Papoušek jako empatický společník člověka

Člověk nepředstavuje obecně pro zvířata jen druh, k němuž je nutno přistupovat obezřetně, jako k přirozenému nepříteli, ale může se také stát pro určitý druh zvířete partnerem – společníkem. Jde o zvířata se schopností sociálního chování a kontaktního typu, pro něž je tělesný dotek nejen v rámci druhu příjemným, ba dokonce vyhledávaným zážitkem. Mezi taková zvířata patří kočky a psi, ale i papoušci, kteří dokážou být ve vztahu k člověku a k jím vytvářenému prostředí mimořádně přizpůsobiví.

Krotký papoušek

Vedle tvorby zájmového chovu je cílem mnoha obdivovatelů těchto ptáků také dosažení jejich krotkosti. Už od raného stadia dokrmování uměle vylíhlého mláděte se tak v jeho vědomí vytváří vtištění (imprinting) chovatele jako matky. Něco podobného se děje v říši člověka, kdy prvních 12 hodin po porodu je pro tvorbu emocionálních vazeb mezi matkou a dítětem nejdůležitějších, jak zjistili američtí pediatři Marschall Klaus a John Kennell v 70. letech 20. století.

Podle Z. Veselovského oblibu u zvířat si získá člověk klidný, možná trochu pomalý a rozvážný, nevytvářející stále nějaké změny. Na druhé straně je krotký papoušek, kterému dopřáváme dostatek volnosti, rád, když se něco děje mimo čas jeho odpočinku a on do toho může nějak zasahovat. Nejhorší je pro něj samota, ticho a nehybný klid, kdy si musí v kleci připadat podobně jako trestanec. Nelze zapomínat, že papoušek je zvědavý, podnikavý tvor, a pokud nemá podněty ze svého prostředí, mentálně zaostává, stává se apatickým nebo naopak ukřičeným, a v nejhorším případě si začne škubat peří. 

Představitelem vzoru věrnosti a lásky ve zvířecím světě k člověku je bezpochyby pes. „Pes je jediný tvor, který nás miluje více, než milujeme sami sebe,“ napsal Fritz von Unruh (německý spisovatel a básník, 1885–1970). Ale asi to nebude přehnané tvrzení, že také velmi krotký papoušek se může k podobné představě blížit. Ale domněnka, že nás zcela krotký papoušek nikdy nekousne, když s něčím nebude souhlasit, by byla naivní. Roztržka se vyskytne i v lidských vztazích dvou jedinců, kteří se mají jinak rádi. Etolog Z. Veselovský napsal (Člověk a zvíře, Academia, 2000): „Zvíře v člověku vidí i sociálního partnera, někdy dokonce vážného rivala při rozmnožování, a stejně nebezpečná je i role přímého sexuálního partnera, pro což nemá člověk dostatečné tělesné předpoklady.“ Vždy to jsou emoce, afekty a hormony, které za všech okolností papouška ovládají, a to zejména v době, kdy na něj dolehne touha se pářit. Po odeznění tohoto období se vrátí k normálu, aby nám opět projevoval svou náklonnost a věrnost po zbytek roku.

Věrnost a „láska“ papouška k opatrovníkovi vychází z jeho monogamního založení (jak je tomu u většiny druhů), kdy si v domácí péči vždy najde „svého člověka“, na něhož se zcela upne a po jehož ztrátě bude vždy psychicky trpět. Znamenalo by to, že papoušek je schopen pozitivních emocí, podobně jako pes, kterému se aktivují v mozku stejná centra jako člověku, když se například setká s tím, koho má obzvláště rád. Jeho mozek jinak reaguje na neznámé tváře a jinak na obličeje, se kterými se již setkal, napsal americký neurolog Gregory Berns (Chcete vědět, co si myslí váš pes?, New Harvest, 2013). Díky magnetické rezonanci vědci dokážou poznat, jak se která centra v mozku psa aktivují. Lze předpokládat, že tak tomu bude i u krotkého papouška.

Emoce

Papoušek, který si vytvořil citové pouto ke svému opatrovníkovi, se s ním potřebuje také nějak domluvit. Pokud má schopnost smysluplně použít naučená slova, vztah obou to jen ještě více posílí. Chybí-li mu však tato schopnost, vytvoří si svůj „slovník“, kdy pro určité situace začne používat vždy stejné a jednoznačné signály, kterým se nakonec naučíme porozumět. Papoušek má vždy nějaký záměr, chce se domluvit, a nedaří-li se mu to, zlobí se křikem a někdy nás i kousne. 

Znalec chování ptáků S. Veselovský z vlastní zkušenosti zaznamenal, že: „Papoušci si z lidských slov dovedou vytvořit i zkomoleninu, kterou potom chovatele žádají o splnění svého přání. Čeština je pro ně oblíbenou řečí, zvláště některá vybraná slova s hrčící hláskou r.“ Papoušek však neprojevuje jen přání – jestliže uzavřel s člověkem partnerský vztah, umí mu projevovat i svou náklonnost, ne-li přímo „lásku“.

Kdosi ze světců v minulosti rozdělil lásku na boží, lidskou a zvířecí. Objektivní definice lásky chybí. To, co cítíme ke svému krotkému a vstřícnému zvířeti – papouškovi, je láskyplný vztah, jsme-li dostatečně empatičtí. A tak vznikne mezidruhové pouto, které je vzájemné a pevné. Papoušek nás nemá rád, protože ho krmíme, potřebuje si vytvořit vztah, a ten lze z jeho strany považovat za jakousi formu „lásky“. Láska pro člověka může představovat touhu plodit v krásnu. Také samička papouška se v přírodě orientuje vizuálně při výběru samečka a vybírá si takového, který se jí „líbí“ nejen po stránce zdatnosti. 

Jeden z nejvýznamnějších současných světových neurovědců, Američan portugalského původu A. R. Damasio (nar. 1944), spoluzakladatel afektivní neurovědy, nového vědeckého oboru, jenž zkoumá emoce lidí a zvířat, poznamenal, že: „Nejsme myslící bytosti, které mají emoce, ale jsme citové bytosti, které myslí.“

Ztráta

Zvíře svou lásku k člověku nikdy nepředstírá, je opravdová, jestliže mu plně důvěřuje – a to i když zvířeti neposkytuje péči a vhodné prostředí, jak by si zasluhovalo. Nikoho jiného totiž už na světě nemá a patrně ani mít nechce. Kdyby nešlo o vztah – citové pouto ptáka k člověku – bylo by papouškovi lhostejné, děláme-li mu společnost, jsme-li v jeho blízkosti, či nikoli, a komu ho svěříme v době naší delší nepřítomnosti.

Víme, že společenské zvíře zvyklé na svého opatrovníka po jeho ztrátě teskní a jen vrozený pud sebezáchovy mu zabraňuje žalem zemřít, i když ani to není výjimkou. Je spolehlivě zaznamenáno mnoho příběhů lásky a věrnosti psa k jeho i mrtvému pánovi a to, že papoušek po ztrátě zájmu svého člověka o něj si začne škubat peří, a dokonce se sebepoškozovat vykusováním tkáně z vlastního těla, kam až zobákem dosáhne.

Moje osmiletá senegalka Bety si často sama dojemně strká hlavičku pod mou dlaň, když mě vidí v nečinnosti, a vynucuje si tak hlazení a drbání za krkem, což si pak chce užívat nekonečně dlouho. Z psychiatrické literatury jsou známy poznatky z dětských pečovatelských zařízení, kdy si malé děti berou ruku pečovatelky a samy se jí hladí, když to ona sama spontánně neudělá. Známá britská chovatelka papoušků R. Low se ve své knize Proč můj papoušek…? (DONA, 2002) zmiňuje o citovém vztahu dvou papoušků: „Samička žaka a eklektuse byly velké přítelkyně a strávily spolu při štěbetání celé hodiny. Když eklektus po 13 letech umřel, samička žaka přestala mluvit. Ještě celé měsíce poté na ní bylo vidět, že truchlí.“