Počasí a migrace ptáků

Povídá se, že tamhle v Kanadě žijí někteří původní obyvatelé, indiáni, stále ještě přírodním způsobem života ‒po lesích. No, s jistým příspěvkem většinové populace, aby jim to nebylo tolik líto, třeba na sněžné skútry nebo kuřivo do dýmek míru. Protože i oni očekávají nadcházející zimu s určitými obavami, tak jako všichni, šli za svým šamanem. Jaká bude zima, šamane? Dělejte dříví, řekl jim. Šamani nebo proroci jsou zvyklí hovořit se svými ovečkami v různých přirovnáních, což jest fikané. Když se dotaz na šamana opakoval a on si stále vedl svou, tajně znejistěl. V přestrojení se odebral do hlavního města, a to rovnou na Národní meteorologický ústav. Jaká bude zima? To bohužel přesně nevíme, ale existují různé pranostiky, které říkají ledacos. Ovšem podle toho, jak letos indiáni dělají dříví, bude nadcházející zima opravdu krutá! 

Kupodivu jsem otázku na nadcházející zimu již několikrát v letošním roce také zachytil na internetu. A dokonce, ačkoliv nejsem šamanem, mě tato otázka jaksi samovolně přepadla, když letos pozoruji chování ptáků. Oni se chovají nějak jinak, než bychom my lidé předpokládali. Možná se mi to sice jenom zdá, anebo to o kousek jinde zase vypadá úplně jinak, nicméně mně dovolte, abych vám pověděl, jak to vypadá z míst, kde se obvykle dívám na ptáky. 

Loňský rok jevil se celkově dosti suchým, což vyvolalo lavinu nepříznivých, varujících článků v takzvaných sdělovacích prostředcích. Letošní jaro bylo docela studené a slušně i napršelo. Ptáci začali s hnízděním také o něco později.

Nářky nad suchem pominuly, a dokonce jsem četl přiznání, že také spodní vody je najednou zase dost. Pak začalo pršet v období, kdy správně pršet nemělo, bylo období žní, proto se boj o zrno moc nepovedl. Nakonec se to podařilo dobojovat.

Sice jsem z auta viděl tři pěkná pole s nesklizeným prosem ještě začátkem října, to moje oko zaslzelo, když jsem si říkal: bude asi proso dražší, ale tebe se to již netýká. Třeba to bude spása pro ptactvo nebeské, napadne-li více sněhu. To jsem však malinko odbočil, když mám v hlavě především chování ptáků, ne lidské hospodaření.

Po studenějším jaru jsem spíše předpokládal, že tažní ptáci vydrží koncem léta déle, když bylo i počasí vcelku příznivé. Že se to všechno malinko posune. To se ovšem nejspíš nestalo. Naopak podzimní odlet nastal poměrně brzy.

Rorýsi

Začali to rorýsové. Sice jsem jich v letošním roce moc neviděl, jezdím však docela pravidelně okolo jedné lokality, kde jsou k vidění pravidelně. Kdyby nebyli tady, potom by to již bylo skutečně na pováženou. Zmizeli odtud přesně v týdnu na přelomu července a srpna. To je normální, nicméně mohou hromadně zmizet i o čtrnáct dnů později. 

Dostalo se mi sice zprávy o pozorování dvou rorýsů nad vodní hladinou v Praze Libni ještě z 15. září, je to však sdílená informace, ne vlastní pozorování. 

Každý čtvrtek v podvečer jsem procházel přes pražský Pohořelec a za celé léto jsem jenom jednou viděl letku čtyř rorýsů. Přitom je to oblast, kde je hnízdních příležitostí bezpočet. Je jich asi opravdu málo. Rorýsové se tedy zachovali zcela běžně, nicméně po nich nastal podzimní průtah nějak neobvykle brzy. 

Stehlíci

Již od poloviny srpna jsem na své lokalitě pozoroval ptáky, které jsem tam předtím neviděl, bylo tudíž zřejmé, že to musí být již ptáci na tahu. Sedím na tom svém místě hlavně proto, že tam létají stehlíci, konopky i další na grit. Aby to čekání nebylo až tolik nudné, počty příletů si zapisuji. Čekám tam v intervalech nejméně hodinových, aby se to dalo lépe sečítat. V hnízdní době se nestane, aby za tu hodinu nepřiletěl na „kamínky“ ani jeden stehlík.

Nejvyšší hodinový počet jsem zaznamenal v úterý 22. 6. 2021, kdy mám zapsáno 31 ptáků, kteří za tu jednu hodinu dosedli na zem. Nejvyšší dvouhodinový záznam čítá 37 příletů a pochází z 2. 8. 2021. Počty příletů se potom zmenšují. Zdá se však, že i celkově je na tom místě klesající trend. Třeba z předešlé doby, a to z 6. 7. 2019, mám zaznamenáno 68 příletů za dvě hodiny, což se letos nestalo.

 V předešlých létech se sice počet příletů s nadcházejícím podzimem zmenšoval, ale nestávalo se, že by nepřiletěl v dopoledních hodinách ani jeden pták. Za sobotu 2. 10. 2021 a neděli 3. 10. 2021 jsem pak nezaznamenal ani jeden přílet. Mohu si však domyslet proč. Naši domácí stehlíci postupně odtáhli do zimovišť někdy na přelomu srpna a září, což bylo pozorovatelné podle sníženého počtu příletů v té době. Ale nedostavili se stehlíci, kteří u nás pravidelně zimují odněkud z východu. Anebo takoví ptáci protáhli přes naše území již dříve než obvykle. Zaznamenal jsem totiž vůbec poprvé ptáky viditelně větších postav. A větší stehlíci pocházejí právě z východu. 

Ty srovnávací fotky mohu opět představit. Za celých devět let jsem ale nezaznamenal na svém místě takové vzduchoprázdno, respektive ptákůprázdno jako v ty poslední dny. Možná objevili nějaké lepší místo, což by mě mrzelo, musel bych hledat jinou zábavu, anebo jim nějaký šaman šeptá: dělejte dříví! Kdo ví? Možná že již koncem příštího týdne přitáhnou větší hejna z východu. Staré ptáčnické přísloví přece říká: Na stehlíky se chodí od svatého Václava, na čížky od Dušiček. 

Kvíčaly

Drozd kvíčala je spíše nomád. Je to sice pták vyskytující se u nás v zimních měsících pravidelně a i pravidelně hnízdí, avšak nikoliv ve stejných počtech na stejných místech. Před deseti léty jsem vídával jejich velká hejna v zimních měsících pasoucí se na spadaných jablkách a posléze i pravidelné hnízdění. Potom jejich počty slábly, až jsem v letošním roce neviděl v hnízdní sezoně ani jedinou kvíčalu.

 Bylo tomu tak i dříve. V mladším věku jsem žádnou kvíčalu na vlastní oči neviděl. Až někdy v polovině sedmdesátých let jsem jel na kroužkování divokých husí do Dívčic, na rybník Blatec. Tato akce se děje vždy první týden v červnu. Husy přepeřují, vypadají jim všechny letky, a než jim dorostou nové, nějaký čas nelétají. Sjede se více lidí, do rákosí natáhnou sítě, do kterých se husy nahánějí. Brodit se rákosovými porosty není zase žádný med, dá se to však přežít. 

Stáli jsme jednou takhle na suchu, když vtom říká dr. Formánek s pohledem do dáli: Co tady dělá ta kvíčala? Prvně v životě jsem tedy viděl kvíčalu a dostal ji „do oka“. Podle způsobu letu, velikostí i svou siluetou je kvíčala poměrně snadno rozpoznatelný pták. V zimě se někdy shlukují v opravdu veliká hejna, která přetahují i přes okrajové části Prahy. Většina těch zimních ptáků však nejsou našinci, ale přilétají k nám odněkud ze severu či východu. Avšak zcela nepravidelně.

Tři nebo čtyři roky jsem na větší hejno nenatrefil. Zdánlivě bylo pro ně i dost pastvy, ale kvíčaly nebyly. Zdá se také, že následně po větších invazních rocích jich také u nás i více hnízdí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se v zimě objevovala početná hejna kvíčal i v okrajových částech Prahy a několik jsem jich chytil i v Břevnově. Musel jsem si vypůjčit síť s většími oky, protože ze sítě, kterou jsem měl na pěvce, kvíčaly vypadávaly. Ulovil jsem i jejich první fotky. 

Jak jsem již řekl, v letošním roce jsem v hnízdním období nezahlédl jedinou. Ale jejich první hejno, asi o síle osmdesáti kusů, najednou vidím hned 1. října koutkem oka od počítače z vlastního okna. Hned následující den jedu kousek od Rakovníka a zdálky vidím na obzoru velké hejno ptáků. Nejdřív jsem si řekl: špačci. Přijedu blíže, rychlý pohled do zpětného zrcátka, podívám se lépe ‒ kvíčaly. Opravdu velké hejno, dobře tisíc, zastavit se však nedalo. Takhle brzy jsem tak velká hejna neviděl. Nebýt nahluchlý, možná bych zaslechl, jak křičí: Dělejte dříví!

Kvíčala je drozdovitý pták, který se živí stejným způsobem jako naši kosové nebo drozdi. Tedy sběrem živočišné potravy na zemi. Teprve potom, když napadne větší množství sněhu, živí se převážně bobulemi. Dávají přednost jeřabinám, ale spolknou i hlohyně nebo šípky. Taková potrava dodávala potom jejich masu zvláštní chuť, proto se dodnes kvíčala řadí mezi lovnou zvěř, která se však již neloví.

Je to pták řekněme macatý, což vyjadřuje i recept na jejich úpravu. Ještě kuchařka zvaná Sandnerová-Janků počítá jen se dvěma kvíčalami na osobu. Kdo by se s nimi dnes škubal, když všeobecně nejsou lidé na práci? Kvíčaly se kdysi střílely speciálními flintami zvanými ptáčnice. 

Ještě v roce 1975 se vášnivý ptáčník a myslivec Jirka Sitta na zájezdu na Světový šampionát C.O.M. do belgického Mechelenu, při pohledu do výlohy zbrojního obchodu, zamiloval do takové pušky. A že si ji musí koupit. Naštěstí to řekl nahlas. Vopovaž se! Jednak je to zbraň a potom na ni nemáš oficiálně peníze ani povolení k dovozu. Jestli ji u tebe na hranicích najdou, jako že jo, svléknou nás všechny donaha. U každýho něco najdou za nepřiznaný peníze a budeš muset do konce života chodit kanálama, aby tě někdo nerozsápal. Nakonec si tedy dal říci a všichni jsme si oddechli. I celníci, protože celní prohlášení vypadala na první pohled normálně a nemuseli dělat potíže.

Když tedy na místě, kde obvykle vartuji, ptáci příliš nelétají anebo je okolí přeplněno rybáři, odeberu se na záložní lokalitu. Je to vedlejší cesta vedoucí k lesu, dlouhá asi kilometr, se šotolinovým povrchem. Podél jsou pole a louky, v letošním roce i dva úhory. Je to jediné místo, kde vidím pravidelně skřivany polní. Snažím se ulovit nějakou jejich fotku, takovou, aby se na ni srdce smálo. Jsou však plaší a zatím se mi nevede. Jako kompenzaci jsem tady však zastihl na podzimním průtahu bramborníčky hnědé. Normálně tam nejsou. 

Bramborníčci

Bramborníčci jsou postavou spíše menší ptáci z čeledi drozdovitých – Turdidae Rafinesque, 1815. Řadíme je do rodu Saxicola,ve kterém jsem jich napočítal na 13 různých druhů. Jsou rozšířeni v Africe, Eurasii a dva druhy přesahují až do australské oblasti. U nás se můžeme setkat se dvěma druhy, a to bramborníčkem hnědým – Saxicola rubetra (Linnaeus, 1758) a bramborníčkem černohlavým –Saxicola rubicola (Linnaeus, 1766). 

Početnějším druhem u nás je bramborníček hnědý, i když i on u nás hnízdí jen v určitých oblastech. Jsou to spíše výše položené louky, nížiny právě moc nemiluje. Avšak na tahu se s ním můžeme setkat v podstatě kdekoliv. Prvního svého bramborníčka hnědého jsem kdysi viděl na Lipně. Potom jsem je fotil na loukách v okolí Ledče nad Sázavou, tam někde začíná již Českomoravská vysočina.

I na tahu jsou dobře pozorovatelní, když se objevují na místech, kde obvykle nehnízdí. Posedávají totiž na vršcích vyšších lučních rostlin, odkud pozorují své okolí a loví hmyz. Hnízdí na zemi, někde pod drnem, pod převisem suché trávy. Jejich vejce mají modrozelenou barvu beze skvrn. Stejnou, jako mají i vejce rehků zahradních, kteří staví svoje hnízda na zcela jiných místech. 

Jarní průtah bramborníčků bývá mnohdy značně početný, ale netrvá dlouho. Jeden den jich uvidíte na příhodné louce posedávat na suchých lodyhách třeba i desítky, druhý den neuvidíte ani jednoho. Na jaře jsem pozoroval jejich tah vždy dosti pozdě, tak až v první polovině května, na podzim pak až poprvé v letošním roce. 

Tahové cesty

V osmdesátých létech předminulého století působil v Čechách dr. Šír, velmi aktivní v oblasti ornitologie. Vydával po jistý čas i ornitologický časopis. Psal v něm i o tahových cestách ptáků v Čechách. O tom se v současnosti jaksi vůbec nemluví, mám však pocit, že takové tahové cesty opravdu existují a dřívější ptáčníci s tímto jevem byli obeznámeni. Možná by nebylo od věci sestavit seznam míst po Čechách, které nesou nebo nesly pojmenování Čihadlo, což jsou místa s chytáním ptáků související. 

Ptáci se nechytali kdekoliv, ale samozřejmě na příhodných místech. Tak by bylo možné tahové cesty snad i vystopovat. Čižba byla úředně zakázána v Čechách již v roce 1870 a to je dosti dlouhá doba na to, aby bylo ledacos zapomenuto. 

Dnes víme snad jen o dvou opravdu příhodných místech pro odchyt ptáků, kde se také odchytové akce vcelku pravidelněji konají. V Krkonoších v blízkosti Vosecké boudy a na Červenohorském sedle. Výzkum tahu ptáků stále probíhá, je však dosud jen na začátku. Při lepším chápání tohoto jevu bychom nejspíš také dovedli lépe odhadnout, kdy se máme více snažit s tím dřívím. Jaká tedy bude letošní zima? To by mě tedy zajímalo. No, pro jistotu si koupím teplejší ponožky do zásoby.