Co jsem viděl skrz delší objektiv 3
Osud dopřál mi již nějaký ten pátek života na téhle planetě. Zažil jsem tak na vlastní kůži mnohé. Letní vedra i třeskuté mrazy, že mi až uši omrzly. Sucha a také zatraceně velké povodně. Lednové bouřky i sníh napadaný v květnu, a že ho tedy bylo. Na základce jsme se učili, že se u nás v pravidelných cyklech střídá počasí přímořského rázu s takovým počasím, kterému říkáme kontinentální. Pak nás jeden čas učili, že poručíme větru dešti, až z toho tamhle ve Střední Asii skoro vyschlo Aralské moře. Teď zase ze všech stran útočí globální oteplování. Tak se nedivte, že mi to pěkně leze krkem, i když se snažím takové bláboly ignorovat. Jenže to není vůbec nic nového. Lidé si prostě odjakživa potrpí na to, aby byli varováni, strašeni, oblbováni a tak všelijak. Napravte se, vy lumpové, sekyra je již u kořene stromu. Je však velký rozdíl mezi proroky, hadači, nebo věštci. A již bible varuje. Ta Kralická česky, takže bychom jí i v Čechách mohli rozumět: Neobracejte se k hadačům a věštcům ani od nich rady nebeřte, poskvrňujíce se s nimi! Největšími hadači dneška jsou pro mne klimatologové maskující se vědou. Jeden z nich, klimatolog J. P., se nechal slyšet v televizi, že mají velký problém s tím, že v Argentině je příliš mnoho krav, které pšoukají. Já tedy ten problém nemám, asi proto, že si říkám: Pšouká víc slon, nebo bizon, když jsou oba větší než kráva? Miliony bizonů zmizely ze světa, i slonů, a krávy je nenahradí, aspoň tedy pokud jde o ty pšouky. Proto vám chci představit něco skutečnějšího, co jsem viděl skrz ten delší objektiv.
Nejprve něco pro potěchu
Koroptev polní – Perdix perdix (Linnaeus, 1758) – bývala jedním z nejhojnějších našich polních ptáků. Před sto léty, podle Československé vlastivědy, v oddílu, který se zabýval myslivostí, je uvedeno, že v roce 1910 se ulovilo celkem 845 073 koroptví. Ale také 38 764 různých dravých opeřenců a 263 887 vran a sojek. To ještě bývala myslivost považována za hospodářské odvětví. Dnešní potomek lidové myslivosti připadá mi poněkud podivným, hospodářské odvětví to rozhodně není. Zvláště pak když jsem v televizi zaslechl toho úhlavního myslivce, jak říká: Škodnou již nestřílím, nic nám nepřináší, musíme vydělávat.
Kdysi jsem vídal v zimě hejnka koroptví zahrabaná ve sněhu z vlastního okna na okraji Prahy denně. Pak jsem dvacet let neviděl vůbec žádnou. Až letos na Rakovnicku mě málem vypadly oči z důlků. Panebože, pár koroptví a s nimi čtrnáct mladých! Je to sice kraj pro koroptve přímo stvořený, nicméně jsem tam deset let nezaznamenal jedinou. Pak jsou koroptve ještě po okrajích ruzyňského letiště – starají se o to, aby jim tam nelezla divoká prasata a nekroužili dravci. To by mohla být pěkná šlamastika. Podařilo se mi i několik fotek, i když jsem přitom málem vypadl z auta. Tak vám je předkládám pro potěšení.
Dravci
Když již přišla řeč na dravé opeřence, i ty se mi podařilo nějaké v letošním roce vyfotit. Těžko říci, jak je to s dravci v hnízdní době. To by jeden musel chodit po lesích dnes a denně od časného rána. Nejsem však povoláním hajný, dožil jsem se věku důchodového. Proto mohu sem tam vyfotit i nějakého toho dravce ze svého stabilního stanoviště, kde číhám na jiné ptáky. Vlastně proto, abych nemusel sekat trávu.
Těžko říci, který druh dravých ptáků je u nás v současnosti asi nejpočetnější. Možná je to krahujec, toho vídám naprosto pravidelně, avšak jen opravdu zřídkakdy jej vidíte někde chvilku posedět. Je to dravec, který loví takříkajíc ze zálohy. Těsně nad zemí kličkuje mezi vegetací a snaží se přiblížit k místu, o němž ví, že se tam nějací ptáci skrývají nebo je na dálku vidí. Ke krmítku či keřům, kde se drží vrabci. Přiletí jako blesk a běda vrabci, který nebyl dost opatrný. Když proletí krahujec, neuvidíte ani nezaslechnete tak půl hodiny jediného vrabce, zalezou snad až pod zem.
Z pozice fotografa jsou samozřejmě nejviditelnějšími dravci ti, kteří krouží po obloze. Jsou vidět zdálky, ale trefit je objektivem zase není jen tak. A než je na obloze najdete, jsou pryč. Takové káně jsem viděl třeba kroužit i v centru Prahy, ale neměl jsem u sebe fotoaparát. Někdy se však člověk přece jenom strefí. Nejčastěji jsou k vidění na obloze pochopové rákosní a káně lesní. Snažím se kroužící dravce zaměřit vždy, kdykoliv mohu. Někdy jsem i docela překvapen.
Dravci jsou také tažní ptáci, i když většina lidí si pod pojmem tažný pták představuje spíše vlaštovky. V době tahu můžeme vidět i některé dravce tam, kde bychom je vůbec neočekávali. Jedu si takhle po rovné venkovské silnici, když jsem si všiml, že nad posekanou kukuřicí krouží dravec. Rychlý pohled do zpětného zrcátka a zahnul jsem na polní cestu, vzal fotoaparát, zaměřil a cvaknul. Víc než jeden záběr se nepodařil. Ani jsem neuvažoval, jaký to byl druh. Tak jsem se podíval na fotku a nestačil se divit. Orlovec říční. Kdo by jej na tomhle místě čekal? No, byla doba tahu.
Na jaře se mi pak podařila fotka, jak samice pochopa útočí na bažanta. Vypadalo to, že bažant to má spočítané. Ale kdepak, bylo to jen takové škádlení. Kohout vyskočil proti ní s nataženými pařáty a dravec bleskově uhnul.
U poštolek jsem několikrát pozoroval, že nemají v úmyslu ptáky ulovit, předstírají útok jen tak pro zábavu. Ve Františkových Lázních měly poštolky na protějším domě mladé. Samec lovil a předával ulovené myši samici na střeše nad naším oknem. Pak odlétal. O několik set metrů dál sedělo na střeše jiného lázeňského domu vždy hejno holubů. On odlétal tak, aby letěl přes tu střechu a vždycky to hejno holubů vyplašil. Ti startovali pro jistotu pokaždé a samec to dělal pro zábavu. O tom jsem přesvědčen. Dospělého holuba neudrží v pařátech vždy ani samice krahujce a menší poštolka s krátkými prsty nikdy. Ale ve městech jsou poštolky schopné vybírat z hnízd holoubata.
Další predátoři
Predátory nejsou samozřejmě jen dravci. Mezi nejobvyklejší predátory naší krajiny současnosti patří volavky. Je to poměrně velký pták o velikosti čápa. Za letu je však docela dobře rozeznáte podle toho, jak drží hlavu. Zatímco čáp letí s nataženým krkem, volavka má krk stočený dozadu a hlavu drží položenou na zádech. Nejezdím do rybničnatých oblastí, přesto vídám volavky vcelku pravidelně. Řadíme je do řádu brodivých, očekávali bychom je tedy nejspíše okolo vody. Často však loví v polích myši.
Nejběžnější je u nás volavka popelavá – Ardea cinerea Linnaeus, 1758. Původně to byl tažný pták, kterého v současnosti vídáme i v zimě. Ha, řeknou vyznavači globálního oteplování, toť důkaz. Traduje se však, že první zimující volavky prošly jednou záchrannou stanicí v Rakousku. Vyvinulo se to krapítko jinak. Volavka má velký špičatý zobák, kterým ze strnulé pozice bleskurychle útočí. Nejraději loví malé rybky, ale spolkne všechno, co se neopatrně ocitne v její blízkosti. Má sice úzký krk, ale dokáže spolknout i potkana, což jsem viděl na vlastní oči. Jenom si jej malinko upravila, když jej otloukla o beton výpusti. Volavky hnízdí v koloniích a v současnosti se jim daří. Jedna z hnízdních kolonií vznikla dokonce v areálu pražské zoologické zahrady.
Daří se i volavkám bílým – Egretta alba Linnaeus, 1758. Abych se přiznal, o jejich hnízdištích ani nevím, ale tyto volavky se po skončeném hnízdění potulují po krajině zcela nahodile a obvykle loví myši. Pro svoji zářivě bílou barvu jsou zdaleka viditelné, snadno si jich všimnete. Jsou však značně ostražité a odlétají okamžitě, jak se jim něco nezdá. Třeba jen když s autem zpomalíte, abyste je fotoaparátem zaostřili.
Pro tentokrát končím. Mělo to být spíše o fotkách. Text je víceméně jen doprovod.
