Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Barevné činčily
Sdílet:

Barevné činčily

Už dobrou řádku let jsem majitelkou několika činčil vlnatých (Chinchilla lanigera), které se mi v rámci “bytového chovu” poměrně dobře množí. 

Přestože jsem začínala se zcela obyčejnými “šedivými” činčilami, časem jsem zatoužila i po trochu exotičtějších barvách; pořídila jsem si je a velice ráda bych se s vámi podělila o své postřehy a zkušenosti s chovem barevných činčil.


obr. 1

Nejčastější barevnou formou činčil a současně přirozeným “divokým” zbarvením je forma “standard” neboli standardní šedá; jsou to šedé činčily s bílými bříšky, tmavýma ušima, černýma očima. Jejich chlupy ale nejsou rovnoměrně šedé, velká část chlupu od cibulky je tmavá, následuje světlý až bílý proužek a tmavý konec. Standardní činčily mohou být od velmi světlých až po tmavě šedé. Protože je to přirozená forma, jsou takoví jedinci obvykle nejlepší po stránce zdravotní i chovné, snad ve všech chovech činčil se vždy všechny barevné mutace stejně kříží zpět se standardami, protože pouze tak je zajištěna kvalita celého chovu. Se standardami lze křížit jakékoli jiné barevné mutace.
Z této přirozené formy byly vyšlechtěné různé barevné mutace; proto jsou barvy činčil geneticky podložené a mohou se různě kombinovat a přenášet na potomky. Je známo několik “čistých” barvených mutací, které vznikají křížením dvou jedinců jedné barvy mezi sebou nebo křížením “barevné” činčily se standardně šedou, popřípadě jejich potomků.
Mutace black velvet, neboli sametově černá, se vyznačuje černě zbarvenými zády, světlejšími boky a bílým bříškem. Činčily mají na tlapkách tmavé proužky. Nesmí se křížit dvě činčily této mutace, protože zde existuje letální faktor, který způsobí, že někteří potomci uhynou ještě v děloze matky nebo se narodí velmi slabí a neživotní. Proto je nejlepší tyto činčily křížit se standardními šedými.
Bílé mutaci se říká Wilsonova bílá, anglicky Wilson white. Tyto činčily mají bílou srst, tmavě šedá ouška, černé oči. Velice často však nejsou čistě bílé, ale mají ve své srsti v různé míře přimíchané chlupy šedé nebo černé. V rámci této mutace můžeme ještě rozlišit formy “mozaika” nebo “silver white” čili stříbrná bílá, i když tyto činčily vlastně již patří ke křížencům mezi bílou a standardní šedou. Stejně jako u black velvet, ani u Wilson white nesmíte křížit dvě činčily této mutace mezi sebou; i zde je letální faktor, který snižuje kvalitu chovu, počet potomků a ohrožuje i zdraví a plodnost samice. Bílé činčilky je také nejlépe křížit se standardními.


obr. 2

Další známou mutací je black ebony, uhlově černá nebo jednoduše “ebonek”. Tyto činčilky jsou celé černé nebo mají na bocích a bříšku různě tmavou šedou barvu. Jejich bříško však nikdy není bílé a tuto vlastnost často předávají i na potomky. Mohou se křížit mezi sebou.
Trochu odlišná je mutace béžová. Takoví jedinci jsou světle až tmavě béžoví, mají světlá ouška a tlapky (růžové) a červené oči. Mohou se křížit mezi sebou, vznikají pak světlí jedinci.
Vzácnými mutacemi jsou fialová a modrá. Fialové (afro-violet) činčily mají světle šedou srst, bílé bříško, černé oči, šedé uši. Bývají drobnější. Modrá mutace (sapphire, safír) je velmi vzácná, vyznačuje se tmavší šedě namodralou barvou srsti a černýma očima.


obr. 3

Křížením standardní šedé s béžovou získáme obvykle jedince se stejnými znaky, jako je béžová mutace, pouze zbarvení bude tmavší, popřípadě trochu do šeda. Křížením black ebonyho se standardou můžeme získat různě tmavě šedě zbarvené činčily, které obvykle nemají bílé bříško, ale více či méně šedivé.
Samozřejmě je možné mezi sebou různé barevné mutace křížit a vzniknou nám další barevné odstíny činčil.


obr. 4

Nejznámější je například:
• růžově bílá (pink white), která vzniká křížením Wilsonovy bílé a béžové. Tito jedinci jsou bílí s růžovýma ušima a červenýma očima.
• sametově hnědá (brown velvet), která vzniká křížením black velvet a béžové. Činčily mají hnědá záda, světlejší boky a bílé bříško, na packách hnědé proužky, červené oči.
• pastelově hnědá (pastel, tan), ta vzniká křížením black ebony a béžové. Jsou to celé hnědé činčily s červenýma očima a růžovými oušky.
• mozaika nebo stříbrná bílá vznikne křížením Wilsonové bílé se standardní šedou, ale i black ebonym nebo black velvetem. Tyto činčily mají různě kombinované a různě velké bílé a šedé fleky (mozaika) nebo jsou velmi světlounce šedé po celém těle (stříbrná bílá).


obr. 5

Mezi chovateli jsem se už setkala i s jiným pojmenováním barev, ale předpokládám, že toto základní rozdělení a charakteristika je celosvětově rozšířeno, přestože přesný způsob dědičnosti ještě není úplně znám. Faktem však zůstává, že čím více budeme navzájem křížit různé mutace, tím méně výrazné a “hezké” barvy nakonec získáme.
Jak to vypadá u mě
Já sama jsem začala se standardní samičkou, ke které časem přibyla ještě jedna (obr. 5). V té době ještě barevné mutace činčil byly mezi “obyčejnými lidmi” velkou vzácností, proto jsem se obrátila na velkochovatele MVDr. Žaluda a koupila od něho samečka black ebony (který byl skutečně téměř uhlově černý s minimem tmavě šedé srsti) (obr. 7). Zanedlouho k nám od něho ještě přibyla bílá samička (řadila bych ji spíš k typu mozaika, protože má šedý kořen ocasu) (obr. 2).
Tato bílá samička mi s ebonkem dala několik mladých, nejdříve jednoho bílého samečka, na němž byly vidět velice slabě šedé fleky (především u kořene ocásku). V dalším vrhu měla dva samečky black ebony (obr. 8). Díky tomu, že znám jejich nové majitele, tak vím, že jeden z nich zůstal téměř černý a druhý trochu zesvětlal a má hodně tmavě šedou srst s černými zády). Další mládě (samička) bylo vyloženě flekaté. Téměř stejně velké šedé a bílé skvrny po celém těle (obr. 4). V dalším vrhu měla samičku black ebony a samečka mozaiku (velmi podobný jako předešlá flekatá samička) (obr. 1).
Se stejným samcem black ebony dala jeden vrh také standardní samice. Byly to dvě samičky, jedna standardní šedá (bohužel uhynula po týdnu, takže nevím, jak by se její barva vyvíjela) a druhá tmavě šedá s černým hřbetem a šedým, jakoby kouřovým bříškem (obr. 3). Tuto samičku jsem si nechala.


obr. 6

Bohužel můj plemeník black ebony mi poměrně nedávno uhynul, proto jsem koupila dalšího samečka, tentokrát black velveta.
S tímto samečkem už měla jedno mládě moje bílá samice; je to bílý sameček se šedým kořenem ocásku (velice podobný matce).
Ona tmavě šedá samice (standard x black ebony) mi s ním dala už dva vrhy mláďat. V první vrhu to byli dva samečci, jeden standardní šedý (toho jsem si nechala) a druhý black velvet, který však neměl záda úplně černá, ale spíš hodně tmavě šedá a černou hlavu (obr. 4). Ve druhém vrhu měla pouze jednoho samečka, který má zbarvení black velveta, avšak jeho bříško není bílé, ale kouřově šedé a na tlapkách nemá charakteristické tmavé proužky.


obr. 7

Kdesi jsem se dočetla, že barvy činčil neovlivňují jejich povahy. Nevím, na to mám příliš malé zkušenosti a příliš osobní vztah ke svým činčilám. Pokud však mohou posoudit z mých mláďat, tak všechny činčily, které byly black ebony (tedy onen koupený sameček i jeho potomci), byli velice klidní, spíše leniví a dobře se s nimi manipulovalo. Naopak mozaiky byly nesmírně čilé a trochu ustrašené a nedůvěřivé, přestože jsem s nimi jednala stejně jako s ebonky. Poslední bílý sameček je však velmi přátelský a odvážný. Jeho matka, bílá samička, byla za mlada taky velmi vystrašená (koupená ve velkochovu v neochočeném stavu), dnes je však velmi přítulná. Je nesmírně šikovná a čilá, asi nejvíce ze všech činčil, a taky je z nich nejhubenější. Sameček black velvet pochází také z velkochovu a je dodnes bázlivý, přestože si už hodně zvykl (mám ho nyní přes půl roku). Jeho potomci (kromě bílého) jsou taky plaší, přestože jsem s nimi téměř denně v kontaktu. Samotní majitelé velkochovu mi však řekli, že podle jejich zkušeností jsou velveti plašší, naopak ebonci jsou klidnější a velmi dobří na ochočení.
Vzhledem k tomu, že jsem se ke všem mláďatům chovala stejně, měli stejné krmení i péči, nebyli nikdy dva povahově stejní jedinci. Nikdy mě nenapadlo, že i takoví “obyčejní” hlodavci, kteří jsou navíc ještě stále poměrně málo domestikovaní a zachovávají si své “plaché” přirozené reakce, mohou mít své povahy, vrtochy či dokonce “názory”.
Pokud se chce někdo dozvědět více o barevných nutacích činčil a jejich genetické podstatě a křížení, může se podívat na některé webové stránky, které jsou však v angličtině:


obr. 8

www.geocities.com/Petsburgh/Park/6920/color-right.html
www.geocities.com/Heartland/Valley/3662/colours.htm
www.chinnet.net/users/jensen/genetics.html
saturn.spaceports.com/~boomer/mutations/mutations.htm
Autor textu: MVDr. Dominika Stachová
Autor fotografií zdroj: MVDr. Dominika Stachová
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru