Kolínský rejdič opět v České republice

Ze skládanky rejdičů dovezených z Nizozemska vznikl v Kolíně a okolí svébytný rejdič, jenž se na rozdíl od většiny dalších rejdičů vyznačuje silnou stavbou těla a nápadnou klenbou hlavy. Je většinou hladkonohý, ale vzácně i rousný. Dodnes má zachované výborné letové předpoklady a klademe u něho důraz na čisté zbarvení perlových očí. Jako u většiny   „západních“ plemen rejdičů, i zde jsou zapovězeny červené obočnice, u českých národních plemen tak rozšířené a oblíbené, naopak obočnice jsou vždy jemné, málo nápadné, odpovídající barvou okolnímu opeření, stejně jako zobák, jenž je u světlých rázů voskového zbarvení. Kolínského rejdiče zdobí téměř stovka barevných a kresebných rázů. 

Historie

Kolín nad Rýnem patří k největším městům Německa. Toto významné obchodní a kulturní centrum je proslaveno katedrálou svatého Petra, jejíž věže dosahují úctyhodné výšky 157 metrů. Jako většina evropských metropolí, i Kolín má „svého“ rejdiče, podobně jako Berlín berlínského, Hamburk hamburská plemena a třeba Praha zase pražská plemena. Kořeny kolínského rejdiče je nutno hledat v nedalekém Nizozemsku, se kterým fungoval čilý obchodní ruch podporovaný zejména rozvojem lodní dopravy po Rýnu a jeho kanálech. Podíváme-li se na kolínského rejdiče, nelze mu upřít podobu se staroholandským rejdičem, ale i s dalšími holandskými plemeny rejdičů v typu „polního“ holuba, kam řadíme nizozemského vysokoletce a krymku. Proto ještě před přijetím dnešního názvu byl tento holub na Kolínsku nazýván holanďanem. Využíval se výhradně k volnému proletu i v přilehlých oblastech Porýní, kde se držel v pevně semknutém hejnu. Hejna se mohla vzájemně promíchat a holuby bylo možné „ulovit“ jinému chovateli, což patřilo k typickému koloritu většiny letových plemen rejdičů. 

Vzorník plemene byl uspořádán a schválen již 31. března 1925, po setkání nejangažovanějších chovatelů. Činnost chovatelského klubu započala záhy, v roce 1928, kdy se prvním předsedou stal Hans Neven-Dumont. Základními položenými atributy byly vedle uchování letových predispozic také důraz na čistě bílé zbarvení očních duhovek, na přirozené tělesné tvary, na kvalitní zbarvení a pestré spektrum barevně kresebných rázů. Požadavek na jednoduché linie kolínského rejdiče se za dobu jeho výstavnictví nikdy nezměnil. Co se zprvu zdálo při porovnání s mnohými jinými rejdiči jako nevýhoda, se záhy změnilo spíše v přednost, neboť počty chovatelů kolínského rejdiče – na rozdíl od četných krátkozobých a letových plemen rejdičů – nijak výrazně neklesají. Důraz na přirozené linie se odráží ve vynikajícím temperamentu, živosti, přítulnosti a hlavně bezproblémovém odchovu, na straně druhé je pozitivním důsledkem velké vyrovnanosti napříč hlavními i málo chovanými barevnými rázy. Ovšemže vévodící rázy, kam patří určitě jednobarevní (bílí, černí, modří a jiní), mají výraznější prošlechtění než rázy málo chované až raritní, kam patří krymky, rozetoví tygři, straci, bělokosí a další, které si blíže představíme. Tvarově jednoduchá plemena je vždy poměrně složité posuzovat, neboť o úspěchu rozhodují i malé detaily. Vize úspěchu či neúspěchu souvisí též s přípravou holubů na výstavu, kvalitou a čistotou opeření, ostrostí kresby či s předvýstavní drezurou (uvykání na výstavní klec s předpokladem zaujetí správného postoje při posuzování). Mimo Kolínsko se podařilo tyto holuby rozšířit severním i jižním směrem po Rýnu až po druhé světové válce. Postupem času se plemeno stalo velmi populárním i jinde v Německu, kdy se jeho chovem zabývaly i dvě stovky organizovaných chovatelů. 

Barevné rázy

Původním rázem byl modrý pruhový, u něhož je žádáno harmonické zbarvení hřbetu (neprobělený), čisté křídelní štíty a ucelená barva hlavy i krku (bez nápadného přechodu). Dnes jsou chovaní i kapratí a bezpruzí, s geneticky podmíněnou mírně tmavší barvou u holubic.  Stále rostou počty stříbřitých všech vzorků. U červeně plavých a žlutě plavých jsou možné varianty pruhové i kapraté, s čistými křídelními štíty, bez namodralých efektů na hlavě či jinde. Bělouši se uplatňují jen v modré pruhové, kde působí velmi čistě, s pravidelnými záběly jednotlivých per. Stříbřití bělouši jsou raritní, ale objevují se. Mezi ustálené a velmi ojedinělé barvy patří redukovaná. V poslední době je paleta rázů doplněná též o barvu andaluskou, jejímž partnerem do páru bývají holubi černí. Vzešlé odchovy jsou buď andaluziáni, nebo černí, všichni sytě zbarvení. 

Černí patří k nejprošlechtěnějším a vedle bílých jsou též nejpočetnější, využívají kontrastu černého opeření s čistýma perlovýma očima. Náročnější jsou červení a žlutí, kteří někdy trpí na skvrnky na zobáku nebo na třepenitější opeření. U bílých se musíme vymezit od přerostlých jedinců, kteří se objevují kvůli snaze o získání silných, širokých hlav, s plnými a širokými lícemi, plynule zaobleným temenem a dobře klenutým čelem, s nejvyšším bodem hlavy nad očima. Ostatní rázy problémy s přerůstáním musí také občas řešit, je logické, že u tohoto typu rejdiče blízkého tzv. polnímu holubovi jsou samci nezřídka nápadně silnější konstituce než holubice. 

Rozetoví tygři se vyznačují zvláštním zbarvením, kdy na plnobarevném jedinci jsou bílé pouze růžice (rozety) v křídelních štítech (15 až 20 v těsné blízkosti rozesetých bílých pírek) a také sedlo v horní části křídelních štítů. Při jejich chovu je vyžadována značná trpělivost, neboť kresba je to velmi náročná, vyžadující obvykle též menší či větší předvýstavní přípravu. Černí se rodí buď s šimlovanými pery (ty vybělí při prvním pelichání), nebo rovnou s bílým peřím, zatímco červení a žlutí jsou v juvenilním opeření plnobarevní a výsledná kresba se utváří až při pelichání. Na to, zda se kresba vydaří, tak musí chovatel čekat cca 5 měsíců, při správném výsledku ale čekání stojí za to. Jejich kvalitu je možno vylepšovat přes plnobarevné. Vzácněji jsou k vidění i v rousné verzi, která je častější u plnobarevných.

Strakové s rousy být nemohou, jsou pouze hladkonozí s typickými projevy stračí (sedlaté barevnohlavé) kresby. Zlepšení lze u nich očekávat v typu i tvaru hlavy, kdy zatímco červení a žlutí nemají potíže s barvou zobáku, u tmavých rázů je tendence ke ztmavení horní čelisti, pročež je u nich jehla povolena. K vylepšení typu bývají využívány častěji krymky než plnobarevní či bělokosí, protože u černých dovedou zesvětlit barvu (horního) zobáku, zatímco u některých jiných plemen se bělokosí uplatňují zcela běžně. Je očividné, že zde chybí tzv. smoky faktor, zajišťující čistozobost třeba u našich staváků. Nejkvalitnější a logicky též nejrozšířenější z kreslených rázů jsou bělokosí, u nichž je celé opeření barevné s výjimkou sedmi až deseti koncových ručních letek. Křidélka jsou pokud možno barevná, ale jedno bílé pero je na každé straně povoleno. Raritní jsou běloocasí, mající bílé i obě ocasní krovky, jakož i běloocasí bělokosí, kombinující obě již popsané kresby. Tradicí u mnoha rejdičů je kresba krymek, známá u plemen ze Západu i Východu. Zřejmě nizozemská krymka stála u přenosu této kontrastní kresby na kolínského rejdiče. Zde dominuje naopak bílé opeření, kdy barevná je jen horní polovina hlavy se zákresem od ozobí přes spodek obočnic po zátylek, barevný je též ocas. Porovnáním s jinými rázy potřebují krymky snížit výšku nohou a udržet svažující se držení hřbetu a ocasu, ale co se týče postav, postoje a dalších plemenných znaků, kritéria bez větších potíží splňují dokonale.

Expozice zakončují rousní kolínští rejdiči, kteří jsou u rázů s bílými letkami bílého zbarvení, zatímco supí pera jsou již barevná. Na tvar rousů není kladen takový důraz jako u barevných holubů, cení se u nich více hustota a ucelenost než délka. 

Z rázů, které známe až z poslední doby, se vyskytují indigo v pruhovém a kapratém vzorku a andaluziáni. Oproti nim ráz redukovaný byl standardizován již v roce 2001, kdy vznikl křížením černého kolínského rejdiče s blíže nespecifikovaným plemenem – nositelem faktoru redukovaného. Tito holubi mají na světle šedém zbarvení tmavé lemy per. Geneticky jsou to černí holubi. Při tmavších vzorcích (tmavém, ev. tmavém kapratém) je barva těchto holubů světlejší než při světlejších vzorcích. Čím užší jsou lemy, tím světlejší je i základní barva. Holuby tohoto zbarvení lze pářit bez potíží na sebe, v typu využíváme ke zlepšení černé protějšky. Dědičnost zbarvení je recesivní, pohlavně vázaná, což znamená, že používáme ideálně redukované samce a černé holubice, když dále pracujeme s černými výletky (1.0) nesoucími vlohy pro redukovanou a s redukovanými odchovy samičího pohlaví. Redukovaní se vzácněji vyskytují i na jiných barvách, jako kapratí či pruhoví, ale to už je téma pro chovatele specialisty.

Ze standardu

Ve standardu plemene nacházíme dva znaky hodné zřetele. Předně je to určení tvaru čela jako „mírně“ klenutého. Z přiložených fotografií jednoznačně vyplývá, že kvalitní jedinci mají čelo nápadně vysoce klenuté. Další oblastí je název v českém standardu kalot pro barevný ráz, jenž je v článku popisován jako krymka. Je to proto, že obecně se výraz kalot používá pro krátkozobé holuby v kresbě krymky, což, jak jsem již uvedl vícekrát, kolínský rejdič není, a snahou jeho chovatelů je mít toto plemeno v poměrně jednoduchých tvarech a střední délce (široce nasazeného) zobáku, aby i člověk moderní doby, mající značné pracovní vytížení, mohl úspěšně provozovat holubářský koníček. Přísnost je kladena na čistě bílou (perlovou) barvu očních duhovek, kde nesmí být ani náznak nějakého jiného zabarvení. Dále se při posuzování zaměřujeme na šířku postavy, délku zadní partie, šířku a hloubku hrudi, tvar krku, svažující se sklon držení zad, nižší postoj, uzavřená záda, kompaktní a hladké opeření, intenzivní zbarvení a čisté kresby, u rousných na tvar a délku rousů a supích per. Ocas může být i mírně delší, ale vždy navazující na sklon linie hřbetu. 

Tradiční pojmenování

Některé rázy se vyznačují velmi důvěřivou náturou, přičemž jsou označované původními, tradičními pojmenováními, v nichž se ani Google nevyzná. Pokud se některý čtenář popasuje s překladem archaických názvů stetze pro krymky, effer-wiesstetze pro bělokosé běloocasé, schlitzer pro běloocasé, effer pro bělohroté a griese pro rozetové tygry, budu rád, když výsledky svého bádání vloží do diskuse pod článkem. 

Kolínské rejdiče jsem posuzoval na poslední celostátní výstavě Chovatel 2019, kdy se jednalo o kolekci v černém zbarvení. Je možné, že při současné preferenci chovatelsky snadnějších a vděčných plemen u nás najdou další uplatnění. Pro zájemce o chov plemene doporučuji internetové stránky www.koelner-tuemmler.de, kde lze získat též kontakty na přední chovatele.