Agresivita jako součást chování papouška

S projevy agresivity se lze u papouška setkat zpravidla až v době dospívání, kdy přichází do puberty. Dosud krotké a mazlivé mládě nečekaně svého opatrovníka citelně kousne a začne ho bezdůvodně napadat, jako by si testovalo jeho trpělivost a zda mu bude všechno za všech okolností prominuto, tedy jestli ho má opatrovník dostatečně i tak rád. Nejen u člověka dochází k psychosociální emancipaci s odchodem ze světa dětství, představujícího existenční a citovou závislost na rodičích, která bývá doprovázena určitou mírou nevyrovnanosti, lability a konfliktnosti chování. 

Puberta

Tato první etapa dospívání představuje pohlavní dozrávání papouška (u člověka to je v rozmezí od 11–12 do 14–15 let) s výraznými změnami v jeho duševním životě, a tedy i v reakcích na okolní prostředí. U papouška procházejícího jen několikatýdenní až měsíční pubertou podle velikosti a druhu se formuje osobnost a dosud poddajné mládě začne být vzdorovité, podobně jako malé dítě, které si začalo uvědomovat, že vzdorovitostí může prosazovat svou vůli proti autoritě rodičů. Také papoušek se začne pokoušet prosazovat svou vůli – nejčastěji agresivitou, což klade nároky na trpělivost a empatii opatrovníka. 

Taková přechodná porucha chování bývá někdy bouřlivá – opeřenec nedůtklivý, nervózní, nezvladatelný a často odmítající dotek ruky. Občas bez příčiny a nečekaně kousne a ze silného stisku je zcela patrný úmysl, může to být i projev protestu proti autoritě opatrovníka. Před útokem papoušek zpravidla nápadně ztichne, znehybní, zúží se mu zornice, rozšíří duhovka (tzv. vzplanutí oka) a pak následuje rychlé kousnutí s okamžitým únikem, jako by si byl vědom toho, že by mohla přijít nějaká odveta. Prchlivě ho trestat by však nebylo správné, neboť za jeho výkyvy v chování odpovídají hormony a pták by si to také mohl pro budoucnost pamatovat, což by oslabilo jeho důvěru.

Biolog F. de Waal chování zvířecích pubescentů popisuje a vysvětluje u šimpanzů (1996): „Házet písek do očí mocným je zaručený způsob, jak vyprovokovat reakci a tím zjistit, na jakém stupni ve společnosti stojím. Jaké je mé postavení, kde jsou mé hranice. Provokace je jeden ze způsobů posunutí těchto hranic, protože můžete pečlivě sledovat odpověď druhých a občas je trochu vystrašit.“

Adolescence

Po pubertě přichází druhá etapa dospívání, kterou je adolescence, období mladistvosti zahrnující čas do příchodu fyzické a psychické zralosti (u člověka končí tato etapa mezi 18–20 lety). Vývoj papouška zde vrcholí po stránce tělesné a mentální, avšak vztah mezi biologickým a psychickým zráním není jednoznačný, roli zde hrají individuální zvláštnosti a také vlivy prostředí, proto hranice dospělosti bývá pohyblivá. V této poslední etapě se papoušek vyladí, stane se opět tvárným, neútočným a v domácí péči se obvykle upne na „svého člověka“, aby utvořil asymetrický párový vztah, což vyplývá z jeho monogamního založení. Teď už bývá jen neposlušný a nechce se mu plnit povel, což se projeví tak, že po jeho vyslovení začne vnitřně bojovat s tím, jestli má uposlechnout (chová se tak i malé dítě zabrané do své hry). Začne si například horlivě probírat peří a dělá, že neví, co po něm chceme. Podle Z. Veselovského dochází k určitému napětí a vzniku konfliktního chování (nejen u člověka, ale i u zvířete) s paralelním postavením dvou motivací vedle sebe a s otázkou, kterou z nich zvolit. Motivace se rovněž mohou vzájemně brzdit, až jedna nabude na síle a druhá se zabrzdí. Z konfliktu motivací se vyvinuly tři typy chování:

Chování ambivalentní, které vzniká, když se v rychlém sledu střídají instinktivní projevy dvou různých motivací. Nabízíme-li např. právě koupenému papouškovi rukou potravu, je motivován potravně, ale také se nás současně bojí. Bude se blížit k natažené ruce, těsně před ní se zastaví a začne couvat nebo čistit si peří.

Chování přeorientované, které vyplývá z konfliktu útočné a útěkové motivace. Projeví se např. u dvou teritoriálně se chovajících ptáků při setkání na hranici teritoria. U obou nastává agresivní vyladění, ale zdatnost silnějšího budí u slabšího respekt a strach. K útoku nedojde a ptáci zaútočí na náhradní objekt, třeba na trs trávy, který začnou škubat. 

Chování přeskokové představuje konflikt mezi stejně silnými motivacemi – boj nebo útěk načas zabrzdí souboj a uvolní místo projevům, které jsou nejčastěji a nejsnadněji spustitelné (např. potravní chování – ptačí sokové začnou zobat kamínky, jako fiktivní zrní, nebo najednou začnou horlivě pečovat o peří). Po určité době k souboji nakonec stejně dojde.

Podoby agresivity

Také krotký papoušek, jako každé jiné zvíře, se musí někdy podle situace rozhodovat, jestli má volit útěk, nebo útok, a pokud zaútočí, je to považováno za agresivní chování, to může mít mnoho podob. Vedle geneticky, výchovně nebo i chorobně zvýšené agresivity je takové chování u zvířat klasifikováno jako dravčí (související s obživou), soupeřivé samčí, mateřské, iritativní (afektivní), obranné (mísící se se strachem a útěkem), sexuální a instrumentální (stává se nástrojem k dosažení určitého cíle). Značně chudší a společensky modifikovanou obdobu agresivity lze nalézt i u lidí. 

Z. Veselovský k existenci agresivního chování říká (2005): „Přes velkou pozornost, která se této problematice věnuje, není dosud jednoznačně zodpovězena otázka, zda agresivní chování je vrozené, má samostatnou motivaci, či je to zkušeností získaný fenomén. K podpoře geneticky fixovaného programu agresivního chování lze říct, že srovnáme-li mezi sebou různé druhy ptáků, jsou mezi nimi některé druhy výrazně útočnější.“ Biologický význam takového chování patří k závažným životním projevům typickým pro určitý zvířecí druh a projevujícím se jako agresivita vnitrodruhová (v uzavřených společenstvech se vedou vzájemné střety mezi jednotlivými příslušníky k ustálení sociální hierarchie, představující příznivý model soužití jeho jednotlivých členů) či mezidruhová (patrná např. u různých druhů ptáků na krmítku).

Podle K. Lorenze (1963) má agresivita mezi zvířaty druhově sebezáchovnou funkci, neboť slouží k vymezení a udržení revíru, nejzdatnější samec vítězí nejčastěji v náznakových soubojích o samičku, zlepšuje genetickou výbavu a nejzdatnější samec společenství se stává díky ní vůdcem a ochráncem kmene. Proti vzájemnému neúčelnému vybíjení při soubojích slouží vrozené rituály a gesta podřízenosti. Ale i zvířata mohou vraždit – také v chovech, zejména větších papoušků, po čas období toku někdy samec napadne a zabije svou družku. Samec je v tuto chvíli puzen neovladatelnou zuřivostí a touhou zabíjet – zpravidla ve chvíli, kdy samička ještě není vyladěná k páření. Chová se jako hněvem zaslepený člověk. 

Hormony

Pokusy na zvířatech a klinická zkušenost dokazují, že v mozku každého jedince jsou četné oblasti, jejichž ovlivněním je možné agresi jak spustit, tak tlumit. Podle biochemického výzkumu se různá mozková centra pojí s odlišnými mediátory, zvláště s hormony (noradrenalinem, dopaminem a jejich antagonistou serotoninem), které vedou k odlišným typům agresivity. Hormon serotonin zastává hlavní inhibiční (brzdící) úlohu při řízení agresivity či násilí. 

Co se však právě děje s papouškem po hormonální stránce, není možné zjistit, ale pokud se jeho agresivní chování vůči opatrovníkovi výrazně nemění, lze předpokládat, že jeho sklon k takovému chování bude geneticky získaný od některého z rodičů. Existují druhy papoušků, jejichž dráždivost je větší, a drzí bývají také uměle odchovaní ptáci, kteří se chovají k člověku jako ke svému druhu i s tím, že se mohou pokoušet v domácím hejnu zaujmout dominantní postavení.

Dominance

Se sociální hierarchií úzce souvisí dominance, kdy stejně jako v lidské společnosti zvíře usiluje o respekt ostatních ve smečce, tlupě či hejnu – má svou hrdost – a takovouto ambici může mít i papoušek v domácí péči. I zvíře si přeje, aby nebylo drážděno, ponižováno a šikanováno nad přijatelnou mez, a s tím může souviset otázka, co papoušek cítí, když není spokojen se svým postavením – stává se depresivním, nebo agresivním, či jen náladovým? To lze odvodit z řeči jeho těla a akustických signálů i z toho, jak na něj působí opakující se situace. 

Někteří etologové zde užívají pro snahu o dominanci zvířete termín signální dominance. Zvíře vysílá signál hrozby formou řeči těla nebo hrozby akustickým signálem. U psovitých šelem se tak děje např. naskočením zezadu na jiného jedince (i stejného pohlaví), což vede k uvolnění napět, které by jinak skončilo projevem agresivity. Pes se může snažit naskočit zezadu také na svého opatrovníka, chňapat po jeho prstech, zlobně na něj vrčet apod., což připomíná hru, ale tak tomu není. Přehlížet takové chování psa by vedlo jen k posílení jeho vědomí dominance a nakonec i k jeho nezvladatelnosti. 

Také papoušek může dospět k praktikám signální dominance, není-li spokojený se svou pozicí v domácím hejnu. Bude-li například někomu sedět na rameni či na hlavě, může svou dominanci uplatňovat klovanci, kousáním do uší, krku, může útočit na jeho prsty (zejména zjistí-li, že se ho člověk bojí), bránit mu v nějaké činnosti, výstražně syčet apod. Proto už mládě by si mělo zvykat na ruku v kleci, sáhnutí na misku s potravou, na hračku, na zobák a tělo papouška, že přerušíme každou jeho nežádoucí činnost a že rozhodujeme o tom, kdy půjde do klece či z klece.     

Co bude mláděti dovoleno, to bude později takřka nemožné změnit, proto je nutné stále korigovat jeho chování. Sám papoušek ze svých zvyků nevybočuje, občas k nim něco přidá, ale vcelku je ve svém chování konzistentní a konzervativní. Usiluje o klid a spokojenost, obvykle chce jen něčeho dosáhnout, aby své blaho rozšířil či upevnil, brání své teritorium, hračku, potravu, žárlí apod. Když mu dovolíme všechno, stává se dominantním jaksi automaticky.

Podle Z. Veselovského (2000): „Stane-li se zvíře naším druhem, může nám být zcela podřízeno, ale někdy po dospění a často chybným přístupem člověka se stává jeho nadřízeným. Je to nebezpečné zvlášť u zvířat, která jsou silná a mohutná. Většina těžkých poranění ošetřovatelů či krotitelů nepramení z toho, že by je zvířata pokládala za svou kořist, ale napadla je buď jako své sociální, nebo sexuální rivaly. Musíme si totiž uvědomit, že stejně jako my zvířata polidšťujeme, i zvířata si nás představují jako své zvířecí partnery čili si nás ,pozvířečťujíʻ.“

Příčiny

Chování zvířete je velmi podobné chování člověka s jeho různými povahovými rysy, a tak se také papoušek může chovat podrážděně a nazlobeně v situaci, v níž by podobně reagoval člověk. Agresivní chování se pohybuje v rozpětí od nevyprovokovaného útoku až po sebeobranu. Přemíra manipulace s papouškem, příkazů a trestů u něj vyvolá zcela jistě pocit zoufalství, který vyústí v útočnost. Útočící papoušek také může být něčím stresován (umístění klece v průvanu, přehřívání osluněním, chlad, hladovění, chybí příležitost se vykoupat apod.), bojí se (lidské ruky, člověka, zejména ptáci z odchytu ve volné přírodě), je žárlivý (na opatrovníka, nové dítě v rodině, jiné zvíře), je deprivovaný (z osamělosti, z trvalého uvěznění v kleci), nemůže uspokojit své pudy, je v pubertě, brání své teritorium apod. 

Pokud si trpělivostí a laskavým přístupem nedokážeme získat papouškovu důvěru, bude se stále rozhodovat mezi útěkem a útokem.

Motivace

Na chování papouška se kromě vnějších podnětů nerozlučně podílejí i jeho vnitřní podněty a jejich komplexní působení, tzv. motivace. Agresivita, stejně jako jiné motivační okruhy chování, podléhá nervovému i hormonálnímu řízení. Proto se její intenzita mění během roku (i dne) a nejsilnější je na jaře (vždy v období páření a bojů o teritoria). 

Nejčastěji jde o spontánní chování; často, když papoušek někoho napadne, chová se pudově a reflexivně. Proto je potřeba včas rozpoznat motivaci jeho chování za určité situace a předcházet tak možnému útoku. Papoušek se nebude nikdy chovat jako cvičený pes, na nějž stačí zvýšit hlas. Zvýšení hlasu může pochopit jako svůj úspěch, že získal pozornost, nebo se naopak vyděsí. Také výchova dítěte nezmůže všechno a podle neuropatologa F. Koukolíka (2009) jí lze ovlivnit jen asi 10 % chování, dvě třetiny má na svědomí vrozená genetická výbava a zbytek tvoří náhoda. I dobře odmalička vedené dítě se může v dospělosti dopouštět závažného agresivního chování. Podobné je to i s papouškem.

Hnízdění

Problém představuje také doba hnízdění, kdy si papoušek představuje, že se svým opatrovníkem zahnízdí a začne provádět namlouvací rituály, které však nejsou opětovány, jak by očekával, což vede k jeho podrážděnosti a napadání členů domácího hejna. 

Papoušek jedináček v době touhy zahnízdit si může v bytě vyhlédnout nějakou skříňku, kterou by chtěl obsadit jako hnízdní dutinu. Začne do ní zalézat a bránit ji i její okolí. Znám případ, kdy sameček korely na jaře obsadí skříňku na chleba (tzv. chlebovku) a nikdo se k ní nesmí ani přiblížit, kromě opatrovnice. 

Svou důležitost má pud obrany teritoria – některý pták nesnese ruku svého opatrovníka v kleci či voliéře a hnízdní budce. Další příčinou útoku může být strach, je-li překročena tzv. útěková vzdálenost (každé zvíře ji má jinou). Krotký pták někdy zaútočí i na obličej opatrovníka a způsobí mu poranění, když na něj třeba zblízka naléhavě, hlasitě či ječivě mluví, neboť nechápe, co po něm chce, a zlobí se, že mu nerozumí. Vhodné je tiché, konejšivé mluvení, které ho uklidňuje, z nějž chápe, že mu nic nehrozí. 

Také vycítí-li papoušek náš strach z jeho zobáku, může kousnutí považovat za svůj úspěch – dominanci – a tu se bude svou útočností snažit upevňovat. Zaútočí-li, je třeba důrazně vyslovit zákazový povel, současně zpřísnit výraz obličeje a přestat si papouška všímat. Jako empatické zvíře vnímá výraz našeho obličeje a gesta. 

Nečekaně a impulzivně kousne také v afektu a při nevhodně zacílené agresi, když nemůže kousnout někoho, k němuž pociťuje averzi. U mláděte předčasně odstaveného může být klovnutí také projevem hladovění, jímž se dožaduje nakrmení. Klovnutím nám papoušek vždy chce něco sdělit.