Běžní ptáci 2

Běžných ptáků, takových, o které se ornitologie zajímá méně než o jiné, žije u nás docela velký počet. Můžete to sledovat sami. Na internetu najdete aplikaci, nebo jak se tomu správně říká, kde můžete sledovat, co lidé ten den viděli a přes svůj mobilní telefon to dávají všem na vědomí. Podle toho by se mohlo zdát, že lidé chodí celý den někde okolo vody. Asi toho lidé vidí příliš a mohlo by se to všechno zahltit, kdyby lidé hlásili každého vrabce. Proto jsou i ptáci rozdělení do dvou nepsaných kategorií. Když tedy někdo uvidí u vypuštěného rybníka sedět, dejme tomu, břehouše rudého, hned zbystří. No to je rarita, hned s tím tedy na internet. Víte, ono má všechno svoje kdyby. Pro mě by však bylo větší senzací, kdyby někdo v současnosti viděl vrabce domácího na Václavském náměstí v Praze. 

Když chcete sledovat něco o ptácích, které ornitologie považuje za běžné, musíte si do vyhledávání kliknout na vyhledávání podrobné. Trochu to zdržuje a může to i krapítko mlžit obraz. Mohou se ornitologové i rozčilovat: Koho to zajímá? Zrovna mě to zajímá! Zajímají mě ti nejběžnější ptáci, o kterých si všichni myslí, jak dokonale je neznají, a přitom se okolo nich cosi děje. Něco, čeho si třeba nikdo ani nevšiml a nehraje to se všeobecně publikovanými poznatky. Třeba takový drozd.

Drozd zpěvný – Turdus philomelos Brehm, 1831

Naprosto běžný pták, kterého všichni známe. Kdysi jsem jej znal docela důvěrně i zblízka. Táta těsně před válkou postavil dům v tenkrát okrajové čtvrti Prahy. Byl poslední v ulici, která končila v opukovém lomu. Před domem bylo pole. Příroda všude okolo. Z okna jsem vídával skřivany, chocholouše, koroptve, bělořity. Na nevelké zahradě jsem našel v jeden rok také čtyři hnízda kosů a každoročně zde hnízdil i drozd.

Táta si potrpěl na anglický trávník. Muselo se to sekat často a samozřejmě ručně. Tedy byl na to již tenkrát strojek, ale na lidský pohon. Moc mě to tenkrát netěšilo a dodnes nesnáším hluk sekaček na trávu. Ten trávník jsme museli i často zalévat hadicí. Kupodivu šumění vody je naopak pro mne uklidňující zvuk. Bylo obvyklé, že když jsem ten trávník kropil a ohlédl se, číhal tak tři metry za mnou drozd, aby lapil svoji žížalu, která z vlhké země někde povylezla. Ti ptáci byli neuvěřitelně krotcí. Ještě v polovině sedmdesátých let za mnou pravidelně stával, ale na zahradě již hnízdo neměl. Létal někam přes pláň, asi 300 metrů daleko. Předal jsem hadici bratrovi a šel číhat do okna, kam létá. Byl tam takový asi desetiletý dubový les. Hnízdo jsem našel a vyfotil si drozda u hnízda. Jenže u hnízda byl velice plachý a nervózní. Přesto se mi to tenkrát podařilo.

Dnes široko daleko žádného drozda nevidím. Nejsou tady sice již žádná pole ani lomy, avšak trávníků je okolo habaděj. Prostředí pro drozdy jinak jako stvořené. Tenkrát ale nebyla v okolí také ani jedna sojka anebo straka, o krahujcích nemluvě. Někdy koncem toho období, kdy se tady drozdům ještě dařilo, jsem na vlastní oči viděl sojku, která ulovila mladého, z hnízda již vylétlého drozda. Držela jej za křídlo a umlátila o větev. Trhala ho jako dravec. V současnosti jsou drozdi zpěvní ptáky lesního podrostu. 

Přilétají k nám ze svých zimovišť tak v polovině března, obvykle přes noc. Ráno se probudíte a někde na špičce stromu zpívá drozd. Tedy zpíval. Dnes se asi vyskytuje v bližším okolí jen v oboře Hvězda. To je les příjemného složení, jsou tady i staré buky, o rozloze 85,6 hektaru. Sojky jsou tam také, kupodivu v menších počtech než v okolní, převážně vilové zástavbě. Straka není lesním ptákem a uvnitř Hvězdy jsem ji nevídal. Tady jsem naposledy viděl drozda, řekněme vcelku nedávno, protože jsem jej fotil již digitálně. Proč to všechno vyprávím? To abyste mi věřili, že jsem drozdy opravdu znal a pamatuji si, jak vypadali.

Z naší zahrady jsem jej neviděl ani nepamatuji. Všichni však vypadali naprosto stejně jako na všech možných ilustracích, a že třeba takový Mistr Svolinský uměl malovat ptáky zatraceně věrně. Jenže jak tak sedím na tom svém stanovišti tamhle u Rakovníka, kde číhám na stehlíky, najednou vyleze z okolního podrostu drozd a začne se slunit. Sice trochu na nevhodné straně auta, nepříhodně pro fotografování, takže jsem musel zaujmout značně krkolomnou pozici, nicméně nějaké fotky jsem ulovil.

Jen jsem si ty záběry prohlédl, vytřeštil jsem oči. Měl na čele zcela jinou barvu, než jakou měli všichni ti drozdi, které jsem za celý svůj život viděl. Co to je? Čelo až do půlky hlavy výrazně hnědočervené. Takhle přece žádný drozd, kterého jsem kdy viděl, nevypadal. Že ti drozdi zmizeli z naší zahrady, tomu se nedivím, o to se postarali straky, sojky a krahujci. Že je jich zatraceně méně i na venkově, tomu se také nemůžeme divit, při populační explozi sojek a strak. Škodné, kterou dnes nikdo netlumí, a sojka je dokonce celoročně hájená. Kocourkov. Ale kde se tu najednou vzali ti jinak barevní drozdi? Že by využili noví přistěhovalci uvolněné místo po našincích?

Některé publikace, vydané tak v posledních deseti létech, představují totiž ptáky Anglie, ne naše. Když si to prohlížím, u obrázků drozdů si mohu představit, že Angličané mají červenou přední část hlavy. Sice jen naznačeně, ale kdo ví? Já také vůbec nevím, jestli takové drozdy uvidím třeba v jiném okrese, anebo dokonce jen třeba za kopcem. Na internetu je jen málo fotografií a zatím jsem nenašel žádnou vhodnou pro srovnání. Takže to vidíte! Naprosto běžný pták, se kterým se opravdový ornitolog nechce ani moc zabývat.

A ještě jedna poznámka nakonec. Drozd je tedy evropským ptákem, který je dnes rozšířen i ve Švédsku. Je docela překvapivé, že jej Linné nezahrnul do svého systému přírody, a to ani ve druhém vydání v roce 1766. Ale popsal jej jako první až Brehm v roce 1831. To máme 65 let rozdílu. Tady také něco nehraje. Možná bylo rozšíření drozda v Evropě za časů Linného zcela jiné. Je sice možné, že jsem cosi přehlédl nebo nečetl, ale stejně si myslím, že i u zcela běžných, pro někoho nezajímavých ptáků máme pořád co studovat. 

Konipas bílý ‒Motacilla alba Linnaeus, 1758

Konipas bílý nepatří k ptákům, které jsem v dětství vídal pravidelně z okna. Oni si libují tam, kde je blízko voda. Alespoň rybníček nebo potůček. Návesní rybníček uprostřed vesnice, všude okolo někde pod střechou výběr dutin ke stavbě hnízda, to je pro konipasy ideální místo k životu. Jsou to hmyzožraví ptáci, kteří svoji potravu loví na zemi, ponejvíce právě v blízkosti vody, kde bývá hmyzí havěti nejvíc. Nepohrdnou ani tím nejmenším soustem. Díval jsem se třeba, jak chodí v jedné louži a lapá nějaké droboulinké mušky, kterých byl nad hladinou slušný mrak. Byly sotva lidským okem viditelné, i pro něho sice také nic moc, ale každé sousto je dobré, i když to je vpravdě jen taková pralinka.

Když tedy mám v posledním čase možnost vídat konipasa bílého pravidelně docela zblízka, stal se pro mne ptákem, kterému se čím dál tím víc musím divit. Myslíme si, jak dobře tohoto zcela běžného ptáka známe. To si však jen myslíme, skutečnost je zcela jiná. Když si některé skutečnosti jen představím, musím se těmto ptákům klanět. Jejich vytrvalost, schopnost orientace, jak to mohou vůbec dokázat? Ale pěkně po řadě za sebou. 

Třetím rokem jsem pozoroval konipasy, kteří měli svoje hnízdo ve štítu, pod střechou, hned u sousedů. Samozřejmě to bylo proti světlu, tedy nic moc pro fotografování, když jsem se na ně díval od severu k jihu. To už je osud. Každoročně dvě hnízda, druhá mláďata hnízdo opouští před koncem července. V polovině srpna jsou všichni pryč. V blízkosti mého stanoviště, u rybníčku, hnízdí nejméně další dva páry konipasů. Obvykle tedy v polovině srpna objedu všechna místa, kde jsem předtím, i náhodně, zahlédl konipasy. Všichni jsou pryč. Nikde ani peříčko. 

Další konipasové se objeví nejdříve koncem srpna, ale spíše později. Vypadají však již jinak. Jsou v takzvaném prostém opeření. Alespoň tak je představuje odborná literatura. Začínalo mně to být a je čím dál tím víc podivné. Jak tedy můžeme vědět, jak vypadá český konipas bílý v prostém šatě, když ti ptáci odtáhnou a najednou zmizí, jako když někdo mávne kouzelným proutkem? Encyklopedie, klíče, odborná literatura, všude je konipas v šatě prostém kreslen tak, že nemá v zimě černou barvu pod zobákem. A helemese. Bratr si zakoupil novější kreslený klíč a tady je najednou konipas v zimním peří a černé hrdlo má! 

Tak! Jsem přesvědčen o tom, že asi od začátku září nejsou ptáci, které u nás vidíme, Češi. A objevují se také ptáci, kteří mají žlutou barvu v obličeji. Takové u nás v hnízdní sezoně rozhodně nespatříte. Odkud ti žluťáskové vlastně jsou, vám nikdo neřekne. Jenže oni mohou být třeba až z Grónska. To je docela pěkný kousek světa, který není zrovna za rohem. Takže mně to začalo vrtat v hlavě a začal jsem plachtit po internetu. No jo, jenže aby jeden mohl opravdu věřit, že nějaká fotka pochází třeba z Islandu, ale opravdu z Islandu, to není jen tak, zakrátko zjistíte, že je tomu právě naopak. Za opravdu dlouhou dobu jsem zjistil, že mám jen dvě fotky, u kterých věřím, že z Islandu opravdu jsou. U jedné jsou souřadnice a datum pořízení. A hleďme. Je na ní konipas v hnízdním období, ale opeření má zimní! To tedy nehraje. V poslední době se podle údajů zjištěných pomocí kroužkování ukazuje, že severští ptáci táhnou na jih křížem Evropou někam na Střední východ. Právě přes naše území. I když jeden z kroužkovaných Islanďanů byl prý chycen v Maroku. 

Před časem uveřejnil americký zeměpisný časopis National Geographic neobyčejně zajímavou reportáž o vodouších, kteří táhnou napříč Tichým oceánem z Aljašky až k Novému Zélandu, kam dorazí za 11 dní. Jeden z nich měl totiž batůžek s vysílačkou, která udávala jeho polohu. Četl jsem to a dělalo to celkový dojem, že ptáci letěli nepřetržitě celou dobu. Aniž by přijímali potravu. To je nesmysl. Držel jsem ptáky v klecích celý život a neznám žádného, který by vydržel 11 dní bez potravy. Po trase vodoušů naleznete tisíce míst, kde se mohou na hodinu či dvě zastavit, odpočinout si a letět dál. A oni to tak opravdu dělají. Viděno na vlastní oči. V polích stála voda v louži tak o rozměrech 30 × 10 metrů celé léto. Najednou spadlo z nebe 5 bahňáků, dokonce tří druhů. Chvíli šťourali zobáky v bahně, načež čtyři strčili hlavy pod křídlo a spali. Jeden hlídal. Asi za hodinku najednou všichni odstartovali a zmizeli. To je tajemství jejich dálkových letů. Navíc bahňák plave.

Takový konipas, který se vylíhl na Islandu, musí na zimu také pryč. Víme, že létají směrem na Evropu. A není to pro ně žádná legrace. Je to totiž pěkně daleko. Z Islandu k západnímu pobřeží Norska je to asi tisíc kilometrů, k pobřeží Skotska asi osm set kilometrů. Konipas dokáže letět rychlostí 70 kilometrů za hodinu, jak jsem si ověřil, když letěl souběžně s autem. Kdyby tedy létali přímo na Norsko, museli by být ve vzduchu více než čtrnáct hodin, při cestě na Skotsko více než jedenáct hodin. V polovině cesty sice leží nevelké souostroví takzvaných Ovčích ostrovů, Faerské ostrovy. Tak dobře, v polovině cesty si odpočinou, nakrmí se a pak letí dál. Jak ale trefí na ty mrňavé ostrovy, podle čeho se orientují, když všude okolo je širý, nedohledný oceán? Co když se nestrefí? Cesta je daleká a nedovedu si představit, že letí proti větru. V současnosti si můžete na internetu najít ledacos. V místech mezi Islandem a Evropou se často rodí zatraceně mizerné počasí. Jak se tam točí větry s deštěm právě teď, si můžete na internetu najít. Tohle všechno malý pták, jehož tělíčko váží pouhých 19 až 27 gramů, to je asi 10krát méně než takový vodouš, dokáže překonat. Vůbec nevíme, jak to dokážou. Je to nadmíru atletický výkon ve srovnání s tím lidským. Ve srovnání s lidskou orientací je jejich smysl pro orientaci nesrovnatelně lepší, i když máme různé přístroje. A jejich dovednosti v předvídání počasí předčí ty naše natolik, až je to k smíchu.

A ještě něco pro pobavení. Víte, co je to takzvaná kultovní hláška? Jeden takový slovní obrat používám v případě něčeho nevýslovně lehkého, něčeho, co jde tak snadno a samozřejmě, samo. Mluvil jsem s jedním profesionálem, který se právě vrátil z Maroka. Viděl jsi tam konipasy? Jo. Jak tam vypadali? Zaleť si do Casablanky, nocují jich tam tři tisíce. Je to hned ten první fíkus vedle hangáru, zněla odpověď. Kdybyste snad chtěli opravdu vědět, jak vypadá pravý český konipas bílý v zimním peří, tož zaleťte si do Casablanky. 

Stále ještě se vám každoroční soused zdá být běžným, nebo dokonce nezajímavým ptákem?