Tahouni na vodítku a jak na ně

Přichází mi mnoho mailů s dotazem jak na psy, kteří usilovně tahají na vodítku a mění příjemné vycházky v usilovné a stresující souboje v přetahování.

 

Příčina

Příčinu neutuchajícího táhnutí na vodítku najdeme nejčastěji ve faktu, že pes nemá možnost dostatečně vybít svůj vrozený temperament ve volném pohybu. Svobodné dovádění se psími kamarády je jeho radostí a kořením jeho života, stejně jako některá pracovní vytížení s jeho pánem (např. agility, coursing atd.). Pokud má mladý pes málo svobodného pohybu, může se stát celoživotním tahounem na vodítku. Zlozvyk tahání však může mít i mnoho dalších příčin.

Trocha teorie

Zajímavou myšlenku přináší Eberhard Trumler ve své knize pes mezi lidmi: „Pes není od přírody stvořen ani k tomu, aby s obojkem a na vodítku chodil po tvrdých ulicích po boku příslušníka cizího druhu. Pro psa je přirozené opustit důvěrně známá místa (domov prvního řádu) jen tehdy, když ho pocit hladu žene do vzdálených lovišť. Snaží se co nejrychleji dostat k cíli, ulovit kořist, aby se potom s plným břichem mohl vrátit domů. Domů, do příjemného pelíšku, kde si bude moci hrát se svými vrstevníky nebo se natáhnout a čekat, až se zase dostaví hlad. 

Takový psí život vlastně vůbec není špatný! To jen člověk má podivné představy o tom, že je nutné denně absolvovat minimálně dvě procházky. U většiny našich psů se pohyb, jímž saháme po vodítku, spojuje s představou, že teď se vyráží ,na pořádný lov‘. Pochopitelně většina z nich rychle pochopí, že vůbec nejde o lov, ale o podivný lidský vrtoch beze smyslu se daleko vzdalovat z místa, které oplývá jídlem, a potom se zase, aniž by se cokoli vyřídilo, vracet domů. Ten, koho rodiče coby dítě vláčeli za ruku na procházku, dobře ví, o čem mluvím.“

Na tomto místě si dovolím kynologickému guru protiřečit: prarodiče psů – vlci – jsou sice velcí spáči a velmistři odpočinku, ale také jsou neuvěřitelně vytrvalí tuláci, kteří za jedinou noc bez velkého úsilí zvládnou urazit stovku kilometrů. Všichni mí psi, co jsem jich za více než šest desítek let svého života měl, daleké výpravy zbožňovali. Stejnou zkušenost má nepochybně i drtivá většina čtenářů Fauny. 

V následujících řádcích však Eberhard Trumler vysvětluje, kam svými heretickými myšlenkami směřuje: „Pes se tedy bude snažit z tohoto nesmyslného popocházení sem tam ,vytlouci‘ to nejlepší. Díky svému dobrému nosu objeví na procházkách vysoce zajímavé pachové stopy, které pro něj znamenají asi tolik jako pro nás noviny. To, co si přečteme v novinách, nám většinou k ničemu není, ale alespoň to poskytuje nějaké zaměstnání mozku. 

Podněty mohou být nejrůznějšího druhu, pes je při tom často téměř náruživý. Očekává, že se dozví zase něco nového, že třeba ucítí zvěř, najde pořádnou stopu nebo alespoň myší díru. Zkrátka na procházkách bude pln netrpělivosti táhnout vpřed. Zásadně je třeba říci, že je to pořád lepší, než když pes absolvuje své denní vycházky úplně ponořený do sebe, s téměř otupenými smysly, nereagující na nic ve svém okolí. Tito psi jsou politováníhodní tvorové, o čemž však naštěstí nemají ani tušení. Možná mají snadnější život… 

Vždyť pokud vím, existují také lidé, kteří žijí tímto způsobem. Ani oni nemají starosti, protože stát se o ně postará. Ale zpátky k našim dopředu se deroucím psům. Jsou problémem, který nás nutí trvale prokazovat sílu bicepsů a namáhat klouby na rukou, abychom dokázali udržet naše vlastní tempo, nebo pokud nám k tomu chybí síla, stále klopýtat v závěsu. Protože přinejmenším ve střední Evropě se na 90 % schůdných cest požaduje, aby pes byl přivázaný na vodítku, může se z toho stát opravdový problém.“

Co pomůže

Nabízí se mnoho „technických“ pomůcek a kynologických rad. Se všemi je však nutno zacházet opatrně a s rozumem. 

Řada odborníků doporučuje halti ohlávku. Halti ohlávka umožní mít svého psa pod kontrolou, poněvadž ovládá hlavu psa (halti ohlávka se používá i u koní, poněvadž se s nimi pak lépe manipuluje). Ohlávka má za úkol otočit hlavu směrem k pánovi. Osobně tvrdím, že halti ohlávku byl měl používat pouze zkušený kynolog a rozhodně pouze jako přechodnou pomůcku, tedy nikoliv trvale! Sám bych tuto pomůcku nikdy nepoužíval.

Rovněž elektrické a ostnaté obojky považuji při výcviku psů za krajně nevhodné (ostnaté bych sám, kdybych měl tu možnost, rozhodně zakázal!).

Škubání: Častou radou kynologických „takytrenérů“ je škubání. Rozhodně neškubejte!!! Raději si prohlédněte kostru krku psovité šelmy a představte si, co několikanásobné škubání za obojek může způsobit! 

Nezapomeňte: I povel je pomůcka! A po správném vykonání následuje odměna!

Co tedy? Podle mého názoru je nejlepším lékem volný pohyb, při kterém pes vybije svou energii. Při chůzi na ideálně prověšeném vodítku je nejvhodnější volbou pozitivní motivace, oční kontakt a pamlsky jako odměna. 

Všechno  jde!

O psech severských tažných plemen se správně tvrdí, že jsou stvořeni k tahu. I je však lze vycvičit ke klidnému pohybu na prověšeném vodítku. Své aljašské malamuty jsem využíval nejen ke sportu psích spřežení, ale i ke canicrossu a dogtrekkingu. Postroj pro ně znamenal pokyn k práci v tahu. Byl to pro ně podmíněný reflex. Pouhý obojek a vodítko pro ně znamenaly klidnou vycházku či pouhé venčení.

Psi nejsou otroci!

Na psech, jako ostatně na všech živých tvorech, obdivuji jejich osobnost a volnomyšlenkářství. Otrocká poslušnost se mi příčí. Eberhard Trumler píše: „Pochopitelně to mají jednodušší lidé, kteří odeberou veškerou vlastní vůli svému psu, jenž se na povel ,k noze‘ plazí kolem svého pána jako přišlápnutý červ, který pak svého pána následuje v přesně daném několikamilimetrovém odstupu od kolena a neustále hledí vzhůru v očekávání dalšího rozkazu. Ovšem duševně normálním lidem, k nimž čtenáři knížek patří, tento způsob zrovna nevyhovuje.“

"Nečekané" podněty

Ovšem i dobře vychovaní psi, kteří ochotně a s chutí pochodují vedle svých pánů na vzorně prověšených vodítkách, se mohou vzrušit při nečekaných podnětech a zapomenout na své dobré vychování. Vyplašená zvěř, agresivní cizí pes, prchající kočka, prudce míjející cyklista, jezdec na skateboardu, kolečkových bruslích atd. je může vyprovokovat k prudkému vyražení vpřed. Majitel musí dokonale znát svého psa, číst jeho signály – a především PŘEDVÍDAT! Jen tak se může vyhnout nepříjemným situacím.

Nezapomínat!

Vodítko je pupeční šňůra mezi námi a naším psem a je rovněž mostem ke společným zážitkům. Nikoli donucovacím prostředkem!

Vodítko nikdy nelze používat jako nástroj trestu! (Bohužel i toto je často k vidění!!!) Pes musí důvěřovat nejen nám, ale i vodítku.