MYŠKA AFRICKÁ (MUS MINUTOIDES)
V literatuře a hlavně v inzerátech se s ní můžete setkat i pod názvy myš africká nebo minimyš africká. Také odborné názvosloví není zcela jednotné a někdy bývají jako synonyma uváděny názvy Mus kasaicus (Cabrera, 1924) a Mus musculoides Temminck, 1853, pod kterými však někdy bývají uváděny odlišné druhy, jindy bývá řazena do podrodu Leggada, který bývá také považován za samostatný rod. V cizojazyčných publikacích ji naleznete pod jmény: anglicky – African Pygmy Mouse, německy – Afrikanische Zwergmaus, Knirpsmaus, francouzsky – souris naine d'Afrique, holandsky – afrikaanse dwergmuis, maďarsky – afrikai törpeegér, norsky – afrikansk pygmemus.
Popis
LC (délka těla) – 45–85 mm, LCd (délka ocasu) – 28–63 mm, LTP (délka zadního chodidla) 13–16 mm, LA (délka ušního boltce) – 13 mm, G (váha) – 4–12 g (v průměru 7,2 g). Podle rozměrů uváděných v literatuře se velikostí téměř shoduje s evropskou myškou drobnou, ale podle našich zkušeností je přece jen poněkud subtilnější a také její ocásek jen málokdy dosahuje délky těla, takže je skutečně možné považovat ji za „nejmenšího hlodavce světa“, jak bývá často uváděna. Samci bývají zpravidla značně menší než samice. Vrchní strana těla je rezavě hnědá, na hlavě a ve střední části hřbetu se ve zbarvení uplatňují černé chloupky. Spodní strana těla a končetiny jsou bílé, zbarvení obou partií těla je poměrně ostře oddělené. Ocas a uši jsou téměř lysé, převládá na nich šedá pigmentace. Na hlavě jsou nápadné velké, korálkovité oči a poměrně dlouhé ušní boltce. Kromě popsaného zbarvení, které by bylo možné označit jako „agouti“, se v chovech vyskytuje ještě „modrá“ forma, která ve skutečnosti sice modrá není, ale v jejím zbarvení převládají šedé tóny. Rezavá barva se více uplatňuje jen v úzkém pruhu na rozhraní s bílým spodkem, takže někteří jedinci působí tříbarevně.
Výskyt
Myška africká obývá subsaharskou Afriku, těžiště jejího výskytu je v Mozambiku, Jihoafrické republice, Svazijsku, Lesothu a Botswaně, ale hranice jejího areálu jsou dosti nejasné, protože do podrodu Leggada bývá řazeno až deset druhů značně podobných myší, jejichž systematická hodnota bývá různými autory hodnocena značně rozdílně. Proto také není zcela jasné, zda výše uvedená „modrá“ forma myšek je barevnou mutací, nebo spíše geografickou rasou či blízce příbuzným druhem. Zvířata importovaná do Evropy pocházejí převážně ze Svazijska. Domovem myšky africké jsou většinou stepi a lesostepi, ale nevyhýbá se ani obdělávané půdě, plantážím a blízkosti lidských sídel. Přes svoje nepatrné rozměry je místy považována za vážného škůdce. Její výskyt je však vždy limitován dostupností vody, které potřebuje dosti velké množství. Uvádí se (sami jsme to nezkoušeli), že stačí čtyři až šest hodin bez možnosti napití a myšky hynou na dehydrataci. Přes den se zdržují převážně v podzemních úkrytech, za potravou vycházejí až po setmění. Noční aktivitu si udržují i v zajetí, takže pokud je chceme pohodlněji pozorovat, musíme se pokusit převrátit jim denní rytmus tak, že v noci osvětlujeme jejich terárium intenzivním světlem a ve dne ho máme na zastíněném místě nebo ho osvětlujeme červeným či tmavomodrým světlem, které myšky neruší. V přírodě se živí semeny, ovocem, hmyzem a jinými drobnými živočichy. Samice jsou březí 19–21 dní, rodí 2–8, nejčastěji však 3–4 mláďata. Jejich porodní váha se pohybuje okolo 0,9 g, pátý den se na hřbetě objevuje pigmentace, sedmý den se jim prořezávají hlodáky, dvanáctý až čtrnáctý den otevírají oči, čtrnáctý den jsou již pokryta šedou jemnou srstí, sedmnáctý až osmnáctý den bývají odstavována. Samice pohlavně dospívají okolo šedesátého dne, samci asi o patnáct dní později. Ve čtrnáctém až šestnáctém týdnu mívají samice obvykle první mláďata, za rok mají až tři vrhy. Dožívají se věku jednoho až dvou let, rekordní věk zaznamenaný v zajetí byl čtyři roky a tři měsíce.
Chov
Myšky africké chováme ve skupinách složených z jednoho samce a dvou až tří samic. Pokud se nám je podaří rozmnožit, můžeme ponechat pohromadě i větší rodinné skupiny, ale počet jedinců by měl být přiměřený velikosti terária. Pro základní sestavu by nemělo být menší než 60×30×30 cm. Chováme je zásadně ve skleněných nebo plastových nádržích, které musejí být dobře větrané, ale zároveň velice dobře utěsněné, protože myšky jsou pravými mistry v útěcích a v bytě se jen nesnadno chytají. Z tohoto důvodu nelze doporučit klece pro hlodavce, protože na trhu není žádný typ, který by měl mřížky tak blízko sebe, aby se myšky africké nedokázaly protáhnout. Klece nejsou vhodné i proto, že optimální teplota pro myšky africké se pohybuje okolo 25 °C, což v bytových podmínkách bez přitápění jen těžko zajistíme. Na dno dáváme poněkud vyšší – alespoň 10–15 cm – vrstvu substrátu, který by měl být dostatečně soudržný, aby si v něm myšky mohly vybudovat chodbičky. Celkem dobře se osvědčila směs hrubých pilin nebo hoblin s rašelinou nebo pískem, případně stelivo z kukuřičných vřeten, ale lze použít i samotné hobliny. Myšky by měly mít k dispozici i dostatek sena na vystlání hnízda a větší počet úkrytů, za které jim mohou posloužit skořápky kokosových ořechů, trubičky od toaletního papíru či papírové krabičky od vajec, které si záhy přizpůsobí svým potřebám. Při manipulaci se zvířaty si musíme počínat dosti opatrně, protože myšky vzhledem ke své nepatrné velikosti překvapivě dobře skáčou – do dálky jsme jim naměřili 40 cm, do výšky nejméně 30 cm – a kromě toho jsou lidské prsty při jejich chytání velice hrubým a neobratným nástrojem. Nejlépe je proto přiklopit je dlaní, velice lehce přitisknout k podložce a jemně stisknout mezi ukazováček a palec. Kousnutí se obávat nemusíte, zatím jsme se s kousavým jedincem nesetkali a ani jsme se nikde nedočetli, že by myšky byly vůči člověku agresivní. To ovšem zcela bez výhrad neplatí pro jejich vzájemné vztahy – zejména při sestavování základní skupiny ze starších jedinců může dojít k vzájemným soubojům, které mohou končit až smrtí slabšího jedince. Také při přílišném nárůstu počtu jedinců v teráriu může dojít k vzájemnému napadání, což by mělo být pro chovatele signálem k tomu, aby skupinu rozdělil nebo alespoň přemístil do větší nádrže.
Krmení
Jako základní potravu podáváváme myškám senegalské proso (bér vlašský) v klasech, část nejlépe naklíčenou. Myšky přijímají nejraději drobné druhy zrní, proto jim dáváme různé druhy prosa, lesknici, mohár, čumízu, loupaný oves, lněné semínko, ale poradí si dobře i se všemi druhy obilovin, včetně kukuřice. Nezanedbatelným doplňkem stravy musí být živočišná složka, zastoupená kupříkladu moučnými červy (některým jedincům je zpočátku musíme natrhnout, než si zvyknou je přijímat), sušenými blešivci (prodávají se pod označením Gammarus jako krmivo pro vodní želvy) či jinými korýši, smýkaným hmyzem, ale i kočičími nebo psími granulemi. Dobrým doplňkem stravy jsou i kompletní směsi pro myši (Larsenova dieta apod.), ale nikdy bychom je neměli používat jako u laboratorních myší jako jediný zdroj potravy. Pokud se nám nechce shánět jednotlivé druhy zrní, můžeme použít konfekční směsi pro andulky, drobné exoty a hlodavce, smíchané přibližně v poměru 1:1:1.
Domácí mazlíček z ní nebude
Závěrem je nutné podotknout, že myšky africké nikdy nezkrotnou tak, jako laboratorní myši nebo potkani a hodí se proto spíše pro chovatele, které zajímá život hlodavců, než pro ty, kteří hledají domácího mazlíčka
