Krysa obláčková

Krysa obláčková (Phloeomys pallidus NEHRING, 1890) je v českém názvosloví k nalezení také pod jménem myš nejhezčí. V cizojazyčných publikacích ji pak najdete pod těmito názvy: slovensky – potkan Nehringov, anglicky – Northern Luzon Giant Cloud Rat, německy – Nördliche Riesenborkenratte, maďarsky – Luzoni kéregpatkány a na Filipínách se na ní doptáte pod místními názvy dagang buut, buwet nebo bu–ot.

• Na rozdíl od vžitých představ o krysách nejsou krysy obláčkové nijak agresivní a dá se s nimi téměř vždy vyjít po dobrém.

• Většinu dne tráví krysy obláčkové přebíráním potravy, jejím pojídáním a trávením.

• Můžeme-li si prohlédnout větší počet jedinců, zjistíme výrazně individuální zbarvení, což je patrné i na připojených obrázcích.

• Ve větvích se krysy pohybují pomalu, zdánlivě neobratně, ale s velkou jistotou.

Délka těla (LC) – 300–500 mm,
délka ocasu (LCd) – 300–500 mm,
hmotnost (G) – až 2500 g.
Vzhledem k uvedeným rozměrům je jasné, že nejde o žádného trpaslíka, což dokresluje i fakt, že je spolu s příbuznou krysou největší z jižní části Luzonu považována za největší „pravou“ myš na světě. Zbarvení tohoto obra mezi myšmi je značně proměnlivé a s trochou nadsázky se dá říci, že se jen těžko najdou dva stejně zbarvené exempláře. Základní barva je světle šedohnědá, kolem očí má dost často tmavě hnědé až téměř černé „brýle“, a také uši jsou tmavé, stejně jako přední část tlamy. Některé populace mají výrazné tmavé sedlo či „čabraku“ na hřbetě, jiné mají po těle nepravidelně roztroušené tmavší skvrny – často rezavé – které zřejmě způsobily, že se tato krysa nazývá v některých jazycích „obláčková“. Břicho je světle šedé až téměř bílé. Dlouhý ocas je poměrně hustě, ale krátce osrstěný (na rozdíl od příbuzného rodu Crateromys) a je tmavě hnědý. Srst na těle je hustá, dosti dlouhá a měkká. Prsty na končetinách jsou zakončeny dlouhými drápy. Samice mají čtyři mléčné bradavky.
Krysa obláčková byla donedávna považována jen za geografickou rasu jiného filipínského druhu, krysy největší (Phloeomys cumingi). Teprve výzkumy posledních let ukázaly, že jde zřejmě o dobrý druh. Obývá severní část filipínského ostrova Luzon, kde byla dosud zaznamenána ve dvanácti provinciích, především pak v regionech Abra, Benguet, Kalinga–Apayao, Laguna, Nueva-Viscaya a Bataan / Zambale. Žije od nížin při mořském pobřeží až vysoko do hor, do nadmořské výšky téměř 2000 metrů. Obývá primární i sekundární pralesy a kupodivu se nevyhýbá ani oblastem silně pozměněným lidskou činností. Přesto je však rozsáhlé kácení pralesů jedním z faktorů, které tento druh nejvíce ohrožují. Zatím se však vyskytuje ještě poměrně hojně a je důležitou složkou potravního řetězce. Vzhledem ke své značné hmotnosti a chutnému masu ji loví nejen většina větších šelem a dravců – z těch tvoří důležitou součást jídelníčku zejména pro orla opičího (Pithecophaga jefferyi) – ale i lidé. Krysy obláčkové jsou sice chráněny zákonem (Republic Act No. 9147), ale vzhledem k tomu, že již tradičně tvoří doplňkový zdroj proteinů zejména pro chudé farmáře, je jejich lov více méně tolerován. Místy jsou ovšem vybíjeny ve značném množství nejen pro maso, ale také pro svou velice pevnou kůži, ze které si místní obyvatelé zhotovují klobouky, opasky a brašny. Tak jeden z farmářů žijících na úpatí Mount Isarog přiznal, že ročně uloví s pomocí svých psů asi padesát těchto hlodavců. Vzhledem k těmto nepříliš potěšujícím skutečnostem byla krysa obláčková zařazena do Červené knihy IUCN, a to do kategorie LR/nt, což znamená mezi zvířata, blížící se stavu ohrožení.

• Kratší ocasy některých zvířat lze přičíst na vrub ne právě jemným metodám, kterými se chytají.

• Nejmilejší potravou krys obláčkových je měkké sladké ovoce, z našeho kupříkladu vodní meloun.

• I když krysa spěchá, řídí se heslem „spěchej pomalu“.

• Z výrazu krysy obláčkové v pražské zoo je patrné, že je s bydlením nadmíru spokojená.

Zdá se, že krysy obláčkové jsou téměř úplnými vegetariány, jen některé prameny hovoří i o tom, že příležitostně sbírají dešťovky. Jinak jsou jejich hlavní potravou mladé listy a výhonky mnoha druhů stromů a měkké, sladké ovoce, v menší míře pak i různá semena. Pohybují se převážně na stromech, ovšem do mrštnosti opic či našich veverek mají dost daleko. Jejich pohyby připomínají spíše rozvážné přemisťování stromových dikobrazů, se kterými mají společný i noční způsob života. V noci často sestupují na zem, kde si vyhledávají část potravy. Většinu dne pak tráví v úkrytech, nejčastěji stromových dutinách, ve kterých rodí samice také své jediné mládě ročně. Mládě se rodí asi po 60–65 (95) dnech březosti, poměrně dost vyvinuté, osrstěné. S matkou zůstává téměř po celý rok (samec se samicí se setkávají jen v době páření) a nejméně čtyři měsíce z tohoto období saje mateřské mléko. O věku, jakého se krysy obláčkové dožívají ve volné přírodě, neexistují zatím spolehlivé údaje, v lidské péči byl maximální dosažený věk 10 let a 7 měsíců.
Krysy obláčkové vyžadují prostornou ubikaci, bohatě vybavenou kmeny a silnými větvemi, po kterých mohou šplhat. Chybět nesmí ani dostatek dutin, ať již přirozených nebo v podobě budek. Vzhledem k tomu, že jde o zvířata tropická, musí být ubikace v chladném období vytápěna, v létě by neměl chybět výběh do venkovních prostor. Ke krmení lze podávat prakticky všechny druhy ovoce, jak tropického, tak i našeho, při čemž krysy preferují měkké a sladké druhy (nejzamilovanější pochoutkou všech jedinců, se kterými jsme měli možnost se seznámit, byly dobře vyzrálé banány). Kromě ovoce zkonzumují i značné množství mladých větví listnatých stromů a nepohrdnou ani směsí větších druhů zrní.
S chovem krys obláčkových mají bezesporu největší zkušenosti v pražské zoologické zahradě, proto dejme teď slovo kurátorovi savců Mgr. Pavlu Brandlovi, PhD: „Když se naskytla na podzim 2007 možnost získat tato zvířata pro pražskou zoo, bylo to zcela nečekané. Nakonec se podařilo uskutečnit výměnu za psy ušaté a vydry malé odchované u nás. Konečně 3. října 2007 dorazily do zoo dva páry krys, pocházející z odchovu v jedné filipínské farmě. Všechna zvířata byla mladá a v naší zoo se jim dostalo zasloužené péče. Každý jedinec obdržel svou vlastní klec s budkou a palandou, parkosy ke šplhání a pestrou krmnou dávku. Krysy zareagovaly okamžitě a velmi vstřícně a plné misky byly brzo prázdné. U všech jsme díky pravidelnému vážení zaznamenali přírůstky hmotnosti. Zvířata na nás ještě nebyla zvyklá, a tak vážení nebylo někdy jednoduché – zuby dvoukilových hlodavců vzbuzovaly respekt.
Po karanténě jsme krysy umístili do zázemí, než pro ně bude připravena nová expozice v pavilonu Indonéská džungle. Opět zde každé zvíře dostalo vlastní klec, dvě budky, palandu a množství parkosů. Přitom došlo k drobné nehodě – jeden ze samců v novém prostředí nezvládl rovnováhu na palandě a zřítil se na zem z výšky dvou metrů. Ač zdánlivě nezraněn, choval se dlouho nedůvěřivě a navíc začal ztrácet na váze.

 

Po několika seznamovacích dnech s novým prostředím jsme krysy seznámili i vzájemně. To proběhlo nečekaně klidně – krysy se očichaly a rychle se nastěhovaly do společných budek. Pouze samec „nedůvěřivec“ se držel zvlášť. V následujících týdnech nám opět stoupající hmotnost krys prozradila, že se ve svém novém prostředí dobře aklimatizovaly. Naučily se i spolupracovat při vážení – za odměnu v podobě kusu banánu.
Přestože byl jejich stav uspokojivý, narození mláděte 11. ledna 2008 nikdo nečekal. Krysy přitom mimochodem objasnily zmatek, který panuje v odborné literatuře o délce jejich březosti – udává se mezi 65–95 dny. Podle spojení našich zvířat však víme, že blíže k pravdě bude nižší hranice, tedy 60–65 dní. Protože jsme neměli s odchovem zkušenosti, oddělili jsme samce a ponechali matku s mládětem v co největším klidu. V prvních dnech po porodu opouštěla budku jen krátce a přijímala pouze málo potravy. Je to možná přirozená adaptace ke stromovému životu – s novorozeným mládětem nemůže krysa odcházet z hnízda a pohybovat se ve větvích, a tak první dny tráví zásoby podkožního tuku, které si vytvoří před porodem.

• Samice s mládětem v pražské zoo.

• Mládě krysy obláčkové ve věku tří měsíců.

• Lebka krysy obláčkové vyniká robustní stavbou.

• Mapa rozšíření krysy obláčkové.

Mládě se stejně jako v New Yorku narodilo pouze jedno, vážilo asi 100 až 150 g a bylo zcela osrstěné. V týdnech následujících po porodu nás krysa nechala zkontrolovat mládě pouze zřídka – bylo po celou dobu pevně přisáté ke strukům matky, stejně jako to popisovali naši kolegové z Filipín. Podle nich dokonce leze samice v noci ve větvích s přisátým mládětem, aniž by spadlo. Po pěti týdnech však bylo nutné samici přestěhovat – substrát v budce začínal být promáčený, a tak jsme krysu nakonec přesvědčili, aby si vybrala jinou boudu. Náročný přesun se zdařil bez újmy na zdraví mláděte, které dále prospívá v péči matky“.
Podle údajů ISIS (International Species Inventory System) se v Evropě a Americe v současné době chová v zoologických zahradách pouhých dvacet sedm zvířat (dvě v Jihlavě, pět v Praze, dvě ve Vídni, dvě ve Wroclavi, dvě v Cincinnati, dvanáct v New Yorku v Bronxu a dvě v Omaze). Kromě toho je dalších šest zvířat v karanténě jedné importní firmy – a to jsou – mimo neznámý počet zvířat na několika farmách a ve Wildlife Breeding Center v Los Banos v provincii Laguna na Filipínách – všechna zvířata chovaná v lidské péči. U nás si tato pozoruhodná zvířata můžete na vlastní oči prohlédnout v zoologických zahradách v Praze, Jihlavě a v budoucnu pravděpodobně i v Plzni.