Andulky a kanáři

Do vosího hnízda se nešťourá! A to ani dlouhým klackem, doporučujeme dětem. Přesto bývají dobré rady, které jsou nad zlato, jak všichni víme, mnohokrát nevyslyšeny. Jsem si toho dobře vědom, stejně mně to nedá. Zrovna se na to chystám. Již jsem to kdysi zkusil a nedobře pochodil, i když jsem to tenkrát myslel zcela jinak. Nastolil jsem nějaké otázky a doufal, že i jiní se nad nimi zamyslí. Kdepak. Uspořádali na mne tenkrát hon a nejvíc mě pobavilo, když jeden, co bojoval i u Stalingradu, avšak na té špatné straně, proto z toho nemohl vytloukat politický kapitál, mě nakonec poučoval o mém vlastním, rodném jazyce. Doba však pokročila, v mnohém jsme moudřejší, v jiném zase naopak a většinou si ani moc nepamatujeme. Některé otázky zůstaly nezodpovězeny. Některé jsem se i pokusil malinko popostrčit, avšak nepovedlo se. Některé věci prostě nemůžete dokázat, i kdybyste se rozkrájeli. Avšak po řadě.

Andulky

Většina chovatelů ptáků začínala někdy v mládí, nebo dokonce v dětství, když se jim dostala do péče andulka. Někteří z nich andulkám propadli natolik, že jim v podstatě věnovali zbytek života. Stali se z nich králové chovatelů andulek a čeština v tomto případě nemá slov, abych dokonale vyjádřil obdiv nad tím, co všechno tomu museli obětovat. Nějak to všechno přerostlo obvyklou představivost. To se mi nestalo. Můj andělíček strážníček hned v počátku rezolutně zakročil. Koncem léta, tenkrát o žních, stávala nedaleko před naším domem mlátička obilí. Vždy odpoledne, když přestali mlátit, slétlo se na to místo stohlavé hejno vrabců. Několikrát se mezi vrabci objevila i ulétlá andulka. Staří ptáčníci říkávali, že ulétlého kanára vrabci uklovají. Jak jsem však pozoroval, andulka bývala vždy spíše králem hejna.

Míval jsem čížky a stehlíky a dvojku z mravů, protože někdo mě ve škole udal, že chodím chytat ptáky. To se již tenkrát nesmělo, na Moravě ještě ano. Tak jsem si tenkrát jednu tu andulku chytil. Na lep. Provokovala. Sedla si na voj žebřiňáku, a když se ji někdo snažil chytit do ruky, hbitě ustupovala. Na konci toho voje vzlétla a vrátila se na začátek. Prostě ji to bavilo. Tak jsem před koncem toho voje položil „březák“ namazaný lepem. Spolehlivě se chytila. Ale odvděčila se mi. Dal jsem ji do klece, kde seděl starý čížek. Přitáhla si jej zobákem za křídlo a chytila za peří na hlavě nebo za krkem. Jinak mu neublížila. Než jsem stačil umýt jinou klec, byl z ubohého čížka holohlavec. Navíc v té době bylo proso k nesehnání a andulky jsou oproti jiným ptákům přímo žravé. Spotřebují prosa více než drobní astrildi. Někomu jsem ji okamžitě věnoval a tohle už mně více nesmí do baráku! 

To však vůbec neznamená, že jsem andulky nesledoval v jiných chovech, na výstavách a všude, kde jsem šel okolo nich. Koneckonců jsem byl s většinou těch zažraných chovatelů andulek v jedné organizaci. V pozici nezúčastněného pozorovatele. Jak známo, zúčastnění, kteří znají na vlastní kůži veškeré obtížnosti dané záležitosti, mívají potom i tendenci v mnoha situacích jaksi přivírat oči. To se nezúčastněným pozorovatelům nestává, proto, když se sem tam vyjádří, promění ty zúčastněné v rozzuřený voj sršní. Možná mě dnešní téma napadlo kvůli tomu covidu. Žihadla na dálku by neměla tolik pálit.

Chovatelé andulek

Je to taková zvláštní sorta. Nemyslím tím všechny chovatele, kteří mají doma andulky, které se jim tam vesele množí, aby je jednou po sezoně prodali za bakšiš do výkupu. Těch je sice většina, ale ani mě nenapadá, jak je nazvat. Mám na mysli tu nejzarputilejší skupinu, která nikdy nepoleví a chce být vždy na nejvyšším vrcholu. Šlechtí andulky k nějakému vzoru, mají na to svoje postupy a vkládají ve svoje naděje někdy i nemalé finanční prostředky. Inu, lidé jsou různí. Někdo sbírá známky, jiný obrazy, další zase šlechtí andulky, aby se co nejvíce podobaly předepsanému vzoru.

Nejdříve to začalo tak, že se specialisté snažili vyšlechtit ptáky v jiných barvách, než je ta přírodní. Při své první návštěvě na výstavě v BZUK, kam mě vzal táta, jsem ukořistil i jeden výtisk ZKPEP, tedy Zpravodaje klubu pěstitelů exotického ptactva. Autor článku o andulkách tam nabádá chovatele, aby měli vyšší cíle a snažili se odchovat i opaliny, nebo dokonce straky. Doba pokročila, cíle chovu se radikálně změnily a všechno dnes vypadá jinak.

Zatímco dříve chovatelé platili nekřesťanské peníze za jiné barevné rázy andulek, dnes se snaží ti zanícení dosáhnout co nejlepší předem předepsané postavy. To znamená velikosti, a především tvaru těla. Částky zaplacené za nejlepší exempláře byly vždy značně vysoké, samozřejmě je však nikdo nemůže znát přesně. Jde přece o transakce mezi dvěma osobami, které je z dobrých důvodů nebudou veřejně vytrubovat. Nicméně šeptanda hovoří někdy o konkrétních vysokých částkách. Třeba Zdeněk Veger píše: „Pamatuji se, že si Perthen objednal u obchodní firmy Vojgt, Jena, šedomodrou (mauve) samici, která stála 1800 Kč.“ To bylo před válkou opravdu hodně peněz. V současnosti se šeptá o tom, že jeden z nejpřednějších evropských chovatelů, který je ze Švýcarska, se vyjádřil: „Pod 4 000 eur při prodeji nejdu.“ To je v dnešním přepočtu 104 800 Kč. To si tedy může opravdu dovolit jen málokdo.

Přesto u nás kvalita vítězných exemplářů šla natolik výrazně nahoru, že je nad slunce jasnější, že nejlepší chovatelé museli nutně vynaložit opravdu vysoké částky. Jde však o částky vynaložené, avšak nevratné, pokud bychom počítali jen peníze. Skutečné peníze se v tomto případě mohou vrátit jen částečně. Část vynaložené částky představuje vždy úspěch v soutěži. Zbytek jsou dotace. Špičkoví chovatelé musí tedy být úspěšní lidé, kteří takové peníze dovedou vyprodukovat. Lidové přísloví říká, že peníze holt dělají peníze, vši dělají zase jen vši. Avšak šeptané částky jsou dnes tak vysoké, že by se tolik movitých skutečných nadšenců po celé Evropě sotva našlo.

Existují ale i jiná řešení. Třeba si můžete všimnout, že docela často jsou v katalogu výstav uváděna takzvaná společenství. Není v tom nic jiného než to, že dva chovatelé spojí síly. Lze spojit jak finanční prostředky, tak vzácný chovný materiál. Jedno z mistrovství vyhrálo kdysi společenství Rákos + Plánička, kterému se přezdívalo RAPL. Jeden z nich měl posléze peníze, ten druhý chovatelské zařízení a neobyčejný cit pro zvířata a ptáky zvláště. Existují ovšem mezi špičkovými chovateli i jiné způsoby, jak se dostat k potřebnému kvalitnímu materiálu. Jde o prosté výměny. Má to však háček. Musíte se nejprve nějak dostat do první ligy! 

Směry v chovu

Andulka je původně australský papoušek pocházející z poměrně nepříznivých podmínek k životu, kterým se dokázala přizpůsobit. Díky tomu je to pták nesmírně odolný, jenž se i v chovu v zajetí dokázal rychle a úspěšně přizpůsobit. Žádná z evropských andulek dnes nepochází z přírody. Jsou proto příkladem toho, jak právě chovatelství přispívá nejlépe k jejich ochraně. Zdeněk Veger píše, že: „V podstatě se sledovaly dva hlavní chovatelské cíle: Němci převážně sledovali změny ve vybarvení peří a pravidla dědičnosti těchto změn. Angličané kladli hlavní důraz na zlepšení harmonie tvarů a na velikost.“ Po jistý čas se správným směrem chovu zdálo ono anglické směřování k tvaru těla, přičemž barva zůstala „obyčejným“ andulkám. V posledním čase se nám vrací andulky, prý chované na barvu, malých postav, které musí být posuzovány odděleně od těch anglického typu. Jenže to tak vůbec není, protože i barva hraje u anglického typu značnou roli, a to jak při chovu, tak při posuzování. Ale nepředbíhejme. 

Současné andulky takzvaného výstavního nebo anglického typu, jsou posuzovány především v pozici velikost a tvar těla. V této pozici se však představy tvůrců standardu měnily podle stavu vývoje, jakého bylo v chovech dosaženo. Délka těla je předepsána 21,6 cm od vrcholu hlavy až po konec ocasu. To je odvozeno přepočtem od anglických měr. Přírodní andulka a současná andulka „barevná“ má mít velikost mezi 17–18 cm. Forshaw uvádí pro přírodní andulku délku 18 cm. Ono se to však v podstatě nedá přesně změřit. Asi před čtyřiceti léty představa velikosti vzrostla na 24 cm. Jenže tehdejší andulky tu velikost neměly. Kdyby ji měly, nevešly by se do předepsané výstavní klece. Proto byla velikost vrácena na 21,6 cm. 

Byly však i vážnější důvody. Na výstavě v Pražské tržnici jsem vyrobil z kartonu standard výstavní andulky a posadil jej do výstavní klece, aby bylo vidět, nakolik se ideální představa a skutečnost od sebe liší. Ale co se nestalo? Model prostě zmizel. Někdo jej odstranil, ukradl, právě proto, aby ten rozdíl viditelný nebyl. Dodnes nevím, u koho skončil, ale doneslo se mi, že ještě dlouho potom existoval. Všechno od andulek až po organizování života okolo jejich chovu si zkrátka žije svým vlastním životem a o většině záležitostí se mluví pouze v zákulisí. Je tomu tak v životě jaksi všeobecně, proto bychom se tomu neměli nijak podivovat. 

Postup při šlechtění výstavního typu

Všimněme si, že šlechtění směrem k nějakému ideálu musí být postaveno na jedincích, kteří se někdy zcela náhodně objeví. Někdo si toho všimne a najde k takovému jedinci vhodný protějšek. Založí tím rod a musí odolat, aby zpočátku nedával nic z toho z ruky. Aby vybudoval kmen. Pak se to točí víceméně v kruhu. Jsou jedinci, chovatelé, kteří jsou toho schopní. Známé jsou slavné kmeny zpěvných kanárů dutopěvců Seiferta a Trutteho. Jména vítězů soutěží andulek se také opakují. Byli to chovatelé, kteří dokázali postavit svůj kmen. Šťastný, Jonáš, Raštica, Groda, Řejha, Pechar ‒ namátkou. Jsou však i další. Aby to všechno mělo smysl, potřebujete nejen takové špičkové chovatele, co musí ledacos obětovat, aby svůj chov dotáhli do vrcholné podoby, ale i funkcionáře, kteří musí také ledacos obětovat, když organizují soutěže a vůbec spolkový život. Zatímco kvalita chovů se viditelně zvýšila, spolkový život poněkud uvadá. Měli bychom si vážit těch, kteří to všechno drží nad vodou. 

Pokud se týká anglického typu andulek, je více než zřejmé, že jde v převážné míře o šlechtění jejich opeření. Pokud se týká velikosti, musí docházet i k nějakým změnám na kostře. Tedy řekněme na dlouhých kostech. V současnosti se hledí nejvíce na velikost a tvar hlavy. Jestli jde jen o změny opeření, nebo se to projevuje snad i na tvaru lebky, to nevíme. Zjistit to by dovedlo jen pár přírodovědců. Já znám jen dva takové. Jeden se kostmi již nezabývá, o druhém nemám v posledním čase zprávy. Nedávno sice přislíbil, že by se na to mohl podívat, a největší zanícenec chovu andulek, totiž L. Groda, za tím účelem věnoval kbelík uhynulých a zmrazených ptáků. Předal jsem jej znalci, bohužel neznám žádné další odpovědi ohledně této otázky.

Všechno, co vlastně víme o dědičnosti andulek, pochází od dr. Dunclera. Na toho se dnes v podstatě nikdo raději nepamatuje, protože později figuroval jako vedoucí říšského ústavu rasové čistoty. I tak se však zabýval otázkou andulek jen proto, že to platil nějaký konzul Cremer. Kdybychom ten výzkum dokázali dnes zaplatit, pravděpodobně bychom mohli znát nějaké výsledky. I takový znalec se musí nejprve něčím živit a teprve potom se zabývat záležitostmi, které na něm chce někdo další zadarmo. Ať je to, jak chce, šlechtění nejvíce zahrnuje opeření. 

O opeření ptáků víme ledacos, všechno však nikoliv. Víme třeba, že peří roste po těle ptáka v jakýchsi pruzích, kterým se říká pernice. Tedy takzvané malé opeření, jež pokrývá tělo od hlavy po krovky ocasní. Křídla a ocas pak tvoří takzvané velké opeření. Víme, že barvivo se ukládá v jednotlivých pérech nestejně, někdy až po konec péra, tedy intenzivně, jindy v konci péra uloženo není. Tedy barvivo není uloženo v péru zcela, proto neintenzivně. Lidské oko to vnímá nejvíce u kanárů. Tady bylo pojmenování neintenzivní změněno na plísňový, protože my Češi se neumíme nic než opičit. Plísňový totiž může znamenat v němčině něco jako „pokryt plísní“, avšak u kanárů to znamená bělák. Správný překlad by tedy byl šiml. Totéž existuje i u andulek, kde se tomu však říká po anglicku yelow nebo buff. 

Zjistilo se, že páříme-li vyhraněné neintenzivní typy buff, vede to ke zlepšení typu, který chceme dosáhnout. Jenže to nejde do nekonečna, protože konečným typem, jenž se nakonec objeví, je takzvaná chryzantéma. Je to pták velký, s neobyčejně dlouhým opeřením, který však není příliš životaschopný, záhy totiž hyne, nepodařilo se jej dlouho udržet naživu. Nelétá. Musí se proto vracet do chovu ptáci typu intenzivního. Že tomu tak je, je možné pozorovat na tvaru takzvaných hrdelních znaků. Ptáci typu intenzivního je mají kulaté, jak předepisuje standard, ptáci typu neintenzivního je mají do špičky. 

V zákulisí se sice mluví o tom, že při posuzování se na barvu nehledí, jen na typ, není to však celá pravda. Existují třeba u andulek takzvaní půláci, andulky na jedné půlce těla modré, na druhé zelené. Takové se vůbec neposuzují, jsou však dokladem toho, že ani obvyklé vzorce dědičnosti neplatí zcela na 100 %. Pokud se týká šesti okrouhlých tmavých znaků ve žluté masce andulky pod zobákem, hrají i při posuzování svoji roli. Někdy i významnou. Jak o tom svědčí aféra jednoho našeho předního chovatele na mistrovství WBO. Příliš hojné znaky lze totiž regulérně upravovat vystřihováním, aby lépe odpovídaly předepsanému vzoru. Pokud jste si však právě nevzali brýle a ustřihli ty znaky moc, nesmíte je vlepit zpátky. Náš chovatel byl právě obviněn, že jeho andulka měla vlepené znaky. Nepřišel na to však posuzovatel, ale klec přinesl na organizační výbor někdo další. Mělo to všechny znaky záškodnické akce, proto to nakonec muselo vyznít do ztracena, pokud by nemělo celé takové mistrovství ztratit svůj kredit. Jakkoliv manipulovat s klecí, neřkuli vůbec s ptákem, nesmí ani posuzovatel. 

Ale vraťme se k některým otázkám. Světlé ploše na přední části těla andulky se říká maska. Nejde však o jeden a tentýž útvar, protože zahrnuje jak čelo, tedy přední část hlavy, a bradu pod zobákem. Obě tyto části leží na jiné pernici a musí se vyvíjet zvlášť. V té spodní části leží oněch 6 okrouhlých tmavých znaků, které mají být ve 2/3 spodní části. Tato tmavá péra narůstají delší než ta světlá. A nakonec přerůstají světlou část. Proč? Protože to nikdo neví, všichni se tváří, že to nevidí. Největší otázkou však asi je, proč něco jde u kanárů, ale ne u andulek. Takový pařížský trubač, jedno z největších plemen kanára, který má být přes dvacet cm velký a je přitom po těle zkadeřený, je však plně životaschopný a rozmnožuje se v podstatě v klecích bez problémů. Zatímco u andulek se špitá u nejlépe hodnocených exemplářů o umělém oplodňování. Je to snad tím, že nepříznivá etapa ve vývoji tohoto plemene kanárů byla úspěšně překonána? Jak? Těžko říci, protože jeho vývoj je nejspíš již zapomenut.

Při posuzování andulek v současnosti nehraje barva téměř žádnou roli, avšak při šlechtění je tomu právě naopak. Jen některé barevné rázy nesou v sobě také dobrý typ. Ostatně proto andulky soutěží ve výstavních třídách, každá barva zvlášť, a vítěz výstavy se vybírá z vítězů tříd. Pokusil jsem se podle vítězů výstav zjistit, které barvy a rázy jsou při šlechtění typu nejvhodnější, leč nezdařilo se. Nemám schovaných dost katalogů. Klub by však takovou statistiku mít měl. Pokud ji nemá, je to chyba. Někdo by se o to měl pokusit. Kdysi měl v Praze přednášku Theo Vins, vůdčí postava té doby v chovu andulek. Dotazy? Nikdo nic. Tak jsem se ptal, jestli novinka té doby, tedy andulky perlové, nesou s sebou dobrý typ. Ano, to se dá konstatovat, odpovídal. Všimněte si, že i přední šlechtitelé typu se perlovým nevyhýbají. Třeba. 

Pokud se týká nově šlechtěných andulek na barvu, nedá se vůbec říci, že by se u nich naopak zase nehledělo na postavu. Nevznikly přímo z andulek přírodních, ale již domestikovaných, a pokud je vidím na fotografiích, vidím až příliš často v jejich harmonii těla andulky anglické. A pokud se týká barev, neměla by být barevná andulka viditelně štěpitelná hned na několik barev najednou, a dokonce vůbec štěpitelná, nýbrž čistokrevná. Dokonce i u dřívějšího standardu pro anglické, postavové andulky je zmínka o tom, že opalizace se má trestat. Neplést s opalinovou kresbou, o které mě kdysi jeden „expert“ poučoval. Opalizací se míní na jistých místech těla viditelná dvojbarevnost. 

Šlechtění andulek vidím stále ještě na cestě směrem k předepsanému ideálu. I přes opravdu viditelné zvýšení kvality v posledním období. Otázkou však je, jestli je ideál opravdu dosažitelný. Oproti kanárům, u kterých se podařilo ve srovnání s andulkami cosi navíc, je však nutné vzít v úvahu barevnou odlišnost. Původní kanár je oproti andulce v barvě méně komplikovaný a v případě nejvýraznějších změn postav je zakázán i červený, cizí faktor. A samozřejmě také asi 300 generací kanárů navíc, odchovaných v zajetí.

Snad jsem nakousl nějaké otázky k přemýšlení. Snad jsem mnohé i popudil. Smyslem je přemýšlení ve dnešní, covidové době. Ta je také sama o sobě hodně o přemýšlení.