Osmák degu
(Octodon degus Molina, 1782) V cizojazyčné literatuře jej nalezneme pod názvy: anglicky - Degu, rusky – degu, německy – Degu, francouzsky – dégu...
(Octodon degus Molina, 1782)
V cizojazyčné literatuře jej nalezneme pod názvy: anglicky - Degu, rusky – degu, německy – Degu, francouzsky – dégu de Chili.
Čeleď:
osmákovití, nazývaná také pamyši (Octodontidae).
severní a střední Chile, od pouště Atacama po provincii Curico na západních svazích And, od nížin do 3000 metrů nad mořem.
délka těla 125–195 mm, délka ocasu 105–165 mm, délka zadního chodidla 35–40 mm, délka ušního boltce 22–5 mm, hmotnost 170–300 g.
Gravidita a věk:
délka březosti je 82–85 dní. Počet mláďat 1–10. Mláďata se rodí osrstěná, hned po narození obvykle vidí, osamostatňují se asi po čtyřech týdnech. V přírodě mívá samice jen jeden vrh do roka, mláďata jen zřídka přežívají první rok života. V lidské péči se však běžně dožívají 4–5 let.
degu má horní část těla šedohnědou, někdy s oranžovým odstínem, spodní část pak krémově žlutou. Srst má přilehlou, lesklou. Na konci ocasu má výraznou černou „štětku“ z prodloužených chlupů.
degu žije v otevřených skalnatých a kamenitých krajinách, řídce porostlých keři a nízkými stromy. Nevyhýbá se ani blízkosti člověka, a tak je možné se s ním setkat i v parcích, zahradách a na smetištích. Je velice pohyblivý, výborně skáče a šplhá. Žije v menších skupinách s pevnou sociální strukturou, proto není dobré chovat osamoceně jednotlivá zvířata. Vyžaduje značně velké terárium, nejlépe vitrínu otevíratelnou zepředu, o rozměrech alespoň 150×100×60 cm. Na dně musí být dostatek vhodného substrátu, např. rašeliny smíchané s pískem a kamínky, drny a senem. Zvířata si v něm zakrátko vyhrabou systém nor a úkrytů. Zálibě ve šplhání se snažíme vyhovět umístěním silnějších větví, kamenů a dřevěných špalíků, které zvířatům poslouží částečně i k okusu. Základem krmení by měly být větvičky s pupeny a listím, čerstvá tráva, seno a směs zrní složená z kukuřice, obilí, ovesných vloček a slunečnice. Jako doplněk poslouží různé druhy listové a kořenové zeleniny a ovoce. Zvláště kojící samice a odstavovaná mláďata by měly mít dostatek vápníku, který jim kromě pestré stravy zajistí minerální přísady do krmení nebo tzv. "umělé kameny" pro hlodavce.
První osmáci degu se v Evropě objevili ve druhé polovině 19. století, a pak až po dlouhé pauze v 80. letech století dvacátého. K nám se dostali prostřednictvím berlínského Tierparku záhy po jejich importu, ale chovatelé je zpočátku mohli obdivovat jen v pražské zoo. Zanedlouho se je však podařilo rozmnožit natolik, že se rozšířili i mezi soukromé chovatele a dá se říci, že jejich obliba stále stoupá a v současné době lze hovořit o „boomu“. Někteří chovatelé se snaží zavádět pro osmáky průkazy původu, podobně jako se to dělá u psů nebo koček. Do čeledi osmákovitých se řadí devět druhů, z nichž se v zajetí chová poměrně vzácně ještě kururo (Spalacopus cyanus).
Čeleď:
osmákovití, nazývaná také pamyši (Octodontidae).
severní a střední Chile, od pouště Atacama po provincii Curico na západních svazích And, od nížin do 3000 metrů nad mořem.
délka těla 125–195 mm, délka ocasu 105–165 mm, délka zadního chodidla 35–40 mm, délka ušního boltce 22–5 mm, hmotnost 170–300 g.
Gravidita a věk:
délka březosti je 82–85 dní. Počet mláďat 1–10. Mláďata se rodí osrstěná, hned po narození obvykle vidí, osamostatňují se asi po čtyřech týdnech. V přírodě mívá samice jen jeden vrh do roka, mláďata jen zřídka přežívají první rok života. V lidské péči se však běžně dožívají 4–5 let.
degu má horní část těla šedohnědou, někdy s oranžovým odstínem, spodní část pak krémově žlutou. Srst má přilehlou, lesklou. Na konci ocasu má výraznou černou „štětku“ z prodloužených chlupů.
degu žije v otevřených skalnatých a kamenitých krajinách, řídce porostlých keři a nízkými stromy. Nevyhýbá se ani blízkosti člověka, a tak je možné se s ním setkat i v parcích, zahradách a na smetištích. Je velice pohyblivý, výborně skáče a šplhá. Žije v menších skupinách s pevnou sociální strukturou, proto není dobré chovat osamoceně jednotlivá zvířata. Vyžaduje značně velké terárium, nejlépe vitrínu otevíratelnou zepředu, o rozměrech alespoň 150×100×60 cm. Na dně musí být dostatek vhodného substrátu, např. rašeliny smíchané s pískem a kamínky, drny a senem. Zvířata si v něm zakrátko vyhrabou systém nor a úkrytů. Zálibě ve šplhání se snažíme vyhovět umístěním silnějších větví, kamenů a dřevěných špalíků, které zvířatům poslouží částečně i k okusu. Základem krmení by měly být větvičky s pupeny a listím, čerstvá tráva, seno a směs zrní složená z kukuřice, obilí, ovesných vloček a slunečnice. Jako doplněk poslouží různé druhy listové a kořenové zeleniny a ovoce. Zvláště kojící samice a odstavovaná mláďata by měly mít dostatek vápníku, který jim kromě pestré stravy zajistí minerální přísady do krmení nebo tzv. "umělé kameny" pro hlodavce.
První osmáci degu se v Evropě objevili ve druhé polovině 19. století, a pak až po dlouhé pauze v 80. letech století dvacátého. K nám se dostali prostřednictvím berlínského Tierparku záhy po jejich importu, ale chovatelé je zpočátku mohli obdivovat jen v pražské zoo. Zanedlouho se je však podařilo rozmnožit natolik, že se rozšířili i mezi soukromé chovatele a dá se říci, že jejich obliba stále stoupá a v současné době lze hovořit o „boomu“. Někteří chovatelé se snaží zavádět pro osmáky průkazy původu, podobně jako se to dělá u psů nebo koček. Do čeledi osmákovitých se řadí devět druhů, z nichž se v zajetí chová poměrně vzácně ještě kururo (Spalacopus cyanus).
Ohodnotťe tento článek:
Celkové hodnocení (1x):
Autor textu a fotografií Vladimír Motyčka
