Z Thajska – rok 1979

Patřím spíš k jedincům lačnícím po empirickém poznávání, cestování nad mapou nebo před televizní obrazovkou mě zas až tolik nebere. Zřejmě mi bude taky vlastní záliba v určitém riskování, přestože jsem to dlouho netušila. Proto jsem si snad vzala za manžela francouzského dobrodruha s fantaskní, nezávislou, extravagantní povahou, přitahujícího podvědomě senzační i nevytoužená dobrodružství jako silný magnet.

Hurá do dálek!

Ještě než jsme byli svoji, byla jsem – stvoření vychované v nalajnované společnosti českého totalitního režimu – hozena do vody, asi coby test, jestli obstojím. Jen se namanula vhodná příležitost, hurá do dálek, nadchnout se všemožnými divy světa, pookřát na duši z dojmů nových setkání, oblažit se jedinečnými zkušenostmi a prožitky, ať už takovými, na které se vzpomíná celý život, nebo těmi, které raději zastrčíme do nejzazšího koutku duše, aby nás nebolely. Když jsem tedy konečně podnikla svou první cestu do jiného světadílu, hrály si moje oči na jojo, přesně jako v kreslených filmech.
Stejně jako nerovnosti lidského údělu v různých částech světa, které si člověk při cestování nemůže neuvědomovat, jsou i rozlišnosti v údělech zvířecích. Při prohlídce hlavního města Thajska, Bangkoku, procházíme malým dvorkem, kde stojí obydlí mnichů, kolem kterých hladově ocmrdují desítky vychrtlých koček a psů všech velikostí, barev a nedefinovatelných ras, žijících v naprostém souladu. Kočky, které jsou v Asii ponechány osudu a přežívají pouze díky svému loveckému instinktu, vyrazily odhodlaně do ulic, přestože rambajs a hemžení v pozdní noční hodině naprosto neutichly. Jsou už na první pohled odlišné od evropských. Trojúhelníkový tvrdý obličej, vysoké packy, krátký, na konci zalomený ocásek. O tato domácí zvířata, která jsou v Evropě často obletovanými a milovanými mazlíčky, se zde takřka nikdo nestará, zdá se, že lidé nepostrádají jejich společnost nebo přátelství, nechybí jim jejich láska. Nijak se jim nevěnují, nekrmí je, neošetřují. Jsou ponecháni sami sobě napospas a tak přežívají jen ti silnější, stejně jako v říši zvířat divokých. Je na ně smutný pohled, u nás na takovou podívanou nejsme zvyklí. Někteří mají po těle boláky, jiní zlomenou nebo dokonce chybějící packu, další kus urvaného ucha, řeznou ránu nebo ekzém po celé srsti, takže se nepřestávají škrábat.

Zde, v těchto východoasijských zemích, kde je mentalita založena spíš na pragmatickém postoji k životu, hrají úlohu našich domácích mazlíčků exotická zvířata, na která se my chodíváme dívat jen do ZOO nebo na Safari.

Pronajímáme si člun

Pronajímáme si motorový člun a proplouváme úzkým ramenem řeky, obklopeným na obou stranách háji kokosových palem, banánovníků a dalších subtropických stromů. Pohlednicová zátiší. Mezi nimi se schovávají dřevěné domky na kůlech, z nichž každý má u břehu zakotvenou svou bárku. Přestože je voda kalná, špinavá, nevábná a plave v ní všemožný odpad včetně nafouklých mrtvol psů a koček, cákají se v ní u břehu nahá děcka, stříkají na sebe a radostně křičí. V Thajsku žije prý ještě nějaký zbytek krokodýlů neproměněných v kabelky a opasky, ovšem zatím jsme žádného nepotkali. Proplouváme kolem zahrady, kde visí velká klec s poskakujícím šimpanzem, vedle kterého apaticky sedí chudák přivázaný medvěd. Je vidět, že lidská krutost a ignorantství jsou stejné na celém světě. Medvěd otupěle civí na houpající se opici, které se svět scvrkl do pár krychlových metrů, a oběma se o nějaké volnosti, společnosti nebo citech může jen zdát.

Pasteurův ústav

Následující dopoledne pokračujeme v prohlídce velkoměsta, prokládáme návštěvy klasických monumentů různými zajímavostmi a tak jsem se stala jedním z četných zahraničních čumilů, asistujících vysávání jedu ze zubů kobrám. Pasteurův ústav se nachází přímo ve středu města, kde jsou chovány tři druhy kober v několika bazénech s vodou. Mezi nimi po travnatých pásech pobíhají myši a kobry na nich mají svá bílá cementová iglů, kam si zalézají trávit. Výzkumník zručně chytí kobru za hlavu a na skleněnou misečku vysává pár kapek jedu použitého pak ve farmakologickém průmyslu.

Až na samý sever Thajska

Po třech dnech chození po horkém, špinavém a rušném Bangkoku odjíždíme nočním autobusem až na samý sever Thajska, do tzv. Zlatého trojúhelníku, to znamená k jeho hranicím s Barmou a Laosem. Střídmé pagody severní části země jsou obklopeny nádhernými zahradami plnými exotického rostlinstva a bujnými keři bugenvilií nejrůznějších barev. Budhističtí mnichové zde, stejně jako po všech ostatních asijských zemích, chodí po městě bosky a nosí s sebou misky, do kterých jim obyvatelé dávají třikrát denně jídlo, za což mají u všemohoucího hvězdičku. Potkáváme jich celý zástup, jejich šafránově zbarvená roucha svítí dodaleka. Obcházíme řeku a dostáváme se do vilové čtvrti, kde se v jedné ze zahrad na šňůrách na prádlo houpají dva malincí, krotcí, oříškově zbarvení giboni, kteří si s námi přišli hrát, lezli nám po hlavě a nechali se chovat. Měkký, na opičky poměrně dlouhý kožíšek, mě šimral pod nos a jejich tenké, tmavé, hladké a studené prstíčky tahaly za všechno co se dalo, ošahávaly nám všechny obličejové díly, probíraly vlasy, zkoumaly kvalitu oblečení. Stejně tmavý obličejík, z něhož zvědavě těkala korálkovitá očka, vyjadřoval nečekanou příležitost k novým poznatkům. Nakonec nás opičky objaly kolem krku a přitiskly se k nám jako mimina. Chvíli jsme si s nimi s radostí pohráli a pak pokračovali v prohlídce místních zajímavostí.
(Pokračování příště.)