Můj život se psy

Žiji se psy celý svůj dosavadní život. Nechci si ani představovat, že by to do budoucna mělo být nějak jinak. Už jako mimino mě v kočárku hlídal Blesk. Kolie, na kterou se vůbec nepamatuji. Prý zemřel stářím. Další pejsek byl Čokyn. Ale ne mazlicí. Byl to čistokrevný foxteriér, trénovaný lovecký pes se zkouškami. Pamatuji si jen to, že s taťkou chodil do lesa a na hony. Zároveň s ním jsme měli i kolii Citu. Bylo mi asi sedm, když Čokyn náhle pošel. Cita onemocněla také, ale v jejím případě jsme stihli léčbu. Bohužel neúspěšnou léčbu zákeřné psinky. Citu můj otec myslivec u nás na dvoře zastřelil. Viděla jsem, jak na ni míří, ale vůbec jsem nechápala, co chce udělat… Mamka mě naštěstí stihla odtáhnout pryč, takže jsem už dál ničemu nepřihlížela. I tak mi to utkvělo v paměti dodnes.

Deniska

Na poslušnost a výcvik psů se u nás nijak zvlášť nedbalo. K domu na vesnici pes přece patří. Rodiče měli vždy plno dalších zvířat jako krávy, ovce, prasata, králíky, slepice a husy, takže i spoustu jiné práce a starostí než se nějak zvlášť věnovat psovi. Navíc postupně a dlouho rekonstruovali dům a pak u nás často bývaly děti mých sourozenců, které potřebovaly jídlo, péči a pozornost. Tak kdo by řešil ještě psa…

Jako dítě jsem si přála mladšího sourozence. To mi neprošlo, tak jsem chtěla vlčáka. Krásného velkého psa a kamaráda, který by mne chránil před vším zlým na celém světě. Tak dlouho jsem prosila, až mi jednoho dne mamka přinesla štěňátko srnčího ratlíka. Vytáhla jej z kapsy a slavnostně mi Denisku darovala. Do vlčáka má ratlík, pravda, daleko. Nicméně moje radost byla obrovská, jako kdybych dostala minimálně bernardýna. Můj vlastní pejsek!

Deniska mi byla mazlíčkem i kamarádkou, kterými jsem nikdy zvlášť nedisponovala. Jako do té doby jediný pes u nás s námi žila v domě. Dokonce se mnou spala v posteli! Chodily jsme spolu všude, kam to jen šlo. A to většinou bez vodítka, protože poslouchala a nikdy nebyla agresivní. Jednou jsme spolu šly do obchodu, máme to z domu pět minut. Cestou zpět nás ale došli dva kluci, kteří měli vlčáka – taky na volno. A bez košíku. Moc neposlouchal a bohužel si usmyslel, že Deniska je snad zajíc. Vrhl se na ni, chytil do zubů a mlátil s ní o zem jako blázen. Nevím jak, ale podařilo se ten běs ukončit, já s hrůzou, v šoku a se slzami v očích vzala Denisku do náruče a běžela jsem domů. Okamžitě jsme jeli na veterinu a diagnóza byla jasná: přeražená pánev. Léčba: „Dejte ji do krabice od bot, nechte ji co nejvíce v klidu a časem ani nepoznáte, že jí něco bylo.“ Aha, a to jako vážně? To je vše? No, tak děkujeme pěkně…

Udělali jsme Denisce pelíšek v krabici od piškotů a snažili se, aby co nejvíce v klidu ležela. Když potřebovala vyvenčit, chodila po předních jako cirkusový pes. Zadní nohy hodila nad hlavu a ťapkala, kam potřebovala. Po pár týdnech jsme na ní opravdu nepoznali, že by jí kdy bylo něco tak příšerného. Pan doktor měl pravdu! Děkujeme.

Tento styl venčení pak Deniska využívala i při plném zdraví, ale jen v zimě. Aby jí nemrzly všechny čtyři nožičky, chodila jen po těch dvou předních.

Vzali jsme ji na výlet na Slovensko. Na túru po Velké Fatře. Ve výšce zhruba 1 560 m n. m. měla neuvěřitelné množství energie, byla „nadopovaná“ vysokohorským vzduchem a užívala si rozlehlé planiny s nízkou a řídkou trávou. Radostně běhala jako o závod, až jí nožičky nestačily a dělala kotrmelce. Vůbec jí to ale nevadilo, znovu se rozběhla a pořád dokola. Dlouho nemohla přestat, až byla úplně unavená a zadýchaná.

Zažily jsme spolu spoustu krásných i méně hezkých chvil a dožila se úctyhodných sedmnácti let. 

Vypadaly jí zuby, postupně přestala slyšet i vidět úplně, a když už tento stav přesáhl únosnou mez, nechala jsem se mamkou přesvědčit, že bude nejlepší ji nechat uspat. Je to osm let, ale dosud jsem toto rozhodnutí, resp. uposlechnutí, v sobě nezpracovala. Sice se stále přesvědčuji, že jsem jí ulevila od trápení, ale nevím to jistě, a neumím si to proto odpustit. Je přetěžké rozhodovat o životě tvora, kterého se nemůžete zeptat, jak mu je a co si o tom myslí. 

Kelly

Spolu s Deniskou jsme měli také dlouhosrstého jezevčíka jménem Kelly. Byl to náš krásný a kouzelný „smetáček“. Rád „svačil“ boty a papuče – občas i návštěvám. 

Moc dlouho jsme ho bohužel neměli. Srazilo ho auto. Po této nešťastné události naši od svých známých dostali štěňátko křížence ohaře jménem Baryk.

Baryk

Ačkoliv měl Baryček jakožto ohař lovecké pudy a dokázal sám ulovit např. kunu, byl to milovník koček v pravém slova smyslu – naprosto vzorně opečovával a hlídal veškerá u nás narozená koťata. Kočky mu je vždy s plnou důvěrou svěřovaly. Žrádlo dostávali společně a Baryk pravidelně trpělivě čekal, až se nažerou kočky, pak se teprve pustil do toho, co mu nechaly.

Zhruba ve 12 letech mu na spodní čelisti vyrostl nádor, který se neustále zvětšoval. Naši mu jej nechali odstranit a vyšetřit. Bohužel byl zhoubný. Po pár týdnech mu začal růst nový. Už jsme ho dál nechtěli trápit, takže když nádor dorostl do omezující velikosti, povolali jsme pana doktora, aby Baryčka doma uspal. To už jsme měli i Ebinku, která Baryka milovala, a tak jsme ji k němu vzali a řekli jí, že Baryček bude spinkat. Seděla vedle něj na posteli v pergole, když usínal… Byla smutná, ale vypadala, že tomu, co se děje, rozumí nebo že nastalou situaci prostě přijímá. Na rozdíl ode mě a mamky – obě jsme bulely jako želvy. 

Naše smečka – Ebinka, Bob, Arnošt

Nyní tedy máme Ebinku (JRT), kterou jsme před deseti lety koupili od předchozích majitelů (Fauna 8/2019), Boba (pražský krysařík), jehož jsme koupili, resp. Vyměnili, za 20 kg granulí pro velké psy, a Arnošta (to kdybychom věděli… kříženec něčeho s něčím), kterého jako štěně našla manželova sestra a jemuž hrozilo mu, že půjde do útulku. To moje mamka nehodlala dopustit, a tak si jej, po neúspěšném pátrání po stávajícím páníčkovi, nechala. I přestože po Barykově smrti říkala: „Už nikdy žádného pejska nechci!“

Je to smečka úžasných šílenců. Můžete hádat jednou, kdo u nás rozhoduje!

Když jsme Arnošta přivezli, mamka chtěla, aby měl své místo v předsíni jako Baryk. Jenže Arnošt to rozhodně viděl jinak. To vytí, kňučení a škrábání na dveře jsme vydrželi tři noci. Tu čtvrtou už Arnoštek spokojeně spinkal u našich na gauči v obýváku…

„Bobo vůbec neštěká,“ říkala mi paní, když jsem si od ní pejska před osmi lety (nedlouho po Denisčině úmrtí) brala. Měli ale ještě dva rotvajlery, takže dle mého názoru si evidentně Bobo jen netroufl vyjádřit svůj názor. Když jsem s ním jela domů a cestou se stavila u sestry ukázat jí svého nového miláčka, sotva jsme vystoupili z auta, okamžitě začal štěkat jako o život. Ječel pak skoro na všechno – na vysavač, na sekačku, na kolemjdoucí, na ostatní psy.

Postupem času si na Ebince vytvořil nezdravou závislost. Jsou stále spolu a i na výlety jsme je vždy brali společně. Když teď občas zkusíme vzít záměrně jen jednoho, nastává Bobinovi stres. Když s námi odjede Bobo, je to pro něj ještě relativně v pořádku. Ebinka má klid, který jí vyhovuje, a Bobo má na výletě spoustu podnětů k tomu, aby Ebinčinu nepřítomnost neřešil. Případně mu snad dostačuje přítomnost moje. Zůstane-li ale doma Bobo a Ebi odjede, to je teprve panika. Bobo pobíhá, hledá ji, vyje a nic ho nezajímá. Jen to, že nemá ani Ebinku, ani paničku. Uklidní se až po našem návratu.

Zato umí dokonale vyprovokovat Arnošta. K čemukoliv. A to mu ani nemusí viset za srst na krku, jak má v oblibě, když společně vybíhají na zahradu. Klidně mu stačí štěkat u nás v patře a Arnošt v přízemí se může zbláznit. Netušíme, co mu napovídá, shodujeme se však, že je to velice zajímavé.

Bobina brzy čeká odborné čištění zubů na veterině. Stejný zákrok absolvovala i Deniska. Tito malí pejsci neholdují až tolik okusování kostí a různých tyčinek, na kterých by si svůj chrup čistili a udržovali. Zubní pasta s příchutí slaniny je prý sice fakt dobrá, ale bez toho kartáčku. S ním je to teror! A to nevím, zda větší pro mne, nebo pro psa. Ebi ve svých téměř čtrnácti letech žádný takový zákrok nepotřebuje, protože zuby má i v tomto věku pěkné. Ráda okusuje jak kosti, tak tyčinky a zvládne si zuby udržovat sama. Stejně jako Arnošt nebo před ním Baryk.

Nyní jsou všichni naši psi tzv. „gaučoví“. Bydlí s námi, mohou téměř všude (ano, i téměř vše). Pražský krysařík má sklony k hysterii, ale jednu dobu začínal být můj Bobo hysterický až příliš. Až agresivní. Myslel si, že je generálním ředitelem minimálně našeho domu. Bylo nutné rychle zasáhnout a něco vymyslet, než to bude úplný průšvih. Mačkat mu body na těle pro uklidnění nebo kupovat antistresovou vestu nemělo valný význam. Nakonec opět pomohl „pan Google“. Zjistila jsem, že je můj pes pouštěn do příliš vysokých pozic. „Śéf“ je totiž ten, kdo je nejvýš! Stará známá věc! Ale že to platí tak doslovně i pro psa…? Takže: pokud pes např. leží na gauči a páníček si sedne na zem (což bylo mé oblíbené), přestává být páníčkem a je pouze poddaným! Lůzou, která může být ráda, že je vůbec brána na vědomí.

Nastal tedy boj o jasné určení pravidel a zdravé přerozdělení rolí. Musím přiznat, že to bylo těžší pro mne než pro psa. Být přísná a důsledná. Trvat na tom, že on musí zůstat na zemi, že na gauči je moje místo, a že když se potřebuji s pejskem potulit, musím já na zem, ne pes na gauč. Ale zabralo to a úspěch se dostavil! Bobo přestal být tím agresivním vůdcem a zklidnil se. 

Psi rozumí určitým slovům a tóninám. O to víc, žijí-li s člověkem v domě/bytě, což jistě každý pejskař potvrdí. Jsou tedy i u nás doma slova, která se mohou vyslovovat pouze s rozmyslem: piškotek, tyčinka, vodítko, myšička, veverka, chceš?, máš hlad?, špekáček, maso, výlet, jdeme ven, jedeme autem…

Arnošt moc rád prohání veverky, které si z něj s oblibou dělají legraci. Samozřejmě nemá šanci je dostihnout, takže nikdy žádné nic neudělal. Když nějakou na zahradě zahlédne, znehybní a chtěl by být neviditelný. Veverka se ale nenechá ošálit. Moc dobře o něm ví. Když odpočívá v obýváku u našich pod gaučem, kde má oblíbené místo a řekneme: „Arnošte, veverka!“ vyrazí a skoro by proskočil dveřmi. Jenže se k němu s hlasitým štěkotem většinou přidají i Ebi a Bobo, a to už je veverka dávno na stromě. Popřípadě se zastaví na kmeni v bezpečné výšce a civí na Arnošta: „Tak co je, dál nevyskočíš?“ a Arnošt je na pokraji infarktu.

Na závěr

Mám velké přání: aby u nás byli ještě dlouho spokojení a zdraví.

Už teď ale vím, že až nastane jejich čas nás opustit, chci si vzít z útulku pejska, který tam na páníčky čeká nejdéle nebo je ze všech čekatelů nejstarší. 

Také si opravdu moc přeji stafordšírského bulteriéra, protože do této rasy jsem se zamilovala zhruba před šesti lety na dovolené. Bydleli jsme v penzionu spolu s dalšími hosty, kteří s sebou fenku této rasy měli. Od té doby kdykoliv někde staforda potkám, vrhám se k němu, že se sotva majitelů stíhám zeptat, zda si ho mohu pohladit. A netýká se to pouze stafordů. Vrhám se téměř ke všem pejskům. Obzvlášť když mám deficit blízkosti našich chlupáčů. Manžel si zvykl, naštěstí je tolerantní – za což mu tímto moc děkuji. Vážím si toho. Velice dobře ví, že mám pejsky moc ráda a že mi jejich přítomnost dělá opravdu velkou radost.