Postřehy z evropské výstavy

Výstava byla organizačně nezvládnutá. Problémy byly při přejímce, prodeji i výdeji zvířat, v orientaci, při vydávání katalogů atd. Aby se dostali na slavnostní zahájení, museli i někteří pozvaní čestní hosté s dostatečnou razancí překonat odpor strážců vchodů, popřípadě překousnout i lecjakou urážlivou poznámku. Zahajovací projevy mohl slyšet jen nejblíže stojící ředitel výstavy s několika funkcionáři. Ostatní přítomní nemohli postřehnout, ani v jakém jazyku byly pronášeny. Přesto je ze slušnosti odměnili potleskem.

Holubi byli seřazeni podle plemen, zřejmě se snahou od největších po nejmenší, bez zřetele na země, ze kterých pocházeli. Podařilo se to však jen na začátku expozice. Pak se zřejmě projevily potíže v překladech a hlavně neznalost plemen u organizátorů. Zvláště ke konci expozice zavládl v systematickém uspořádání naprostý zmatek. Malá plemena byla promíšena velkými, krátkozobá s dlouhozobými (i pod týmž názvem, např. vídeňský rejdič), punčoškatá s holonohými (barevnohlávek), rousná s bezrousými, dokonale figurální s obyčejnými, plemena lišící se mezi sebou nejvíce jen svými názvy, byla daleko od sebe, mezi rejdiči byli i holubi výstavní (z bradavičnatých), barevní aj., prostě mišmaš. Plemena nejzvláštnější a nejvzácnější, která si zasloužila největší pozornost i ohodnocení, v tomto chaosu zcela zapadla, bez povšimnutí. (Ještě horší to bylo v expozici drůbeže, kde si - podle německého vzoru - pletli plemena i s druhy a rody, např. husa čínská a pižmovka).

Oč lepší po této stránce bývala dávná Intertau, kde si každá země uspořádala svou expozici sama, podle svých zvyklostí a se znalostí vystavených plemen. Nalezení a porovnání shodných nebo podobných plemen bylo rozhodně snazší a jednodušší než v tomto zmatku.

Protože získání katalogu bylo nejen nákladné, ale patrně by si vyžádalo ještě den pobytu navíc, většina návštěvníků byla odkázána jen na nápisy na klecích, na oceňovacích lístcích. Ty však byly velmi různé, většinou v němčině nebo češtině, někde i v jiných jazycích. Snad bylo možné alespoň názvy plemen zapsat jednotně, třeba jen v němčině, raději však dvojjazyčně (česky a německy), nejlépe trojjazyčně (česky, německy a v jazyku země, ze které holubi pocházeli). To by si však vyžádalo přípravu předem, před posuzováním, což bylo patrně pro přetížené organizátory neúnosné.

Takto se střídaly názvy české s německými, méně anglickými (Show Racer, Long-faced aj.) i v jiných jazycích. Velmi často byly zkrácené, neúplné, chybně nebo nedůsledně přeložené (Positurtaube), zkomolené (bačvanský), dokonce i jen záhadné zkratky patrně ze začátečních písmen. Orientace byla obtížná.

Pojmenování barevných rázů, pokud byly vůbec zapsány, spíše jen dokazovalo, jak těžké je pro posuzovatele něčemu se naučit, zvláště když o to sami nemají zájem a nejsou k tomu vedeni. Základní princip, že by se táž holubí barva měla nazývat vždy stejně a zásadně rozdílné barvy by měly mít i různé názvy, zůstal nesmírně vzdáleným snem. I jediný shodný barevný jev měl množství různých názvů, namátkově: bělouš, šiml, grizzli(!), mramorovaný, mourovaný, morák, pruhovaný, streifige, soví atd. Naopak i vedle sebe, v rámci jednoho plemene, byli holubi stříbřití, resp. stříbrní i platinoví, kteří měli barvy navzájem různé. I ta nejobecnější holubí barva, červenopruhá (z červené barevné řady), byla označena jako hnědopruhá (těžký pštros - Strasser), zatímco u holubů skutečně hnědopruhých se posuzovatelé tohoto názvu zjevně báli. Jeden náš chovatelský klub (staváků) tam rozdával propagační letáčky, v nichž dokonce zdůrazňoval, že názvy barev nejsou podle toho, jaké skutečně jsou, ale podle toho, jak oni je vidí (nepoznamenali však, zda nejsou barvoslepí).

Posuzováno snad bylo, jak se někde říkalo, podle evropských vzorníků. Návštěvník, hledající poučení, však marně pátral, kde by si je mohl koupit nebo aspoň prohlédnout. Nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Měli je aspoň posuzovatelé?

Posuzování bylo provedeno "kombinací" v Německu užívaného posouzení volnou úvahou a našeho systému bodovacího. V praxi to vypadalo tak, že posuzovatel volnou úvahou stanovil nejen výslednou třídu, ale i počet bodů. Zápisy na oceňovacích lístcích byly sotva instruktivní, někdy působily spíš směšně; například: Zkrátit zobák (po přečtení jména posuzovatele napadlo, že snad lepší by bylo: zkrátit nos). Pozorovat výsledky posouzení mezi různými posuzovali přesáhlo možnosti běžného návštěvníka, ale raději bych to ani nedoporučoval.

Posuzovali posuzovatelé z různých zemí, nejvíc českých a německých. Zápisy byly vždy v jejich jazyku. Někteří byli postaveni před úkol posoudit i plemena, která patrně nikdy předtím neviděli a nic o nich nevěděli. Požadované i nabízené "vzorníky země původu" sotva pomohly, když jim nerozuměli, nebo třeba psané azbukou ani neuměli přečíst. Přesto se hlavně němečtí posuzovatelé snažili v duchu mezinárodní spolupráce, vzájemného uznávání, tolerance a úcty zhostit tohoto úkolu se ctí. Posoudili i plemena, u nichž neuspěli ani přečíst či přepsat jejich názvy a dokázali na ně udělit i čestné ceny. (Škoda jen, že je těmto zahraničních účastníkům nikdo nepředal, ani jim o nich nic neřekl). Zvláštní výjimkou byli jen slovenští posuzovatelé, kteří - snad aby vyniklo jejich evropanství - vylučovali holuby slovenských chovatelů (orientální roler). Nepřihlíželi přitom ke kvalitě, kterou snad ani nerozlišovali (čínský racek), ale zůstali jen u formálního neuznávání chovaných rázů. Podobnou intoleranci jsem nikde jinde nenašel. Ještě, že tam neměli birminghamského kotrmeliaka, který prý musí mít "10 ramenných letek", nebo budapeštianského papušatého letúna, u něhož prý je "základná farba biela". Rád bych se o tom přesvědčil.

V českém holubářství snad již byly podobné tendence dávno překonané. Vedle sebe tu byl voláč sedlatý i Elster (v překladu = straka, významově správně také voláč sedlatý, oba se liší jen chocholkou), stajgr, stavák i chocholatý stavák, barevnohlávek punčoškatý i holonohý, většina čejek nesla název jen Fluegeltaube, bez dalších přívlastků, brněnští voláči byli i s bíloměsíčkovou (anglickou) kresbou atd.

Výstava svou úrovní tedy rozhodně nebyla výstavou vrcholnou. Plně uspokojila snad jen ten typ vystavovatelů a návštěvníků, kteří neváhají zaplatit vysoké klecné, vstupné i další poplatky a přicestovat i na stokilometrové vzdálenosti, aby si mohli prohlédnout své vystavené holuby, byť i nesprávně popsané a špatně posouzené. Některé snad uspokojil prodej za evropské ceny.

Pro propagaci svého holubářství přivezli a nabízeli někteří zahraniční účastníci propagační letáčky, odborné časopisy nebo i vzorníky a další publikace (Italové, Rusové). Byl tu i samostatný stánek nabízející k prodeji německé odborné časopisy a knihy, pochopitelně za "evropské" ceny. Například útlá holubářská knížka byla nabízena za 700 Kč. (Kdyby vyšla v češtině, neprodala by se ani po 70 Kč). Jen české odborné časopisy a další literatura jako by neexistovaly. Kromě propagačních letáků 2 chovatelských klubů a knihy Zdravý holub, přeložené z němčiny a nabízené za 250 Kč, naprosto nic. Jako bychom se za ně museli stydět - a za to jsem se opravdu styděl. Propagace českého chovatelství a jeho úrovně tedy veškerá žádná. Lze pochybovat, zda za takového stavu výstava splnila svůj účel.