Ariéžský honič – ariégeois
Poměrně výrazně temperamentní plemeno působící vždy šťastným a zároveň elegantním dojmem. Aby byl spokojený a společensky bezproblémový, musí mít dostatek pohybu a zábavy. Utahat ariégeoise je sice skoro nemožné, ale pokrýt jeho potřebu pohybu není zas tak těžké, má-li jeho majitel přes den dostatek času.
Dlouhá minulost honičů
Psi typu honičů ve Francii existují již velmi dlouho. Římské spisy popisují, jak Gauls (římské jméno pro Kelty ve Francii) odchovávali lovecké honiče známé pod označením Canis Segusius.
Ve středověku byl lov běžnou záležitostí s cílem obživy a pro šlechtu také zdrojem zábavy. Francouzská šlechta byla velkolepými lovy známá po celé Evropě, přičemž při žádném lovu nechyběly velké smečky lovících psů. Používali především honiče a neustále se snažili o zdokonalování jejich loveckých vlastností, v určité míře ale i o ustálení exteriéru, což pro ně bylo vizitkou. Rozdělení na jednotlivá plemena ještě neexistovalo, ale jednotlivá hrabství měla vcelku ujednocené smečky.
Avšak v letech 1789–1799 vypukla Francouzská revoluce, která znamenala pro francouzskou šlechtu ztrátu většiny půdy a privilegií, také majetku a tím i konec honosné zábavy. K lovu se však dostala i střední třída. Od začátku 19. století vznikala myšlenka pojmenování a ucelení jednotlivých plemen a přibližně od poloviny 19. století se začala jednotlivá plemena objevovat a registrovat. Chovu loveckých plemen se věnovala jednotlivá evropská hrabství, protože právě zde se mohla především z finančních, ale také prostorových důvodů a kvůli možnosti využití jejich loveckých vlastností rozvíjet.
Mladé plemeno
Ariégeois, jak jeho název napovídá, pochází z departementu Ariège, který se nachází podél španělských a andorrských hranic. Tato oblast vznikla sloučením bývalých provincií Foix a Languedoc a dostala název podle řeky Ariège. Místo šlechtění a vzniku plemene ariégeois se nachází na jihu Francie, v Midi-Pyrénées. Jedná se o poměrně mladé plemeno vzniklé zkřížením již existujících plemen, a to až na začátku 20. století. Jako datum vzniku plemene se uvádí rok 1912. Již existující plemena, která dopomohla ariégeoisovi vzniknout, jsou: Gascon-Saintongeois (gaskoňsko-saintongeoiský honič), Grand Bleu de Gascogne (velký modrý gaskoňský honič) a Briquet. Cílem bylo získat spíše menšího, tudíž i na stravu méně náročného honiče, který se výborně pohybuje i ve velmi těžkém terénu. Stal se velmi populárním, avšak 1. a 2. světová válka jeho počet drasticky snížily. Naštěstí ne na tak nízký počet, aby jeho chov byl obnovován křížením s jinými plemeny.
Chov od 20. století
Po válce zůstal zájem o lov na francouzském jihu vcelku silný a pro svou poměrně malou náročnost na péči a stravu byl vyhledávaným pomocníkem při lovu právě ariégeois. Početnost plemene tak pozvolna stoupala a na konci 70. let 20. století se početně pohybovalo přibližně na stejných číslech jako v předválečné době.
Od roku 1912 je uznává Federace Cynologique Internationale (FCI) a v roce 1993 mu bylo uděleno plné uznání klubem United Kennel Club (UKC).
V dnešní době se mimo Francii ve větším počtu téměř nevyskytuje, snad jen v příhraničních oblastech Itálie a Španělska. Ve Francii je však plemenem oblíbeným a dobře známým ve všech regionech. Je vzácný, i proto, že má velkou konkurenci v mnohých dalších podobných plemenech honičů.
Ariégeois je také známý jako Ariege Hound a Briquet du Midi.
Je to temperamentní pes
Jedná se v první řadě o lovecké plemeno, tudíž nejlepším typem využití jeho schopností a temperamentu by bylo to lovecké. Pokud však majitel ariégeoise není schopný psovi tento druh zábavy zajistit, je pro něj jinou dobrou alternativou trávení času v přírodě. Naplňují ho dlouhé procházky či přímo túry po horách, běh vedle kola či koloběžky, coursing nebo canicross. Je šťastný, když může být součástí skupiny, která se vydala na výlet, ať je to kamkoli a jakkoli daleko. Je rád se svým člověkem nebo i s celou rodinou. Může žít ve velké rodině stejně spokojeně jako s člověkem, který žije single. Je známo, že toto plemeno je mimořádně láskyplné a laskavé k celé své rodině, velmi trpělivé k dětem a celkově velice loajální.
Spokojený bude na zahradě i v domě
Na ubytování je vcelku nenáročný. Bude rád na zahradě, stejně jako v domě. Jen je zapotřebí myslet na jeho krátkou srst a v mrazivých dnech se tomu přizpůsobit. Každopádně tam či tam musí mít dostatek lidské pozornosti. Z nudy se může uchýlit k nejrůznějším zlozvykům, jako je například zbytečné štěkání, ničení zařízení domu nebo zahrady či rozplétání plotu a vydávání se bez společnosti člověka na samostatné výlety po okolí. Pokud nebude pravidelně dostatečně zaměstnáván, rozhodně z něj nebude šťastný pes a majiteli přivodí i krušné chvilky. Jestliže má dostatek pohybu a zábavy, je doma příjemným a klidným psem, který rozhodně nepůsobí temperamentně nebo netrpělivě.
Vzhledem k přátelské povaze obvykle není dobrým hlídacím psem. Sice možná na cizího člověka upozorní štěkotem, ale pozemek pravděpodobně ostře bránit nebude.
Je známý svým láskyplným chováním, s velkým srdcem na dlani směrem k celé své rodině, a je dobrým kamarádem dětí.
Celkově se vyznačuje přátelským chováním k lidem, vyrovnanou povahou a na první pohled bezstarostností. K cizím lidem je zpravidla také přátelský a tím ve společnosti oblíbený. Najdou se však i tací, kteří jsou k cizím lidem rezervovaní, nebo dokonce vykazují určitou plachost.
Výchova a výcvik ariégeoise
Potřebuje výraznou socializaci zaměřenou zejména na kontakt s jinými zvířaty a se psy. Zpravidla se rád kamarádí s jinými psy a s nadšením uvítá doma dalšího psího kamaráda. Se soužitím s jinými zvířaty to však může být výrazně složitější. Přece jen je to lovec. A pokud nabude dojmu, že přítomná zvěř je potenciální kořist, v domácím ušatém mazlíčkovi nebo ve vznosně vyhlížející kočce rozhodně neuvidí kamaráda, ale lovenou zvěř. Proto soužití v domě či na zahradě s jiným zvířetem než se zvířetem stejného druhu může zejména v počátcích činit nemalé problémy. Zejména kočky jsou pro něj velkou výzvou.
Někteří jedinci mohou nadmíru štěkat. Proto je třeba na to od počátku myslet a vést ariégeoise jen k opodstatněnému štěkání. Dospělý pes se nadměrné štěkání už jen velmi těžko odnaučuje. Také je potřeba se zaměřit na přivolání v nejrůznějším prostředí. To je cvik, který bude zapotřebí opravdu propracovat.
I když se poměrně dobře učí a je schopen se naučit mnoho cviků, s jeho tvrdohlavostí je někdy potíž. Když se k tomu přičte jeho priorita – lov – není na výchovu a výcvik zrovna snadným psem. Výchova, výcvik a dodržování pravidel (důslednost) jsou důležité činnosti, které ariégeoise musí provázet po celý jeho život. Protože je ariégeois velmi milý a něžný ke svému člověku, ke kterému ho váže velmi silné pouto, spousta věcí je mu odpuštěna.
Lov s ariégeoisem
Jeho lovecký pud je mimořádný, po stopě jde velmi rychle. Při lovu je samostatný a velice pracovitý. S nadšením při práci štěká, má krásně zvučný a výrazný hlas. Je velmi iniciativní a podnikavý.
Kvůli své velikosti byl většinou specializován na menší zvěř. Nejčastěji se používal na lov králíků, zajíců a srnčí zvěře. Jeho využití je však mnohem širší, protože se nezalekne ani kance či jelena, neopovrhne lovem lišky. Používán je jak pro pěší lov se střelnou zbraní, tak pro lov parforsní (v zemích, kde je povolen), protože práce ve smečce je pro něj opravdovou zábavou.
Zdraví a péče
Poměrně krátká historie ariégeoise a jeho poměrně malý počet způsobil, že nejsou žádné častěji se objevující genetické nemoci. Proto je ariégeois považován za nemocemi nezatížené plemeno.
Ariégeois nevyžaduje žádnou zvláštní péči a z jejího hlediska jde o velmi nenáročné plemeno. Dlouhé a svislé uši mohou mít sklony k zánětům zvukovodu, proto je zapotřebí je občas kontrolovat a čistit. Dalším, možná nenápadným problémem může být jeho sklon k obezitě. Asi je možné počítat u některých jedinců s dysplazií nižšího stupně, s kataraktou nebo progresivní retinální atrofií.
Průměrná délka života ariégeoisů je 10–12 let, což je pro středně velkého psa poměrně krátká doba.
Jak by měl vypadat typický představitel plemene?
Hlava ariégeoise je při pohledu zepředu mírně klenutá, nepříliš široká, přičemž nadočnicové oblouky jsou málo výrazné. Týlní hrbol je nevýrazný, stejně jako stop. Nosní hřbet je rovný nebo mírně klenutý, stejně dlouhý jako mozkovna. Líce jsou suché. Nos je černý a velký, pysky napjaté, spíše slabé. Skus musí být nůžkový, předkus a podkus jsou vylučující vadou. Oči jsou hnědé barvy. Uši jsou jemné, úzké, pružné, stáčejí se, zavěšené těsně pod linií očí, svou délkou dosahují k začátku nosu, ale nemají přesahovat jeho konec. Krk je štíhlý, spíše slabý a dlouhý. Jeho hřbet je svalnatý a pevný. Záď je téměř vodorovná, hrudník dlouhý, slabiny jsou ploché nebo mírně vtažené. Ocas dosahuje k patnímu kloubu, ke konci se zeštíhluje a je nesený šavlovitě. Končetiny jsou při pohledu zepředu a zezadu rovné, tlapy mají tvar tzv. zaječí, polštářky a drápy jsou černé. Viditelné sliznice jsou také černě zbarvené. Kůže je slabá, pružná, nepřiléhá sice těsně k tělu, ale neumožňuje vytvoření laloku nebo vrásek. Srst je krátká, jemná a přiléhavá. Zbarvení je bílé a jasně černé, s dobře ohraničenými konturami. Někdy se v srsti nachází tzv. stříkání a dále pálení na lících a nad očima.
Kohoutková výška se pohybuje u psa mezi 52–58 cm a u fen od 50 do 56 cm.
