky žako. Svědčí to mimo jiné o tom, jak již tenkrát čile vzkvétal dálkový obchod. Afrika byla tehdejšími evropskými mocnostmi kolonizována a tím pro Evropu poznávána až mnohem později, nicméně čilé styky tady byly mnohem dříve. Avšak znalost papoušků tu byla i v časech, které obvykle nepředpokládáme i později. Jen se musíme malinko rozhlédnout a můžeme si to ověřit. Na obraze ve stylu severské renesance od Hanse Baldunga Griena datovaného okolo roku 1527, na kterém je zobrazena panna Marie a který je dnes nazýván Panna Marie s dítětem a papoušky, můžeme vidět hned dva papoušky. Na jejím rameni sedí nepochybně papoušek šedý žako, vlevo dole pak další papoušek, kterého podle reprodukce neurčím. Asi nějaký pyrura. Nepochybně pak musí existovat další důkazy, jež okolo mne nijak neprošly, ale záliba v papoušcích dále v Evropě rostla. Koncem devatenáctého století pak existovalo i v chovech po Čechách již značné množství různých papoušků. Říká se sice v chovech, ale lepší by bylo asi říkat jen v klecích. Snahy o rozmnožování ptáků v klecích se objevily až později. To je již zcela jiný fenomén.
Vyjmenoval jsem několik důkazů o tom, že papoušci byli v Evropě známí již od nepaměti, musím však přiznat, že se mi to nějak vymklo z ruky. Původně to měl být spíše úvod, když jsem myslel na to, odkdy vlastně máme možnost získat nějaký opravdu celkový přehled. Známe sice velká díla o zvířatech vzniklá již po polovině devatenáctého století, kde se širší rozhled získat dal (především dílo německého přírodovědce Brehma, Johna Goulda i dalších). Pro české chovatele byla asi nejdůležitější publikace dr. Jaroslava Karáska z konce třicátých let minulého století, ale pořád to nebylo nic kompletního. A hlavně s kompletními ilustracemi. Až začátkem sedmdesátých let se objevil ornitolog, který něco takového sestavil a také dokázal vydat.
Literatura o papoušcích
Pro chovatele papoušků je to jméno všeobecně známé a stalo se i jakýmsi zaklínadlem. Joseph Michael Forshaw narozený 13. 12. 1939 v australském státě Nový Jižní Wales je australský biolog, ornitolog, který se stal největším znalcem papoušků světa. Díly knihám, jež dokázal prosadit na trh a které se staly tím, co ostatním až dosud chybělo. Až on dokázal tuto mezeru zaplnit. Díky jemu je tady celkový přehled. Jenže to hlavní, co nám jeho knihy dávají, není zase až tak jeho zásluha. Je tady ještě jedno jméno, a to jméno autora zatraceně dobrých ilustrací. Wiliam Thomas „Bill“ Cooper (6. 4. 1934 ‒ 10. 5. 2015) byl zase Australan. Namaloval to všechno až moc dobře. To díky jemu dnes víme, jak všichni ti papoušci vypadají. Musíme si uvědomit, že všechny na vlastní oči vidět nemohl. Forshaw mu musel sehnat vzorky, podle kterých své dílo vytvořil. Musí se nechat, vdechl tomu život. Pro srovnání: u nás kdysi vznikla kniha o našich ptácích. Autor byl dokonalý kopista. Na jeho ilustracích bylo vidět, že vznikly podle vycpanin. Ono to prostě není jednoduché. Jsem přesvědčen, že až se originály Cooperových ilustrací jednou dostanou na trh, budou stát pěkný balík. U nás byl v tomto smyslu nejlepší asi Karel Svolinský, i když jeho kresby mají rozdílnou kvalitu i z ornitologického hlediska. Nejlepší jsou kresby stehlíka a čížka podané takzvanou uměleckou zkratkou. Na těch je vidět, že autor ty ptáky viděl v přírodě na vlastní oči ‒ neboli je důvěrně znal.
Pro naše chovatele exotického ptactva jsou následně nejdůležitější dvě jména. A to jméno Rudolfa Víta ze Dvora Králové, který v podmínkách daleko horších než západní autoři dokázal vydat knihy o astrildovitých i papoušcích, z nichž jsme mohli získat docela dobrý přehled o papoušcích, ale chyběly kompletní ilustrace. A samozřejmě nemohu zapomenout na jméno Milana Vašíčka a jeho řadu knih o papoušcích. Byla to od něho dobrá práce, a to hlavně v tom, že dokázal najít vydavatele a sehnat dostatek fotografií a kreseb, aby všechny ptáky co nejlépe představil. I když jeho knihy na ilustracích nestojí. Díky jim vzrostl zájem o papoušky u nás natolik, že si umím představit, že ono staré Terra psittacorum vlastně leží na území mezi Českým lesem a Beskydami.
Nakonec bych představil počty papoušků podle Forshawa, i když to dnes již neplatí. Mnohé zeměpisné formy povýšily totiž na druhy, a dokonce si nejsem ani jistým, že další druhy nebyly nově rozpoznány, když předtím nebyly ani tou formou. Takže Forshaw píše, že v Austrálii žije na 52 druhů papoušků, Na Nové Guineji 46 druhů, na Filipínách 11 druhů, ve střední Africe 14 druhů, v jižní Africe 10 druhů, v Indii 10 druhů, v Brazílii 70 druhů, v Kolumbii 49 druhů, ve Venezuele 48 druhů, v Argentině 25 druhů, v Mexiku 18 druhů. To máme suma sumárum dohromady 353 druhů. Tolik jich ani v našich sbírkových chovech nikdy nebylo a také nikdy nebude. Počty nových druhů ovšem v evropských chovech nadále rostou, a pokud v sobě najdu sílu, snad se o některém někdy zmíním, když nastuduji nějaké ty podklady. A nové druhy se dostávají docela překvapivě i k nám, a to za docela slušné peníze. Asi bohatneme, i když jsme si toho nestačili všimnout, natož pak vážit.
