Atraktivní isabelové zbarvení na okrasných holubech

Když nedávno vyšel na iFauně článek o voláči štajgrovi, byl jsem překvapen ohlasem čtenářů na jedno z jeho zbarvení. Jak již správně tušíte, je jím barevný efekt vytvářející ráz isabelový, populární na některých plemenech voláčů či barevných holubů, dnes pronikající i do chovu prácheňských káníků a na další nová plemena. Protože tomuto poměrně vzácnému zbarvení se u nás začíná věnovat poměrně dost nových chovatelů, rád bych zde připomenul nejen teoretická východiska pro práci s touto barvou, ale také to nejcennější – praktické zkušenosti erudovaných chovatelů.

Isabela a její popularita u zvířat

Isabelové zbarvení není jen doménou holubů, týká se i mnoha jiných zvířat. Asi nejznámější je na koních, kde má předlouhou tradici. Jemné béžové zbarvení, byť u každého druhu zvířat v několika odstínech, působí nejen uklidňujícím, ale též nevšedním dojmem. Pozorovatel obvykle vnímá, že se před ním nachází něco neobvyklého, chovatelsky obtížného, vhodného pro cílevědomé a trpělivé chovatele. A má pravdu, neboť žádná krása není zadarmo. Ve střední Evropě se vyskytují u okrasných holubů jedinci v barvě isabel například u českých staváků, štajgrů, brněnských, lilských a saských voláčů, také u saských polních holubů a některých dalších barevných holubů, bubláků i u jiných zahraničních plemen. Před lety byl tento barevný efekt rozvinut v chovu hanáckých voláčů u J. Šindeláře v Kanadě a obdobných výsledků docílili naši chovatelé prácheňských káníků po vkřížení modrých bělopruhých (dominantních opálů) na jedince červené či žluté recesivní, kde další práce na docílení isabel trvala dvě tři generace.

Teoretická východiska

Dominantní opál popsal již v roce 1938 americký genetik W. F. Hollander, jenž pro tento modifikátor určil i dodnes používaný symbol Od. Dominantní opál vyvolává zesvětlení vzorků, ocasního pruhu a vyústění letek, které v ideálu jsou až bílé, u tmavých rázů ohraničené lemem v původní pigmentaci. Zároveň je celková barva holuba zesvětlená, černá působí našedle, modrá vytváří světlou modrou, obdobně jako stříbřitá světle stříbřitou, červená a žlutá recesivní působí světle, s potlačeným leskem. Při ztmavujících spolufaktorech, jako je dirty, ale třeba i u isabel či recesivně červené může být probělení ručních letek a konce ocasu značně potlačeno. Nejefektivněji se dominantní opál projevuje na modré barvě, u jiných je vzácný. Na černé nezřídka vyvolává širší tmavé lemy opeření a probělené středy per, které však nejsou tak působivé jako lemování v orientální barevné řadě nebo faktorem pencil. 

Vedle modrých se dominantní opál projevuje atraktivně ještě u isabel, o kterých je toto pojednání. Homozygotní dominantní opálové nejsou životaschopní, proto se uplatňují v chovu heterozygoti. Při jejich spojení se teoreticky u čtvrtiny odchovu projevuje letální faktor, polovina odchovu je žádoucího zbarvení a 25 procent je v jiném zbarvení, obvykle modrém pruhovém, při chovu isabel jsou to obvykle žlutí nebo červení. Letálnímu faktoru se zcela vyhneme při spojení jedince s opálem na protějšek bez opálu. V tomto případě získáváme teoreticky polovinu odchovu opálů a polovinu v jiném zbarvení. Holubi z této poloviny nenesou vlohu pro Od, neboť vlohy pro dominantní faktory nelze nést skrytě. Genetik Axel Sell upozornil, že isabely u brněnských a saských voláčů jsou z hlediska genetiky vedle dominantního opálu také recesivně červené, v ideálním stavu homozygoti pro pruhy (bělopruhé). Dřívější pokusy se saskými voláči potvrdily, že tito holubi mají jako podkladovou barvu popelavě červenou (jsou červeně plaví pruhoví) a mají také faktor rozředění (jsou tedy žlutě plaví pruhoví). Schreiberovy pokusy z roku 1986 však prokázaly, že v důsledku častějšího křížení s jinými rázy převažuje u voláčů brněnských u isabel podkladová barva v černé řadě a faktor rozředění je přítomen jen někdy. Takže je to mnohem složitější, než se zdá, a podkladová barva není tím hlavním. 

Zkušenosti chovatelů

Navštívil jsem již mnoho chovatelů, kteří měli v holubníku vedle jiných barev také isabely. Většinou to byli nejatraktivnější holubi v holubníku. Namátkou mohu jmenovat chov saských voláčů MVDr. Paála na Slovensku, isabelových prácheňských káníků J. Sudy, J. Kukly, a především Mgr. Václava Nedělky, dále chov českých staváků isabel u J. Jahody a v širším spektru našich, německých a rakouských chovatelů brněnských voláčů.   

Předním propagátorem chovu isabel u českého staváka je Ing. Tomáš Sousedík, dlouholetý dopisovatel do chovatelských časopisů včetně Fauny. Z jeho poznatků o isabelách u ČS vyplývá, že toto zbarvení u českých staváků Tomáš vyšlechtil spolu s  Josefem Hruškou v osmdesátých letech. V podstatě šlo o selekci světlejších jedinců ze žlutých bělopruhých. Následně k podobným výsledkům dospěl i V. Nováček, který ale křížil žluté bělopruhé s bělopruhými isabelovými štajgry. Ing. Sousedík si v této souvislosti posteskl, že je škoda, že tento atraktivní, jemně zbarvený ráz u nás nenašel více obdivovatelů.

U prácheňských káníků v českých a německých chovech se isabely objevily teprve nedávno. Požádal jsem jejich předního chovatele Mgr. Václava Nedělku o krátké nahlédnutí do geneze této barvy: 

„Chovu žlutých bělopruhých káníků se věnují u nás ve větším počtu také dr. Petr a př. Vaňáč. Isabely jsou v podstatě vedlejším produktem, který chovatelé dostávají proto, že mají v chovech nejen holuby s modifikátorem toy stencil, jenž je komplexem tří genů a umožňuje při bělopruhosti uchovat kvalitu základní barvy, ale mají také jedince na bázi dominantního opálu. Ten je v otázce bělopruhosti díky svému genetickému založení mnohem rychlejší, ale zesvětluje základní barvu. Odchov je barevně různorodý, od velmi světlých až po tmavé. Mezi světlými nezřídka zaregistrujeme isabely, které jsou pro chovatele žlutých bělopruhých vedlejším produktem, ale na pohled velmi atraktivním. V kombinaci se světlou pštrosí kresbou káníka a bílou lyskou jsou isabely líbivé. Jejich chovy trápí světlejší oči, i když i tam jsou nějaké výjimky. Dále je mohou doprovázat nečisté zobáky. Při bohaté produkci mladých u káníků se obvykle z chovného páru bělopruhých v odchovu potkáváme se dvěma třemi isabelami. Letální faktor není v chovech takřka přítomen, neboť dochází ke kombinaci toy stencil a Od. Ve svém chovu jsem žluté bělopruhé začal dělat poté, co jsem z nouze dal k sobě modrého bělopruhého holuba (Od) a žlutou holubici. Získal jsem jen jednoho červeného bělopruhého dominantního opála, takového cihlového, se zamodralým ocasem, k němuž jsem dovezl žlutou bělopruhou holubici bez lysky od V. Aleše. Tím začala práce se žlutými bělopruhými, která nyní zasahuje 8‒10 párů. V chovu je nutná přísná selekce nejen na kresbu, barvu a vzorek, ale také na typ, kdy se pracovalo třeba na odstranění plošší hlavy. U káníka je výborné, že vyřazené jedince je možno využít kulinářsky. Spolupráce na šlechtění bělopruhých, případně i isabel, je možná s německými chovateli, třeba př. Teichmannem, který dělá pruhové a bělopruhé káníky.“ 

Henk Sandmann v nizozemském časopisu Avicultura zpřístupnil pojednání o chovu isabel ve svém chovu štajgrů. Z něho vyplývá, že se pokoušel získat isabelové odchovy ve velikosti hlavních rázů. Za tímto účelem spojil isabelové na žluté. Výsledkem byly odchovy žluté s mírným probělením. Žádné isabely, jen opravdu malá část měla již tehdy zarezlé pruhy. Až pářením F1 generace s isabelami, a to bez ohledu na pohlaví, bylo docíleno odchovu v barvě isabel s bílými pruhy. Většina z těchto isabel ale byla příliš tmavá. Tyto tmavé isabely mohl pářit na světlé. Isabely u plemen čistozobých, tedy tam kde se projevuje efekt smoky faktoru, kde všechny rázy mají zobák světlý, velmi rády mívají na zobáku skvrny rohové barvy, což je vada a musí i tam přijít tvrdá selekce. Platí to určitě u chovu staváků či štajgrů, kde získat silné jedince s červenými obočnicemi, perlovýma očima, čistým zobákem a vytouženou barvou doplněnou dvěma čistými pruhy je mimořádný úspěch. Správná barva se dá přirovnat k barvě kávy, do které si dáte hodně mléka. Nesmí být příliš světlá, aby byly pěkně viditelné oba pruhy, ani příliš tmavá vypadající už jako žlutá bělopruhá. Určitě by neměla být tak světlá, aby ji bylo možné zaměnit s bílou. Správné zbarvení má jen malá část odchovu, proto se musí nesmírně přísně selektovat. 

Chov isabel je nelehký, při čistokrevné plemenitbě se u 25 procent odchovu projevuje letální faktor, tato holoubata se rodí neochmýřená a neprospívají. Genetik Jan de Jong radí pářit isabely na isabely v případech, že nemáte čisté bílé pruhy. Čistá plemenitba může tento problém odstranit. Úspěch ve šlechtění se může dostavit při páření třeba s modrými pruhovými. Odchov bude nejspíš mít zarezlé pruhy a lepší výsledky budou až ve druhé generaci, kde se mohou ukázat i čisté pruhy. Isabela je tvořena kombinací obou základních „červených barev“, tedy popelavě červené (dominantní, na pohlaví vázané zbarvení) a červené (recesivní, na pohlaví nevázané, epistatické), s přídavkem faktoru pro rozředění zbarvení (gen dilute, na pohlaví vázaný) vyvolávajícího rozředění červené barvy na žluté. Ale nejdůležitější je přítomný genetický modifikátor dominantní opál, který je dominantní vlohou na pohlaví nevázanou. Zde se uplatňuje pouze v heterozygotní konstituci, homozygotní je letální. Pro chov isabel není vůbec podmínkou párovat dvě isabely na sebe. Postačuje vám pouze jeden rodič s projevem dominantního opálu, pokud bude druhý bez tohoto projevu, nikdy se letální faktor neprojeví. Jan de Jong zmiňuje, že žlutá barva štajgra vypadá spíše jako barva zlatá, podobně jako u anglického modeny. Pokud by tomu tak bylo, zlatá jako bledá barva tvoří mezistupeň mezi recesivně červenou a recesivně žlutou a je rovněž pohlavně vázaná. Ze spojení s isabelami je teoreticky 50 procent isabel a 50 procent v jiném zbarvení. Žlutí z tohoto spojení jsou pravděpodobně velmi vhodnými jedinci do dalšího chovu isabel. Z hlediska zbarvení se selektuje na čistotu pruhů a na kvalitu isabelové barvy. Nesmí být tak světlá, aby nebyly již zřetelné pruhy. Proto se jeví do chovu lepší tmavší, ale čisté a ucelené zbarvení isabel. Tolik rady J. de Jonga. 

Před několika lety vyvolal velký zájem o isabelové zbarvení úspěch Jaroslava Šindeláře s hanáckými voláči, kdy za velmi krátkou dobu a jen za použití potenciálu tohoto našeho národního plemene dovedl odchovávat isabelové hanácké voláče. Z naší korespondence vybírám některé z jeho poznámek o tomto modifikátoru zbarvení a jeho zkušenostech. „Isabelová není nijak zafixována, je to různě béžová barva s mnohými odstíny a může mít velice odlišný genotyp. Měl jsem v chovu brněnské voláče zaručeně červené Od (dominantní opály) v pěkné isabelové barvě. U hanáckých voláčů jsem použil jak recesivně žluté, tak recesivně červené s modrými bělopruhými (dominantními opály), ale měl jsem i popelavě červené a žluté Od (dominantní opály). Nejlepší isabely mi dává černý Od (dominantní opál) štěpitelný na recesivně žlutou a holubice popelavě žlutá štěpitelná na recesivně žlutou, ale i po sestavení páru na isabely v odchovu dostaneš recesivně červené Od a i žluté Od, nedá se říci, že to jsou isabely, i když na první pohled to tak může vypadat. Musí se prostudovat zbarvení brk a celkový tón na jedinci… Z toho vyplývá, že isabela je jen ta, která má jinou barvu než žlutý či červený holub, přestože mohou být v jednom hnízdě. Je to moc zajímavá a pěkná barva, ve světě velice hledaná, zvláště na velkých holubech.“ 

Tehdy jsem si pohrával s myšlenkou se věnovat isabelám u hanáckých voláčů, myšlenka přetrvává dál, ale pro jiné genetické projekty zatím není místo. J. Šindelář mi doporučil využít potenciálu plemene, spojit modré bělopruhé (Od) se žlutými recesivními. V F1 generaci nebudou isabely žádné (pokud modrý nenese rec. červenou), přijít by mohly až od druhé generace, která bude přenášet rec. červenou. Vedle bělopruhých přijdou i šupinatí či slitě šupinatí, záleží na tom, co je pod červeným/žlutým kabátem. Pomocníkem je podkladová barva popelavě žlutá/červená, která se obvykle nachází u žlutých/červených recesivních hanáckých voláčů z předchozího křížení s velkými anglickými voláči. 

MVDr. Paál, přední chovatel isabelových saských voláčů ze Slovenska, o jejich chovu prozradil: 

„Vychovat isabelu v dobré barvě, se zřetelnými bílými pruhy a dobrého typu je vždy mimořádným úspěchem chovatele. Aby se letálnímu projevu zcela zamezilo, párují se žlutí z chovu isabelových s isabelami. Rovněž se vyplatí barvy kombinovat, výrazných úspěchů jsem docílil třeba ze spojení isabelová × žlutě plavá. V chovu mám nyní i jednu bezpruhou isabelu a zkouším žluté bělopruhé na bázi genového komplexu toy stencil, jejž dávám s isabelami, jejichž vybarvení podmiňuje faktor dominantní opál. V minulosti jsem vícekrát zkoušel s isabelami i partnery čistě žluté, ale vždy v první generaci přišla mláďata žlutá, až v další generaci se objevily isabely. Není to tak, jak se píše v příručkách, že dáte žlutého s isabelovým a máte půlku isabel. Genetika této barvy je velmi složitá, a navíc se musíte dívat na typ. Důležité je se při selekci mladých neunáhlovat, neboť až po prvním přepeření poznáte, jaká bude jejich výsledná barva.“

Také naši chovatelé brněnských voláčů Josef Smíšek a Jiří Ludvík se rozpovídali o chovu tohoto rázu. 

Př. Smíšek má dlouholeté zkušenosti. Isabely choval již v Praze, kde má historie chovu tohoto zbarvení velkou tradici. Jako u všech rázů brněnského voláče, také zde se pracuje ruku v ruce nejen na kvalitě barvy, ale především typu. Pro chov isabel si musíte pořídit perfektní žluté recesivní a červené recesivní. Ze spojení s isabelami velmi často přicházejí  takoví jemně probělení žlutí nebo červení a právě ti jsou tím, co hledáme. Z jejich opětovného spojení s isabelou přichází isabely v dobré barvě a nezřídka i velmi pěkného typu. Některé z isabel v té době ještě nejsou bělopruhé, ale mají celé štíty bílé nebo jsou šupkaté. Na pruhové isabely se tak obvykle ještě generaci musí čekat. Zajímavé je, že při použití holuba červeného se často setkáváme v dalších generacích s tzv. hermelíny, což jsou velmi světlé isabely, nebo naopak s isabelami v tmavší barvě a s tmavší hlavou. Při spojení dává př. Smíšek na sebe obě isabely velmi vzácně, spíše využívá možností pracovních holubů, jež dá s isabelou. 

Jiří Ludvík v minulosti dělal žlutě plavé ve špičkové kvalitě, tak se nemůžeme divit, že jeho úspěšná cesta s isabelami vedla přes žlutě plavé, kteří jako nositelé pruhového vzorku jsou efektivním partnerem isabele. Jediným nešvarem, který popelavě žluté zbarvení přináší, je tendence k tmavším (rohovým) zobákům, u isabel ovšem docela častá. Cesta přes žluté se př. Ludvíkovi nedařila, ale přes červené z chovu S. Swedera se podařilo vytvořit další ze silných linií. I zde je nutná práce s vedlejšími rázy, a hlavně trpělivost. Mnozí z letošních odchovů návštěvníky holubníků J. Ludvíka překvapují skloubením výtečného zbarvení, jakož i náročného typu brněnského voláče a perfektní, podvázané volatosti. 

V České republice má největší chov isabelových brněnských voláčů Josef Pecka. Je zde i spousta nových chovatelů tohoto zbarvení, což z mezinárodního hlediska potvrzuje, že jsme světovou „isabelovou“ velmocí.