Zakrslá plemena slepic

Rousné zakrslé patří v Evropě k nejčastěji chovaným zakrslým plemenům.
Různé typy japonek
Kohoutům sebritek chybějí znaky kohoutího opeření - špičaté peří v závěsech i srpy.
Bezocasý grubský vousáč v krahujcovitém zbarvení
Vatermalského vousáče modrého kromě vousu zdobí také chocholka. (http://limes-doggen.de)
Plemeno serema s extrémně krátkým trupem (http://world-wildlife-adventures.blogspot.cz/)

U zakrslých plemen je důležitý vzhled a velikost. Jde o plemena čistě okrasná, sportovní, chovaná pro radost nebo k výstavním účelům, jsou to i oblíbení zvířecí mazlíčci. Jejich užitkovost nebyla nikdy důležitá.

Zakrslá, nebo zdrobnělá?

Přívlastek zakrslá je často přisuzován všem malým plemenům. Z hlediska Vzorníku plemen drůbeže však jde o skupinu plemen, která nebyla vyšlechtěna ze svých velkých protějšků – ty s výjimkou kočinek – neexistují. Plemena, jež vznikala z velké formy, označujeme jako zdrobnělá. Těm byla pozornost v našem seriálu věnována vždy v rámci velkého plemene. Před zkratkou názvu zdrobně1ého plemene se píše malé písmeno z, u původních zakrslých plemen se tato zkratka nepoužívá.

Plemena

Náš Vzorník dělí původní zakrslá plemena do dvou skupin. Z první z nich – skupiny H1 klasická zakrslá plemena – jsou to antverpští vousáči, bantamky, holandské zakrslé, dále naše mladé české plemeno mosetky, vatermalští vousáči a sebritky. Snad nejznámějšími jsou rousné zakrslé, chované jak s vousy, tak bez nich, vyskytují se i variety s kadeřavým peřím. Svérázným atraktivním zakrslým plemenem jsou japonky, které se vyznačují krátkýma nohama, vztyčeným veveřím ocasem a velkým hřebenem i laloky. Náš Vzorník rozlišuje dvě plemena, a to japonky čabo a japonky okina čabo.

Druhá skupina, s názvem ostatní zakrslá plemena (skupina H2), zahrnuje roztomilé ohiki a elegantní německé zakrslé.

U některých plemen je zařazení do skupiny diskutabilní. Např. kočinky jsou původním zakrslým plemenem, existují i ve velké formě a mají typické znaky těžkých plemen, bojovnice ko šamo řadíme, ač nemají velkou formu, k bojovým plemenům, podobně známe jen v zakrslé formě siamské hedvábničky patřící díky rozvolněné struktuře peří do skupiny plemen se zvláštními znaky.

Ve světě, ba i v Evropě je ale škála původních zakrslých plemen daleko pestřejší. Nemohu nezmínit vousáče – skupinu zajímavých belgických plemen – kteří se od sebe na první pohled liší: zatímco k antverpským vousáčům patří vous, grubbští vousáči jsou s nimi totožní, ale zcela jim chybí ocas. Ukkelští vousáči se odlišují listovým hřebenem a bohatými rousy, everberští vousáči jsou obdobou ukkelských, ale jsou bezocasí. Watermaalští vousáči mají místo jednoho trnu hned trny tři, za hřebenem vyrůstá středně velká chocholka. Bosvoordští vousáči jsou bezocasou obdobou watermaalských.

Za zmínku stojí nový módní hit – plemeno serema, které se z Malajsie dostalo roku 2001 do Ameriky a odtud přes Nizozemsko do Evropy.

Většina vyjmenovaných plemen je vyšlechtěna v pestré paletě barevných rázů a kreseb – je tedy z čeho vybírat…

Společné znaky

Je to zejména malý tělesný rámec. Hmotnost většiny původních zakrslých plemen se pohybuje jen okolo půl kilogramu. Společným znakem skupiny H1 jsou také svěšená křídla, široká, plná prsa a kratší trup. Ke všem zástupcům pak patří jemnější konstituce a živý temperament. Snáška se pohybuje jen okolo 80 vajec s hmotností kolem 25–30 gramů.

Podmínky chovu

Zakrslá plemena jsou nenáročná na prostor. Většině stačí jen menší kurníček, je možné je chovat ve voliérách. Kurníky by v zimě neměly promrzat. Při chovu v menších prostorách bychom se měli zaměřit na pestrost krmiva. Díky nízké tělesné hmotnosti je malá i spotřeba krmiva.

Podobně jako u jiných plemen s peřovými ozdobami je důležité udržovat prostředí čisté a suché. Zejména vousy bývají náchylné k napadení cizopasníky.

Historie

Hovoříme-li o zakrslých plemenech, v mnoha případech jde o plemena velmi stará, která vznikala před staletími. Vytvoření prvních zakrslých plemen kura se věnovaly asijské národy. Většina odborníků dnes zastává názor, že první šlechtění slepic na Dálném východě směřovala k okrasným plemenům, užitková plemena začala vznikat až později.

První skutečně zakrslé slepice chovali pravděpodobně buddhisté na dnešním území Kambodže. Důkazy o existenci zakrslých slepic byly nalezeny v ruinách města Angkor Wat, které bylo důležitým střediskem Khmérského království v 9.–13. století. Miniaturní stvoření jsou typická pro Japonsko (kdo by neznal japonské bonsaje), ale najdeme zde také malá plemena slepic. Pozadu však nezůstávali ani Číňané, kteří se věnovali šlechtění a chovu zakrslých kočinek. Na Sundských ostrovech zase byly vyšlechtěny bantamky.

Do Evropy byly první zakrslé slepice dovezeny z Bantamu – z přístavního města, odkud se dovážel pepř. Podle něj byly pak všechny zakrslé slepice nazývány bantamkami. Uvádí se, že krev po tomto importu koluje v žilách dnešních bantamek s růžicovým hřebenem, sebritek a snad i antverpských vousáčů.

Právě antverpští vousáči byli ztvárněni na obrazech již v 17. století, také několik nizozemských umělců, např. Albert Cuyp a Peter Casteels, malovalo zakrslé slepice se spuštěnými křídly a japonky. Slavný nizozemský malíř Jan Steen namaloval roku 1660 věrný obraz „Drůbežárna“, na kterém je kohout japonky čabo ve žlutém zbarvení s černým ocasem.

Ze 17. století pocházejí také zmínky o slepicích s rousy, které prošlechtili Belgičané a Francouzi – pojmenovali je Mille Fleurs, v překladu tisíce květů. U nás jsou dnes milflérky známé jako rousné zakrslé.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře